Zima konečně pomalu ale jistě táhne tam, kam ji posílám asi tak od prosince. Do prdele. Slunečná sobota nabádala k dlouhé procházce a my se Ondrou rozhodli být páníčci roku, nechali psy doma a jeli venčit do útulku.
"Dejte nám nějaký hovada, ať si pak vážíme toho, co máme doma."
Dostali jsme pohublou fenečku vysokou asi jako Teo. Váhu měla tak dvoutřetinovou. Prý vydrží lítat celý den. Popsali ji jako nejtemperamentnější zvíře pod sluncem. Fenečka si to vyklusávala na prověšeném vodítku a občas sebrala klacek, který nám nabídla ke hře. Hlavou se mi honily myšlenky o výměně psů a morální stránce takové věci.
Nedalo mi to a na internetu jsem si našla, jak dlouho tam fenka je, podle pohublosti jsem soudila, že fakt krátce. A taky, je mladá, milá a totálně samovychovávací, ta tam dlouho být nemůže. Srpen 2016. OK, v čem je schovaný problém? A proč v srpnu nebyla ještě tak hubená?
Došli jsme na vojenský hřbitov, jediné místo s plotem, kde se pes dá pustit. Nemorální, ale moje sociální cítění vždycky trochu pokulhávalo. Naštěstí neměla potřeba hrabat, exhumace vojáků z první světový, to není úplně ten sobotní program, který bych si představovala. Místo paží a obratlů jsme jí tedy házeli šišky a klacky, nosila je zpět přímo do ruky a já přemýšlela, jak by se nám žilo se třemi psy.
Po nějakých 45 minutách nás házení už přestalo bavit, vzala jsem vodítko do ruky a šla k brance. Fenečka prošla mezi plaňkami a já byla vděčná za to, že je tak fixovaná na lidi a nechtěla se jimi zdejchnout už předtím.
Dorazili jsme zpět a mně to nedalo. Zeptala jsem se, proč je tam tak dlouho, protože je naprosto boží. "Nemá třeba separační úzkost?" Jiné vysvětlení jsem si nedovedla najít, ale doufala jsem, že to nebude ono. "To si piště, že má, proto taky vypadá tak, jak vypadá." Sakra.
Šli jsme se projít ještě dovnitř ke kotcům, jen co ji tam zavřeli, tak přecvakla do panického módu, intenzivně kroužila po kotci, udýchaná a naprosto nepříčetná a do toho štěkala jak pominutá. Lidi vůbec nevnímala. Kromě své paniky pravděpodobně nevnímala nic.
A tak mi to od soboty vrtá hlavou a přemýšlím, jak by se jí dalo pomoct. Jestli je někdo, kdo by si mohl vzít psa a měl na něj tolik času a trpělivosti, aby s tím dokázal pracovat. Jsou jí maximálně dva roky, je hrozná škoda, aby se zničila vlastním strachem.
Žádné komentáře:
Okomentovat