Tento den se postupně měnil na slušnou survival akci. Byli jsme u moře, takže tadá, tady máš menstruaci, užij si ji. Chtěla jsem si vyvařit kalíšek, jenže to se dělá blbě, když v kuchyni stále pobývá majitelka. Moc jsem si neuměla představit, jak jí to vysvětlím, že si tam vařím kus silikonu.
Vzala jsem si skleničku, abych do ní nalila peroxid a vyřešila to tak v koupelně. Jenže to bych tu skleničku nesměla rozmlátit. Střep mi skončil v nártu. Jak bylo teplo, krvácelo to velmi intenzivně. Nechtěla jsem té milé paní jít hlásit, že jsem jí roztřískala nádobí a ještě k tomu v koupelně. To vůbec nevypadalo divně, že. Vyřešil to Ondra, protože co dělat dospělejšího než puppy eyes s prosbou, ať to vyřeší.
Paní to velmi důkladně vyluxovala, šla jsem tedy do koupelny znova. Byl tam ještě jeden jediný střep. Nacházel se právě v mém chodidle.
Přesunuli jsme se k moři, na pláži byla buď dlažba, nebo obří kamení. Ale moře je moře, nebudu remcat. Na plavání jsme se střídali, aby stále někdo byl u Ronalda i u věcí. Jsem hrozný srab, takže nerada plavu tam, kde nestačím. Jenže tady byly schody a moře. Ani žirafa Magda nedosáhla. Ale tak co, je to slané, nadnáší to, nebudu srábek. Plavala jsem si a až pak mi došlo, že nemám žádnou fyzičku, a že musím sakra i nějak zpátky. Dostala jsem lehčí panickou ataku, opravdu výborně se mi dýchalo. Snažila jsem se uklidnit a racionálně si odůvodnit, že těch 20 metrů fakt zvládnu a neumřu. Ondra si mou paniku vyložil jako mávání a fotil.
Poté jsem už jen ležela vyvalená na slunku a snažila se opálit se své upíří tělo. Když na mě někdo spustil italsky, byla jsem velmi udivena. Kdyby na mě promluvil nějakou ze skandinávských řečí, pochopila bych to spíš, protože má pokožka je tak bílá, že paprsky nepropustí, jen je prostě odrazí. Nemusím se ani mazat, jsem chráněná naprosto perfektně.
Důkladně vyhřátí a vykoupaní jsme jeli zpět do Slovinska. Po plavání nám ale vyhládlo, tak jsme se chtěli stavit na pizzu, když už jsme v Itálii. Jenže zrada, ve městě, kam jsme dojeli, jsme pizzerku nějak nemohli najít. Byli jsme už otrávení a zapíchli to na prvním místě, co vypadalo jako hospoda. Na jídeláku byly na prvním místě lasaně, takže jsme neváhali a vešli. Jenže ono to místo se jmenovalo "Stube" a vevnitř visely cedule "Beyrisches Bier" a celé to bylo tak nějak bavorsky laděno. Lasaně neměli, zato měli spoustu německých specialit, Wiener Schnitzel a guláš. Sice jsme šnicl ve Vídni nestihli, ale v tomhle vedru se mi do něj opravdu nechtělo. Spokojili jsme se se salátem. Vypadal docela i neněmecky.
Večer jsme dorazili do Bovce, ubytovali se a po menší procházce se chystali spát. Nebylo nám přáno. Začala bouřka. Podle radaru očividně jediná v celém Slovinsku. Ronald se bouřky bojí a dává to najevo velmi intenzivně. Snažil se schovat pod postel. Zapomněl, že je takové selátko jateční velikosti a zasekl se na půl cesty. Při vyprošťovací akci mi zarazil jeden ze svých obřích drápů přímo do nehtového lůžka na palci u nohy. Krev tekla jen mírně. Nevěděla jsem, jestli bolestí omdlít, nebo ho zabít. Nakonec jsem to vyřešila spánkem, bouřka skončila.
Tady se mi fotky nějak nehodily do textu, takže tadá, dám je na konec.
V přírodě můžete spatřit volně žijící dalekohledy.
Totální umění, racek a křivá fotka, yey!
Zámek Miramare v Terstu. A měli tam asi nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla.
Žádné komentáře:
Okomentovat