Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol I.

 

Takový to, když dostanete příslib, že rekonstrukce bude hotová v lednu, ale nenapadne vás se zeptat, jakej že to bude rok. Takže ano, v lednu jsme se opravdu stěhovali, jen místo 2022 to bylo až o rok později. Pojďte se mnou projít tu strastiplnou cestu. Spousta věcí byla natolik traumatická, že jsem je raději zamáčkla do podvědomí, u zbytku se mi můžete zasmát.

Já tam nechci

Jsem rozmazlenej mileniál z paneláku, kterej těžce nese teploty pod 21 °C. Takže když Jonáš přišel s tím, že pořídil byt v Jablonci, zemi věčnýho ledu, v přízemí, s tři metry šedesát vysokými stropy a špaletovejma oknama z osumdesátek, odmítala jsem s tím bytem mít cokoli společnýho. Akorát to zkazila žádost o ruku, a místo úprku jsem se obrnila, že to teda dám.

To stačí zrekonstruovat jen trochu

Ti, kdo za sebou nějakou tu rekonstrukci máte, tušíte, že je to ta největší lež, kterou si říkáte, abyste se z toho nesložili už v počátku. A když se pouštíte do rekonstrukce bytu v secesním baráku z roku 1903, nemůže bejt tahle věta dál od skutečnosti. Takže z částečný rekonstrukce tu nakonec zbyly akorát obvodový zdi. Ale popořadě.

Jestli tady budou tyhle okna, tak mě sem nedostaneš

První, co mě v bytě bouchlo do očí, byly obří okna v socialistický béžový s umělohmotnejma kličkama v sexy hnědym provedení. Ten pohled fyzicky bolel. Jonáš odmítal okna natírat, já odmítala žít v něčem, co zvládnu tolerovat jen pod dávkou sedativ. Proto jsem se statečně do natírání pustila s ním. V tu chvíli jsem pochopila, proč se mu do toho nechtělo.

Jen tak pro přiblížení velikosti a počtu oken zmíním číslo 102. Tolik sexy hnědejch kliček tady bylo. A ne, nekoupil palác, je to 2+1 o naprosto normální rozloze. Jedna nová kovová klička stála minimálně 200 Kč. Po tomhle zjištění se mi chtělo brečet. Naštěstí jsem našla na marketplacu dva kýble bronzovejch kliček (jo, bylo jich tolik, že je ani nepočítal) za trojku a měli jsme vystaráno. Každá sice kouká trochu jinym směrem, ale proti těm původním je to balzám pro oko.

Ale zpět k natírání. Jedno okno má 6 venkovních křídel a 6 těch vnitřních. Každý křídlo bylo potřeba otrhat od kovotěsu, amputovat kličky, obrousit trochu barvu, aby na ní chytla nová (protože na opalování barvy tady léto fakt není tak dlouhý), olepit skla a pak udělat jednu vrstvu z jedný strany vnitřního okna, nechat 24 h zaschnout, to samý ze strany druhý. A pak ještě jednou s vrstvou druhou. Tenhle kolotoč se opakoval s vnějšíma křídlama. Pěkně okno po okně. A to nezmiňuju pár míst, co byly tak v háje, že je Jonáš musel vyříznout a opravit.

Opakuju, že bydlíme v Jablonci, a dní, kdy tu neprší, není mnoho. Zabralo to veškerý slunečný dny roku 2022 a zbytek nás čeká letos. 

Další radost nastala při natírání okenních rámů. Tam bylo přilepený těsnění, který jsme horkotěžko servali dolů. Lepidlo, který tam tuhle krásu drželo, se však vzdát nechtělo. Jonáš na to koupil na základě zaručenejch rad celkem 6 různejch chemikálií, až jsem čekala, že nás někdo přijde zatknout. Nepomohlo to ani o píď. Nakonec to musel rozpustit horkovzdušnou pistolí a hezky za tepla ten lepivej hnus stírat.

Ale uznejte, ten výsledek za to stojí!

Protože ještě nebyla hotová podlaha, vypadalo pracovní prostředí takhle.

Naivně jsem myslela, že zvládnu v jednom blogu všechno, ale mám trochu PTSD a radši to rozkouskuju. Příště třeba o vaně, která se nevešla a o dveřích, na který jsme zapomněli.