Den třetí - vodopád and shit

Ze začátku jsem si říkala, že si radši budu zážitky psát, abych pak nemusela lovit v paměti. Jenže lenost vs. Magda, to je vždy velmi nerovný boj. Ale tak sem aspoň nasázím fotky. Bylo to tam fakt moc pěkné.

Udělali jsme si výlet kolem řeky, stále jsme stavěli na každém kroku a nadšeně do ní čuměli, protože je modrá. Médžik! Proč je tam vlastně tak zbarvená? (Ne, že by to šlo zrovna tady vidět, ale od toho máme fantazii, že.)

Cíl jsme tak úplně neměli, prostě jsme šli, dokud se nám chtělo. A chtělo se nám naštěstí dost dlouho na to, abychom došli k vodopádu, o jehož existenci jsme neměli ani potuchy. Chtěla jsem svou fotku s vodopádem, abych byla jako měřítko a šlo vidět, že to není žádný bejby vodopád. (Slap Peričnik se jmenuje, rozhodně doporučuji návštěvu.)

Do té doby tam nebyla ani noha, v momentě, kdy jsem pózovala, se tam narvala křupanská rodinka, vlezla do záběru a fotila se telefony asi deset minut. Kdybych kopla všechny členy dolů, byla by to vražda beze svědků, ne? This is SPARTA SLOVENIA!

O chvilku později jsem si připadala jako doma, tolik češtiny slýchám snad jen v Německu na nákupech. Radši jsme moc nemluvili a tvářili se nenápadně. Měla jsem chuť si za pásek narvat větvě a dělat strom. Asociálové na výletě.

Jo, a za vodopádem se dalo projít! V tom vedru to byl asi nejlepší zážitek z celého dne. Protože smočit si nohy do řeky, která má kolem 10°C… to už není osvěžující zážitek, to je docela boj o přežití, hlavně pro někoho, komu je zima, když je venku pod 25°C.

A na závěr volně se procházející vepřík pijící modrou vodu.

Den druhý - Graz, Jesenice

Ráno jsme se rozloučili a vydali se směr Graz. Neměla jsem oblečení do města na neteplé počasí, takže jsem šla za naprostého českého turistu. Softshellka se krásně doplňovala s batohem a chyběly už jen pohory. Ale aspoň mi stačil jen relativně malý kufr. Z poloviny narvaný fénem a žehličkou na vlasy, jsem outdoorová jen do určité míry. Celý den se budu někde plahočit, potit a smrdět, ale u toho musím mít hezké vlasy!

Úplně se mi nechtělo hledat, co v Grazu stojí za vidění, ale v učebnici němčiny byla tahle věž, tak jsme šli tam. A taky byla neděle a všechno bylo jinak zavřené, ocenila jsem, že okolnosti rozhodly za nás.

Nahoře jsem se zjistila, že české toitoiky jsou i po několikadenním festivalu proti těm rakouským úplný estetický zážitek. Nemohu se zbavit dojmu, že firma, která je poskytovala, se jmenovala Saubermacher. Tam nebylo sauber nic! Leda bychom brali to, že moč je sterilní. V tom případě by se tam dalo i operovat. Nečekám tekoucí vodu, nečekám tam toaletní papír, ale taky jsem nečekala, že tam bude vznikat nová forma života a do umyvadla někdo postaví plastový kelímek a naplní ho tou sterilní tekutinou. Ještě, že už jsem měla otupělý čich z Ronaldových útoků. A oči mi doktoři taky ještě nevyřešili, takže nakonec jim můžu poděkovat.

Po dvou městech to už chtělo přírodu, další zastávka - Jesenice, kousek od Triglavského NP. Zjistili jsme, že Slovinci mají podstatně dražší dálniční známky a taky jsme hned po přejezdu hranic platili mýto za projetí tunelu. Nadávali jsme jen lehce.

Bydleli jsme pravděpodobně v něčí kanceláři, byl tam klid, spousta místa a taky lampa inspirována panem Mengelem. Lidská kůže se opět vrací do módy!

Jo, a kdo by si chtěl dojít na záchod a uspořit čas, mohl si u toho dát i sprchu. A ano, sprchový kout jsem hledala poměrně dlouho, než mi to došlo.

A taky jsem zjistila, že pořekadlo jiný kraj, jiný mrav, platí. Ale aspoň nazývají věci pravými jmény.

Myslím, že tímto jsem vyčerpala všechny fekální historky. Další článek už bude i kochací, krajina je tam tak krásná, že je těžké zůstat cynik. Ale snažila jsem se velmi tvrdě.

Den první - Vídeň

Den před odjezdem jsem narychlo sháněla zubaře, protože kdy je lepší čas na zánět moudráku? Vyfasovala jsem s sebou jehlu a stříkačku, abych si případně zub mohla propláchnout sama. Tento junkie kit jsem si zabalila hluboko do kufru a doufala, že ho nebudu muset použít (leč musela jsem), protože představa, že se štourám ostrou jehlou v dásni, mě nenaplňovala zrovna zenovým klidem.

Vyjíždíme. I na severu Čech máme slušné tropy, ideální na cestu autem, kterému klima už tak úplně nefunguje. Idylku z cest dokresloval Ronald a jeho brutální trávení. Začala jsem přemýšlet, jestli se jim neříká "bojová" plemena od toho, že vypouští dost zabijácké plyny, které by ve válce asi byly velmi ceněné.

Před hranicemi na Rakousko už mi i přes značné pocení skoro praskal močový měchýř, zastavili jsme na odpočívadle, které se honosilo cedulkami, že je nově vystavěné. Otevřela jsem dveře na záchod a přemýšlela, jestli vážně potřebuju tak moc. Pohled na turecké záchody bez světla, jen s několika dírama v kovových dveřích, mě lehce alarmoval. Instatntní žloutenka, fakt se mi nechtělo na nic sahat. Nešlápnout do cizí moče a neaplikovat si na boty i vlastní, byl jeden z největších výkonů mého života.

Blížíme se k Vídni, začínají bouřky. Kupujeme deštník a doufáme, že nebude potřeba. O několik okamžiků později už neseme kufry do ubytování. Bydlíme u dvou lidí doma, cena byla dost přijatelná a jeden ze dvou hostitelů i moc příjemný. To je slušné skóre. Dostali jsme přednášku, co jak funguje a že to bylo potřeba. Záchod byl samostatnější než většina lidí. Stačilo otevřít dveře, rozsvítilo se samo, zvedlo se prkénko a po vykonání potřeby se spláchl a zavřel. Pro líné tam bylo tlačítko na omytí zadních partií. Pro odvážné i tlačítko s klystýrem. Nebezpečně vedle sebe. Tuším, že tam se překliknete jen jednou.

Sprcha byla pro dva, masážní a ještě barevně osvětlená. Jak ji zapnout jsem přemýšlela asi jen 5 minut. Po vypnutí začala jiskřit a vydávat divné zvuky. Šla jsem za Ondrou, ať to vyřeší, protože jsem děsně emancipovaná a tak. Naštěstí to je prý normální a jen to sprchu desinfikuje.

Velmi kontrastně působil starý nábytek (množství nábytku minimálně pro 3 byty), hromady svíček, knížek o magii a tisíce věcí, které jen zabírají místo a moderní vybavení bytu. Pán tam měl několik profi foťáku, monitor větší než běžné televize a televizi měl s prohnutou obrazovkou, tak velkou, že by možná potřeboval lehce větší místnost. Jo, a zamykání dveří nebylo na klíč, bylo na otisk prstu.

Dál mě tam zaujala mušle, kterou bych při troše snahy mohla mít i jako vanu, netušila jsem, že ty mrchy můžou být tak velké. Na stěně mu visely žraločí čelisti a asi části mečounů. Zbytek Vídně už není tak zajímavý, tohle překonalo všechny zážitky.

Vzhledem k tomu, že do města jsme se dostali až večer a lilo, moc epických fotek nevzniklo.

Nedovolená

Začalo to nevinnou větou kamaráda, který byl docela čerstvě po rozchodu, říkejme mu třeba Ondra.

"Nemám s kým jet na dovolenou, nejela bys?"

Proč ne, miluju cestování a přidružit se k někomu ze zadaných přátel je krajně nevhodné. Tohle zní skoro ideálně! Nadchla jsem se hrozně rychle, otevřela mapy a začala plánovat. A předhodila mu, kam chci a co chci vidět. Vzhledem k tomu, že se shodujeme skoro ve všem, bylo to až nechutně snadné. Návrhy jsme dotáhli společně, zajistili několik ubytování, vybrali pár záchytných bodů, kam chceme určitě a zbytek nechali volný.

Nikdy jsem pořádně nikam nejela, moc jsem neměla představu, co se dá zvládnout a co už bude trochu nereálné. Ondra moje megaplány moc neusměrňoval, takže jsem to brala tak, že se to zvládnout dá. Tea jsem hodila našim, jemu Ronalda nikdo pohlídat nemohl, tudíž se výlet musel přizpůsobit tomu, že s námi pojede i tento zrzavý Vepřoslav. Vzhledem k tomu, že jeho největší hobby je spánek, nejevilo se cestování autem jako výrazný problém. Muzea, zámky a podobné instituce, kde se nachází lidi, jsem stejně navštěvovat nechtěla, takhle jsem se nemusela aspoň vymlouvat a zakrývat své mizantropství.

Hlavní destinací bylo Slovinsko - Triglavský národní park. Když už se ale někam jelo, chtěla jsem z toho vytřískat maximum. Takže zastávky byly naplánované na Vídeň, Graz (A) /- ten teda jen proto, že jsem si ho pamatovala z první lekce němčiny, protože vědět, jak se řekně Štýrský Hradec patří k esenciálním znalostem každého, ne asi/, Jesenici, Starou Fužinu (SLO), Terst (I), cestou zpět jsme se rozhodli improvizovat a nezamlouvali další ubytování.

Na cestu jsme si neudělali řízky, ale upekli si domácí müsli tyčinky. Které krásně vypadly, výborně chutnaly, ale rozhodně neměly tvar tyčinek. Pro příště víme, že je dobré s sebou mít i lžíci. A nevěřit obrázkům.

V následujících dnech udělám výcuc zážitků a fotek, ať to nemusím vyprávět každému zvlášť, bylo to hodně intenzivní.

Zrzavci, zas a znovu

Dospělost mě stále úspěšně obchází. Možná nějaká reakce na to, jak mi lidé říkali, že když půjdu na osmiletý gympl, skončí mi dětství. A tady jsem, o spoustu let později (přesné počty po mně nechtějte, já z něj nakonec odešla - kvůli matice) a dospělost stále nikde. Pořád se směju vlastním vtipům, jako vrchol návštěvy fastfoodu považuji prásknutí papírového sáčku a nejvděčnějším zdrojem zábavy je trollení Tea. Ne, že by mi to nevracel.

Dlouhá procházka, kopce, slunko les a klid. Vedle cesty jsem uviděla malou tůňku. Osvěžení! Ronald se šel napít, přední tlapy se probořily do vody. Usoudil, že větší námaha bude vycouvat, tak se odevzdaně probořil celý, odsplýval na druhou stranu a vylezl tam. Hlavně nevynaložit moc zbytečné energie. Teo manicky pobíhal, tak jsem si ho zavolala, ukázala směr voda a řekla "Hop!". Teo nesnáší vodu, byl to jen můj škodolibý pokus, rozhodně jsem nečekala, že skočí placáka přímo do tůňky. Až mě zamrzelo, že jsem tak podryla jeho důvěru. Samozřejmě až poté, co jsem otřela slzy smíchu. Na druhé "Hop!" se mi nejenže nevybodl, on ještě vylepšil skokový skill. Aby se vody nedotkl ani pacinkou, skočil elegantně až na druhou stranu, která byla vzdálená minimálně dva metry. Není úplně blbý. Ale občas je třeba to otestovat, co kdyby.

Ronald už je po neustávajících posměšcích na dietě. Z večeří složených z větší části z nastrouhané zeleniny moc nadšený není. Zelenina je dobrá jen, když ji jíst nemusíte, pouze můžete. Tak to bere Teo. Do pokoje přišel s obrovskou mrkví. Myslela jsem, že jí vyfasoval od kamaráda, u něj mi nevadí, že mi psa krmí, neřešila jsem to. Akorát jsem se spletla, Teo si z jeho přepravky s jídlem udělal samoobsluhu. Dala jsem kus mrkve i Ronaldovi, jen tak, pro tu škodolibou radost - ten ji fakt rád nemá, ale byla to otázka cti, s výrazem to-ti-nezapomenu-ty-svině ji začal pomalu okusovat.

Pokusím se psí články omezit, ale když dny trávíte se stejně postiženým kamarádem a jeho retardovaným psem, je to těžké. Jsme horší než matky na mimibazaru. Ještě chvíli a začneme používat mateřský plurál. Jestli se to stane, zabijte mě, prosím.

Za tuhle škodolibou fotkou se nám pomstili útěkem za zvěří. Oba. Belgický důstojník veze britský tank.

A zdokumentovaný skok:

V(d)ěčný zdroj zábavy

Internetové diskuze byly vždycky zdrojem škodolibého potěšení. Komentáře pod články na novinky.cz otvírám jen, když mám deprese z toho, že jsem v životě ještě nic nedokázala, vždy se pak cítím aspoň inteligentní a ve spojení s realitou. Taková léčba šokem.

Na vinted.cz jsou diskuze mnohdy výživnější.

"Mohu otěhotnět, když jsem měla nechráněný sex?"

"Mám otevřenou zlomeninu, myslíte, že bych s tím měla k lékaři?"

"Přítel mě bije, mám mu dát šanci? Jinak je hrozně hodný."

"Přítel se dívá na porno, je to podvádění?"

Poslední zajímavé téma bylo o poštolce, která hodiny a hodiny seděla na parapetu. Vypadala zdravě, leč odletět se jí nechtělo. Slečna se ptala, co s tím. Normální rady, aby zavolala záchrannou stanici a zeptala se tam, se tam naštěstí objevovaly hojně, zbytek byl ovšem velmi výživný.

"Hlavně pozor, i když je malá, tak ze strachu může zaútočit a vyklovat ti oči." Ne asi, poštolka, roztomilý zabiják. Nejdřív na vás nevinně zírá, a když ácháte nad její křehkou roztomilostí, rozletí se, křídly si přidrží vaši hlavu a začne vám bez milosti klovat do očí, dokud tam nezbydou prázdné jamky.

"Pravidlo číslo jedna: nesahat. Ať najdeš jakýkoli zvíře/mládě, pokud není vyloženě zraněný, nesahat, nemusí bejt opuštěný, rodič může být jen pryč a pokud to zvíře osaháš, už se k němu nevrátí." Ale notak, pták není savec, tam mu můžete mladý osahat a poprskat, jak se vám zlíbí, bude mu to šumák. Jen asi není dobré mít hobby, které spočívá v sahání na cizí ptáky.

Rada stejné slečny: "Jako první pomoc každopádně souhlasím dát mu poblíž misku s vodou, případně nějaké ovesné vločky, zrní nebo ulovit žížalu - třeba má hlad." Protože makrobiotická strava už se stala populární i v dravčích kruzích. Kdo by žral myši, to je mainstream. K vločkám bych doporučila ještě trochu ovoce.

"Prej nesahat, minulý týden jsem myla okna a přistála mi na ruce, už tu máme dvě, protože to lidi krmí." Ok, že důchodci krmí holuby, na to jsme si všichni zvykli, ale pohled na důchodce, co kolem sebe rozhazuje kusy masa? Leda, že by bylo v kaufu v akci.

Dřív jsem trochu přičichla k sokolničení, nejsem odborník, ale stále mám něco, co většině obyvatel chybí - selský rozum a schopnost používat google.

Jsem k narozkám dostala kreslící náčíní, tak se jdu naprosto mimo téma pochlubit

Zajímavý a poutavý nadpis

Psí bromance je ještě vtipnější, než se z počátku zdálo. Spíše pro majitele, než pro psy samotné, ale není na škodu občas jim připomenout, že jsou z útulků a nikdo je nechtěl. Svět je nemilosrdný ke všem, ať už jste tlustý, nebo krásný a hebký na omak.

Na obou jsou krásně vidět rozdíly v temperamentu - když pustím z vodítka Tea, za dvě sekundy o něm nevím, jen slyším vzdálené vžžuuuum. Když je odepnut Ronald, jediný rozdíl je, že nemá mezi sebou a páníčkem natažené vodítko, vzdálenost se nemění.

A Teo moc rád skáče, nebo možná ne tak rád, ale jde mu to a za žrádlo udělá cokoliv. Ronald na druhou stranu velmi dobře umí simulovat překážku. Takže se tyto dvě schopnosti výborně doplňují. Nejdřív na mě nevěřícně zíral, co to po něm chci, jestli mi nepřeskočilo. Vyndala jsem pamlsek a Ronaldova existence už nadále nebyla tak důležitá. Velmi cílevědomě se odrazil všema čtyřma a vyletěl asi metr a půl do vzduchu. Leč zapomněl v tom zápalu zabrat i trochu dopředu. Dopadl na Ronalda. I jinak klidný Ronald se otočil a vrknul něco ve smyslu, jestli to není úplný kretén, že mu skáče na záda. Je, samozřejmě, že je, ale tohle nebyla jeho vina.

Na bytě pak Teo uviděl u okna mouchu, za zuřivého máchání hlavou, vrčení a štěkání se ji snažil dostat. Neuspěl, Ronald přišel, otevřel tlamu, moucha mu tam vletěla (mouchy mají rády smrad, takže promyšlená taktika) a on si sežral. Teo byl zklamán a ohromen zároveň. Šel mu za to ukrást hračky.

Další rozdíl je ve způsobu, jak ničí nervy páníčkům při bouřce. Když je někdo doma, Ronald jen přijde a začne na vás velmi svědomitě slinit. Když doma nikdo není, trhá dolů parapety, otvírá okna, skáče z nich, kouše do žaluzií a krvácí po bílých předmětech. Teo jen zmateně pobíhá, takže žádná odchylka od normálu. Ovšem když Tea potká bouřka na vycházce, odmítá se vymočit. Což je výborné, když jdete po jedenácté hodině večerní venčit s vidinou brzkého spánku. Nikoli, Teo se zastaví, zírá na blesky a pak se snaží vlézt do každého panelákového vchodu. Kdyby se předtím stejně urputně nesnažil dostat ven, měla bych pro to větší pochopení. Dále se rozhodne skákat za každý plot, což je trošku legrační, protože ho mám na odpruženém vodítku.

Nekupuj, adoptuj. A pak se zblázni.

A zde lehce nekvalitní video jako důkaz, nestihla jsem ani jednoho natočit včas, ale dějou se i horší věci. Stačí se podívat na Novinky.cz do komentářů a tohle vám bude připadat ještě krásné.