Ze začátku jsem si říkala, že si radši budu zážitky psát, abych pak nemusela lovit v paměti. Jenže lenost vs. Magda, to je vždy velmi nerovný boj. Ale tak sem aspoň nasázím fotky. Bylo to tam fakt moc pěkné.
Udělali jsme si výlet kolem řeky, stále jsme stavěli na každém kroku a nadšeně do ní čuměli, protože je modrá. Médžik! Proč je tam vlastně tak zbarvená? (Ne, že by to šlo zrovna tady vidět, ale od toho máme fantazii, že.)
Cíl jsme tak úplně neměli, prostě jsme šli, dokud se nám chtělo. A chtělo se nám naštěstí dost dlouho na to, abychom došli k vodopádu, o jehož existenci jsme neměli ani potuchy. Chtěla jsem svou fotku s vodopádem, abych byla jako měřítko a šlo vidět, že to není žádný bejby vodopád. (Slap Peričnik se jmenuje, rozhodně doporučuji návštěvu.)
Do té doby tam nebyla ani noha, v momentě, kdy jsem pózovala, se tam narvala křupanská rodinka, vlezla do záběru a fotila se telefony asi deset minut. Kdybych kopla všechny členy dolů, byla by to vražda beze svědků, ne? This is SPARTA SLOVENIA!
O chvilku později jsem si připadala jako doma, tolik češtiny slýchám snad jen v Německu na nákupech. Radši jsme moc nemluvili a tvářili se nenápadně. Měla jsem chuť si za pásek narvat větvě a dělat strom. Asociálové na výletě.
Jo, a za vodopádem se dalo projít! V tom vedru to byl asi nejlepší zážitek z celého dne. Protože smočit si nohy do řeky, která má kolem 10°C… to už není osvěžující zážitek, to je docela boj o přežití, hlavně pro někoho, komu je zima, když je venku pod 25°C.
A na závěr volně se procházející vepřík pijící modrou vodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat