Páníček roku

 

Začnu trochu oklikou. Bejly má spoustu zvláštních strachů, jedním z nich jsou dveře. Ne všechny a ne vždycky. Někdy se ale rozhodne, že konkrétní dveře jsou posedlý a je potřeba je proběhnout rychlostí blesku, aby no náhodou neskříply. Začínám mít podezření, že tenhle strach s ním sdílí i Jonáš. Začalo to nevinně, věčně nedovřený dveře od skříní a skříněk.

Teď už na nedovření jen s láskou vzpomínám, poslední dny jsou už dokořán. Graduje to dál, párkrát jsem si po několika hodinách všimla, že máme otevřený vchodový dveře od bytu. To v přízemí ve městě, kde už skoro ani nezvdihnu obočí nad tím, že nám před barákem někdo kontroluje popelnice se sekerou v ruce, fakt nechceš.

O víkendu jsme se chystali venčit a Jonáš šel odházet sníh, abychom vůbec vyjeli. Já zatím hodila na psy postroje, oblíkla se, šla se vyčůrat… pak jsem jen koukala na otevřený dveře a prázdno v chodbě. Dveře byly opět na škvírku, což přes těsnění nešlo vidět, ale Teo zavětřil svobodu a umí si otevřít, oba psi se tak vydali na procházku silnicí. Vyběhla jsem ven pomalu ještě s nezapnutým poklopcem a vidím, jak si v klidu štrádují a Jonáš se stejným klidem odhazuje sníh, protože nemá nejmenší tušení, že tam jsou.

Nasměrovali jsme je do kufru a v tu chvíli vidím na dece krve jak z vola. Identifikuju, kterej pes se rozhodl pro víkendový oživení a vylodíme ho ven, abychom našli odkud to teče. Bejly si skokem do kufru nalomil dráp v lůžku. Malá nehoda, velký množství krve. Běžela jsem pro obvaz, ať ho dáme nějak do kupy a uvidíme, co dál. Pes obstarán, oba sedíme v autě a já si všimla, že nemám pamslkovník, kde jsou nejen úplatky, ale taky s(r)áčky. Jonáš tam skočí a ještě hlásí, že jsem tam nechala vodítko. Uf, to je klika že tam skočil.

Akorát že vůbec. On mi to vodítko totiž nevzal, což jsem se dozvěděla až v místě venčení. Vzal svoje, že prej ho nenapadlo, že tam je i moje. Ne asi, když lovím psy po silnici a pak zastavuju krvácení, tak jsem si mezitím stihla zaběhnout pro vodítko šestkrát. No nic.

Na veterinu jsme si o víkendu cestu ušetřili, protože krev se zastavila, nevypadalo, že ho to bolí a pohotovostní přirážka nás nelákala. V tejdnu jsme se tomu už vyhnout nemohli. Trochu jsem se bála, že to budou muset cvaknout do živýho a taky že jo. Vzhledem k tomu, že Bejly posledně křičel i když mu čtečkou přejela čip, nikdo ani neuvažoval nad tím, že by to šlo bez sedace. Naštěstí, když jsem viděla, kam až to střihli… i pohled na to bolel.

Domů jsme si vezli zfetovanýho nešťastníčka.

Tuhle sirku jsme měli denně převazovat a pak se stavit na kontrolu. Na noc měla nožka dýchat a stačilo přes ni jen dát ponožku a zafixovat pružným obinadlem. Po několika minutách zápolení se Jonášovi povedlo ponožku upevnit uspokojivě. Že je to druhá noha, si všiml hned vzápětí.

Teo se od návratu z veteriny s Bejlym odmítal bavit, nechtěl s ním bejt ani v jedný místnosti. Doteď nevím, jestli ho mrzelo, že jsme ho nevzali s sebou a odepřeli mu piškoty, kterejch dostane vždy požehnaně, nebo mu vadil smrad dezinfekce. Po pár dnech jsme museli oba vzít na zahradu, která je pro ně totální happy place a díkybohu se vše vyřešilo a jsou zas nejlepší kámoši. Uf!