Rekonstrukce vol. IV. – Sbírka malých fuckupů

 

Finišujeme. Kromě dvakrát vytržený garnýže ze zdi, papírový pásky, která po malování strhla barvu z futer, tak křivejch dveří, že na každý musíme mít speciální chvat k zavírání, je to vlastně už docela pohoda. Teda až na tohle.

To jenom oškrábeme a vymalujeme

Do stropu je to tři metry šedesát, kdyby se to štukovalo, tak se nedoplatíme. Bereme škrabky a ve snaze ušetřit se do toho pouštíme po svým. Kromě barvy mizí i části zdi. Příčka mezi pokoji se tak prohejbá, až se obávám, že brzo budeme mít obří 1+1. Uznáváme, že tohle sami nedáme. Sbohem úspory, ahoj štuku, rozpočet se právě vyšplhal o další desítky tisíc vejš. 

Ale vypadá to krásně, i když si tu na řemeslníky mocně stěžuju, tak jedno jim nechat musím, jsou fakt šikovný. Kdyby je pořád nenaháněli jinde a tohle nedělali pomalu jako bokovku, asi bychom nebydleli s ročním zpožděním.

Podlahu si v pohodě položím sám

Jen tady připomenu, že Jonáš je tesař a práce se dřevem ho nezaskočí. Proto se rozhodl pro podlahu ze dřeva, kterou si sám položil. Ale k tomu bylo potřeba se nejdřív dopracovat. Sundat koberec. Sundat hodně poctivě přilepený lino. Vytrhat dřevotřísku, která byla pod ním. Tahle cibule dál pokračovala prknama a polystyrenem. Několik tun suti k odnošení, díky kterejm byl za volbu přízemního bytu fakt rád.

Vyrovnat, zaizolovat a může se pokládat. Teda za předpokladu, že by stěny byly rovný a nemusel půl dne rovnat prkna tak, aby aspoň trochu lícovaly se zdí. Po několika hodinách je část ložnice hotová. Malý vítězství. Ten pocit si užil do doby, než se prošel po už přidělanejch prknech. Jedno místo vrže. Takže sundat, podložit záškodnickej trám a to celý znova.

Snový spaní jako příčina nočních můr

Nechci se opakovat, ale do stropu je to tři metry šedesát! To by bylo, abychom si neudělali spaní v patře, kam nám nebudou chodit psi odhazovat srst. Aby Jonáš ušetřil místo a trámky, rozhodl se na jedný straně postel kotvit do zdi. To ještě netušil, že je ta zeď tlustá sotva pár centimetrů. Takže místo úhlednejch kapsiček jsme měli okno do obýváku. Změna plánu, díry zaházet, trámky dokoupit.

Abychom si pokaždý při cestě do postele nemuseli připadat jako speleologové, myslel Jonáš na to, aby tam nechal co možná největší prostor do stropu. Myslel na to tak usilovně, až zapomněl na to, že dole máme dveře, který je taky potřeba nasadit a otvírat. Momentálně máme uřízlý dveře se škvírou na větrání a nulovou chuť to jakkoli dál řešit.

Ještě budou schody, který schovaj Jonášův bordelkoutek. U kytky vřele doufám, že přežije věčný nárazy Jonášovou hlavou a začne se pnout po vězeníčku.

Tyjo, nedáme sem krbovky, když ten plyn zdražil?

Jako houmoficák s věčně ledovejma končetinama mě děsilo, že bych měla mrznout, nebo platit veškerý vydělaný peníze za topení plynem. Začala jsem házet smutný pohledy, že bych asi docela ocenila krbovky. Prošlo to!

Komín v obýváku je, stačí zavolat řemeslníka a pohoda, za chvíli hotovo. Tentokrát do toho nehodil vidle řemeslník, do tejdne tu byl. Jenže komín byl do 4,5 metrů zasypanej sutí, protože se v osmdesátkách boural. A teď je otázka. Půjde to ven, nebo se tam něco zasekne a budeme mít díru ve zdi zbytečně?

800 kilo suti, prken i historickejch flašek naštěstí na světlo světa chtělo docela dobrovolně. Mrznout nebudeme. Jonáš běží tři patra nahoru zkontrolovat, jestli jde vidět skrz. Není. Běží dolů. Běží nahoru. Bere si na pomoc nástroje a mlátí do čehosi, co vypadá jako překážka. Běží dolů, běží nahoru. A pak zjišťuje, že konec správnýho komína je pod prknem, a úplně jinde.

A takhle hezky to celý dopadlo. I když Teo si tím úplně jistý není. Protože ví, že tam sakra neměla bejt ta zásuvka. Plastovej kryt tam už taky není, ten odtekl pryč. Protože i ten ví, že tam sakra neměla bejt zásuvka!

Doma je tam, kde je internet

Pracuju z domu a můj pracovní nástroj je internet. V den stěhování byl dohotnutej technik, že nám ho zapojí. Měl jet přes pevnou linku, a asi by i jel, kdyby někde nebyla přerušená. Jsme bez internetu. Funguju na datech. Jenže jsem si dala hotspot na notebook, kterej jsem si loni v březnu koupila jako pracovní (protože se přece budeme každou chvíli stěhovat) a od tý doby byl ve skříni. Na pozadí se rozjely aktualizace a moje data byly v háji. Stačil prosík o neomezený data a příslib, že za 10 dní se technik staví znova.

To už jsme byli vyzbrojeni vědomostma, že telefonní krabička je zvenčí u našich dveří, ale nikdo moc neví kde, protože se to při rekonstrukci chodby zazdilo. Technik vypadal, že jakmile od nás odejde, spáchá sebevraždu nebo dá aspoň výpověď.

Rozdloubal několik krabiček, o kterejch zjistil, že jsou zvonky. Dloubal i v mezipatře, kde zjistil, že se stěny fakt drolej. Já byla bezradná a nechala bych ho jít domů, Jonáš ho po telefonu naštěstí udržel a poradil, že má hledat líp. Občas jsem nakoukla ven a když jsem viděla opadanou omítku, doufala jsem, že fakt trefil tu správnou krabičku a nebudeme muset ještě opravovat chodbu. Trefil! Zapojeno a funguje.

Chce to velkou knihovnu

Vysoký stropy mě vyloženě pobízely k tomu, abych koupila pořádně vysokou knihovnu. Takovou tu, kde si bez štaflí neškrtnete. Realita mi však nabídla nejvyšší knihovnu o vejšce 184 cm. Beru! Po 6 tejdnech dorazila a Jonáš se dal do montování toho "nejjednoduššího kousku nábytku, co jsem zatím objednala", zatímco já pracovala.

Pracovní morál mi kazily akorát stupňující se nadávky. Nejdřív že chybí díly. Nakonec se ukázalo, že nechybí, jen v návodu měli napsaný jiný čísla a množství. Uf. Další radost vznikla u nožiček, který se měly nejdřív přidělat na takový kovový parchanty. Jenže tam nebyly předvrtaný ani předkreslený díry a stával se z toho docela freestyle. Přišroubovat je pak ke korpusu tak, aby knihovna nekulhala, vyžadovalo spoustu nadávání. 

Hotovo, knihovna stojí, nohy rovný. Akorát že Jonášovo "To je jedno, jestli to přišroubuju nahoru nebo dolů," se ukázalo jako nepravdivý prohlášení. A tak místo symetricky čtvercovech fochů máme pár obdélníkovejch. To jsem teda zjistila až po boji, kdy jsem chtěla nacvakat do děr čudlíky na poličky. Z jedný strany zajel jeden, z druhý strany vyjel druhej. Tak jsme se ještě stavili v OBI.

Nohy jí sotva nesly a v zádech neměla otvory ke kotvení, Znavenej Jonáš vrtnul kovový elko nahoru, já to zakryla kytkou. Všichni jsou spokojený a knihy maj kde bydlet. 

Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol III. - Kuchyň

 

Protože jsme si ještě naivně mysleli, že stěhovačka bude 2022, měli jsme u truhláře objednanou kuchyň na březen. V březnu se ozval, že jestli zaplatíme zálohu, aby na tom mohl začít dělat. Tak dík. No na oplátku nám ji pak dobrej půlrok musel nechat na dílně, protože se nám to jaksi protáhlo.

Všude jasno, v garáži deštivo

Spotřebiče jsme nakoupili s takovym předstihem, že jim k dnešnímu dni pomalu dochází dvouletá záruka. Schovat jsme je museli v garáži. A pak v garážích dalších lidí. Blbý je, že do jedný z garáží teklo, což jsme nevěděli, takže myčka se sporákem byly hezky nacucaný vodou. Naštěstí myčka je na mokro zvyklá, sporák se nakonec vyměnil za indukci. 

Plyn? Fajn, ale vařit budeš ty

Všechno v tomhle bytě je na plyn. Plynovej sporák jsem odmítala, Jonáš se rozhodl to ignorovat a nechal natáhnout trubku do kuchyně. Ta ale překážela kuchyňáři, kterej z toho byl tak nešťastnej, že jsem využila chvilky slabosti a vydupala si indukci. Do bytu, kde není třífáz. Elektrikář naštěstí myslel za Jonáše a udělal přípravu, dodělání za pár let je jistota. 

Po přípravě na plyn nám ze zdi trčí krásná useknutá trubka jako připomínka toho, že mě má Jonáš víc poslouchat. A taky máme jeden sporák navíc a další úspory v háji.

Dvakrát měř, a pak to předělej

Když se už konečně začala kuchyň montovat, vyšlo najevo, že nejen Jonáš blbě měří. Na výsuvnou 15cm skříňku zbylo truhláři 7 cm místa. A taky v průběhu změnil návrh a odstranil vedle digestoře poličky, čehož jsme si tak úplně nevšimli a protože jsme s nima stále počítali, nenechali jsme tam zeď obložit. Skříňka se vyřešila, obklady ne.

Na pinterestu dobrý, v realitě až tak ne

Když už jsme u obkladů, vymyslela jsem si, že to bude rybí kost na kolmo. Já chtěla rybí kost, Jonáš ne, protože velký prořezy a vysoký náklady. V průběhu obkládání vyšlo najevo, že je tohle obkládání solidní hovadina a s každou další obkladačkou se to celý posouvalo nahoru, takže nám to v rohu nenavazuje. Zedník byl na prášky, že to takhle nemůže nechat, já byla na prášky z toho, že to chtěl strhnout a začít nanovo. V tuhle chvíli už jsem chtěla bydlet a i kdyby to snad obložil rubovou stranou nahoru, nebudu to řešit. Stejně je tam pořád bordel a nikdo si nevšimne samotnýho obkladu, natož toho, že to není úplně tip ťop.

Bambusový rolety? Na tom se nedá nic zkazit

Co do kuchyně na okna? Závěsy se mi tam nechtělo dávat, v kuchyni se mi to prostě nelíbí. Klasickou roletu jsem si na těch historickejch oknech taky představit nedovedla. Nakonec to vyhrál bambus, je to levný, pěkný, přírodní a nadčasový. A v rozměru našich oken nesehnatelný. Když máte okno široký 173 a vysoký 203 cm, nepotěší vás, že největší roleta se vyrábí v dýlce 180 cm. Pak šla sehnat  ještě roleta na míru, jenže místo litra stála pětinásobek. Ne děkuji, jsou momenty, kdy 20 cm fakt v klidu oželím. 

Nakonec jsem vymyslela, že na dvě okna koupim rolety tři, a pak tou třetí prodloužim ty dvě. Tak máme jednu roletu navíc, ráda přenechám. Člověk si na ty nedokonalosti zvyká fakt rychle.

Uchycení rolet vrtal Jonáš, na mou žádost nejdřív jedno okno, abychom měli jistotu, že vrtá do cihly a ušetří si běhání po štaflích, kdyby se trefil do spáry a musel to všechno znova přeměřovat. První okno super, jde se na druhý. Rovnou si dělá čáry za pomoci vodováhy, ať to má v rovině. Blesklo mi hlavou, jestli to dělá ze správný strany vodováhy. Pak jsem si řekla, věř mu trochu, není to přece debil. 

Jenže ta roleta, která visela o 5 cm níž než ta první, mi říkala opak. Naštěstí stačilo jen další díry vrtnout vejš a ty původní zakrejvá roleta. Elegantní řešení.

Fotku rolet nemám, ale zato mám fotku kousku rolety s vysněnou kytkovětví!

Ráda bych sem dala i fotku kompletní kuchyně, ale od nastěhování se ještě nestalo, že by byla uklizená. Musíte se někdy stavit na návštěvu a kouknout sami (teda pokud se známe osobně, jinak bych asi byla mírně v šoku).

Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol II. - koupelna

 

Máme za sebou okna, teď je čas si posvítit na koupelnu. Konečně si na ni můžeme posvítit i doslova, nahánění elektrikáře, aby dodělal světla, je po nekonečnejch měsících u konce. Už mu zbejvá jen dodělat třífáz, abychom si mohli vařit, a zaslepit zásuvku u krbovek, která se nám žárem roztavila. K tomu se dostanu zas někdy příště.

Tyjo, nedáme sem vanu?

Koupelna tu byla poměrně malá, ale vana by se vešla. Podle Jonášovýho měření dokonce stošedesátka, kam si skoro v pohodě natáhnu nohy. Prostě když máte byt s nevytopitelně vysokejma stropama, je vidina horký vany tak neodolatelná, až přehlídnete, jaká je to blbost.

Jenže Jonáš měřil blbě, a vana stošedesátka se tam nacpat nedala. Zjistili jsme to po několika měsících, kdy byla v garáži a čekala, až zedníci usoudí, že jsem dostatečně nasraná a můžou tu začít dělat.

Teda ona by se asi i vešla, kdyby zedníci stěny nezarovnali tak dokonale, že na každý straně přidali snad 5 cm a zmenšili nám plochu koupelny o dobrou třetinu. Naštěstí jsme mohli vanu vyměnit za menší, která je velká asi jako klasickej škopek, ale zase ušetříme za vodu, to je pozitivní.

Rychlost jedna dlaždice denně

Je to tady, zedníci začali obkládat naši teď už mini koupelnu. Obkladačky máme poměrně velký, za pár dní je hotovo. Nevím, jak jsem na tuhle blbost přišla, ale moje očekávání a optimismus mě značně vytrestaly.

Jonáš mi obden nadšeně posílal fotky progressu. Já vždy viděla jednu dvě obkladačky navíc a byla fakt ráda, že je neplatíme od hodiny. Už se nedivím, že se k nám dostali po půl roce slibování. Ti by nevyhráli ani soutěž o nejpomalejšího zedníka, protože by nestihli včas přijít k registraci.

Kdo to měřil?

Máme obklady, máme dlažbu, máme vyspárováno. Několik měsíců nervů a fandění, že to zvládnou ještě letos! Přichází řada na vodáky – budeme mít umyvadlo!

Umyvadlo vskutku připojili a přidělali napevno i umyvadlovou skříňku. Tak, že vrchní skříňka by v případě přidělání zasahovala do zásuvek, nebo nelícovala se spodkem. Chce se mi brečet. Hledám jinou variantu horní skříňky a křičím, že to budou platit oni. Jen na Jonáše, cizích se samozřejmě bojím.

Nakonec se to vyřešilo poměrně snadno. Stačilo zajít do hudebnin pro éčkovou strunu a za mírného nadávání odříznout přilepenou skříňku a tentokrát ji dát už na správný místo. Že horní skříňka sahá nad obklady mi v tuhle chvíli už bylo jedno.

Zasr*ná IKEA

Protože tu máme poměrně měkkou vodu, došli jsme k závěru, že budeme totálně odvážný a pořídíme si černý baterie a doplňky. Jen ikeácký umyvadlo má stříbrnej odtok a špunt, tak jsme koupili černej jinde. A zapomněli, že IKEA není kompatibilní s ničím, co není IKEA. Moje autistický já poměrně trpělo, ale i na to už jsem si zvykla. S každým prodloužením odhadovanýho dokončení se zmenšovaly nejen zásoby financí, ale taky moje očekávání. Kdyby to šlo o chvíli dýl, tak tady asi klidně bydlím ještě s původní dělnickou modří.

Tadá! Okno budeme řešit na jaře.

Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol I.

 

Takový to, když dostanete příslib, že rekonstrukce bude hotová v lednu, ale nenapadne vás se zeptat, jakej že to bude rok. Takže ano, v lednu jsme se opravdu stěhovali, jen místo 2022 to bylo až o rok později. Pojďte se mnou projít tu strastiplnou cestu. Spousta věcí byla natolik traumatická, že jsem je raději zamáčkla do podvědomí, u zbytku se mi můžete zasmát.

Já tam nechci

Jsem rozmazlenej mileniál z paneláku, kterej těžce nese teploty pod 21 °C. Takže když Jonáš přišel s tím, že pořídil byt v Jablonci, zemi věčnýho ledu, v přízemí, s tři metry šedesát vysokými stropy a špaletovejma oknama z osumdesátek, odmítala jsem s tím bytem mít cokoli společnýho. Akorát to zkazila žádost o ruku, a místo úprku jsem se obrnila, že to teda dám.

To stačí zrekonstruovat jen trochu

Ti, kdo za sebou nějakou tu rekonstrukci máte, tušíte, že je to ta největší lež, kterou si říkáte, abyste se z toho nesložili už v počátku. A když se pouštíte do rekonstrukce bytu v secesním baráku z roku 1903, nemůže bejt tahle věta dál od skutečnosti. Takže z částečný rekonstrukce tu nakonec zbyly akorát obvodový zdi. Ale popořadě.

Jestli tady budou tyhle okna, tak mě sem nedostaneš

První, co mě v bytě bouchlo do očí, byly obří okna v socialistický béžový s umělohmotnejma kličkama v sexy hnědym provedení. Ten pohled fyzicky bolel. Jonáš odmítal okna natírat, já odmítala žít v něčem, co zvládnu tolerovat jen pod dávkou sedativ. Proto jsem se statečně do natírání pustila s ním. V tu chvíli jsem pochopila, proč se mu do toho nechtělo.

Jen tak pro přiblížení velikosti a počtu oken zmíním číslo 102. Tolik sexy hnědejch kliček tady bylo. A ne, nekoupil palác, je to 2+1 o naprosto normální rozloze. Jedna nová kovová klička stála minimálně 200 Kč. Po tomhle zjištění se mi chtělo brečet. Naštěstí jsem našla na marketplacu dva kýble bronzovejch kliček (jo, bylo jich tolik, že je ani nepočítal) za trojku a měli jsme vystaráno. Každá sice kouká trochu jinym směrem, ale proti těm původním je to balzám pro oko.

Ale zpět k natírání. Jedno okno má 6 venkovních křídel a 6 těch vnitřních. Každý křídlo bylo potřeba otrhat od kovotěsu, amputovat kličky, obrousit trochu barvu, aby na ní chytla nová (protože na opalování barvy tady léto fakt není tak dlouhý), olepit skla a pak udělat jednu vrstvu z jedný strany vnitřního okna, nechat 24 h zaschnout, to samý ze strany druhý. A pak ještě jednou s vrstvou druhou. Tenhle kolotoč se opakoval s vnějšíma křídlama. Pěkně okno po okně. A to nezmiňuju pár míst, co byly tak v háje, že je Jonáš musel vyříznout a opravit.

Opakuju, že bydlíme v Jablonci, a dní, kdy tu neprší, není mnoho. Zabralo to veškerý slunečný dny roku 2022 a zbytek nás čeká letos. 

Další radost nastala při natírání okenních rámů. Tam bylo přilepený těsnění, který jsme horkotěžko servali dolů. Lepidlo, který tam tuhle krásu drželo, se však vzdát nechtělo. Jonáš na to koupil na základě zaručenejch rad celkem 6 různejch chemikálií, až jsem čekala, že nás někdo přijde zatknout. Nepomohlo to ani o píď. Nakonec to musel rozpustit horkovzdušnou pistolí a hezky za tepla ten lepivej hnus stírat.

Ale uznejte, ten výsledek za to stojí!

Protože ještě nebyla hotová podlaha, vypadalo pracovní prostředí takhle.

Naivně jsem myslela, že zvládnu v jednom blogu všechno, ale mám trochu PTSD a radši to rozkouskuju. Příště třeba o vaně, která se nevešla a o dveřích, na který jsme zapomněli.

O lidech a psech aneb radosti paneláku

Mohlo by to vypadat, že se v mym životě nic neděje. Ono se toho děje dost, ale taky se mi děje extrémní lenost psát. Takže než stihnu nasbírat morál, stihnu všechno zapomenout. Jsou ale hajlajty panelákovýho bydlení, na který ani moje chabá paměť nemůže.

Máme tu poměrně dost pejskařů. A mezi nima i pár lidí, který z nějakýho důvodu vlastní psa, aby s ním třikrát denně obešli panelák, kde se chudák aspoň vytlačí, aniž by se někdo obtěžoval přemístit výtvor do koše. Ale to není nic proti tomu, že se nám nově před pár měsíci začaly psí výtvory objevovat pravidelně i ve výtahu a na chodbě. Jo, někomu přijde v pohodě po svym psovi neuklidit hovno nebo louže z výtahu/chodby. Když jsem se ptala správcový, řekla mi na to, že do vyšších pater občas chodí potřebu vykonávat i lidi. Jestli mě to mělo uklidnit, netuším.

Pak je tu ale mnohem horší problém. Totální noční můra panelákový uklízečky. A tím jsme my, dva pejskaři chodící se svými psy pěšky po schodech! 

Jen lehce přiblížím osobu uklízečky. Může jí bejt mezi 50 a 70, alkohol dává bližšímu určení letokruhů poměrně na prdel. První rok Teovi říkala Karle (jinej pes ze vchodu, kterýho občas chodí venčit, s Teem má společnou akorát barvu a příslušnost k čeledi psovitých.) U toho nikdy nezapomněla říct, že je psí máma a zároveň si názorně ukazovat na čelo, kde to má prej napsaný. My si na to čelo po chvíli začali akorát klepat. Teo i Bejly ji radši okázale ignorují.

Schody uklízí jednou za měsíc až dva. Což znamená, že za tu dobu se tam nestřádá poměrně dost chlupů. Protože když chodíte několikrát denně po dobu 30–60 dní do 4. patra, tak se to nasčítá. Dokonce i víme, kolik přesně chlupů na chodbě necháme. Uklízečka si totiž dá tu práci a z veškerýho zametenýho nepořádku chlupy vyseparuje a v úhledným klubíčku nám je nechává před dveřma. Dlouho jsem ji jen podezírala, ale posledně mi při cestě pro balíček vyčinila, že necháváme na chodbě chlupy a než jsem vyběhla zpět nahoru se zásilkou, už tam bylo klubko. A co bahno z bot? Má vzoreček na vypočítání kolik ho kdo přinese v podrážkách podle toho, v jakym patře bydlí a jak často chodí ven?

Došla mi trpělivost a zeptala se správcový, jestli jí to přijde v pohodě. Nepřišlo. Delší dobu už uvažovala, že alkomámu nechá vystřídat někým, kdo bude i reálně uklízet a ne jen dělat, že uklízí. Paráda. O pár tejdnů později jsme na chodbě potkali jinou uklízečku. Radost a pocit zadostiučinění vydržel přesně do momentu, kdy se s vážnou tváří zeptala, jestli jako chodíme se psy pěšky po chodbě. Ne asi, házíme je z okna. Nemáme to prej dělat, protože ona musí uklízet chlupy. V tu chvíli mi došla poslední dávka zenu, vyhrabala jsem špetku asertivity a řekla jí, že od toho je snad placená. Naštěstí ještě neví, kam klubíčko nosit, takže asi dobrý.

Ale nejen psi s sebou přináší bizár. Třeba vedle nás bydlí pan Zavřel. Vzhledem k tomu, že má na dveřích tři zámky a za ty čtyři roky jsem ho viděla sotva pětkrát, se zavřel asi poctivě. Na otevírání si zásadně dělá čas, jen když něco nechám před dveřma. Dřív nám přesouval ručníky na sušení psů na rohožku, protože kdo by nechtěl utírat psa mokrym a špinavym ručníkem, že. Nerada přiznávám, ale dáváme si ho teda na druhou stranu dveří. Občas ale před dveře připravím pytel s odpadky na vynesení. A běda, jak ho nechám na straně, co sousedí s ním. Dá si tu práci a přesune ho na psí ručníky. Příště bych prosila odnos rovnou do kontejneru, šlo by to?

Jen bych tu chtěla připomenout, že v březnu měla bejt hotová rekonstrukce a my měli dávno bydlet jinde. Škoda, že jsem se neptala, jakýho roku ten březen měl bejt. Ale 2023 vypadá slibně, tak nám držte palce!

Zásnuby jak fík a svatba jako noční můra

Pozn.: Následující text byl v našich svatebních novinách. Tak to tu nechám pro ty, kteří na svatbě nebyli, zapomněla jsem je pozvat nebo oni zapomněli dorazit. 

Co si budem, nemám ráda překvapení. Pokud to překvapení není jedlý. Překvapte mě závazkem na celej život a povede se vám něco, co se mojí sebekázni ještě nikdy nepodařilo – předvedu několikakilometrovej běh bez zastavení.

Jak jste se mohli dovtípit, myšlenku svatby jsme nejprve probrali společně. A pak se na to oba natěšili tak, že zásnuby musely bejt prakticky okamžitě. Ale bez prstýnku? Ani náhodou. Jenže co není ofiko, to nemůžeme šířit. Tak jsme mlčeli a já doufala, že Jonáš nebude otálet.

Jonáš se tvářil vytíženě a říkal, že si k výběru prstýnku sedne snad co nejdřív. Za tu dobu jsem stihla mít několik snů o svatbě.

Zdálo se mi, jak Jonáš neobjednal oddávajícího, fotografy a na svatbě jsme neměli lidi. Fotografy i oddávajícího už měl zařízený před zásnubama.

Zdálo se mi, že jsem vynechala obřad a ukázala se až na hostině. Což se dost dobře mohlo stát i reálně.

Taky se mi zdálo, že jsme neměli květinovou výzdobu a já zaboha na žádný louce nemohla najít kytky, abych to napravila. Horší by snad bylo už jen chybějící jídlo.

Ukolébaná Jonášovou neaktivitou jsem nečekala, že nějaký zásnuby v roce 2021 vůbec stihneme, a trochu se vyklidnila. Na výletě u Mumlavskejch vodopádů prohodil, že je to hezký místo k zásnubám. Zasmála jsem se, že jsem v klidu, viděla jsem na netu, jak dlouho se na prstýnek čeká.

O kousek dál lovil z kapsy telefon, ale nakonec se z telefonu vyklubal prstýnek.

Radost vystřídalo zděšení, že když ho na prst dám, už ho nikdy nesundám dolů a určitě mi to zastaví tok krve do prstu, a ten zfialoví a bude po něm. Za chvíli jsem se uklidnila a zkusila ho nandat znovu. Panika. Nádech, výdech, musím se tomu závazku postavit čelem.

Narvala jsem ho na prst a pak co půl minuty kontrolovala, jestli mi ještě funguje krevní oběh. Fungoval. Jak jste viděli, bylo kam dát i snubák.

A teď začal pravej maraton svatebních nočních můr.

Šaty se mi jala šít babička a byly v pohodě. V den svatby se ale rozhodla, že lepší budou nesedící modrý šaty s puntíkama, aby to trochu oživila. Zato já málem umřela.

Neměla jsem líčení ani učesaný vlasy. Paniky jsem ovšem měla na rozdávání.

Chtěla jsem jednoduchý šaty bez holejch zad. Měla jsem šaty obalený krajkou a s výstřihem až pod zadek. Bylo vidět všechno.

Na svatbu nikdo nepřišel. Svou účast odvolali i ti, kteří ani nebyli zvaní.

K oltáři jsem dorazila v oblečení na venčení psa. Naštěstí opět nikdo nedorazil. Ale měli jsme nejlepší řízečky, co jsem kdy jedla.

Příště snad seberu morál sepsat real storky ze svatby :)

Nejefektivnější doktor v republice

 

Rozmohl se nám takový nešvar. A tím je poměrně velký nedostatek doktorů. I těch špatných. A protože už mám očividně věk na stařecké kožní výrůstky, i já se musela vydat hledat kožního, který by mě vzal.

Nenechte se mýlit, svoji kožní mám už roky, ale jak se k ní dá dostat, to upřímně nevím. Když se chci objednat, zpraží mě sestra, že termíny mají za půl roku, takže mě neobjedná. Vyřešit to mám tak, že se dostavím před ordinační dobou.

Dostavila jsem se, stejně jako 30 dalších lidí. Po půl hodině čekání, kdy mi došlo, že fakt všichni čekáme na to stejný, jsem začala mírně panikařit. Po chvíli vylezla sestra, že berou akutní případy a lidi s teplotou. Wait what? Jakože někdo z lidí tam má teplotu, a ještě má nějakej akutní a infekční problémek? Tak to ne, radši knihu.

Vyrazila jsem do vod internetu a hledala někoho, kdo mě vezme. No nevzal mě nikdo. Nakonec jsem našla soukromou kliniku. Jako asi bejt radši chudá než s výrůstkem na bradě, žejo.

Přišla jsem do budovy a podle informační tabule našla, kde se ordinace nachází. Šla jsem podle šipek až nakonec chodby, kde šipky zase směřovaly na druhou stranu. Po chvíli hledání jsem dorazila do kumbálku, za kterej by se nemusel stydět ani Harry Potter. Nápis na dveřích sice nebyl, ale v čekárně byly poházené letáčky s názvem kliniky. Asi jsem trefila dobře.

V mezidobí dorazila stará paní, která se rozbrečela, že tu měla bejt už ve čtvrt, ale nemohla to najít. Hned po ní přišla další paní s vytřeštěnym výrazem, jestli je tu jako správně. Můžeme jenom doufat. Nakonec se ukázalo, že ano, jestli to bylo bohudík, to už ale posoudit nedokážu.

Zatímco jeden pacient byl u sestry, další byl u doktora. Stále mějte na paměti, že je to místnost velikosti kumbálku na košťata. Slyšela jsem teda všechno, co paní přede mou řešila. A co jsem neslyšela, to jsem se dozvěděla během prvních pěti minut na židli u pana doktora, kterej se její diagnózu snažil zadat do systému.

Pak už na mě měl vyhrazenejch celejch 5 minut. Já během nich koukala na jeho obří zlatý prsteny a zlatý náramky, on na můj zatím ještě malej výrůstek, jehož odstranění se mělo podle ceníku vejít do 450.

Jakože pan doktor nevzbuzoval zrovna důvěru. Žádnej diplom, kde by se byť jen zmiňovala jeho specializace. Ale ani doktorskej outfit. Místo toho on a jeho kolotočářský šperky, polo triko a mokasíny vzbuzovaly dojem úspěšného pasáka. Když se představil jako Sígr (jakože jméno jsem upravila, ale významově je to dost podobný), jen jsem lehce zakvílela.

Každopádně za dalších 5 minut už jsem byla venku a asi mi mezitím výrůstek stihl nabýt na objemu, protože jeho odstranění stálo 1600. Ještě, že to zvládl podchytit, když to šlo tak rychle. Tomu říkám klika.

Co jsem koukala, tak každej den ordinuje v jiným městě, možná ty kolotočářský šperky nakonec dávaj perfektní smysl. Not even mad.