A vítězem o nejmodřejší řeku se stává… Soča! Poučena, že na hezké věci netřeba sahat, stačí jen koukat, neměla jsem potřebu se v ní rochnit.
Seděli jsme na břehu a vyhřívali se. Nebyli jsme jediní.
"Hele, ještěrka."
Koukala jsem, kde je. Prý zalezla pod kámen, viděl jen ocásek. Já měla to štěstí, že jsem viděla hlavičku.
"Ty vole, to není ještěrka!"
Nebyla.
Hned sahám po telefonu a googlím "hadi Slovinska". Naštěstí kromě zmije nemají nic jedovatého, zmije to nebyla, natolik jsem zdatný herpetolog. Stačilo pár desítek minut a přestala jsem hada vidět v každém na zemi pohozeném klacku. Jsem tak statečná!
Ondra mi podává atypicky vypadající ulitu. Prázdnou. Zkouším makro fotky telefonem. O pár okamžiků později se chci zvednout, abych se posunula na slunko. Slyším jemné křupnutí. Ano, opřela jsem se přesně o tu ulitu, kterou jsem dostala. Ale tak nejlepší přátelé žen jsou diamanty, ne ulity, se zas tolik neděje.
Ten smutný pocit, že nejlepší fotky nakonec byly z telefonu a ne z té několikakilové krávy:
Na cestě kolem Soči bylo krásně, jen se muselo vracet stejnou cestou, neměli jsme žádný daný cíl a byli jsme už nehorázně utahaní. Dali jsme si tudíž jen menší výlet, ne víc než 10 km a šli sebou říznout do postele. Zoufale jsem se snažila neusnout dřív než v devět. Chyba, po deváté se mi usnout už nějak nedařilo. A vzhledem k tomu, že na poslední den jsme si vybrali program, který vyžadoval dost energie, bude další článek plný sprostých slov a zoufalství.
Žádné komentáře:
Okomentovat