Poslední den jsme si vyhradili na pořádný výšlap. Přišlo nám hrozně super vyškrábat se na horu s krásným názvem - Svinjak. Prý podle toho, že tam žila divoká prasátka. Dle mého skromného názoru to je proto, že je to svinsky těžké. Byli jste na Sněžce? Vyjet ji na vozíčku by mi přišlo snazší, než se drápat na tenhle svinský kopec. Ze Svinjaka se po pár nastoupaných metrech stal Zmrd, následně vygradoval na Zkurveného Kokota. Čtyři kilometry cesty a převýšení kilometr? Výborný nápad po spoustě nocí, kdy jsem nespala a energie docházela.
Pozdrav horám!
Noc před výšlapem Ronald chrápal tak nahlas, že jsem mírně hystericky ječela, ať drží hubu. Ondra s ním ohleduplně šel spát do vedlejší místnosti. Myslím, že psí chrápání po něj bylo snesitelnější než rozzuřená Magda. Poté jsem to sice zalomila, ale už po šesté hodině ranní mi na ksichtě přistála moucha a zkoumala, jestli ještě žiju. A zkoumala to tak zuřivě, že jsem pokusy o dospání radši vzdala. Však je poslední den, na fotkách ten výšlap vypadal docela snadně. Nejklamavější reklama ever! Z fotek to vypadalo, že tam vylezou i babky o francouzských holích a astmatem k tomu.
Neušla jsem ani kilometr a musela jsem stavět skoro každou chvíli, fakt jsem byla už úplně hotová a bylo strašné vedro. Jenže nerada věci vzdávám. Věci z báglu jsem dala Ondrovi, takže chudák táhl na zádech minimálně 7 kg, ale já aspoň mohla v rámci možností pokračovat. Slovinci úplně neřeší značení cesty, na rovném úseku tam našvihají spoustu značek a vyčerpají rozpočet na rozcestí. Zabloudili jsme jen 3x. Jednou jsme následovali i červený lišejník, co vypadal jak vybledlá značka. Jdu napsat děkovný dopis Klubu Českých Turistů za jejich perfektní značení, nadávek na Slovince nepadalo málo.
Follow the red lichen! Pro porovnání, značka i "vybledlá značka".
Ale na zastávce u výkopů z první světový měli super schránku s razítkem, juch! Jejich název pro cestu (pot) se ukázal být dosti výstižným.
Skoro v polovině cesty mi přestalo být slabo a docela jsem se rozešla. A taky se mi vzpříčila v oku řasa. Jeden by neřekl, jaký problém to může být. Div jsem si nevyškrábala oko, ale ta mrcha se ani nehnula. A ne, nenosím s sebou zrcátko. A ani pinzetu. Zato Ondra měl multifunkční nůž, na kterém byly KLEŠTĚ! Nevěřila bych, že někdy budu tak zoufalá, že si nechám vyrvat řasu kleštěmi.
Chvíli poté jsme potkali první lidi. Dva rakouští turisti se vraceli z vrcholku. Dostalo se mi rady: "Pokud se budeš bát, otoč to, bude to jen horší." A se smíchem šli dolů. A měli pravdu. Už jsme nešli v lese, ale po úzké klikaté cestě, kde jsem občas musela zapnout náhon na všechny čtyři. A hlavně se neotáčet. Protože jsem si vzpomněla, že se sakra bojím výšek.
Nějakých 20 minut před vrcholem jsem se zakempila se psem a čekala, až si to Ondra vyleze. Já to psychicky nezvládala. A co mi pak ukazoval fotky, tak několik míst by ani se psem absolvovat nešlo. Fotila jsem si okolí a snažila se nemyslet na to, že dolů prostě jít musím.
Nakonec to šlo lépe, než jsem myslela, ani jsem neměla závratě, ale přestaly mi spolupracovat svaly, nohy se mi rozklepaly a prostě už jsem nemohla. Nejsem zrovna sportovec a ten týden věčného chození už byl znát. A nebyl to jen můj problém. Ondra se na jednom místě sesunul k zemi, když mu to podjelo a Ronald využil příležitosti, fláknul sebou hned vedle. Ten pohled byl tak absurdní, že i když šlo vidět, že to Ondru bolí, nemohla jsem se přestat smát. Naprosto nepříčetně jsem se řehtala a chtělo se mi fakt brečet. Neměla jsem ani sílu pokračovat. Došlo nám i pití. Kdo by čekal, že skoro 3 litry nebudou stačit.
Když jsem po cestě zpět našla vajgl, ztratila jsem o své fyzičce veškeré iluze.
A ten, kdo tvrdil, že cesta trvá 2,5 h, tak toho bych nazvala stejně jako Svinjaka po nějaký 800 nastoupaných metrech.
A tady ještě Kretén ve své plné kráse (doufám, že jsem omylem nevyfotila jinou horu, bylo to až při odjezdu domů, to by mě omlouvalo.)
