Den před odjezdem jsem narychlo sháněla zubaře, protože kdy je lepší čas na zánět moudráku? Vyfasovala jsem s sebou jehlu a stříkačku, abych si případně zub mohla propláchnout sama. Tento junkie kit jsem si zabalila hluboko do kufru a doufala, že ho nebudu muset použít (leč musela jsem), protože představa, že se štourám ostrou jehlou v dásni, mě nenaplňovala zrovna zenovým klidem.
Vyjíždíme. I na severu Čech máme slušné tropy, ideální na cestu autem, kterému klima už tak úplně nefunguje. Idylku z cest dokresloval Ronald a jeho brutální trávení. Začala jsem přemýšlet, jestli se jim neříká "bojová" plemena od toho, že vypouští dost zabijácké plyny, které by ve válce asi byly velmi ceněné.
Před hranicemi na Rakousko už mi i přes značné pocení skoro praskal močový měchýř, zastavili jsme na odpočívadle, které se honosilo cedulkami, že je nově vystavěné. Otevřela jsem dveře na záchod a přemýšlela, jestli vážně potřebuju tak moc. Pohled na turecké záchody bez světla, jen s několika dírama v kovových dveřích, mě lehce alarmoval. Instatntní žloutenka, fakt se mi nechtělo na nic sahat. Nešlápnout do cizí moče a neaplikovat si na boty i vlastní, byl jeden z největších výkonů mého života.
Blížíme se k Vídni, začínají bouřky. Kupujeme deštník a doufáme, že nebude potřeba. O několik okamžiků později už neseme kufry do ubytování. Bydlíme u dvou lidí doma, cena byla dost přijatelná a jeden ze dvou hostitelů i moc příjemný. To je slušné skóre. Dostali jsme přednášku, co jak funguje a že to bylo potřeba. Záchod byl samostatnější než většina lidí. Stačilo otevřít dveře, rozsvítilo se samo, zvedlo se prkénko a po vykonání potřeby se spláchl a zavřel. Pro líné tam bylo tlačítko na omytí zadních partií. Pro odvážné i tlačítko s klystýrem. Nebezpečně vedle sebe. Tuším, že tam se překliknete jen jednou.
Sprcha byla pro dva, masážní a ještě barevně osvětlená. Jak ji zapnout jsem přemýšlela asi jen 5 minut. Po vypnutí začala jiskřit a vydávat divné zvuky. Šla jsem za Ondrou, ať to vyřeší, protože jsem děsně emancipovaná a tak. Naštěstí to je prý normální a jen to sprchu desinfikuje.
Velmi kontrastně působil starý nábytek (množství nábytku minimálně pro 3 byty), hromady svíček, knížek o magii a tisíce věcí, které jen zabírají místo a moderní vybavení bytu. Pán tam měl několik profi foťáku, monitor větší než běžné televize a televizi měl s prohnutou obrazovkou, tak velkou, že by možná potřeboval lehce větší místnost. Jo, a zamykání dveří nebylo na klíč, bylo na otisk prstu.
Dál mě tam zaujala mušle, kterou bych při troše snahy mohla mít i jako vanu, netušila jsem, že ty mrchy můžou být tak velké. Na stěně mu visely žraločí čelisti a asi části mečounů. Zbytek Vídně už není tak zajímavý, tohle překonalo všechny zážitky.
Vzhledem k tomu, že do města jsme se dostali až večer a lilo, moc epických fotek nevzniklo.
Žádné komentáře:
Okomentovat