Br No

 

U psaní tohohle malýho hejtu jsem pořád váhala, jestli to napsat, nebo nechat bejt, ale protože mě už nebaví o tom každýmu vyprávět zvlášť, tady to je. Náš malý výlet do Brna na podnose.

Pro jednoho klienta píšu produktový popisky zážitků a kolikrát sama sebe přesvědčím, že to zní tak super, až se rozhodnu za to ty prachy rozfofrovat. Tady jsem teda přiměla fofrovat Jonáše, protože výročí a tak. Smutnej pohled. Dlouho jsme nikde nebyli.

Cíl byl zážitkovej hotel. Nebudu jmenovat. Ale ten starší a původní to nebyl. Na tříhodinovou cestu jsme se vydali s dostatečnou rezervou, abychom se po cestě zastavili na jídlo, prošli se a tak. Prostě pohodovej vejlet. Jediná chybka se vloudila tím, že jsme si s sebou celou cestu táhli dešťovej mrak. Takže jsme nakonec přijeli na místo o dvě hodiny dřív, naprosto nevhodně oblečený na procházení.

Našli jsme na mapách nejbližší ócéčko a rozhodli se přečkat čas tam a trochu se ohřát. Nápad to nebyl blbej. Kdyby to ócéčko mělo krámy uvnitř, a ne že do všech byl přístup jen z venku. Chvíli jsme teda předstírali zájem o boty a pyžama a šli si nakoupit jídlo na snídani.

Blížil se čas check-inu. Zajeli jsme do podzemního parkoviště jinýho hotelu, kde to bylo domluvený, jídlo nechali záměrně v autě, protože podle mailu mělo bejt na pokoji malý občerstvení, a šli jsme tam. A bylo to super. Konečně vedro, vyhřejvaná podlaha a taky záchod! Co si budem, po takový době na cestě byl ten záchod docela priorita. Ale na pokoji za čtyřku jsem nečekala jednovrstvej toaleťák, kterej poskytuje výlet do vlastního nitra.

Taky jsme zjistili, že občerstvení je jen láhev rumu a nějaký ty ingredience k drinkům. Vše ostatní za přátelské ceny, jak bylo uvedeno v mailu. Takže sáček obyč čaje za 25 a pytlík tortilla čipsů za 90. No, povečeřeli jsme jedny čipsy a láhev rumu.

Prostředí teda bylo moc hezký a pokoj byl perfektně čistej. Takže tady velký plus. Ale bohužel slibovanej zážitek se moc nekonal, že jde o předraženej šmajchlkabinet naznačovaly už 2 no name kondomy, který tam byly připravený na stolečku. Úkoly jasně směřovaly k tomu, že máte skončit v posteli a čus. Lidi nad náma neotáleli. Zatímco my bojovali se sekající se hudbou, pán z horního pokoje bojoval s krátkou výdrží. Minuta mlácení čelem postele do zdi a konec. Uf.

Uznávám, že jsem detailista a nedokážu moc věcí přehlídnout (kromě chyb ve vlastním textu), takže neodtékající sprcha, která po třech minutách zaplavovala zbytek koupelny, mi malinko rozhazovala zbytek zenu, kterej ještě zbyl.

Ale dobrý, misi jsme si odbyli a mohli jít spát. Akorát tady byla jen jedna deka a my s Jonášem máme totálně odlišnej tepelnej komfort. Takže zatímco mně se spalo poměrně dobře, Jonáš běhal otvírat a zavírat okno. Že je tam termostat jsme si všimli ráno. Ráno po budíčku, kdy nám v půl osmý došla SMS na slevu na další pobyt.

Připadali jsme si trochu jako nevděčný idioti a koukli na recenze. Samý pětihvězdičkový. OK, tak jsme asi divný my. V jedný recenzi dokonce pochvala, že majitel sám volal a ptal se, jaký to bylo. To jsme na sebe koukli, že je to docela creepy.

No, a to už tady máme den odjezdu, pátek po osmé večerní. Zvoní telefon. A ano, je to majitel a ptá se, jaký to bylo. Jakože soukromí, slyšels o tom někdy? Co kdyby tam jen Jonáš s milenkou? Od toho jsou dotazníky.

Každopádně Jonáš začal s tím, že to bylo super, příjemný, čistý, ale pokud teda chce upřímnou zpětnou vazbu, má pár výtek. Stačil říct tu o přátelských cenách. Tak prý jsou ceny úplně minimálně vyšší než v obchodě (ehm, nejmenší přirážku jsme našli 100 %) a musí přece z něčeho platit lidi. Ještě nestihl dokončit větu a už začal nabízet spolupráci, že chystá možnost franšízy a jestli nemáme zájem. Že se na tom dá krásně vydělat. Jakože vážně?

No každopádně chápu, proč nikdo nedává nižší hodnocení. ta představa, že zavolá znova. to nechceš.

19denní holub, který seskočil z parapetu a zmizel

Vždy jsem si myslela, že k tomu, aby z vás byla šílená důchodkyně, která sleduje z lavičky holuby a příležitostně jim něco hází, potřebujete bejt v důchodu a mít to v hlavě trochu přeházený. Jednu část splňuju, tak mi stačilo jen mentálně přeskočit několik dekád. A posunout sledování z lavičky na vyšší level. Díky tomu se mnou teď ovšem můžete prožít strhující holubí story.

Začátkem dubna mi na parapetu začali randit holubi hřivnáči. Přečetla jsem si zběžně o jejich stylu námluv, kde stálo: „Během toku samec často vrká na vyvýšených místech a předvádí typické lety, při kterých příkře vystoupá vzhůru do více než dvaceti metrů nad své teritorium, v kulminačním bodu zpravidla tleskne křídly a poté se klouzavým letem vrací dolů.“ Můj holub řval jako kretén a mlátil hlavou do rohu parapetu.

O několik dní později jsem si všimla pár větviček rozházenejch na parapetu. Wow, bude hnízdo. Představovala jsem si epickou stavbu, zázrak přírody. Po několika dalších dnech jsem dostala toto.

Samec vytrvale nosil větve a samice je stejně vytrvale házela dolů. Vyspádovanej parapet je očividně nejlepší obrana proti holubům. Když to nešlo na našem patře, rozjeli stavbu na okně pod náma i nad náma. Tak to ne! Využila jsem chvilky, kdy na parapetu nikdo nebyl a přilepila jsem tam zábranu z polaminovanýho kartonu. Izolepou. Samec dál nosil větve a při jejich předávání láskyplně šlapal samici po zádech i hlavě. Přestávala jsem se divit, že radši hází ty větve dolů.

Pořád jsem to nebrala až tak vážně. Vždy chvíli stavěli a pak zmizeli. Další den znova. A znova. Až se tam jednou večer samice vrátila a zjistila jsem, že oni to vážně myslej. 

Emancipace do holubího světa ještě nedorazila, takže zatímco samec byl na rodičovský od dopoledne do odpoledne, zbytek obstarala samice. Ta svůj úděl nesla statečně a hlavně potichu. Samec při blížícím se odpoledni řval jako kretén a dožadoval se výměny.

15 dní se nedělo nic moc zajímavýho. Kromě několika dešťů, ve kterejch jsem litovala, že jsem jim udělala zábranu z papíru a izolepy. 16 den se vylíhlo mládě. Všem přišlo ohavný, mně nikoli. Jsem holubí máma!

Po tejdnu se z toho stalo tohle. To už přišlo trošku ohavný i mně. (Jinak druhý vejce se nikdy nevylíhlo.)

Oba rodiče poctivě krmili. Pokud neznáte holubí mléko, najděte si to. Je to lahůdka.

Mladej si nás poprvý všiml, jak mu zíráme do bejváku a začal pouštět hrůzu. Nafukoval vole a cvakal zobákem. Nemít v okně sklo, tak jsem i vyděšená. Pořád vypadal trochu jako z hororu, co si budem.

Po dvou tejdnech to začalo bejt opět roztomilý. Až na krmení, z toho jsem měla občas trochu těžší sny.

Na necelejch třech tejdnech už vypadal jak opravdovej pták.

Jenže jednoho večera zmizel. Vzhledem k tomu, že se internety nebyly moc schopný shodnout na tom, kdy má z hnízda vyletět, nebyla jsem si jistá, jestli fakt odletěl, nebo ho něco sežralo. Protože normální pták nezačne poprvý lítat večer, žejo. Celou dobu jsem měla zapnutou časosběrnou kamerku. Dozvěděla jsem se na ní jen to, že tam byl, a pak nebyl. Snímek po 10 vteřinách moc záhad neobjasní.

V pět ráno jsem se vzbudila a běžela zkontrolovat hnízdo. Nikde nic. Až jsem si všimla, že na stromě proti paneláku sedí! A musela jsem to nadšeně hlásit spícímu Jonášovi, kterej by to nadšení cejtil ideálně o několik hodin pozdějc.

Celej den pak seděl na hnízdě. Další den na hnízdě seděla matka, mladej byl na stromě. Byla solidní průtrž mračen a trochu jsem se bála, že se na stromě neudrží. Matka měla totálně v paži. Kdyby paže měla. Nakonec sebral všechnu odvahu, roztáhl křídla, letěl k parapetu a fláknul sebou o okno a spadnul. Nakonec jsem ho objevila znova na stromě a vypadal v pohodě.

Další den jsem slyšela otce, jak tu hudruje, tak jsem nadšeně koukala z okna, jestli jde krmit. Nic se nedělo. Klesla jsem na duchu. Po delší době jsem šla řvoucího otce zkontrolovat znova. Právě nakládal matku. Příroda se s tím prostě nemaže.

Kameru jsem vypnula, hnízdo s očividným pukavcem nechala žít vlastním životem. A jednoho večera vejce zmizelo. A nebylo ani k nalezení pod parapetem. Doufám, že vás tahle záhada bude trýznit jako mě. A že vám algoritmy budou taky házet reklamy na holuby z Decathlonu a YT videa z hnízdění.

2021 be like

Vypisovat na blog zajímavý zážitky, zatímco se nic neděje, je poměrně náročná činnost. Proto to nedělám. Ale pár momentů stojí za archivaci, tak je tu sem bez ladu a skladu naházím.

Zde jsou mé highlights of 2021: 

Spadl mi telefon do záchodu. Což je pro člověka, kterej si desinfikuje i desinfekci, fakt pekelnej zážitek.

Povedlo katapultovat dresink na těstovinovej salát na stěny kuchyně a část proletěla až do obytný místnosti. Mít psí úklidovou četu se hodilo. Škoda, že když je zvednete do vzduchu, deaktivují se a nechtějí lízat stěny.

Byla jsem v Makru. Dokonce jsem se kvůli tomu nalíčila a vzala si šaty.

Viděla jsem v lese kance, mírumilovně nás ignoroval.

Udělala se mi díra na botě. Mírumilovně ji ignoruji.

Nakoupila jsem si spoustu oblečení, který mi nesedí, ale neměla jsem nervy na to ho vrátit. Značení velikostí je pro mě největší záhadou poslední doby. Dokonce od jedný značky mám velikosti XS i L a jsou mi oboje v pohodě. Ty objednaný z internetu nikoli.

Má největší společenská událost se odehrála na chirurgickém sálku, kdy mi řezali pihu a sestřička se mnou konverzovala. Přála jsem si, abych měla pih ještě několik a nemusela jít tak rychle domů.

Měla jsem půjčenou virtuální realitu a byla za to placená. Práce copywritera je občas fakt boží.

Zamrznul nám zámek u dveří spolujezdce. Nejdřív nešel zavřít, pak nešel otevřít. Několik dní jsem se soukala přes sedadlo řidiče.

Přestal fungoval zámek u kufru, psy soukáme skrz sklopenou sedačku.

Ve dvou jsme sežrali kýbl KFC, který je pro 4 lidi. Z kalhot jsem definitivně přesedlala na legíny.

Počet druhů kytek v našem mini bytě vzrostl na 29. Od některých druhů mám několik exemplářů.

Od začátku roku jsem nachodila přes 600 kilometrů. Něco z té vzdálenosti je míchání krupičky a vyčesávání psí srsti.

Psi vypadají se současnou situací ale nesmírně spokojení.

Rok 2020, ten si ani nápaditější nadpis nezaslouží

Psaní je moje terapie. Pomáhá mi překonávat vztek, zklamání, ale taky si ráda zaznamenávám hezký nebo humorný momenty, abych se k nim mohla vracet. Jediný, co mi v tom brání, je lenost. Kdybych byla odhodlaná jako moje lenost, psala bych pravděpodobně hodně často.

Rok 2020 nebyl ani tolik plnej vzteku, zklamání, hezkejch ani humornejch historek. Ten rok jako by často nebyl o ničem. Prázdno, izolace, nuda. Home office, přejídání a občasná rezignace. A ještě k tomu to přejídání muselo bejt omezený jen na dobu, kdy jsem si sundala rovnátka. Rezignovat jsem naproti tomu mohla kdykoli.

Rovnátka jsem dostala ve stejnej tejden jako jsem si nechala předepsat antidepresiva. Tejden před karanténou. Zatímco u antidepresiv jsem si gratulovala k vytříbenýmu šestýmu smyslu, u neviditelnejch rovnátek, který stojí několikanásobek těch normálních, jsem si trochu nadávala do krav. Každý rovnátka jsou neviditelný, když máš na ksichtě roušku!

Ale abych nebyla jen negativní, ta změna je boží. Tohle je fotka po přibližně půl roce. Horní zuby na tom byly ještě dobře, spodní musí máknout víc. Díky tomu že dřou jako o život a špičák se snaží zařadit poprvý za život do řady k ostatním, nemůžu už několik měsíců pořádně kousat, protože mám horní a dolní špičák přesně naproti sobě. Takže hodně jím, ale málo koušu. Ideální recept na začínající nadváhu.

Křivé zuby si zaslouží...

...obrázky nakřivo. 

Jakože končetiny se ještě drží docela ve formě, ale na břiše se tuku moc líbí a já začínám vypadat jako jablko na špejli. Proto jsem si přála k Vánocům chytrý náramek. A dostala jsem ho. Od Vánoc chodím, běhám do kopců, do schodů, skáču přes švihadlo – a to ne proto abych hubla, ale abych zjistila, proč mi to někdy tep měří a jindy ne. Zatím jsem na to nepřišla. Dneska mi vyskočil tep do vysokých hodnot jen když jsem míchala krupičku na sporáku. Jakože jídlo mi tep zvedá, ale až tak? Zatímco když jsem skoro omdlívala po vyběhnutí do 12. patra, tep ukazoval, že jsem v naprostém klídku. Magie.

Ale něco výrazně pozitivního (ošemetná formulace v týhle době) se přece jen stalo. Přestala jsem se snažit zapadnou někam do kanclu a najít si „normální“ práci. Jsem čistokrevnej freelancer a jsem za to neskutečně vděčná. A živím se tím, co miluju – psaním.

 

Dvojitá radost

Dlouho tu nebylo nic o psech? Jsem tady s intenzivní nápravou.

Jonáš zase pracuje dost daleko na to, aby se mu vyplatilo tam nocovat. Jenže každá nová práce s sebou nese nový starosti, tak je fajn si ty starý odložit doma.

A tak se stalo, že jsem pár týdnů hlídala oba chlupatý idioty.

První tejden byl ještě v pohodě, byla jsem na vrcholu duševních sil a naučila se dvojvodítko ovládat bravurně. První pes se zvládl vymočit, aniž by ho druhý vláčel za sebou nebo mu trefil hlavu ranním proudem. Naučila jsem se správně rozložit váhu a najít těžiště, abych zvládla situace, kdy jeden chtěl vítat a druhej trhat. Prostě perfetkní práce.

Jenže jsem nepočítala s tím, že hlídat budu tejdny dva. A tak jsem si duševní síly nerozložila rovnoměrně. Od toho, abych druhej tejden nedala ani jednoho z nich zpět do útulku mě dělil snad jen poplatek za umístění.

Začneme roztomilejším zážitkem. Už jsem říkala, jak je super mít dva psy? Že se od sebe krásně učí? Třeba když dostali každej kousek banánu. Méďa se do něj s chutí pustil. Teo tak nadšenej nebyl a flusnul ho na zem. Méďa se na něj podíval, otevřel tlamu a ten rozvejkanej banán flusnul na podlahu taky. 

Kdyby zůstalo u nežraní banánů, bylo by to super. Dostalo se to ale do fáze (ne)žraní králíků. Venčila jsem Méďu bez vodítka, Tea na vodítku. To je ta bezpečnější varianta. Myslela jsem si. Zatímco Méďa vyložil ranní náklad, šla jsem to s Teem na vodítku sebrat. Právě jsme byli uprostřed sídláku a i když to bylo hned u keře, nejsem prase, že ano. No a v momentě, kdy jsem měla jednu ruku na vodítku a druhou v igeliťáku, všimla jsem si nezvyklýho ruchu na druhym konci vodítka. Otočila jsem se a zjistila, že ten můj kretén drží v tlamě mládě králíka. Opakuju, nacházím se právě uprostřed sídliště. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem ječela. Hodně. A nahlas. A začala si všímat, jak je to lidem vlastně úplně jedno. 

No, nakonec jsem si vyřvala hlasivky dostatečně na to, aby ho ten idiot pustil, ale že by to měl malej králík dát, to fakt nevypadalo. Druhej idiot k němu čuchal a vypadal, že si pro změnu chce hrát. Já se rozbrečela.

Že na ně nemám tolik energie si všimli hned. na to oni maj nos. Takže Méďa začal kašlat na přivolání a chtěl vítat všechny. Jeho radost je fakt hmatatelná. Akorát má na tolik dětský radosti moc velký tělo a zuby. A zůstává tak často dost nepochopenej.

"Okamžitě si zavolejte toho psa," křičela na mě hystericky paní s jezevčíkem na vodítku, zatímco jsem pískala na píšťalku a řvala "Ke mně!" Čím víc křičela, tím víc lákala Méďovu pozornost. Až to prostě nevydržel a rozběhl se k ní s roztočeným ocasem a nadějí na hru. Hysterie stupňovala, padaly úvahy o tom, kdo bude hradit veterinární náklady. Za umlácení ocasem? Jako nepřišel mi na přivolání, což je samozřejmě moje chyba a proto jsem se snažila volat a paní prostě pouštět druhým uchem ven. No a najednou mi místo "Ke mně!" vyšlo z pusy: "Abyste se neposrala."

Podobnou hysterii s ním ale zažívám i na vodítku. Nejednou se mi stalo, že výtahem přijel do přízemí někdo se svým psem a viděl, jak čekám na svezení. Místo toho, aby vystoupil a nechal mě nastoupit, zmáčkl tlačítko a odjel zas nahoru. Tak děkuju, dneska jdu asi pěšky.

A tady ještě ukázka toho, jak jsou psi z útulku vděční za svoje pelíšky.

V zemi Piotrů a Wojtků

Podle čeho vybíráte dovolenou? Podle ceny, svých snů nebo podle toho, jak se tam bude líbit psům? Jak asi tušíte, my se přiklonili k variantě třetí.

S Jonášem, kámoškou, dvěma smradlavými psy a jedním vymydleným vipetím aristokratem jsme se vydali do Polska k moři. Chorvatský pláže jsou prázdný, tak co teprve ty u moře, který je jen pro otužilce? No… možná jsme měli věnovat minutku rešerši a zjistit si, že v Polsku to žije. A že jedeme do totálně turistický oblasti, kde na domorodce nenarazíte, protože takovej druh se tam prostě nevyskytuje.

Ubytování vybírala kámoška na základě doporučení dalších chrtařů. Levný spaní, psi bez příplatku a pláž skoro za rohem. Yey! A pak jsme tam přijeli a zjistili, že v ceně jsou nejen psi, ale i hejna komárů. A že nikdo nemluví anglicky a taky moc neumí čísla. Všichni tři jsme vešli na recepci, kde se recepční ujistila, jestli máme ubytování pro dva. No nemáme. Tím se nenechala rozhodit, olízla si prst, aby mi mohla podat papír k vyplnění a dovedla nás na pokoj. Později jsem si všimla, že papír obsahoval poučení o koronaviru (a možná i ten vir samotný). 

Později jsem si všimla, že na tři lidi máme dvě deky. Na pokoji byla jedna stočtyřicítka a jeden rozkládací gauč. Na tom jednolůžku vydávajícím se za dvoulůžko byla ale naférovku položená jen jedna jednolůžková deka a pod ní bylo prostěradlo napnutý na doraz. Jen co jsme si sedli, tak se z obou stran vymrštilo a postel vypadala, jako kdyby měla tanga.

Naštěstí spí psí aristokrat v posteli a kamarádka si vozí vlastní deku. Tímto nás zachránila od mnoha hádek a násilí, protože já prostě deku chci celou a dokud v ní nejsem zamotaná jako buríto, tak se nevzdám.

Po hraní tetrisu, se nás všech 6 na pokoj vešlo a my mohli na první průzkum terénu. Jako prvotřídní asociál jsem zděšeně brblala a snažila se nedýchat, abych nezvýšila pandemický číslo. Pak mi došlo, že vlastně už nastydlá jsem, takže jsem docela v klidu. Než jsme zjistili, kudy se chodí na pláž, udělali jsme si pěknou zacházku do centra, kde se to hemžilo půjčovnama různých vozítek, který se pletou mezi auta i chodce, vkusnými magnety a dalšími turistickými nezbytnostmi.

Taky jsme záhy zjistili, že Poláci milujou psy. Respektive mlaskání na cizí psy a sahání na ně bez dovolení. Takovej národní sport. To s sebou neslo i klady, protože tam pes byl každýmu šumák a my je měli na pláži volně. První metry, kde je hromada lidí, je i hromada košů. Naši miláčci dělali ovšem svoje hromady zásadně až poté, co jsme minuli poslední koš. Takže někteří z nás měli hovno v batozích, další pak v botě. (Boty v tu chvíli nebyly na nohou, nemějte obavy.)

Další den jsme zjistili, že jediný nádobí na pokoji jsou špinavý hrníčky. Do čeho si udělat snídaňovou kaši? Aristokratická psí miska to jistila.

Všichni jsme ale byli z moře totálně nadšení. I Teo, kterej nenávidí vodu, se vrhal do vln a kradl Méďovi balónek. Protože z nějakýho důvodu vlny nejsou tak děsivý jako klidná voda. Jen pan vipet byl po celou dobu upřímně nešťastný. Nenáviděl písek, nenáviděl vodu, nenáviděl horko. A tak se aspoň pomstil tím, že cizím lidem na pláži pochcal stan.

Ještě se vrátím k lásce ke psům a nerespektování osobního prostoru. Na pláži byl Teo poměrně samostatnej a rozhodl se, že tentokrát ten osobní prostor začne narušovat on. Nějaký děcko krmilo vodu houskou (jako nic kromě vody tam nebylo, vážně) a Teo vycejtil svou příležitost. Tak děcko začalo ládovat houskou i mýho psa. A ten se tvářil nadmíru spokojeně a nechtěl odejít. Ještě, když jsem ho za obojek vzdalovala od štědrýho chlapce, stále mu lifroval pečivo.  

Jenže i my museli bejt z něčeho živi, tak jsme našli restauraci blízko ubytka, abych si mohla vyndat rovnátka na pokoji a nemusela to lovit někde na záchodě. Kromě jednoho Poláka bylo všude prázdno. Jenže když seš na reprezentování svýho národa sám, tak se musíš o to víc snažit. Začal nejdřív mlaskat a během chvíli přitvrdil a hodil Méďovi kus svýho jídla. Ne kousek, fakt kus. Jonáš vyjádřil nesouhlas a v tu chvíli se mlaskání změnilo v nadávky. Když ty budeš dělat problémy, tak já budu taky! Tohle není psí restaurace, měli by tady mít košík. Co kdybych měl alergii? No, pokud by to byla alergie na psí kousnutí, tak by košík asi pomohl, o tom žádná. Ještě se rozčílil a odešel od nedojezenýho jídla zaplatit a zmizel. Proč ne.

Jo a kamarádka umí dělat fakt hezký fotky!

Postel z pekla

Přece jenom... i já trávím doma trochu víc času než obvykle. A tak mi došly prokrastinační techniky a výmluvy před sebou samou, a konečně jsem začala řešit vrzající postel. S postelí to byla muka už od začátku. Nejdřív jsem objednala omylem špatnou velikost. Ještě, než mi ji dovezli, jsem si svoji chybu uvědomila a poprosila o změnu objednávky. Po měsíci mi volali, že je postel ready. Jenže v tý původní velikosti. Zkráceně, trvalo to dlouho, než mi přišla. A dlouho trvali i její montáž. Ten krám byl fakt za trest. Nekupujte nábytek z Polska, fakt.

O rok později, když jsme zapomněli, jaká umí být, se začala připomínat zase. Nejdřív lehčím vrzáním na Jonášově straně. Časem to zintenzivnilo ve vrzání, který mi ubíralo na spánku, ale zato přidávalo na agresivitě. Nejdřív jsme problém přecházeli a spali prakticky jen na mojí polovině. A není to zrovna obrovská postel, to mi věřte. Ráno jsem se budila s otlačeným dekorem omítky na čele, ale klad byl v tom, že jsem se budila. To znamenalo jediný, v noci jsem spala!

Tahle postel se ale nevzdává snadno. Svoje vrzání začala rozšiřovat směrem k mojí polovině. V mezidobí jsme vyzkoušeli všechno. Utáhnou, promazat, podložit, poprosit i pomodlit. Zbejvala poslední možnost - napsat mírně zoufalej e-mail prodejci. Odpovědí mi byl požadavek na video, jak postel vrže. Chvíli trvalo, než jsme vymysleli scénář. Video jsem ale nakonec poslala. Teď pro změnu máme specifikovat, KDE to vrže. Kdybychom, doprdelesakrapráce, věděli, kde to vrže, bylo by to poměrně jednodušší a možná bychom to neřešili přes reklamaci. Ale dobrá.

Tohle zvláštní období naštěstí nabízí opravdu spoustu času, tak se Jonáš nabídl, že to zjistí z první ruky. A nechal se zavřít do úložnýho prostoru. Vzhledem k tomu, že jsem prvních pět minut hýkala a slzela z pohledu na uvězněnýho Jonáše a dalších pět minut z toho, jak se ho Méďa snažil osvobodit, trochu se mu pobyt v posteli protáhl. A nutno podoktnout, že to záhadu moc neobjasnilo.

Jonáš byl ten den trochu rošťák.

A tady ještě rozrůstající se džungle. Plant pic is the new dic pic. Proto se omlouvám, že to všem nevyžádaně posílám, ale mám pocit, že když to dělá dobře mně, musí to potěšit i ostatní.