Asi ještě pořád čtvrtý den

Po přírodě bylo na plánu město. Nabrali jsme směr Terst a ještě se při cestě zastavili v Lublani. Když výlet, tak to nebudeme flákat!

Po zaparkování jsme na sebe hodili méně výletnické hadry, abychom tak nebudili pozornost, ale asi naše mimikry nebyly dotažené úplně. Během deseti minut se nás dva bezďáci stihli zeptat, jestli jim nedáme peníze. Teda u prvního si to mohu jen domyslet, druhý uměl žebrat v několika jazycích, to klobouk dolů. A pak na Ronalda vyběhl dobrman vyšlechtěný pravděpodobně v Černobylu. Kdybych chtěla jet do bitvy, tak na něm bych rozhodně mohla. Naštěstí se po chvíli vypařil a my si docela znatelně odechli.

Tohle byla pravděpodobně dobrmanova matka.

Příjemně nás překvapilo, jaký tam byl klid, turistů pomálu a bylo to vyloženě útulné město. Vylezli jsme na kopec k hradu, udělali pár fotek a pokračovali dál v cestě. Teda ještě jsme chtěli poslat pohledy, které jsme koupili u vodopádu. Jenže kdo je nechal v autě? Holt jsme si udělali ještě menší okruh k poště s tím, že mě Ondra jen s pohledy vysadí a až se mu povede někde otočit, zas mě naloží. Řeknu vám, že čekat v cizí zemi bez dokladů se jevilo jako docela dlouhá a ne moc zábavná činnost. Možná kdybych nebyla na ostatní tak drzá, nemusela bych přemýšlet nad tím, co když mě tam fakt nechá.

Jo a tady je důkaz, že my si fakt nemohli dovolit dát bezďákům peníze! To je tak, když si nestihnete koupit jídlo a nemáte náladu čekat v restauraci s tím, že pravou italskou pizzu si přece můžete dát zítra. (A ne, nedali jsme si ji, nebylo nám přáno.) Povšimněte si DIY nože, zlatý český ručičky si se vším poradí! I skleničce věnujte pozornost, další den jsem ji nechtíc zabila.

A koho v Česku pohoršují lidé, kteří neumí parkovat... V Itálii by vám asi pukla cévka, parkovací místo si lze udělat kdekoli. Opravdu kdekoli.

Den čtvrtý - Bohinj a vodopád

I následující den jsme se dychtivě vydali k vodě. A zas to byl vodopád. A dost známý, takže očekávání byla vysoká. Což se většinou ukáže být docela zásadní chybou.

"Hele, my musíme jít tudy, ono je to placený."

Takže jsem zjistila, že i přírodní úkaz se dá zpeněžit. A cestu "zpříjemnit" betonovými schody. Vážně jde někdo do přírody a chce jít po betonu? Výtah nebo eskalátory by nebyly? Taky milujete ty schody, které pravděpodobně navrhoval nasraný vozíčkář? Každý má jiný rozestup a ještě jsou tak blbě daleko, že nenajdete vhodný rytmus chůze a proklínáte nohy.

Měla jsem na sobě tílko a tričko, protože hory, netušila jsem, že bude takové horko. Jsem už poznamenaná rodinou, která mě nutí se teple obléct i na letní výstup Ještědu. Sundala jsem si triko a nechala si jen to tílko. Tělové barvy. Nevěřili byste, kolik zkoumavých pohledů za to člověk schytá. Příště si na něj snad namaluju i bradavky.

Když jsem prorvala foťák mříží, naskytl se i moc hezký výhled. Ne, když nejste vyloženě asociál, dá se tam slušně pokochat. Ale možnost spadnout přímo pod vodopád mi tam chyběla. YOLO, ne asi, nechci mříže.

Ještě pořád den třetí

Po vodopádu jsme to vzali k Bledu, což je dost profláklé jezero. To se odrazilo i na koncentraci lidí, parkování jsme hledali celkem dlouho, ale nakonec jsme auto ustájili a šli se kochat. Voda mě fascinuje velmi, ale do ní vlezu jen zřídka. To už by muselo být tak 40°C ve stínu. Teda, aby to nevypadlo nevhodně, se sprchováním a ostatní hygienou problém nemám, jen nerada plavu. A vanu mám jen přiměřeně velkou, takže tuhle potíž tam řešit nemusím.

Komárů tam bylo tolik, že jsem vypadala jako zuřivá tanečnice moderních tanců, ale to nevadí, nekousl mě ani jeden!

Chvilku jsme sledovali lodičky na hladině a rozhodli se, že když už tu jsme, pronajmeme si taky jednu. No jo, ale to by nějaká musela být. Netrpělivě jsme čekali v roji komárů a turistů. Nevěděla jsem, koho mám odhánět dřív. Ha, jedna lodička se vracela, natěšená jsem stepovala a čekala, až bude volná.

"Kolik vás je?"

"Dva a pes."

"To je ale velká loď, jich je víc."

Uááá, tak jsme čekali dál, ale přijela, my se nalodili a Ronald na nás koukal, jestli jsme jako úplně blbí, nebo proč na tom má být. Naštěstí zas vyhrála jeho líná stránka, roztekl se na celou podlahu a kromě dýchání nevynakládal žádnou energii.

Další zastávka už byla na ubytování. Tentokrát u Bohinjského jezera. Poprvé jsme bydleli v hotelu. A poprvé jsme tam neměli toaleťák, funkční světlo a wifi šla jen na chodbě. Ale tak hlavně, že jsme měli ložnici, obývák, kuchyň i koupelnu. Jo a obří balkon! Jenže do toho si pr… neutřete. Priority, sakra, priority!

Den třetí - vodopád and shit

Ze začátku jsem si říkala, že si radši budu zážitky psát, abych pak nemusela lovit v paměti. Jenže lenost vs. Magda, to je vždy velmi nerovný boj. Ale tak sem aspoň nasázím fotky. Bylo to tam fakt moc pěkné.

Udělali jsme si výlet kolem řeky, stále jsme stavěli na každém kroku a nadšeně do ní čuměli, protože je modrá. Médžik! Proč je tam vlastně tak zbarvená? (Ne, že by to šlo zrovna tady vidět, ale od toho máme fantazii, že.)

Cíl jsme tak úplně neměli, prostě jsme šli, dokud se nám chtělo. A chtělo se nám naštěstí dost dlouho na to, abychom došli k vodopádu, o jehož existenci jsme neměli ani potuchy. Chtěla jsem svou fotku s vodopádem, abych byla jako měřítko a šlo vidět, že to není žádný bejby vodopád. (Slap Peričnik se jmenuje, rozhodně doporučuji návštěvu.)

Do té doby tam nebyla ani noha, v momentě, kdy jsem pózovala, se tam narvala křupanská rodinka, vlezla do záběru a fotila se telefony asi deset minut. Kdybych kopla všechny členy dolů, byla by to vražda beze svědků, ne? This is SPARTA SLOVENIA!

O chvilku později jsem si připadala jako doma, tolik češtiny slýchám snad jen v Německu na nákupech. Radši jsme moc nemluvili a tvářili se nenápadně. Měla jsem chuť si za pásek narvat větvě a dělat strom. Asociálové na výletě.

Jo, a za vodopádem se dalo projít! V tom vedru to byl asi nejlepší zážitek z celého dne. Protože smočit si nohy do řeky, která má kolem 10°C… to už není osvěžující zážitek, to je docela boj o přežití, hlavně pro někoho, komu je zima, když je venku pod 25°C.

A na závěr volně se procházející vepřík pijící modrou vodu.

Den druhý - Graz, Jesenice

Ráno jsme se rozloučili a vydali se směr Graz. Neměla jsem oblečení do města na neteplé počasí, takže jsem šla za naprostého českého turistu. Softshellka se krásně doplňovala s batohem a chyběly už jen pohory. Ale aspoň mi stačil jen relativně malý kufr. Z poloviny narvaný fénem a žehličkou na vlasy, jsem outdoorová jen do určité míry. Celý den se budu někde plahočit, potit a smrdět, ale u toho musím mít hezké vlasy!

Úplně se mi nechtělo hledat, co v Grazu stojí za vidění, ale v učebnici němčiny byla tahle věž, tak jsme šli tam. A taky byla neděle a všechno bylo jinak zavřené, ocenila jsem, že okolnosti rozhodly za nás.

Nahoře jsem se zjistila, že české toitoiky jsou i po několikadenním festivalu proti těm rakouským úplný estetický zážitek. Nemohu se zbavit dojmu, že firma, která je poskytovala, se jmenovala Saubermacher. Tam nebylo sauber nic! Leda bychom brali to, že moč je sterilní. V tom případě by se tam dalo i operovat. Nečekám tekoucí vodu, nečekám tam toaletní papír, ale taky jsem nečekala, že tam bude vznikat nová forma života a do umyvadla někdo postaví plastový kelímek a naplní ho tou sterilní tekutinou. Ještě, že už jsem měla otupělý čich z Ronaldových útoků. A oči mi doktoři taky ještě nevyřešili, takže nakonec jim můžu poděkovat.

Po dvou městech to už chtělo přírodu, další zastávka - Jesenice, kousek od Triglavského NP. Zjistili jsme, že Slovinci mají podstatně dražší dálniční známky a taky jsme hned po přejezdu hranic platili mýto za projetí tunelu. Nadávali jsme jen lehce.

Bydleli jsme pravděpodobně v něčí kanceláři, byl tam klid, spousta místa a taky lampa inspirována panem Mengelem. Lidská kůže se opět vrací do módy!

Jo, a kdo by si chtěl dojít na záchod a uspořit čas, mohl si u toho dát i sprchu. A ano, sprchový kout jsem hledala poměrně dlouho, než mi to došlo.

A taky jsem zjistila, že pořekadlo jiný kraj, jiný mrav, platí. Ale aspoň nazývají věci pravými jmény.

Myslím, že tímto jsem vyčerpala všechny fekální historky. Další článek už bude i kochací, krajina je tam tak krásná, že je těžké zůstat cynik. Ale snažila jsem se velmi tvrdě.

Den první - Vídeň

Den před odjezdem jsem narychlo sháněla zubaře, protože kdy je lepší čas na zánět moudráku? Vyfasovala jsem s sebou jehlu a stříkačku, abych si případně zub mohla propláchnout sama. Tento junkie kit jsem si zabalila hluboko do kufru a doufala, že ho nebudu muset použít (leč musela jsem), protože představa, že se štourám ostrou jehlou v dásni, mě nenaplňovala zrovna zenovým klidem.

Vyjíždíme. I na severu Čech máme slušné tropy, ideální na cestu autem, kterému klima už tak úplně nefunguje. Idylku z cest dokresloval Ronald a jeho brutální trávení. Začala jsem přemýšlet, jestli se jim neříká "bojová" plemena od toho, že vypouští dost zabijácké plyny, které by ve válce asi byly velmi ceněné.

Před hranicemi na Rakousko už mi i přes značné pocení skoro praskal močový měchýř, zastavili jsme na odpočívadle, které se honosilo cedulkami, že je nově vystavěné. Otevřela jsem dveře na záchod a přemýšlela, jestli vážně potřebuju tak moc. Pohled na turecké záchody bez světla, jen s několika dírama v kovových dveřích, mě lehce alarmoval. Instatntní žloutenka, fakt se mi nechtělo na nic sahat. Nešlápnout do cizí moče a neaplikovat si na boty i vlastní, byl jeden z největších výkonů mého života.

Blížíme se k Vídni, začínají bouřky. Kupujeme deštník a doufáme, že nebude potřeba. O několik okamžiků později už neseme kufry do ubytování. Bydlíme u dvou lidí doma, cena byla dost přijatelná a jeden ze dvou hostitelů i moc příjemný. To je slušné skóre. Dostali jsme přednášku, co jak funguje a že to bylo potřeba. Záchod byl samostatnější než většina lidí. Stačilo otevřít dveře, rozsvítilo se samo, zvedlo se prkénko a po vykonání potřeby se spláchl a zavřel. Pro líné tam bylo tlačítko na omytí zadních partií. Pro odvážné i tlačítko s klystýrem. Nebezpečně vedle sebe. Tuším, že tam se překliknete jen jednou.

Sprcha byla pro dva, masážní a ještě barevně osvětlená. Jak ji zapnout jsem přemýšlela asi jen 5 minut. Po vypnutí začala jiskřit a vydávat divné zvuky. Šla jsem za Ondrou, ať to vyřeší, protože jsem děsně emancipovaná a tak. Naštěstí to je prý normální a jen to sprchu desinfikuje.

Velmi kontrastně působil starý nábytek (množství nábytku minimálně pro 3 byty), hromady svíček, knížek o magii a tisíce věcí, které jen zabírají místo a moderní vybavení bytu. Pán tam měl několik profi foťáku, monitor větší než běžné televize a televizi měl s prohnutou obrazovkou, tak velkou, že by možná potřeboval lehce větší místnost. Jo, a zamykání dveří nebylo na klíč, bylo na otisk prstu.

Dál mě tam zaujala mušle, kterou bych při troše snahy mohla mít i jako vanu, netušila jsem, že ty mrchy můžou být tak velké. Na stěně mu visely žraločí čelisti a asi části mečounů. Zbytek Vídně už není tak zajímavý, tohle překonalo všechny zážitky.

Vzhledem k tomu, že do města jsme se dostali až večer a lilo, moc epických fotek nevzniklo.

Nedovolená

Začalo to nevinnou větou kamaráda, který byl docela čerstvě po rozchodu, říkejme mu třeba Ondra.

"Nemám s kým jet na dovolenou, nejela bys?"

Proč ne, miluju cestování a přidružit se k někomu ze zadaných přátel je krajně nevhodné. Tohle zní skoro ideálně! Nadchla jsem se hrozně rychle, otevřela mapy a začala plánovat. A předhodila mu, kam chci a co chci vidět. Vzhledem k tomu, že se shodujeme skoro ve všem, bylo to až nechutně snadné. Návrhy jsme dotáhli společně, zajistili několik ubytování, vybrali pár záchytných bodů, kam chceme určitě a zbytek nechali volný.

Nikdy jsem pořádně nikam nejela, moc jsem neměla představu, co se dá zvládnout a co už bude trochu nereálné. Ondra moje megaplány moc neusměrňoval, takže jsem to brala tak, že se to zvládnout dá. Tea jsem hodila našim, jemu Ronalda nikdo pohlídat nemohl, tudíž se výlet musel přizpůsobit tomu, že s námi pojede i tento zrzavý Vepřoslav. Vzhledem k tomu, že jeho největší hobby je spánek, nejevilo se cestování autem jako výrazný problém. Muzea, zámky a podobné instituce, kde se nachází lidi, jsem stejně navštěvovat nechtěla, takhle jsem se nemusela aspoň vymlouvat a zakrývat své mizantropství.

Hlavní destinací bylo Slovinsko - Triglavský národní park. Když už se ale někam jelo, chtěla jsem z toho vytřískat maximum. Takže zastávky byly naplánované na Vídeň, Graz (A) /- ten teda jen proto, že jsem si ho pamatovala z první lekce němčiny, protože vědět, jak se řekně Štýrský Hradec patří k esenciálním znalostem každého, ne asi/, Jesenici, Starou Fužinu (SLO), Terst (I), cestou zpět jsme se rozhodli improvizovat a nezamlouvali další ubytování.

Na cestu jsme si neudělali řízky, ale upekli si domácí müsli tyčinky. Které krásně vypadly, výborně chutnaly, ale rozhodně neměly tvar tyčinek. Pro příště víme, že je dobré s sebou mít i lžíci. A nevěřit obrázkům.

V následujících dnech udělám výcuc zážitků a fotek, ať to nemusím vyprávět každému zvlášť, bylo to hodně intenzivní.