Zámky a (chybějící) zvěř

Nejsem si jistá, co je s tamními obyvateli špatně, ale něco ano. Možná bych taky byla ještě víc mimo kontakt s realitou, kdyby mi o víkendu z obecního rozhlasu hrála dechovka. Teď naprosto vážně. Mohl by mi někdo objasnit, jestli se to tam děje běžně, nebo jsme jen vychytali dny, kdy nějaký pomstychtivý důchodce nahackoval síť rozhlasů?

A taky proč jsou všude dýně? Jakože prostě naprosto všude? Před každým domem se u chodníku válely osiřelé pohozené dýně všech velikostí. Někde byly vydlabané a vyřezané, to jsem ještě schopná nějak pochopit, výskyt nožem netknutých dýní je pro mě ale i nadále záhadou. Je to forma protestu? Pozdrav dýňovému králi? Následek invertního přepadení, kdy se vám po vloupání majetek zvětší o několik desítek dýní a vy si tu událost nechcete připustit, proto je pohodíte ven?

Chtěli jsme vidět víc než dýně, dali jsme tak na další z tipů pana domácího. Vyjeli jsme do nedalekých Židlochovic, kde je mimo zámku i volně přístupná obora. Naladěna na focení jelenů, jsem se nemohla dočkat. Po několika minutách svižné chůze jsme objevili bažanta a veverku. A to jsem hledala i hezky v trávě, protože jsem tušila, že zvěř se vedru nebude natřásat před objektivy na ideálním světle, ale zalehne někam do stínu a bude dělat, že tam není. Byla v tom sakra dobrá. Tak dobrá, že jsme opravdu neviděli ani kopýtko. Stádo ospalých muflonů si dovolím opominout, nebyli fotogeničtí a ještě vypadali jen jako kozy s malinko většími rohy. Not cool!

Možná je také popudila rozhlasová dechovka. Že tam opravdu byli, to jsem si jistá. Za dřevěnou plentou se tam minimálně jeden kus s parohy vyvaloval. Tak aspoň fotka ptáčka.

Další zastávka byla v Lednici. Kam v tom parnu také jet. Opět bych to nazvala klamavou reklamou, vedro bylo na zdechnutí. Chtěla jsem tam hlavně kvůli sokolnickým ukázkám, mám k sokolničení takový vřelejší vztah (dřív jsme dravce měli) a také mě zajímal souboj dvou sokolnických sdružení, která tam jsou a hrozně se navzájem uráží. Nutno dodat, že ti, co jsou přímo v lednickém areálu, k tomu mají trochu i právo, protože byli první. Ti druzí jsou z odnož bývalého člena té první, nechali si téměř totožný název a používají k propagaci fotky, které nejsou jejich s ptáky, které nevlastní. Podle těch originálních mají velmi agresivní styl marketingu. Z toho jsem byla nadšená, aspoň je najdeme hned!

Nenašli jsme je. A málem jsme nenašli ani ty původní. Značení nebude jejich silná stránka. Z ukázek jsme stihli polovinu. Nebylo to špatné. Příště míň tlačit na pilu s humorem a víc klást důraz na věcné info. Sbírku dravců (a sov) mají ale slušnou a to včetně ne úplně obvyklých druhů, rozhodně stojí za návštěvu. Zde puštík a sbírka supů.

(Ne)cyklistika

Dlouho jsme s Ondrou nepodnikli žádnou survival akci a nepoznávali cizí kultury, tento víkend byl tím víkendem, kdy jsme to napravili. Psy jsme nechali napospas osudu a vyrazili na Moravu.

Nemáme psy, vezmeme kola, ať nám tu jen nevisí na zdi. Na Moravě jsou rovinky, to bude paráda! A podle internetu i super sít cyklostezek. Počasí hlásí letní, už abychom jeli.

Počasí bylo parádní venku, v autě to už takové terno nebylo. Dost trefný mi připadal název vesnice, kterou jsme projížděli. Zhoř. Oblíbené místo Jana Husa a Jana Palacha.

Ubytko jsme hledali opět přes airbnb. A opět naprostá spokojenost. Hostitel byl ultrapříjemný, přátelský a pokoj i zbytek apartmánu byl krásně čistý. Cena vyloženě příznivá. A vzhledem k tomu, že moc neplánujeme, co chceme vidět, nechali jsme se inspirovat jeho tipy.

V den příjezdu jsme ho poprosili o tip na menší cyklovýlet, byli jsme docela utahaní a nejezdili v sezóně skoro vůbec. Respektive… na kole jsem jela naposledy začátkem května. Doporučil nám rozhlednu opodál. Celkově nějakých 25 km. "To nemůžete minout," opakoval několikrát, když nám říkal, kudy jet. Minuli jsme to jen třikrát. Vzhledem k absenci blikaček jsem byla na Ondru nepříjemná, protože jsem chtěla být zpět za světla. Ono totiž cyklostezky v podání Moravy jsou prostě jen okresky, na kterých je cedulka pro cyklostezku. Takže se tam blbě jezdí autům i kolům. A rovinky? Ani moc ne.

To je ale ta lepší varianta. Pak se tu cyklostezkou nazývají cesty, které zbytek republiky nazývá polňačkou. A nebo "Tohle je cesta nebo tudy jen chodí občas zvěř?" Ne úplně matně se mi cestou po téhle stezce vybavil zážitek z dětství, kdy jsem vjela na takové cestě do koryta, udělala přemet i s kolem do křoví, kolu ohnula rám i ráfky a ještě dostala pedálem do … Jo, bolelo to. Zážitek nemusí být příjemný, stačí, když je intenzivní.

A to tenhle den byl.

Shrnutí

Sakra, zapomněla jsem zveřejnit poslední článek, není sice zrovna moc aktuální, ale v šuplíčku ho nenechám!

Shodli jsme se, že Svinjak bude naše poslední slovinské dobrodružství a rozhodli se vyrazit domů. Skoro 800 km před námi, ideální odpočinek po 5hodinovém výletě smrti.

Na parkovišti se Ondra začal převlékat - když se vyválíte na zemi a ještě se potíte jako prase, protože táhnete všechen náklad, převlečení je docela vhodné. Já, něžná květina, jsem zanořila nos do svého podpaží a inhalovala, jak moc velké peklo to je. Mezitím, co on tam stál polonahý a já seděla s nosem v podpaží, zjevily se u nás dvě asi hodně odvážné (nebo zoufalé) výletnice z Nizozemí. Prosily o svezení.

Oba jsme se mlčky podívali na zadní sedačky, kde už leta sídlí jen Ronald a podle toho taky tak vypadá. Chlupy, chlupy všude. A kde nejsou chlupy, tam byl náš soukromý odpadkový koš. Opravdu by vás musely nohy bolet hodně zoufale, aby se vám do toho chtělo. Jim se chtělo. Ronald byl ale tak vysílen, že se nehodlal pohnout ani o centimetr, obávám se, že ani kdyby chtěl, tak prostě neměl už sílu hnout ani packou. Slečny ho odtažením za pacinky přeorganizovaly a posadily se. Doufala jsem, že aspoň těch pár minut, než dorazíme do města, bude mít plnou kontrolu nad svěrači. Zvládl to!

Jako vzorný spolujezdec jsem se snažila udržovat řidiče bdělého. Částečně z vděku a solidarity a částečně taky proto, že se mi fakt nechtělo ještě umřít. Dlouho jsem neměla takovou krizičku. V bdělém stavu jsem se udržovala colou.

Množstvím sežraných sušenek si slušně zadělávala na cukrovku. Až do Čech jsme to zvládali oba docela dobře, po přejetí hranic jsme museli zastavit na odpočívadle a na chvíli to zalomit. Ondra usnul opřený na mně a já neměla odvahu se pohnout, abych ho nevzbudila. Naštěstí mu těch pár minut stačilo, já už nezvládala ani trošku. Prospali jsme celý víkend. Regenerační dovolená vypadá asi trochu jinak. Ale miluju tenhle styl trávení volného času, beztak jsem už o cestě domů čuměla na hory a přemýšlela, kam vylezeme příště! (Aktuální poznámka - na žádnou další horu jsme už nelezli, jsme líní a asi se za to už ani nestydíme.)

Vořeši v obrazech

Byla bouřka, psi se nevyspali, my se nevyspali taktéž. V rámci prevence jsme zavřeli okna, aby přicházející bouřku neslyšeli. To i za cenu, že jsme málem pošli vedrem. Co šlo, to jsme zatáhli, aby nemohli v němé hrůze sledovat blesky a utrápenými pohledy nám dávat najevo, ať to sakra vypneme. Jako poslední opatření jsme pustili hudbu. Tohle kombo by zabralo možná i dobře, kdyby se ovšem bouřka nehnala přímo nad naším barákem. To by nepřehlušil ani deathmetalový koncert.

Okolo půlnoci nás Ronald poctil návštěvou. Dveře si umí otvírat profesionálně. Teo zatím narážel do ostatních dveří a já čekala, kdy uslyším zvuk padajících střepů. Přikryla jsem si hlavu polštářem a nechala pana Darwina konat. Po chvíli i Teo zjistil, že do ložnice je otevřeno a narval se do postele. Nikdy nechodí do postele. Kdybychom ten den nebyli na veterině s tím, že se drbe jak o život, možná bych z toho nebyla tak napruzelá. Ale když už se nechal pokousat blechou, mohl by si to laskavě nechat pro sebe, já za to zaplatila už na veterině. Nevěřili byste, kolik se dá nechat na veterině za alergickou reakci na bleší kousnutí.

"Voříšci jsou nejvěrnější." Ne, odejde s každým, kdo má žrádlo.

"Voříšci jsou nejvděčnější." Ne, jen doufají, že z vás upadne pamlsek.

"Voříšci jsou nejchytřejší." Ne, opět stačí žrádlo a pak náhodně dělají něco, co si myslí, že se po nich chce, aby vám ten pamlsek upadl.

"Voříšci jsou nejzdravější." Můj veterinář nesouhlasí.

Jenže když už se k nám tak přidal na postel, zhmotnil v sobě malou černou díru a nešlo s ním pohnout. Jeho 20 kilo najednou vůbec neodpovídalo realitě. Oba jsme se ho snažili dostat dolů, ale nehnul se ani o kousek.

A aby byl vesmír zas v rovnováze, měli jsme z nich teď pro změnu srandu my.

A tady klasický Teo, ne že by se snažil dostat míček, bude se snažit o to, aby ho nedostal Ronald.

Tak nějak náhodou jsem zabrousila na blog Wooden peace, kde byl návod na to, jak naučit psa skákat do náruče. Moc jsem Teovi nevěřila, ale hleďte! Poškrábané nohy/ břicho/ ruce, modřiny a namožnené svaly za to stojí.

Sága rodu Zrzavců

Dva psi jsou mnohem lepší než jeden, sice je to pořád o dva psy víc, než je ideální počet, ale ty světlé chvilky si užívám. Dělat si z nich srandu je tak snadné a nemorální, jako když si děláte srandu z malých dětí, miluju to!

Ronald je na BARFu (krmení syrovým masem, zeleninou,…), jediný důvod, proč Teo byl dřív na granulích, byl nedostatek místa v mrazáku. Teď mi vůči němu nepřišlo fér, aby chroupal granule, zatímco Buřtoslav láduje maso. Občas jsem i soucitná a tak. Takže žerou maso oba, k němu dostávají zeleninu, aby se trochu zaplácli a byli sytí aspoň pár minut. Jenže jaký pán… Teánek je poněkud nenažraný. A je schopný riskovat krk kvůli kelímku od jogurtu, který dostávají k vyčištění. Ronald sice s recyklací pomáhá taky rád, ale Teovy snahy o získání kelímků jsou natolik zoufalé, že ho radši nechá. Myslím, že ho bere jako mladšího (a retardovaného) sourozence, kterého se stejně nemůže zbavit, tak ho prostě tiše trpí.

Tady trpí taky.

Jenže Teo je dravý i do zeleniny (to nemá po mně). Buřt k masu míval zeleninu nastrouhanou a politou losovým olejem, Teovi stačilo hodit celou mrkev/ jablko a neměl s tím problém. Zkusila jsem to Ronaldovi jen lehce nakrájet. Nesežral to. Teo ovšem nezahálel. Druhý den to Ronald už neriskoval. Myslím, že tady mi Teo poprvé v životě něco usnadnil.

Po vaření nám zbyl kus celeru i s natí, trochu jsem provokovala Tea a on se ho snažil sežrat. To vzbudilo Buřtovu pozornost a celer se najednou stal úplnou modlou obou zrzounů. Lowcost zábava k letním večerům. Totéž povedeno s citrónem, který nejí ani jeden z nich. Proč by taky pes žral citron, že ano. Stačilo ale trochu Tea hecovat, že citron dostane Ronald a lehce manipulovatelný Teánek ho do sebe s výrazem největšího utrpení vdechnul. To jsou ty chvíle, kdy i já jsem překvapená.

Najdi deset rozdílů!

A tuhle fotku jsem sdílela na Instagram s hashtagem vegan. Nevinný vtípek, říkala jsem si. Když mi to lajkovali lidští vegani, přišlo mi to jen úsměvné, když mi to lajkovali lidé, jejichž psi jsou vegani, tak jsem se fakt pozastavila. Nejenže je v psím kolektivu nebude mít nikdo rád, pokud to jako jejich lidská odnož musí vyprávět na potkání, ale jako vážně? Pes vegan? Šelma na zelenině a bylinkách? Existuje třeba psí tofu? Že se člověk rozhodne nejíst maso mi přijde v pořádku, co si budem povídat, masožroutský průmysl není zrovna k přírodě šetrný a za každým steakem je zabité zvíře, ale aplikovat to na jiný živočišný druh, jehož hlavní díl potravy tvoří právě maso? Nezavání to taky trochu týráním zvířat? A dokonce existují i veganské granule. Ano, i u psů se objevují alergie na různé druhy masa, ale asi jen u veganů se záhadně objeví jejich mazlíčkům alergie na všechny druhy. Co si prostě pořídit křečka?

Hodina ve vzduchu

Snažíte se být pozitivní a nebránit se novým zážitkům. Jen tak, abyste neseděli doma na zadku a něco zažili. No a takhle jsem se dostala k letu balónem. On by asi každý letěl rád, ale když já mívám ve výškách závratě. Nevěděla jsem, že to nikdo z rodiny neví.

"U tebe by bylo jednodušší udělat seznam věcí, kterých se nebojíš."

Uznávám, že bylo. Nebyl to můj dárek, byl to dárek pro babičku, která si to vždycky přála (zbytek rodiny byl jako výplň, aby nemusela letět s cizími). Zrovna ta babička, která mi v dětství zakazovala jíst příborem, abych si něco neudělala, chodit rychle okolo stolu, abych si nerozrazila hlavu a hladit kočky, abych nechytla toxoplazmózu. Ke každému úrazu měla příběh své známé/ kamarádky, která se takhle zmrzačila/ zabila. A ta se výšek nebojí!

Dojeli jsme na sjednané místo, tam už si nás naložila posádka do aut a jelo se hledat místo, které by bylo vhodné ke startu. Bylo po dešti. A bylo také před deštěm. Řidič se ptal, jestli je to náš první pokus. Byl. "Většinou se to povede tak na potřetí nebo napočtvrté."

Dojeli jsme na louku a po dešti ani stopy. Začal se vybalovat balón. Konečně jsem viděla koš z blízka. A nelíbilo se mi, že rantl mi končil někde u pasu. Já vím, nemám mít nadvýšku, můj problém. Křečovitě jsem se držela a pilot ze mě měl docela srandu. Ale byl jinak mimořádně vstřícný.

Tohle je západ slunce s bouřkovými mraky a deštěm, to se nevidí denně!

Moc nefoukalo, což je asi dobře, ale takhle jsme se nepohnuli skoro ani o metr, nebo mi to tak přišlo. Ondra měl zaplou gpsku a podle ní to ukázalo, že jsme se odpohybovali o 8 km. Přistáli jsme na poli za barákem nějakých starších lidí. (V Držtěkryjích, to jméno je tak hezké, že ho tu prostě musím napsat.) Myslím, že pro ně to byl silnější zážitek než pro mě. Nadšeně sledovali vše okolo a vytrvali i po setmění, kdy už bylo vše zabaleno a my ještě byli pokřtěni na hraběnky a hrabata. Proč, to vyprávěl předtím, ale já mám trochu problém s koncentrací, ve škole jsem usínala i na přednáškách, které mě bavily, a nešlo s tím nic udělat. Což je trochu problém, když je ve třídě 7 lidí.

Křest vypadal následovně. Křtí se ve jménu vzduchu, ohně, vody a země. Pilot vytáhl zapalovač. Všichni se smáli. Smála se i babička, která byla první na řadě. "To bude hořet dobře, je to pěkně nataftovaný." smál se pilot, když bral babiččiny vlasy do ruky. Hořelo! Jo, fakt jsem do poslední chvíle myslela, že si dělá prdel, ale nikoli, všem nám opálil pramínek vlasů, uhasil to sektem a hodil po nás trochu hlíny. Sekt jsme dojeli nalitý do skleniček. Hlínu jsme nechali nepovšimnutou.

Let trval něco přes hodinu, vše okolo přibližně 4 hodiny, uteklo to neuvěřitelně rychle a líbilo se nám to moc.

A celý balón se vejde do batůžku. Na fotce pilot, kterému říkali hroch, nevím, jestli se tak i jmenuje, každopádně to na něj sedělo a hlavně - měl i triko s hrochem, to bylo kouzelné.

Zrzavý a zrzavější

Možná by nebylo od věci zmínit, že s Ondrou tak nějak bydlím. Takže ty dva zrzavé idioty čekalo trochu peklo, než jim došlo, že ten druhý pes je bude obtěžovat poněkud dlouhodoběji. O Tea jsem se bála dost. Teo je totiž idiot bez špetky pudu sebezáchovy. Na o 13 kg těžšího Ronalda pořád držkuje a jen tak ze cviku mu občas chňapne zubama po tvářích. Nebo mu štěká do ksichtu, když prochází kolem. Ronald to tiše trpí a zírá na nás, ať ho odstraníme, že to není vůbec vtipné.

Povahy jsou to opravdu velice rozdílné. Zatímco Teo je, co se týká fenek, taková čistá duše. Je spontánní, nezákeřný a trochu blbý. Chce si s nimi jen hrát, běhat do utahání. Ronald čeká, až je Teo unaví a fenky se snaží nakrýt. Žádné okecávání, rovnou na věc! Teo dělá za kus pamlsku všemožné triky, Ronald za kus pamlsku dělá sochu. Dokonale!

Po několika týdnech se to ale zlomilo. Ronald dělá dobrovolně zbytečné triky, jen aby dostal kus žrádla. Jenže učit ho něco je trochu o zdraví. Normálně se ho bojím. Je do toho tak zabraný, že začne cenit zuby, máchat tlapama, na kterých má velmi nežné drápečky, které vám udělají na pokožce krvavé rýhy.

A i s Teem už jsou sehranější. Při venčení Teo vyčuchal u cesty divokého králíka. Než mi došlo, co se děje, tak už ho měl skoro v tlamě, ale zasáhla jsem včas. Králík zachráněn. Jenže králík nepatří mezi nejbystřejší tvory, nebo minimálně tenhle milovník adrenalinu ne. Skočil si to ladně přímo Ronaldovi pod ksicht. A nešlo udělat nic. Jen to křuplo a bylo po něm. YOLO!

Naskytl se ovšem jeden organizační problém. Jak je poslat na místo oba. Teo je naučen na povel "místo" a nemá s tím problém. V jeho podání to vypadá sice tak, že sklopí hlavu, nasadí žalostný výraz a lehne si na cokoli, co trochu připomíná místo. Poslat na místo Ronalda je ale nad mé síly. Po několika opakováních už mě Teo probodával nenávistným pohledem a posouval se z jednoho místa na druhé. Ronald nedělal nic. Tak jsme jim povely odlišili. Ronald má svůj povel: "Ronnie, běž do prdele!" A funguje to skvěle!

Rádi máme oba samozřejmě stejně, a šikanujeme je taky bez rozdílu. Schválně, kdo pozná, jakou slavnou osobnost předvádí na druhé fotografii.