Krušný hory byly fakt krušný

 

Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.

Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej víkend.

Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“ Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.

Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat? Přes to vlak nejede.

Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.

Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to nesla líp.

Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a všechno bylo ve starejch kolejích.

Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo, nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.

Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.