Chlupy. Všude.

Mysleli jste si, že pořízení psa se nijak nepodepíše na kvalitě bydlení? Já si to myslela taky. Kdybych místo minimalismu a světlých barev milovala bahno a chaos, bylo by vše v nejlepším pořádku. Takhle není.

Jeden pes dělá přiměřeně nepořádku, skoro si ani nevšimnete, že jste celí od chlupů a místo ponožek máte na nohou kožešinové bačkory. Děje se to totiž relativně nenápadně, postupně. Když se to znásobí dvěma, stačí otevřít vchodové dveře a ti dva špínonosiči zápasí o to, kdo vás zasviní víc.

Kožešiny nosí jen necitové, což naši psi rozhodně nejsou, snaží se kožichu zbavit svědomitě.

Abychom tu nemuseli denně pobíhat s vysavačem (ne, že bychom někdy něco takového dělali, ale mohli bychom), pořídili jsme vysavač robotický. Ráda bych napsala něco o pracujících strojích a umělé inteligenci, ale bohužel. Naši Roombu jsem byla nucena přejmenovat trochu pravdivěji, říkáme jí Dumba. Opravdu, jestli se někdo z vás bojí vzpoury strojů, tady se můžete cítit bezpečně. Než by vás dohnala, tak narazí do všeho, co je v cestě, pro jistotu tak 3x, kdyby mohla, narazí i sama do sebe.

Oba psi na ni koukají dost nedůvěřivě. Naráží i do nich. Ronald leží rád na pelíšku tak, že mu hlava přetéká do prostoru. A do toho jediného bodu, kde není chráněn pelíškem naše milá Dumba naráží. Teo na bezpečí pelíšku nehodlá spoléhat, Teo si lehá do rohů a nebo kamkoli jinam, kam má Dumba namířeno. A kdo schytá vyčítavý pohled? Já.

Ani jeden nedokážeme na to malé zmatené robotické nebožátko koukat déle než několik minut, takže ji pouštíme zásadně, když nejsme doma. I když občas nějaké epicentrum bordelu vyhodnotí jako překážku a pro jistotu se tomu vyhne, tak na ni nedáme dopustit. Co roztál sníh a z Tea se stal Bláteo, nasbírá denně tolik nepořádku, že se až stydím, jak málo jsem dřív uklízela. Člověk si myslí, že má doma koberce a on to byl jen bordel.

Co s ní?

Zima konečně pomalu ale jistě táhne tam, kam ji posílám asi tak od prosince. Do prdele. Slunečná sobota nabádala k dlouhé procházce a my se Ondrou rozhodli být páníčci roku, nechali psy doma a jeli venčit do útulku.

"Dejte nám nějaký hovada, ať si pak vážíme toho, co máme doma."

Dostali jsme pohublou fenečku vysokou asi jako Teo. Váhu měla tak dvoutřetinovou. Prý vydrží lítat celý den. Popsali ji jako nejtemperamentnější zvíře pod sluncem. Fenečka si to vyklusávala na prověšeném vodítku a občas sebrala klacek, který nám nabídla ke hře. Hlavou se mi honily myšlenky o výměně psů a morální stránce takové věci.

Nedalo mi to a na internetu jsem si našla, jak dlouho tam fenka je, podle pohublosti jsem soudila, že fakt krátce. A taky, je mladá, milá a totálně samovychovávací, ta tam dlouho být nemůže. Srpen 2016. OK, v čem je schovaný problém? A proč v srpnu nebyla ještě tak hubená?

Došli jsme na vojenský hřbitov, jediné místo s plotem, kde se pes dá pustit. Nemorální, ale moje sociální cítění vždycky trochu pokulhávalo. Naštěstí neměla potřeba hrabat, exhumace vojáků z první světový, to není úplně ten sobotní program, který bych si představovala. Místo paží a obratlů jsme jí tedy házeli šišky a klacky, nosila je zpět přímo do ruky a já přemýšlela, jak by se nám žilo se třemi psy.

Po nějakých 45 minutách nás házení už přestalo bavit, vzala jsem vodítko do ruky a šla k brance. Fenečka prošla mezi plaňkami a já byla vděčná za to, že je tak fixovaná na lidi a nechtěla se jimi zdejchnout už předtím.

Dorazili jsme zpět a mně to nedalo. Zeptala jsem se, proč je tam tak dlouho, protože je naprosto boží. "Nemá třeba separační úzkost?" Jiné vysvětlení jsem si nedovedla najít, ale doufala jsem, že to nebude ono. "To si piště, že má, proto taky vypadá tak, jak vypadá." Sakra.

Šli jsme se projít ještě dovnitř ke kotcům, jen co ji tam zavřeli, tak přecvakla do panického módu, intenzivně kroužila po kotci, udýchaná a naprosto nepříčetná a do toho štěkala jak pominutá. Lidi vůbec nevnímala. Kromě své paniky pravděpodobně nevnímala nic.

A tak mi to od soboty vrtá hlavou a přemýšlím, jak by se jí dalo pomoct. Jestli je někdo, kdo by si mohl vzít psa a měl na něj tolik času a trpělivosti, aby s tím dokázal pracovat. Jsou jí maximálně dva roky, je hrozná škoda, aby se zničila vlastním strachem.

http://archa.zooliberec.cz/cz/utulek/psi/velke-feny/daikiri/0

Další várka mouder

Opět se projevilo mé masochistické já a v instory.cz jedu už několikátý článek v rubrice mazlíčci. A nemohu přestat!

Největší autorčin um je to, že dokáže vytvořit desítky článků s nulovou informační hodnotou. Si myslíte, že je to jako snadné, dle mého je to naopak vyšší forma psaní, umění. Informace umí předávat každý. Zařadila bych ji do surrealismu. A vidím tam i špetku dadaismu.

Začneme zlehka.

Co nedávat psovi k jídlu. Avokádo, rozinky a hrozny, čokoládu,… to ví všichni, netřeba se tím zabývat obsáhleji. Informace, proč to škodí, je druhotná. Zastíní ji totiž fakt, že psovi škodí syrové maso a kosti. To je ovšem přelomové zjištění. Nevím, jak s tou informací naložit a hlavně jak naložit s tím, že mám objednáno 21 kg syrového (no fuj, co mě to popadlo) masa.

"Co dělat, kdyby se náhodou stalo, že váš mazlíček snědl některé z jídel uvedených výše? Poznačte si, jak velké množství snědl a okamžitě volejte svému veterináři!"

Volala bych dvakrát denně. "Dobrý den, už zase jsem mu dala 250g masa, co s tím mám dělat? Nemůžu si pomoci."

Tady Teo kouká velmi vyčítavě, protože ví, že mu jdu touhle stravou záměrně ublížit.

Svou sobeckost jsem dotáhla do umění, tak symetrické, že to ani žrát nechce!

Když už jsme se dostali přes žrádlo k veterině, hned si povíme, jak psovi podat lék.

První rada zní, že mu ho máte narvat ke kořeni jazyka. Polykací reflex pravděpodobně udělá vše za vás. Ale má to určitá úskalí, to se nebojte, nic není snadné! "Někteří chovatelé doporučují jemně masírovat hrdlo a tak přinutí psa tabletu spolknout. Při této metodě si musíme dát pozor, aby pes tabletu opravdu spolknul, neboť někteří psi, zvláště ti chytří, si nechají tabletu za zuby nebo na jazyku a po uvolnění tlamy ji vyplivnou." /zdroj/ Jo, psi jsou mazaní a okoukali fígle filmových psychiatrických pacientů, kdyby byli venku v boudě a nečuměli s vámi na telku, nemuseli byste řešit taková příkoří.

Zakončila bych to propagací kříženců, neb kříženec je ultimátní dobro a nějací přešlěchtěnci, nedejbože s průkazem původu, to je hnus! Stejně je PP jen kvůli výstavám, ne asi. To si radši za dvojku koupím od sousedky vořecha, protože četla, že by fenka měla mít jednou v životě štěňata a ta její čubinka je tak skvělá, že by byla škoda, kdyby neměla potomky. Je jasný, že tam nehrozí nemoci, už jste někdy viděli nemocného křížence? Zato papíráci, ti jsou nemocní furt.

"Proč bývají voříšci tak veselí, inteligentní a méně často nemocní, než jejich ušlechtilí psí kamarádi? Může za to především genetika. Když se k volné lásce sejdou dva svobodymilovní psí rodiče, odehraje se to většinou při zcela náhodném setkání kdesi na ulici. Však se také voříškům ne nadarmo říká pouliční směs. Ani vzdáleně tak nehrozí příbuzenské křížení a tím zvýšené riziko dědičných nemocí a sklonů k degeneraci." Láska, tak určitě. Pudy se tomu říká. Svobodymilovní? Ne třeba s nezodpovědnými majiteli? Protože ohlídat fenku dvakrát do roka je taková fuška. Nehrozí příbuzenské křížení? To nehrozí především u papíráků, protože hádejte co, oni chovatelé musí dělat genetické testy (a ono to není zadarmo). Zatímco volně pobíhající pes naloží cokoli, od plyšáka až po svou matku.

"O štěňata kříženců se totiž většinou nepečuje tak přehnaně jako o ta, která se narodila z ušlechtilých rodičů určených k chovu daného plemene.Voříšci se musejí umět postarat sami o sebe, a to z nich dělá nerozmazlené průbojné, ale ne přehnaně agresivní jedince. Nic si nevynucují, zato vděčně přijímají vše dobré, co je cestou životem potká. Když se dostanou k milujícímu páníčkovi, jsou za to osudu vděční a projevují mu veškerou svou psí lásku a oddanost" Já bych řekla, že to maximálně tak vypovídá o neinformovanosti lidí, kteří si psa pořídili. Zanedbanou péčí psovi vlastně děláme ultimátní službu! Jak kříženec pozná, že je kříženec a má se chovat vděčně? A papíráci se rodí se špatným charakterem? A neměl by někdo našim psům říct, že jsou vořeši a měli by se podle toho chovat? Trochu pokory, chlapci!

"Většinou však ve voříškovi získáte veselého a oddaného kamaráda, s nímž se sice nebudete chlubit na výstavách, zato s ním prožijete krásné roky, často dlouhé, protože vitální kříženci se mnohdy dožívají vysokého věku." No, opět Teo nedával pozor, protože jeho alergie na citróny by se hodila spíš k nějakému papírákovi. A vyjíždění po velkých psech okoukal od papíráka taky.

Pozn.: Kosti psi opravdu nesmí, ale ty vařené. Štěpí se a jsou nestravitelné. Maso je dobré nechat přemrazit, parazity a bakterie by to mělo eliminovat. A sakra, nepodporujte množení psů, kříženci jsou skvělí, ale berte si je z útulků, nenechávejte vědomě množit další. Chcete rasu psa, ale nechce se vám platit za papíráka? V tom případě jste idioti a koupili jste si předraženého křížence. Nic mezi čistokrevnym psem s PP a vořechem neexistuje. Čistokrevný pes má papíry vždycky, je jedno, kolikátý z chovu je, nebo jestli má devět ocasů, ten pitomej kus papíru dostane, jen nebude nikdy zařazen do chovu.

Hlavně nepovolit!

Určitě jste už také byli také obětí internetové magie. Na youtube si pustíte svého oblíbeného interpreta a po několika písničkách posloucháte něco, co byste si dobrovolně nepustili a jen přemýšlíte, jak se to asi stalo. Koukáte na roztomilá videa koťátek a po chvíli sledujete vyřezávání abscesů. Jak říkám, magie.

A podobně se mi do newsfeedu dostaly články z instory.cz. Že je to plné hrubek a překlepů, to jsem ochotná přejít, je to bulvár, ale informační hodnota článků? K nezaplacení. Minimálně doufám, že za to autoři opravdu placení nejsou.

Je libo hledat podle tagů? Zkuste takovou "domáctnost." Opakovaný překlep přestává být překlepem?

Už jednou jsem si tam přečetla, jak seznamovat dva psy. Utkvělo mi to v hlavě velmi poctivě. Kdybyste váhali jak na to, tak vám to moudro předám. Ideálním se ukázalo to, když jednoho psa uvážete, a s druhým si před zraky toho uvázaného hrajete. Ano, takhle se, prosím, v psovi pěstuje pokora a láska. Jsem ráda, že nemají rady i pro mladé maminky.

Včera se mi dostalo rad v tom, že svého psa nemám rozmazlovat, neb by se mi to mohlo šeredně vymstít. Takže skopněte psy z gauče a pojďte si to přečíst. "Rozmazlování je jednou z nejčastějších chyb, které lidé u psů dělají. Lehko se pak stává, že pes nespí v boudě, ale nastele se vám do ložnice a přímo do postele. Potom už ho z ní nevystrnadíte! Pes se bude roztahovat a vy se budete krčit a ani se nevysíte." Nevysíte, ano, to bych brala jako velkou nevýhodu. Z představy, že má někdo psa v bytě a ne u boudy mi běhá mráz po zádech. Pes je určený k pobytu na zahradě, kdo si myslí, že pes v teple a ve společnosti páníčků je spokojený, tak se šeredně mýlí. Pes chce být na zahradě v zimě, v dešti, hrozně rád se tam nudí a taky miluje to, když nemá při mínusových teplotách podsadu. Pes ví, že k dobré obranyschopnosti se dopracuje otužováním.

"Další problém může nastat u stolu. Pokud pejska krmíte vším možným a taky mu dáváte jíst z talíře, jeho mlsným pohledům se neubráníte u oběda ani večeře. Namísto toho, aby si zalezl někam do kouta a hrál si s hračkou, bude čekat u stolu, poskakovat kolem vás, kňučet a možná i štěkat, dokud nedostane nějaký kousek!" To nesnáším úplně nejvíc, když si mě naši psi všímají, místo toho, aby popadli balónek a šli si někam do rohu hrát. Od čeho tu hračku mají. Se jim mám snad věnovat já? Nechápu, co dělám špatně, že občas od stolu dostanou chrupavku a nebo brokolici a stejně nežebrají. Budu se muset zeptat té guru psí výchovy, jak na to.

"Problémy mohou nastat i ve chvíli, když se potkáte se známými, kteří mají jiného psa. Ten váš se totiž bude chovat jako žárlivý partner! Když si jiného psa pohladíte nebo mu dáte nějakou pamlsek, ihned vám to dá najevo a po svém sokovi bude vyjíždět, ať už to bude vrčení, nebo se do něj rovnou pustí!" To se snadno může stát, pokud budete vychovávat psa podle instory. "Proto pamatujte na to, že čím více psovi dovolíte, tím víc si sám dovolí. A pak už nepůjde zastavit!"

A tak pokud si myslíte, že svou práci občas trochu šidíte, vzpomeňte si tady na paní, která dokáže vyplodit toto, a nebuďte na sebe příliš tvrdí.

Tohle je stará fotka, už je zavíráme na noc na balkon.

Flexiteo

Brzy to budou tři roky, co jsem trochu nuceně adoptovala toho zrzavého debila miláčka. Jedním z prvních rozčarování, která mi přinesl, bylo to, že už mu stihli dát jméno a on na něj slyšel. Teo. Dost nezáživné. A taky evokující křesťanství. Paráda. Ale jak už to tak často bývá, nic není tak zlé, jak se nejdříve zdá.

Teo je totiž nejvariabilnější jméno ze všech!

Vyjadřuje-li emoce, ať už negativní, nebo chce jen láskyplně vítat vše v dosahu, dělá to zásadně tak, že rotuje kolem své osy a u toho buď štěká, nebo zuřivě vrtí ohonem. Měním jeho jméno na Roteo.

Rotuje-li moc dlouho, nebo mi leze na nervy jiným nešvárem, oslovuji ho Kokoteo.

Občas na zemi leží tak zvláštně rozteklý, že si přestávám být jistá skupenstvím svého psa. Rázem je z něho Tekuteo.

Fandíte X-menům? V tom případě si vám dovoluji představit nového hrdinu, říkáme mu Magneteo.

V zimě se mu kožich asi tak zdesetinásobil, působí mohutněji než Buřt, jak jinak na něho volat než Chlupateo.

Tragický výraz, kterým si získává srdce cizích lidí, mu vynesl jméno Trpiteo. Leč žádný můj soucit.

Dnes mě vzbudil dávivými zvuky. Zvrateo není má oblíbená forma psa.

Jsem sněhová vločka

Jsem jednorožec. Jsem naprosto jedinečná!

Celýou život pubertu se snažíte být hrozně výjimeční, co hůř, věříte tomu, že jste. Pak dospíváte a vlastně už si tak ani nepřipadáte, a ani po tom netoužíte. Většinou. Zlatý střed stačí. Nebo něco lehce nad ním.

Že mě loni touhle dobou začala bolet levá tvář a oko přesto, že jsem vlastně jakože naprosto zdravá, na to jsem si docela zvykla. Asi tak, jak se na chronickou bolest zvyknout dá. Ale přidala se k tomu bolest ucha, čelisti a nateklá uzlina. Zubař nebyl má první volba, v tomto ohledu můj masochismus není tak vyvinutý, šla jsem na ORL. Jako jo, mám to oteklé, ale ve shrnutí mi nic není. Na shledanou.

Tak jo, budu statečná, půjdu k zubaři. Už roky mi navrhuje vytrhnutí moudráku, který by mohl tohoto být i příčinou. Nádech, výdech. Zvedám telefon a druhý den jdu na konzultaci.

Po letmém prohlídnutí a obyčejném rentgenu nevidí nic, co by bolesti nasvědčovalo. Posílá mě na panoramatický rentgen a já se vracím do ordinace s nadějí, že mé trable vyřeší.

"Bych tě musel poslal na chirurgii (jo, tykáme si), na tohle si sám netroufnu."

V očích mám jasně zřetelné otazníky.

Ukazuje mi rentgen. "Ten zub je tam trochu hůř natočený." Ok, no biggie, jsem velká holka, to asi zmáknu. "A na konci kořenů má háčky." Do prdele, jak háčky? To mám za to, že jsem měla vždycky prdel z rybářů. Karma! Mé přesvědčení o trhání sahá na kliku a pomalu otvírá dveře ven z ordinace. "A tady" ukazuje na nějaká vlákna "to jsou obličejové nervy, jsou hodně blízko a hrozí porušení." Kámo, ani nepokračuj, radši budu žít s bolavým ksichtem, než s visící tvářičkou. Děkuji za snahu, třeba v dalším životě.

A co se nedělá o bolestech a symptomech? Negooglují se! U svého problému jsem nenašla nic. Jen nechutné obrázky a nemoci zubů králíků. Pro dnešek končím s internety.

Pro pár blbých světýlek

Slyšíš to? A teď si představ, že oni to slyší ještě s větší intenzitou. A neví, co to je, jen se bojí. Ano, mám na mysli zábavní pyrotechniku a psy.

Nejsem pokrytec, jím maso a mléčné výrobky ne vždy kupuju z těch nejlepších chovů, takže tu nechci kázat o zakázání rachejtlí, ale malé zamyšlení by to přeci jen chtělo. Lidi, nebuďte takoví kreténi, využijte na odpalování prachů do vzduchu ten jeden den a neobtěžujte tím už týden před a ještě pár dní po.

Buřt už není jen hora sádla, momentálně se změnil v o něco více foremnou horu svalů, jenže jak to tak bývá, svalovci nejsou v racionálním uvažování nejlepší. On nepochopil, že ty rány ho nezabijou, jeho přesvědčení, že všichni umřeme, bylo tak silné, že se prostě nehodlal nechat venčit. S velkou neochotou vylezl před barák, tam na jeden zátah mohutně pomočil strom, který to kvůli tomu pravděpodobně na jaře už nezvládne, a chtěl domů. A chtěl tam tak vážně, že vší silou zabíral a zabíral. A i když má "jen" 30 kg, je to fakt náročné ho přimět, aby šel jinam.

Ono nejenže nechce jít, on se taky bojí, bojí se tak moc, že se mu zrychlí dech natolik, že začne sípat, klepe se a neví, co se děje. Měli jste někdy panickou ataku? Jestli ne, tak si toho važte. Tolik sprostých slov, která jsem za těch pár pyrodní vyslovila, jsem snad nestihla říct za celý předchozí rok, a to jimi fakt nešetřím. Jen na blogu musím, pro příště už vím, že rodině se odkaz na blog nedává!

Nebojí se všichni psi, jsem si toho vědoma, ale většina útulkáčů, která si prošla tím, co ti naši pitomci, to tak bohužel mají. Už se nebojí zvýšeného hlasu, nebojí se prudkých pohybů rukou, ale ono nejde všechno hned. A obávám se, že něco nejde vůbec. Taky už nejsou nejmladší a bojím se, že by ten stres jednou jejich tělo prostě nemuselo zvládnout.

Silvestr se dal zvládat jen na úkor sousedů, menší párty na bytě a o to hlasitější zábava. Ale fungovalo to, sousedy máme naštěstí chápavé a problém s tím nebyl. Okolo půlnoci ale už ani náš opilecký hluk podkreslený hudbou nestačil a Teo začal panikařit. Klasické zkoušení všech místností a hledání té, kde to nevybuchuje, bylo opět k ničemu, ale on ani Teo moc na racionální uvažování není. Nakonec to oba psi i s Ondrou zakotvili na záchodě. Párty hárd.

Každopádně bych vám chtěla do nového roku popřát co nejméně hádek a ať vás to nesrazí na kolena.