My nepapáme granulky

Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.

Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.

Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!

Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.

S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.

Dlabem na to!

Když se něco stane jednou, může to být jen náhoda, když se něco stane dvakrát, stane se to i potřetí. Tak nějak zní moudro od přeceňovaného současného autora. A jak řekl, tak se stalo.

Poprvé jsem dýni dlabala v Anglii, sama. Podruhé jsme dlabali už dva. Potřetí jsem netroškařila, bylo nás rovnou pět! Pět pompézních uměleckých děl v jedné místnosti. A pak samozřejmě naše dýně.

Prohlásit "Neberte dýně, doneste chlast a jídlo," se neukázalo být dobrým tahem. Sežeňte 5 velkých hezkých dýní na jednom místě, fakt. Nakonec se zadařilo, byla i místa, kde nebyly ve slevě, takže jich bylo dost. Beztak budou mít teď důchodci plné sklepy dýní, protože byly jen za 15,- za kilo, neber to!!! Nevadí, že nejsou zas tak chutné. Jsou vůbec tyhle velké jedlé?

K velkým jsme přibrali i hokaido, aby párty byla dostatečně tematická. Gastropár byl ve svém živlu. Já pekla dýňové cupcakes, Ondra dělal dýňovou polévku. Bylo to tak dobré, že se nestihla udělat ani fotka.

Byla jsem odvážná a všechnu špinavou práci udělala téměř sama, zabít a vykuchat dýně je ta nejméně zábavná část, a taky máme fakt malou kuchyň. Není fat people friendly. Ale to my taky ne.

Ondrův tatínek nám půjčil profi nástroje na dlabání ovoce/zeleniny. Ano, takové věci existují. Zbýval už jen vybrat motiv. Aby se všichni shodli na jednotném tématu, bylo trochu nereálné, tak jsme nikoho nebuzerovali a tvořili, jak se nám chtělo. Psi věrně asistovali. Kusy dýně byly všude, kromě igelitu k tomu určenému. Věrný kamarád Teo ale všechny obcházel a popadané zbytky ekologicky likvidoval.

A tady je výsledek.

Chuck fucking Palahniuk!

Uživatelka XX se zúčastní události Chuck Palahniuk: autorské čtení povídky Románek.

Chvíle zírání do monitoru. Chuck v Česku? Omg, omg! Máte svoji modlu z dob mládí, kterou prostě chcete vidět na vlastní oči? Tak tohle je ta moje. Zvrácený padesátník z USA, srdcovka.

Koukám na Ondru. Nemohl si nevšimnout mého dětinského nadšění. Co na tom, že mají v práci frmol, bere si dovolenou. (Tímto bych se chtěla omluvit paní šéfové za způsobené nepříjemnosti, ale ono to bylo vážně boží!)

A tak jsme jeli na otočku do Brna , abychom si poslechli, jak nějaký týpek čte. Návrat domů po půlnoci ani vstávání po páté nás neodradilo.

Klasická D1 byla zasekaná, moje nervozita rostla, nechci ztratit tolik hodin na cestě a nedojet. Bych mu šla bušit na hotel, jen abych mu řekla "Hi!". GPSka nás chytře navedla okolo dálnice a stihli jsme v pohodě. Nikoli autor. Jeho GPSka nebyla tak prozíravá. Dorazil se zpožděním a pořadaté se omluvili, že se potřebuje najíst a trochu oddechnout. Když procházel, ignoroval lidi a bála jsem se, že přijdu o svého oblíbence.

Vevnitř se nedalo čekat, lidí bylo víc než kyslíku, tak jsme se šli protáhnout ven. Že je Morava samostatná jednotka, to vím už z posledně, ale stejně ty kulturní rozdíly ještě nedokážu přijmout bez mrknutí oka. Mamina 35+, a tak 75 kilo plus. Legíny navrhované pravděpodobně Dexterem, a nebo prostě jen chtěla vyzdvihnout ženství a menstruaci. Protože bílé legíny pocákané červenými fleky... nemám pro to racionální vysvětlení. Stejně jako pro tylovou sukni, kterou měla přes ně. A (asi) plyšáka na čelence. Vysoce dekorativní. Ale ani to neodstínilo pohled na rozeplou mikinu, ze které měla vyvalené poctivé ňadro, na němž měla přisáté dítě předškolního věku. Mnula jsem si oči dost dlouho, byla tam stále.

Konečně se začalo něco dít, šli jsme si sednout. Dozvěděli jsme se, že večer bude dvojjazyčný. Proč?! Věkový průměr byl maximálně 23 let (ano, byli jsme tam staří), v tomhle věku se moc nestává, aby lidi neuměli anglicky. A když jdou na anglické předčítání, je pravděpodobnost, že nebudou rozumět, téměř nulová. I po optání, jestli je třeba tlumočit, se nikdo neozval. Nevadí. Bude se předčítat po částech. Anglicky a pak česky.

Autor předčítal poutavě a srozumitelně. Slečna, která to četla česky, vypadala, že na pódiu moc být nechce. Zkracovala pasáže, četla na jeden nádech, takže poznat konec věty se moc nedalo a tón byl naprosto napřesdržku. Slyšela jsem jen občasné zaúpění z publika nad překladem, který rozhodně nepatřil k naprůměrným.

Po dočtení se otevřela diskuze, jsem ráda za odvážlivce, kteří se ptali. On odpovídal naprosto lidsky, přemýšlel o tom, byl vtipný, a je jedno, že je mu přes padesát a je gay, kalhotky bych mu tam hodila hned.

Nejvíc mi utkvělo, když vyprávěl o připravované knize/omalovánce. Krásný pragmatický přístup. Lidi si ji musí koupit, protože omalovánku knihovna půjčovat nebude, nepůjčíte si už vybarvenou omalovánku, ani od přátel. Každý si to chce udělat sám. Žádná koupě z druhé ruky. A taky většina to zkazí, takže si koupí dvě. Marketing done right.

Když se ptali na vztah k jeho dílům a k tomu, když je někdo předělá/zfilmuje, odpověděl, že k nim nemá vztah žádný. Že i to, co nám četl, pro něj už nic neznamená, akorát příjem. Jo, bylo mi to sympatické. Je svůj.

Ptali se ho, kde čerpá inspiraci, bez okolků přiznal, že poslouchá historky lidí, a když jich má na dané téma několik, dá to dohromady. Krade příběhy. A že se při kazdém letu modlí, aby nespadlo letadlo, ne dokud nebude mít třetí historku o "masturbation gone wrong", aby to mohl sepsat do příběhu. Těším se. A doufám, že letadlo nespadne ani pak.

Jen lehká závist kámošce, která se zeptala, jestli si s ním může podat ruku. Odpověděí jí bylo: "Why don't you give me a high five!" Následováno nerozhodností, jestli podat ruku nebo plácnout. Zvládli oboje!

Škoda Škody

"Ten psí smrad a bordel v autě... to je ochrana proti zlodějum sama o sobě, to nemusíš ani zamykat." Tak nějak jsem se kdysi vyjádřila o Ondrově autě. Kdybych tak věděla, jak moc jsem se trefila, nikdy bych nechtěla, aby na stavu auta něco měnil.

Bude tomu něco málo přes měsíc, kdy jsme se hecli a několik hodin tahali, klepali a vysávali z auta bordel. V horšim stavu je akorát můj život. Tohle bylo až podivuhodně uklidňující. Aspoň něco, co dokážu dát do pořádku. Well done, well done! A psi začali jezdit v kufru, oba, ano, je to vtipný pohled. Dost často vídáme ve zpětném zrcátku pobavené obličeje řidičů za námi.

Ze smradlavého vozu pro dva otrlé jedince se stalo opět pětimístné auto. Dmula jsem se pýchou. Už nebylo třeba vozit lidské deky (jakože pro lidi, ne z lidí). A pak se to stalo.

"Cos zapomněl?"

"Ehm, kde jsme včera parkovali auto?"

Na "našem" místě stálo auto jiné. Místo práce pokec na policii a pojišťovně, kdo by to nebral.

Večer jsem jela z práce tramvají. Velmi jsem trpěla, na pravidelné odvozy se zvyká nečekaně rychle. Nastoupila banda dobře bavících se lidí. Jeden z nich byl i můj bývalý spolubydlící - policista. "Jsem si na tebe zrovna dneska vzpomněla." Vyznělo to blbě, ale dodala jsem proč. "Jo, to byl tvůj přítel dneska na služebně?" Byl.

Svět je malý. Ale ne natolik, aby se v něm neztratila jedna lehce smradlavá fábka s dvěstě tisíci na tacháči.

Hlas lidu

Nově nalezená práce s sebou nese mnoho nepříjemností. Jedna z nich je nutnost dopravovat se MHD. Do 3 km chodím pěšky, má práce se do toho limitu nevešla. A občasné vstávání ve 4:30 také k ranní procházce moc nenabádá. Už jen nadšeného Tea bych radši místo venčení hodila ven z okna a naučila ho samostatnosti.

Dneska, nachcípaná a nedobře naladěná, jsem jela na odpolední směnu. Tramvaj už stála na zastávce, dobíhala jsem jak divá, proč plíce trochu neprokrvit, ať se jim lépe kašle, že ano. V tramvaji kontrolovala cestující tlupa revizorů. Poslední dobou se mi zdá, že na každého cestujícího připadá jeden revizor. Možná jsem měla hledat práci u nich. Zdá se mi, že na presonálním je někdo, kdo neumí lidi odmítat. Nedovedu si představit jiný důvod, proč jich je tolik.

Neplatiči byli vykázáni a revizoři si to už nějak vyřešili. A co nevyřešili revizoři, toho se ujala paní - mluvčí lidu. Lidmi zvolený zástupce takzvaně slušných Čechů. Slušných pracujích, čtenářů a komentátorů novinek, voličů komunistů. Neb tohle by se za nich nikdy nestalo. A taky vstupenka do kina stála jen korunu. KORUNU!

"No snad tady pani pustíš sednout né? To je hrozný tyhle mladý, píše to esemesky a dělá, že nevidí. Běžte si sednout, no běžte."

"Ne děkuju, nepotřebuju."

"Ona se zvedne, běžte, běžte."

"Víte, já jsem po operaci kýly, taky bych měla sedět." a zvedla se. Co jiného taky, poslouchat tyhle samozvané mluvčí a neporušit u toho přikázání "nezabiješ", je fakt těžké.

Vážně, když si někdo chce sednou, stačí slušně požádat někoho, kdo vypadá, že má nohy víc v pořádku. Takhle ztrapní nejen sebe, ale ještě uvedou do rozpaků další strany, sedící i stojící. Vítěz není nikdo. Sebereflexe nenalezena.

"No snad ty psy nenecháte močit do kytek? To je hrozný ty lidi." Ječí jedna vyzobaná slunečnice z balkonu na druhou.

"Moč je sterilní." volá Ondra a mizí v obchodě. Já čekám na trávníku, až se vrátí. Paní graduje. "Ty mladý jsou tak drzý."

"A vy nemáte nic lepšího na práci, než napomínat ostatní?" ptám se toho snu všech vnoučat.

"Ne."

"To máte docela smutnej život." O slunečnici se pokouší infarkt. Já jsem na tom podobně, jinak bych ji nechala být, ale nevyspinkala jsem se dobře, špatnej den babi, špatnej den.

"Já mám psy ráda, ale..." "Ale oni vás ne," skáču jí do řeči a po očku sleduji, jesli po mně nemrští konví. Zvládla to. Ale vzhledem k nachlazení, co mě druhý den skolilo, si myslím, že mě proklela.

Ale vážně, není prostě snazší říct. "Prosim vás, já se v tom záhonku hrabu, mohli by příště močit jinde?" Ohlídala bych si to, ono je to prostě jen o formě. Když něco chcete, po zlym to většinou nejde. Takhle mám chuť tam močit s nimi.

Žleby

Po předchozích zkušenostech jsme usoudili, že další zajímavosti najdeme poněkud dál. Hodina jízdy je tak akorát. A taky jsem pořád byla narychtovaná na jeleny. Chci fotit jeleny!

Zastávka byla v oboře Žleby. Obora je obrovská, jelenů je tam věru hodně. Jenže aby měli jeleni klid, nesmí tam návštěvníci. Opět jsme doplatili na naše "neplánujem". Pro návštěvníky tam měli malý výběh s pár vybranými paroháči, kterým bylo, i přesto že jsou bílí, větší vedro než návštěvníkům a váleli se ve stínu. Měli jsme menší objektiv, tak jsme si moc nepofotili.

Prý tam mají i lišku, ta je ale taky návštěvníkům skrytá. Zachránili to sokolnické ukázky. Z té hromady, co jsem už viděla, byly tyhle nejlepší. Nenucený komentář s velkou informativní hodnotou a pouštěli víc dravců najednou. A měli krkavce! Ten jednomu nebohému děcku ukradl housku a pak tam s ní kroužil a přemýšlel, kde ji ukrýt. Dítko nejásalo, my ano.

Pot z nás tekl proudem, seděli jsme na slunci a ještě otočeni přímo do něj, takže fotit jsme se ani nesnažili. Většinu ptáků uvidíte kdekoli, jen tady to měli tak nějak zajímavější. A v hlavě mi utkvěl sup africký se jménem Nelson Mandela. I tomu bylo slušné vedro.

O ohradu dál se válela prasata, moc života nevykazovala. Stačil ale jeden návštěvník se psem a prasátka se rozpohybovala, až jsem měla obavu, že to vezmou skrz plot.

Pan Vepř v běhu.

Paní Vepřová a její potutelný úsměv.

Bosou nohou, to určitě

Hodně jsme se těšili na doporučovanou stezku s názvem Bosou nohou. Z dotací EU vybudovaná stezka vede z větší části na rakouské straně. Začátek by tedy teoreticky mohl být tam. Oficiální vyjádření kde je, jsme my (ani naše navigace) nenašli. Cedulky měli tak malé, až by jeden řekl, že se možná styděli a moc tam lidi lákat nechtějí. Nenechali jsme se odradit.

Dojeli jsme tam po polňačce (značené jako cyklostezka) a auto píchli, kam to šlo. Elegantně jsem vypadla ze dveří přímo do keře, odřela se, bouchla dveřmi tak, že se mi tam udělala slušivá modřina, zula se a vydala se vstříc dobrodružství. Ondra, zkušený barefoot nadšenec, nechal boty v autě. Jdeme přece na stezku, která se jmenuje Barfußweg.

Myslím, že tohle se nám snažilo naznačit, že cesta je docela k posrání.

Znáte to, někdy se představy silně míjejí s realitou. Tohle byl přesně ten případ. Na oficiálních stránkách bylo rozepsáno, jak si vyzkoušíme chození po různých površích a aktivujeme si spoustu důležitých center. Mně se po pár set metrech aktivovala akorát sprostá mluva.

Retrospektivně chápu, že to bylo zamýšleno tak, že se návštěvník na každém z 11 stanovišť zuje a užije si pár metrů chůze po připraveném povrchu. Jen mně přišlo absurdní se 11x zouvat, pucovat nohy a zas obouvat. Má vysněná cesta začala jemným pískem, vystřídal ji lesní povrch, postupně přešla do kamenitého atakdále. Ta reálná byla spíše taková cyklostezka. Ano, normální polňačka lemující vinice. Což byla ta schůdnější část. Po tom se šlo i bez bot dobře. Když povrch přitvrdil o suť a rozmlácené kachličky a cedule hlásala, že je to Spaß für die ganze Familie, přemýšlela jsem, co a kdy se zvrtlo. Uznávám, že čekat normální zábavu od národu, jehož národní sport je zavírání rodiny ve sklepě, bylo lehce naivní. Nazula jsem boty. Ondra mohl jen závidět.

Na jednom ze stanovišť byl velký sud s lavičkou. Sednout si do stínu bylo mimořádně žádoucí. Oba jsme zírali směr strop, kde byla neidentifikovatelná krabička plná sršní (či sršňů, oba tvary jsou správně, bojovnice za rovnoprávnost jásají). Doma jsme se dovzdělali, že to byl reproduktor, ze kterého se ozývají zvuky ptáků. No dobře.

K sudu vedly schody, kde byla změť šišek a nějakého bordelu. Šlo se po tom příjemně. Když jsem se z téhož zdroje dozvěděla, že schody jsou stupňované podle různých materiálů, od nejtvrdšího po nejměkčí, musela jsem se znovu podívat na fotku, jestli mi něco neuniklo. Dávám trojku za snahu.

Následující stanoviště ve tvaru obřího nočníku bylo také odpočinkové. S burčákem a nějakým předraženým občerstvením. Obsluhoval Čech, který si lámanou němčinou stěžoval na dnešní dobu a chválil komunisty. Ironie. Místo občerstvení jsme se zanořili skoro po kolena do bahna. To bylo hodně příjemné. Vzhledem k tomu, že ve stínu bylo nějakých 30°C a stínu bylo poskromnu, bylo studené bahno úplný ráj. A konečně to byl povrch, který se nesnažil rozbít naši zhýčkanou městskou pokožku. Hadice s ledovou vodou na opláchnutí ten zážitek ještě umocnila. Nechtělo se mi jít dál.

Další z povrchů, kterým jsme si mohli aktivovat různá centra, byl válcem upěchovaný štěrk. Jít po rovném tvrdém povrchu, na kterém se vyskytují jednotlivé volné štěrkové kamínky, to je vážně nezapomenutelný zážitek. Vytahuji boty.

Dostali jsme se k rozcestí. Jedna šipka vedla ke konci (za předpokladu, že budeme naše ledabyle zaparkované auto považovat za začátek) a druhá ukazovala na delší okruh. Jdeme delší, tohle chci prostě celé, žádné podvádění. Sešli jsme z polní cesty a šli chladnou lesní pěšinkou. Hodně příjemné. Dokud jsme málem nešlápli na trčící šrouby. Barefoot stezka, steampunk edition.

Na konečném/ prvním stanovišti byl i gril. Proběhl kolem nás sysel a my měli nutkání ho jít ulovit, kuchnout a to celé zapít vlastní močí. Bear Grills by byl tak pyšný.

Jo, a koho by mrzelo, že neviděl zvěř v oboře, mohl si zahrát na safari zde.

Jen mu nesměla vadit značná neaktivita zdejší fauny.