Zrzavý a zrzavější

Možná by nebylo od věci zmínit, že s Ondrou tak nějak bydlím. Takže ty dva zrzavé idioty čekalo trochu peklo, než jim došlo, že ten druhý pes je bude obtěžovat poněkud dlouhodoběji. O Tea jsem se bála dost. Teo je totiž idiot bez špetky pudu sebezáchovy. Na o 13 kg těžšího Ronalda pořád držkuje a jen tak ze cviku mu občas chňapne zubama po tvářích. Nebo mu štěká do ksichtu, když prochází kolem. Ronald to tiše trpí a zírá na nás, ať ho odstraníme, že to není vůbec vtipné.

Povahy jsou to opravdu velice rozdílné. Zatímco Teo je, co se týká fenek, taková čistá duše. Je spontánní, nezákeřný a trochu blbý. Chce si s nimi jen hrát, běhat do utahání. Ronald čeká, až je Teo unaví a fenky se snaží nakrýt. Žádné okecávání, rovnou na věc! Teo dělá za kus pamlsku všemožné triky, Ronald za kus pamlsku dělá sochu. Dokonale!

Po několika týdnech se to ale zlomilo. Ronald dělá dobrovolně zbytečné triky, jen aby dostal kus žrádla. Jenže učit ho něco je trochu o zdraví. Normálně se ho bojím. Je do toho tak zabraný, že začne cenit zuby, máchat tlapama, na kterých má velmi nežné drápečky, které vám udělají na pokožce krvavé rýhy.

A i s Teem už jsou sehranější. Při venčení Teo vyčuchal u cesty divokého králíka. Než mi došlo, co se děje, tak už ho měl skoro v tlamě, ale zasáhla jsem včas. Králík zachráněn. Jenže králík nepatří mezi nejbystřejší tvory, nebo minimálně tenhle milovník adrenalinu ne. Skočil si to ladně přímo Ronaldovi pod ksicht. A nešlo udělat nic. Jen to křuplo a bylo po něm. YOLO!

Naskytl se ovšem jeden organizační problém. Jak je poslat na místo oba. Teo je naučen na povel "místo" a nemá s tím problém. V jeho podání to vypadá sice tak, že sklopí hlavu, nasadí žalostný výraz a lehne si na cokoli, co trochu připomíná místo. Poslat na místo Ronalda je ale nad mé síly. Po několika opakováních už mě Teo probodával nenávistným pohledem a posouval se z jednoho místa na druhé. Ronald nedělal nic. Tak jsme jim povely odlišili. Ronald má svůj povel: "Ronnie, běž do prdele!" A funguje to skvěle!

Rádi máme oba samozřejmě stejně, a šikanujeme je taky bez rozdílu. Schválně, kdo pozná, jakou slavnou osobnost předvádí na druhé fotografii.

Poslední den - Svinjak

Poslední den jsme si vyhradili na pořádný výšlap. Přišlo nám hrozně super vyškrábat se na horu s krásným názvem - Svinjak. Prý podle toho, že tam žila divoká prasátka. Dle mého skromného názoru to je proto, že je to svinsky těžké. Byli jste na Sněžce? Vyjet ji na vozíčku by mi přišlo snazší, než se drápat na tenhle svinský kopec. Ze Svinjaka se po pár nastoupaných metrech stal Zmrd, následně vygradoval na Zkurveného Kokota. Čtyři kilometry cesty a převýšení kilometr? Výborný nápad po spoustě nocí, kdy jsem nespala a energie docházela.

Pozdrav horám!

Noc před výšlapem Ronald chrápal tak nahlas, že jsem mírně hystericky ječela, ať drží hubu. Ondra s ním ohleduplně šel spát do vedlejší místnosti. Myslím, že psí chrápání po něj bylo snesitelnější než rozzuřená Magda. Poté jsem to sice zalomila, ale už po šesté hodině ranní mi na ksichtě přistála moucha a zkoumala, jestli ještě žiju. A zkoumala to tak zuřivě, že jsem pokusy o dospání radši vzdala. Však je poslední den, na fotkách ten výšlap vypadal docela snadně. Nejklamavější reklama ever! Z fotek to vypadalo, že tam vylezou i babky o francouzských holích a astmatem k tomu.

Neušla jsem ani kilometr a musela jsem stavět skoro každou chvíli, fakt jsem byla už úplně hotová a bylo strašné vedro. Jenže nerada věci vzdávám. Věci z báglu jsem dala Ondrovi, takže chudák táhl na zádech minimálně 7 kg, ale já aspoň mohla v rámci možností pokračovat. Slovinci úplně neřeší značení cesty, na rovném úseku tam našvihají spoustu značek a vyčerpají rozpočet na rozcestí. Zabloudili jsme jen 3x. Jednou jsme následovali i červený lišejník, co vypadal jak vybledlá značka. Jdu napsat děkovný dopis Klubu Českých Turistů za jejich perfektní značení, nadávek na Slovince nepadalo málo.

Follow the red lichen! Pro porovnání, značka i "vybledlá značka".

Ale na zastávce u výkopů z první světový měli super schránku s razítkem, juch! Jejich název pro cestu (pot) se ukázal být dosti výstižným.

Skoro v polovině cesty mi přestalo být slabo a docela jsem se rozešla. A taky se mi vzpříčila v oku řasa. Jeden by neřekl, jaký problém to může být. Div jsem si nevyškrábala oko, ale ta mrcha se ani nehnula. A ne, nenosím s sebou zrcátko. A ani pinzetu. Zato Ondra měl multifunkční nůž, na kterém byly KLEŠTĚ! Nevěřila bych, že někdy budu tak zoufalá, že si nechám vyrvat řasu kleštěmi.

Chvíli poté jsme potkali první lidi. Dva rakouští turisti se vraceli z vrcholku. Dostalo se mi rady: "Pokud se budeš bát, otoč to, bude to jen horší." A se smíchem šli dolů. A měli pravdu. Už jsme nešli v lese, ale po úzké klikaté cestě, kde jsem občas musela zapnout náhon na všechny čtyři. A hlavně se neotáčet. Protože jsem si vzpomněla, že se sakra bojím výšek.

Nějakých 20 minut před vrcholem jsem se zakempila se psem a čekala, až si to Ondra vyleze. Já to psychicky nezvládala. A co mi pak ukazoval fotky, tak několik míst by ani se psem absolvovat nešlo. Fotila jsem si okolí a snažila se nemyslet na to, že dolů prostě jít musím.

Nakonec to šlo lépe, než jsem myslela, ani jsem neměla závratě, ale přestaly mi spolupracovat svaly, nohy se mi rozklepaly a prostě už jsem nemohla. Nejsem zrovna sportovec a ten týden věčného chození už byl znát. A nebyl to jen můj problém. Ondra se na jednom místě sesunul k zemi, když mu to podjelo a Ronald využil příležitosti, fláknul sebou hned vedle. Ten pohled byl tak absurdní, že i když šlo vidět, že to Ondru bolí, nemohla jsem se přestat smát. Naprosto nepříčetně jsem se řehtala a chtělo se mi fakt brečet. Neměla jsem ani sílu pokračovat. Došlo nám i pití. Kdo by čekal, že skoro 3 litry nebudou stačit.

Když jsem po cestě zpět našla vajgl, ztratila jsem o své fyzičce veškeré iluze.

A ten, kdo tvrdil, že cesta trvá 2,5 h, tak toho bych nazvala stejně jako Svinjaka po nějaký 800 nastoupaných metrech.

A tady ještě Kretén ve své plné kráse (doufám, že jsem omylem nevyfotila jinou horu, bylo to až při odjezdu domů, to by mě omlouvalo.)

Den šestý - Soča trail

A vítězem o nejmodřejší řeku se stává… Soča! Poučena, že na hezké věci netřeba sahat, stačí jen koukat, neměla jsem potřebu se v ní rochnit.

Seděli jsme na břehu a vyhřívali se. Nebyli jsme jediní.

"Hele, ještěrka."

Koukala jsem, kde je. Prý zalezla pod kámen, viděl jen ocásek. Já měla to štěstí, že jsem viděla hlavičku.

"Ty vole, to není ještěrka!"

Nebyla.

Hned sahám po telefonu a googlím "hadi Slovinska". Naštěstí kromě zmije nemají nic jedovatého, zmije to nebyla, natolik jsem zdatný herpetolog. Stačilo pár desítek minut a přestala jsem hada vidět v každém na zemi pohozeném klacku. Jsem tak statečná!

Ondra mi podává atypicky vypadající ulitu. Prázdnou. Zkouším makro fotky telefonem. O pár okamžiků později se chci zvednout, abych se posunula na slunko. Slyším jemné křupnutí. Ano, opřela jsem se přesně o tu ulitu, kterou jsem dostala. Ale tak nejlepší přátelé žen jsou diamanty, ne ulity, se zas tolik neděje.

Ten smutný pocit, že nejlepší fotky nakonec byly z telefonu a ne z té několikakilové krávy:

Na cestě kolem Soči bylo krásně, jen se muselo vracet stejnou cestou, neměli jsme žádný daný cíl a byli jsme už nehorázně utahaní. Dali jsme si tudíž jen menší výlet, ne víc než 10 km a šli sebou říznout do postele. Zoufale jsem se snažila neusnout dřív než v devět. Chyba, po deváté se mi usnout už nějak nedařilo. A vzhledem k tomu, že na poslední den jsme si vybrali program, který vyžadoval dost energie, bude další článek plný sprostých slov a zoufalství.

Den pátý - zkus se nezmrzačit

Tento den se postupně měnil na slušnou survival akci. Byli jsme u moře, takže tadá, tady máš menstruaci, užij si ji. Chtěla jsem si vyvařit kalíšek, jenže to se dělá blbě, když v kuchyni stále pobývá majitelka. Moc jsem si neuměla představit, jak jí to vysvětlím, že si tam vařím kus silikonu.

Vzala jsem si skleničku, abych do ní nalila peroxid a vyřešila to tak v koupelně. Jenže to bych tu skleničku nesměla rozmlátit. Střep mi skončil v nártu. Jak bylo teplo, krvácelo to velmi intenzivně. Nechtěla jsem té milé paní jít hlásit, že jsem jí roztřískala nádobí a ještě k tomu v koupelně. To vůbec nevypadalo divně, že. Vyřešil to Ondra, protože co dělat dospělejšího než puppy eyes s prosbou, ať to vyřeší.

Paní to velmi důkladně vyluxovala, šla jsem tedy do koupelny znova. Byl tam ještě jeden jediný střep. Nacházel se právě v mém chodidle.

Přesunuli jsme se k moři, na pláži byla buď dlažba, nebo obří kamení. Ale moře je moře, nebudu remcat. Na plavání jsme se střídali, aby stále někdo byl u Ronalda i u věcí. Jsem hrozný srab, takže nerada plavu tam, kde nestačím. Jenže tady byly schody a moře. Ani žirafa Magda nedosáhla. Ale tak co, je to slané, nadnáší to, nebudu srábek. Plavala jsem si a až pak mi došlo, že nemám žádnou fyzičku, a že musím sakra i nějak zpátky. Dostala jsem lehčí panickou ataku, opravdu výborně se mi dýchalo. Snažila jsem se uklidnit a racionálně si odůvodnit, že těch 20 metrů fakt zvládnu a neumřu. Ondra si mou paniku vyložil jako mávání a fotil.

Poté jsem už jen ležela vyvalená na slunku a snažila se opálit se své upíří tělo. Když na mě někdo spustil italsky, byla jsem velmi udivena. Kdyby na mě promluvil nějakou ze skandinávských řečí, pochopila bych to spíš, protože má pokožka je tak bílá, že paprsky nepropustí, jen je prostě odrazí. Nemusím se ani mazat, jsem chráněná naprosto perfektně.

Důkladně vyhřátí a vykoupaní jsme jeli zpět do Slovinska. Po plavání nám ale vyhládlo, tak jsme se chtěli stavit na pizzu, když už jsme v Itálii. Jenže zrada, ve městě, kam jsme dojeli, jsme pizzerku nějak nemohli najít. Byli jsme už otrávení a zapíchli to na prvním místě, co vypadalo jako hospoda. Na jídeláku byly na prvním místě lasaně, takže jsme neváhali a vešli. Jenže ono to místo se jmenovalo "Stube" a vevnitř visely cedule "Beyrisches Bier" a celé to bylo tak nějak bavorsky laděno. Lasaně neměli, zato měli spoustu německých specialit, Wiener Schnitzel a guláš. Sice jsme šnicl ve Vídni nestihli, ale v tomhle vedru se mi do něj opravdu nechtělo. Spokojili jsme se se salátem. Vypadal docela i neněmecky.

Večer jsme dorazili do Bovce, ubytovali se a po menší procházce se chystali spát. Nebylo nám přáno. Začala bouřka. Podle radaru očividně jediná v celém Slovinsku. Ronald se bouřky bojí a dává to najevo velmi intenzivně. Snažil se schovat pod postel. Zapomněl, že je takové selátko jateční velikosti a zasekl se na půl cesty. Při vyprošťovací akci mi zarazil jeden ze svých obřích drápů přímo do nehtového lůžka na palci u nohy. Krev tekla jen mírně. Nevěděla jsem, jestli bolestí omdlít, nebo ho zabít. Nakonec jsem to vyřešila spánkem, bouřka skončila.

Tady se mi fotky nějak nehodily do textu, takže tadá, dám je na konec.

V přírodě můžete spatřit volně žijící dalekohledy.

Totální umění, racek a křivá fotka, yey!

Zámek Miramare v Terstu. A měli tam asi nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla.

Asi ještě pořád čtvrtý den

Po přírodě bylo na plánu město. Nabrali jsme směr Terst a ještě se při cestě zastavili v Lublani. Když výlet, tak to nebudeme flákat!

Po zaparkování jsme na sebe hodili méně výletnické hadry, abychom tak nebudili pozornost, ale asi naše mimikry nebyly dotažené úplně. Během deseti minut se nás dva bezďáci stihli zeptat, jestli jim nedáme peníze. Teda u prvního si to mohu jen domyslet, druhý uměl žebrat v několika jazycích, to klobouk dolů. A pak na Ronalda vyběhl dobrman vyšlechtěný pravděpodobně v Černobylu. Kdybych chtěla jet do bitvy, tak na něm bych rozhodně mohla. Naštěstí se po chvíli vypařil a my si docela znatelně odechli.

Tohle byla pravděpodobně dobrmanova matka.

Příjemně nás překvapilo, jaký tam byl klid, turistů pomálu a bylo to vyloženě útulné město. Vylezli jsme na kopec k hradu, udělali pár fotek a pokračovali dál v cestě. Teda ještě jsme chtěli poslat pohledy, které jsme koupili u vodopádu. Jenže kdo je nechal v autě? Holt jsme si udělali ještě menší okruh k poště s tím, že mě Ondra jen s pohledy vysadí a až se mu povede někde otočit, zas mě naloží. Řeknu vám, že čekat v cizí zemi bez dokladů se jevilo jako docela dlouhá a ne moc zábavná činnost. Možná kdybych nebyla na ostatní tak drzá, nemusela bych přemýšlet nad tím, co když mě tam fakt nechá.

Jo a tady je důkaz, že my si fakt nemohli dovolit dát bezďákům peníze! To je tak, když si nestihnete koupit jídlo a nemáte náladu čekat v restauraci s tím, že pravou italskou pizzu si přece můžete dát zítra. (A ne, nedali jsme si ji, nebylo nám přáno.) Povšimněte si DIY nože, zlatý český ručičky si se vším poradí! I skleničce věnujte pozornost, další den jsem ji nechtíc zabila.

A koho v Česku pohoršují lidé, kteří neumí parkovat... V Itálii by vám asi pukla cévka, parkovací místo si lze udělat kdekoli. Opravdu kdekoli.

Den čtvrtý - Bohinj a vodopád

I následující den jsme se dychtivě vydali k vodě. A zas to byl vodopád. A dost známý, takže očekávání byla vysoká. Což se většinou ukáže být docela zásadní chybou.

"Hele, my musíme jít tudy, ono je to placený."

Takže jsem zjistila, že i přírodní úkaz se dá zpeněžit. A cestu "zpříjemnit" betonovými schody. Vážně jde někdo do přírody a chce jít po betonu? Výtah nebo eskalátory by nebyly? Taky milujete ty schody, které pravděpodobně navrhoval nasraný vozíčkář? Každý má jiný rozestup a ještě jsou tak blbě daleko, že nenajdete vhodný rytmus chůze a proklínáte nohy.

Měla jsem na sobě tílko a tričko, protože hory, netušila jsem, že bude takové horko. Jsem už poznamenaná rodinou, která mě nutí se teple obléct i na letní výstup Ještědu. Sundala jsem si triko a nechala si jen to tílko. Tělové barvy. Nevěřili byste, kolik zkoumavých pohledů za to člověk schytá. Příště si na něj snad namaluju i bradavky.

Když jsem prorvala foťák mříží, naskytl se i moc hezký výhled. Ne, když nejste vyloženě asociál, dá se tam slušně pokochat. Ale možnost spadnout přímo pod vodopád mi tam chyběla. YOLO, ne asi, nechci mříže.

Ještě pořád den třetí

Po vodopádu jsme to vzali k Bledu, což je dost profláklé jezero. To se odrazilo i na koncentraci lidí, parkování jsme hledali celkem dlouho, ale nakonec jsme auto ustájili a šli se kochat. Voda mě fascinuje velmi, ale do ní vlezu jen zřídka. To už by muselo být tak 40°C ve stínu. Teda, aby to nevypadlo nevhodně, se sprchováním a ostatní hygienou problém nemám, jen nerada plavu. A vanu mám jen přiměřeně velkou, takže tuhle potíž tam řešit nemusím.

Komárů tam bylo tolik, že jsem vypadala jako zuřivá tanečnice moderních tanců, ale to nevadí, nekousl mě ani jeden!

Chvilku jsme sledovali lodičky na hladině a rozhodli se, že když už tu jsme, pronajmeme si taky jednu. No jo, ale to by nějaká musela být. Netrpělivě jsme čekali v roji komárů a turistů. Nevěděla jsem, koho mám odhánět dřív. Ha, jedna lodička se vracela, natěšená jsem stepovala a čekala, až bude volná.

"Kolik vás je?"

"Dva a pes."

"To je ale velká loď, jich je víc."

Uááá, tak jsme čekali dál, ale přijela, my se nalodili a Ronald na nás koukal, jestli jsme jako úplně blbí, nebo proč na tom má být. Naštěstí zas vyhrála jeho líná stránka, roztekl se na celou podlahu a kromě dýchání nevynakládal žádnou energii.

Další zastávka už byla na ubytování. Tentokrát u Bohinjského jezera. Poprvé jsme bydleli v hotelu. A poprvé jsme tam neměli toaleťák, funkční světlo a wifi šla jen na chodbě. Ale tak hlavně, že jsme měli ložnici, obývák, kuchyň i koupelnu. Jo a obří balkon! Jenže do toho si pr… neutřete. Priority, sakra, priority!