Se psem vlakem? Ale beze všeho!

 

Vzít jednoho ze psů na vlak a jet hoďku s přestupem k našim. Odpoledne mě Jonáš i se druhým psem vyzvedne autem. Takovej byl plán pro sobotní den. Bylo to tak jednoduchý? Nikoli.

Jonáš měl dopoledne svůj plán a já chtěla využít příjemnýho počasí a spojit menší procházku s návštěvou našich. Teo je vlaku ve i ve městě zvyklej, vezmu Bejlíka, ten trochu práce mezi lidma potřebuje. Protože proč si to udělat jednoduchý.  S Teem by celý vyprávění vyšlo na jednu větu. Došla jsem na vlakáč, přestoupila v Liberci a došla k rodičům. S Bejlíkem přibyde ještě pár odstavců navíc.

Bydlíme tu rok, vlakáč máme kousek, jenže já neznám místní zkratku a šla jsem teda podle navigace s notným předstihem. Jenže navigace se mi zbláznila a nechtěla spolupracovat. Když mě táhla na tramvajovou zastávku, ze který dojedu na stejný místo jen s dalším přestupem navíc, mrkla jsem zběžně, že to jede za 3 minuty, a dala si menší sprint, abych to stihla tam. No nestihla. Proč jet včas, když můžeš jet dřív o dvě minuty, bylo heslo dnešního řidiče.

Mírně zoufale jsem se zlomila v pase, abych sebrala plíce, a všimla si, že běh na rozbláceným chodníku změnil moje světlý oblečení na světlý oblečení se spoustou bahnitejch fleků na jedný straně. Bejly dal do běhu trochu srdíčko.

No nic, tak si klusnu na vlakáč, stihnout bych to měla. A stihla bych, kdyby se na dohled vlaku Bejly nerozhodl začít tlačit, přestože už byl poctivě vyvenčenej. No ještě jsem měla minutu k dobru a doufala, že to dáme. Píííísk. Nedáme, trend předčasných odjezdů dneska nakazil i vlakovou dopravu. Hodinky mi pozdě nejdou, děkuji za starost.

Další vlak za hodinu, opět se vydávám směr tramvajová zastávka. Jede to za chvíli, ale přestup na vlak nestihnu, takže chci vystoupit dřív a využít čas procházkou mimo silnici. Akorát jsem zapomněla, jak moc pršelo. Místo cesty jsem měla na výběr nově vytvořenej potůček, bahno nebo kaluže. Zatímco jsem hledala nejmělčí cestu, švihnul s sebou ten vydropes do vody a vypadal tak šťastně, že jsem ho tam nechala. Ze samý vděčnosti si lehl ve vodě na bok, aby náhodou na cestu vlakem nebyl moc čistej.

Došli jsme na nádraží, bylo půl dvanáctý a já za celej den měla jen jablko. Koukám, co bych tak ulovila a volám na paní v obchodě, jestli je nějaká šance, abych si tam mohla koupit sváču. „Nevydrží před dveřmi?“ Koukám na tu špinavou kouli čirý radosti ze života a kňournu: „Nevydrží.“ „Tak rychle.“ Beru první věc od vchodu, házím poslední bankovku hotovosti na pult a snažím se mírnit psí nadšení a omlouvám se za ten mega bordel, co stihl oválet na podlaze. Vše prominuto, paní prodavačka má psy taky. Podává mi jídlo a kováky nazpět. Bejly mi nadšeným výskokem vyráží peníze na zem a já se snažím omdlít. Konečně naházím peníze do batohu, pobalím se, pětkrát se omluvím a mizím.

Sednu do vlaku, zvládli jsme to. Jenže lístky se kupujou u průvodčího, berou vlastně karty? No neberou. Vyprávím, jak mi ujely dva spoje, pes se mi vyválel v kaluži a poslední peníze padly na terapeutickej muffin a modlím se, že mi budou kováky stačit. Průvodčí soucítí a trpělivě čeká. Jízdenka zaplacena a pes dopraven do cíle. Uf!