Neprodáváte domeček na samotě? Beru ho!

 Název blogu poslední rok začíná zase odpovídat mýmu rozpoložení. Ale terapie psaním není k zahození, tak s chutí do ní.

Je to přesně rok, co jsem musela nechat Tea uspat a třičtvrtě roku od toho, co jsem si rozhodla zkomplikovat život Majlou. Jakoby, pořád bych mohla mít děti, muset se chodit socializovat s ostatními rodiči a koukat na dětský pořady, takže mít psa autistu je asi ještě docela fajn.

Bohužel to vlastnění psa znamená nechtěnou interakci s ostatními majiteli psů. Sousedi mají agresivní čivavu. Proti ní je Majla miloučkej plyšáček. Ta malá čubka podbíhala plot a kousala nám psy i kotníky už od doby, co tu bydlíme. Jenže Majla není Teo a rozhodně si to nenechává líbit. Majitelé si ji proto pak už na zahradu brali s vodítkem, aby neřvala u plotu. Jenže jeden den jí na vodítku neměl majitel, ale dědek z jejich vchodu, a přišel s ní k plotu se slovy "Že by se mohly kamarádit." Vytřeštila jsem oči, říkala, že to není dobrej nápad. "Proč?" Tvl proč asi, dyť ten zplozenec pekla útočí i na hýbající se stébla trávy. 

Než jsem stihla zprocesovat celý dění, proletěla Majla dírou v plotě a začala čivavu mordovat. Přes zeleň jsem neviděla, co se stalo, nicméně dědek ji čapnul a hodil přes plot. A jak se přiblížila k plotu znovu, začal do ní kopat. A kopal a nechtěl přestat, Majla se začala bránit a ten koloběh nějak nechtěl skončit. No, dlouho jsem neřvala na dědky v ulici, tak jsem to napravila a souseda jsem přejmenovala na všechny známý nadávky, který mě v tu chvíli napadly. 

Bála jsem se dohry, protože jsem nebyla taky bez viny, o díře jsem věděla. Jenže jsem fakt hodně pracovala na tom, aby můj pes toho jejich ignoroval, což jde jen do určitý míry, ne když ho narveš řvoucího přímo před čumák nestabilního psa. Až o pár tejdnů později nás odchytil majitel čupakabry a chtěl vědět mojí verzi historky. Dědek mu totiž tvrdil, že seděli v altánku a Majla tam vletěla sama bez důvodu. Zajímalo by mě, jak se pánovi s tak křivou páteří žije.

Nakonec soused vypadal, že dědkovi nevěří všechno, co mu nakukal, protože se ptal, jestli náhodou nebyl opilej, asi si přihne rád. To ale nic nemění na tom, že snaha z Majly dělat funkčního psa se zase posunula zpátky – chvíli trvalo, že se přestala bát prudkejch pohybů, a pár dní na to jsem s ní musela na veterinu, kde při injekci rafla doktorku. Což nečekal nikdo, včetně ní, protože tam jsme pečený vařený.

No, a proč to celý píšu. Od ledna fakt nedělám nic jinýho, než že hledám, jak pracovat s bázlivým psem, jak řešit reaktivitu, jak zvládat pozornost se psem, kterej má nejsilnější loveckej pud ve střední Evropě. A pak vždycky udělám tu chybu, že se na něco zeptám na internetu nebo zkusím cvičák.

Zatím jsem se dozvěděla, že dávám málo pamlsků, že nemám dávat pamslky vůbec, že dávám pamlsky pomalu, že pamlsky maj mít různou hodnotu a mám je mít seřazený podle zásluh. Jo a taky že nemám psa vůbec řešit a vyřeší se to samo. Ideálně by měla dostat elektriku. A v žádným případě elektriku nepoužívat. A teď jsem se dozvěděla ještě to, že když jsem nervózní, mám si začít zpívat. A to asi udělám, ať jsou ostatní nervní taky.

Majla se svou milenkou.

Když ti místo lezení zbylo akorát jezení

 Takový to, když vidíš příspěvek holky, co si pár týdnů před tebou zlomila na boulderu obratel a už leze, zatím co ty s banálním zraněním kotníku lezeš akorát k doktorovi. Čtyři měsíce a noha stále v píči. Nepotěší. Ale už k tomu mám aspoň diagnózu.

I když čtvrtej doktor nebyl úplně hroznej, stejně na mě jeho "Nemusíme dělat magnetickou, protože jsem byl primář." nedělalo dobrej dojem. Fyzioterapeut mi na moje stížnosti, že to fakt bolí a že mě bolest pravidelně budí v noci, řekl, že jsem měla asi trochu poraněnej vaz. Hádám že nebyl ve škole premiant. Po spoustě rozmluv s chatem GPT, kterej mě jako jedinej ujišťoval, že průběh hojení není rozhodně optimální, a ať jdu k jinýmu doktorovi, že to vypadá na Sudeckův syndrom, jsem to hecla, vylovila koruny a šla na soukromou kliniku.

Světe div se, tam už dorazilo 21. století se všema zobrazovacíma metodama a hnedka mi na to koukla na sonu. A nebyla happy. Takhle to vypadat nemá. Poprvý jsem si nepřipadala jako simulant a stálo to jen něco přes dvojku. Paní doktorka byla mega pečlivá, ale šilhala. Což pro mě začalo bejt lehce děsivý až v momentě, kdy mi hodlala do tý bolavý nohy narvat injekci. Na oční vadu jsem zapomněla hned ve chvíli, kdy si začala pobrukovat, to bylo ještě o něco děsivější. Zvládla jsem nebrečet a jsem na to náležitě pyšná.

Domů jsem odcházela s žádankou na magnetickou, protože očividně primářka ještě není a tudíž nevidí, co je tam špatně. Trochu mě znervoznilo, že na žádance bylo zaškrtnutý RTG, ale byla jsem ready na obhajobu s ujíždějícím okem, pátej rentgen by mě už trochu nasral.

Ale dobrý, všechno dobře dopadlo a MR mohlo začít. Nebylo to moje první rodeo, ale bylo to poprvý, co jsem nemohla zůstat v triku, ale dostala jsem tenhle slušivej mundur, do kterýho zapomněli asi přidat textilní vlákna. Jakože why even bother?

Po dvou tejdnech jsem si udělala zase vejlet na kliniku. "Vy už jste viděla výsledky?" ptala se paní doktorka. Opověď, že neviděla, ji moc nepotěšila, s povzdechem začala vyjmenovávat co všechno je tam blbě. Na každou kůstku a vaz se našel řádeček. A víceméně to jen potvrdilo diagnózu od jazykovýho modelu, kterej nefunguje na bázi ega, na rozdíl od primářů.

Protože na MR šlo vidět, že každej z vazů byl poškozenej, dostala jsem tentokrát injekci ze všech stran. Mezitím tam stihla několikrát zaklepat s dotazama recepční a "Nemůžu!" nebrala jako odpověď. Úplně jsem neocenila, když mezi dveřma řešily nějakou banalitu, zatímco mi z kloubu trčela jehla.

Každopádně jsem dostala předepsaný rehabky s tím, že ty přístroje u nás na severu asi mít nebudou, ale ať to kdyžtak zkusím. Nemají, tak jsem se chtěla objednat zase tam. Kde jsem se následně dozvěděla, že jeden z nich nemají taky. Ani na netu jsem nenašla žádnou kliniku, kde by to měli, zato na bazoši jsem uspěla, a jen za 22k. 

A tak se dál každou noc budím bolestí a moc nevím co s tím. Ale zase je dobrý, že se aspoň probudím. I malý radosti se počítaj, I guess.

Další kripl do party

 Zrovna nedávno jsme si s Jonášem uvědomili, že máme fakt pohodu. Já se můžu válet se zkriplenou nohou na gauči a řešit maximálně to, jestli půjdu vyšívat, nebo si přečtu další kapitolu. Jonáše zase krize středního věku dovedla k novýmu koníčku - maluje miniatury. A to jen díky tomu, že nemáme děti, zato máme dost času, yes! 

Každopádně to ale neznamená, že mám klídek, pořád mám psychiku, kterou baví způsobovat mi muka. Neděje se zrovna nic hroznýho? Pojďme vymyslet, co by se mohlo stát. A v tomto rozpoložení jsem na zemi našla jednu naušnici, pecku s pořádně ostrým koncem. Druhá nikde nebyla. Nikde. 

Logicky jsem usoudila, že ji sežrala Majla, protože je úplně blbá. A tak jsem se snažila dovolat na veterinu. Asociál, kterej by radši umřel, než aby si zavolal rychlou, zvedl telefon! Nikdo to nebral, tak jsem měla spoustu času na vymejšlení scénářů. Po několika hodinách mě ale cosi osvítilo a šla jsem prohlídnout podrážky bot. Jo, Jonáš ji měl zapíchlou v pantofli. Nechápu, že si toho cvakání nevšiml. Ale dobrý, první pes přežil.

Bejlíčka jsme vezli na hlídání k našim, protože byť už po bytě zvládám cosi jako chození bez berlí, venku je pořád potřebuju. Poseděli jsme, popovídali jsme a chystali se k odchodu. "On se bojí chodit po schodech z verandy," pověděla mamka a to bylo něco pro moje uši. Strachy se přece musí odnaučovat, o tom něco vím. A tak se Jonáš vyzbrojen pamlsky vydal Bejlyho odnaučovat strachu z kovovejch schodů. 

Ráda bych řekla, že se to povedlo, ale ze strachu jsme udělali trauma nejen psovi, ale i rodičům. Ten chlupatej lofas usoudil, že bezpečnější než pomalej sestup dolů, je zpanikařeně skočit z prvního schodů až dolů. Kdyby za sebou nezačal nechávat kaluž krve, vypadal by ten skok i poměrně neškodně.

Long story short, zlomil si podélně dráp až do lůžka, musel pod narkozu, kde mu to cvakli až do živýho a mám svýho belhajícího parťáka. Ladili jsme i barevně <3

Malý radosti s velkou nohou

 Za pár dní to bude měsíc, co jsem se stala oberlenou. Kdybych věděla, že v tuhle dobu stále nebudu chodit, asi bych krotila nadšení po sdělení toho, že to není zlomený, ale "jen" vymknutý. 

Moje noha zatím prošla proměnou z Hulka přes Shreka a Fionu (když jsem se zvládla oholit) až po nohu mrtvoly a nakonec kotníček mírně obézní paní. Když vstanu, nechce se mi ublinknout bolestí a na noze můžu už i stát, což mi poskytuje spoustu možností a výrazně menší riziko, že si udělám něco dalšího.

Sice si pořád nedovedu donýst jídlo z linky na stůl nebo na gauč (jen díky tomu nevážím o 10 kg víc), ale zato už zvládnu vyluxovat celej byt. Stačí k tomu jedna noha a kancelářská židle, dokonalost! Pohyb popředu je poměrně náročnej, pozadu ale narážím do věcí. Než se ale rozchodím, vypiluju to k dokonalosti a spojím klady obou směrů.

Bohužel mi teď při psaní došlo, že na židli se můžu došoupat i s jídlem, sbohem štíhlá postavo, ahoj zvýšený cholesterole.

Konečně jsem si mohla zasít zeleninu na záhonek, akorát se zalejváním je to horší, ale od toho je tu Jonáš. Práci na zahradě hodlám ještě rozšířit, takže dneska jsem si tam doskákala s podložkou na klečení a po čtyřech se posunovala okolo trvalkovýho záhonu, abych vyškubala plevel. A jsem z toho tak nadšená, že jsem o tom musela napsat blog.

Taky zvládám cvičit jednonohou jógu a díky svalům z berlí udělám víc shybů než kdykoli jindy. Což znamená asi šest místo původní nuly. Takže na to, že mám skoro nula kroků, se mi svaly na těle docela držej, až na tu zraněnou nohu, která je viditelně atrofovaná a na objemu neztrácí jen díky otoku. 

Na fotkách to nakonec vypadá docela mírumilovně, barvičky byly ve skutečnosti mnohem víc sexy.

Majla záškodník

Je to 14 dní, co skáču po jedný noze a svět okolo ovládám pomocí hole a nářků. S berlí si umím už i vypnout světlo vypínačem, kterej je za rohem. Chození mi ale pořád moc nejde. Majla to moc neoceňuje. Nudí se. Krade mi gumičky, kapesníčky, ponožky, dokonce jednou ulovila i deodorant. Včera ale vytáhla další eso z kožichu. Začala škrábat na dveře.

Okřikla jsem jí, že se asi posrala. Little did I know. Pokračovala a začala kňučet, takže mi bylo jasný, že tohle není nuda. Popadla jsem berle, vodítko, seskákala pár schodů a otevřela dveře. Ze těch vyletěla tak, že mě málem sundala k zemi, ale když ti povoluje svěrač, není čas ztrácet čas. 

Soused od naproti pokuřoval před vchodem a bavil se tím výjevem. Fuck you very much. Snažila jsem se dojít na trávník, kterej je sotva dvacet metrů daleko, jenže tam nebyly asi vhodný magnetický pole. Pokračovala jsem okolo baráku, abych ji narvala na zahradu, vodítko jsem musela pustit na zem, protože se mnou škubala ze strany na stranu, a modlila jsem se, ať ho neposere. Mýho zoufalství si všimly děcka ze sousední zahrady a zeptaly se, jestli mi nemůžou pomoct. Ano prosím. Vděčností bych se i rozbrečela.

Zpátky jedno z nich vyfasovalo vodítko a Majla nadšená, že poznala nový lidi a zbavila se třaskavýho problému, začala vodítko kousat a hrát si s ním. Ale dobrý, nakonec ji dovedly ke vchodu, já jí šoupla holí za dveře a problém vyřešen.

Odpolko jsem měla největší hajlajt celýho dvoutýdne - šla jsem se podívat na zahradu (bez psa v ruce). Kam jsem přesně 14 dní zpátky chtěla vysít dobroty na záhonek. Ale aspoň jsem se pokochala meduňkou, libečkem a pažitkou, který přežily zimu. Venku byl soused z baráku, se kterým jsme se doteď jen pozdravili a každej si šel po svým. Pozval nás na kafe, že v Česku bydlí rok a vlastně tu nikoho pořádně nezná. Vítaná socializace.

Naše bytovka má část společný zahrady a pak jeden byt (kde bydlí on s přítelkyní) má kus zahrady vlastní. Tu si nově oplotili, takže nemusíme psy pořád korigovat, aby si nehráli v jejich záhoncích, což je super. Teda bylo by, kdyby Majla nedokázala plotem procházet, jak jsme později toho dne zjistili. 

Spojení Majly a vymknutýho kotníku mě naučilo, že nemám kontrolu vůbec nad ničím. Pár minut si na zahradě hrála na střídačku s balonkem, klackem a Bejlym. A pak začala objevovat svět - něco sežrala v záhonku, začala hrabat v kupě kočičích hlav, co tam měl připravený na obrubníček a pak se rozhodla požírat trávu. Ale ne stéblo po stéblu jako normální pes. Ona si ukusovala trsy a kdyby tam bylo něco jedovatýho, spase to taky. Můj pes je očividně debil.

Na chvíli se mi povedlo ji chytit, ale dlouho v klidu nevydržela. Objevila, že kolem sloupků nově postavenýho plotu, jsou položený drny, který ještě nepřirostly k podloží. A tak jeden po druhým začala vytahovat ven, následně se najela a lítala po zahradě, až za ní lítaly i drny, který do tý doby s podložím spojený byly. Byla jsem fakt ráda, že soused seděl k tomu všemu dění zády.

Nevím jestli lituju víc sebe, nebo jí, protože tu energii nemá kde ventilovat.

A jaký koníčky máte vy?

 Mileniálové maj prej v oblibě důchodcovský koníčky. Zahradničení, vyšívání, you name it. Já k tomu přidala i obíhání chirurgickejch ambulancí o berlích. Nerada věci dělám polovičatě. teda krom chození, očividně.

Když jsem si na monstrozně opuchlou nohu nenechala dát sádru a odešla s dobrou radou, že mě to teď teda bude bolet o to dýl, stalo se, že to fakt bolelo. Nemyslím si, že by sádra pomohla, ale budiž. Dál jsem šla do Liberce, kde mi mladej ukrajinskej doktor potvrdil, že sádra je blbost. Poradil mi ale rozmasírovat otok až do bolesti a jak řekl, tak udělal. 

Otok sice nevymačkal, nějakou slzu možná jo. Východ je prostě drsnej, i můj první doktor, kterej mi jen poradil 14 dní nesportovat, byl z východu, byť trochu blíž k nám. Tohle definitivně dosvědčuje, že nejsem východoevropan a hrdě se hlásím ke zhýčkanýmu západu.

Jonáš už na to nemohl koukat a objednal mě ke svýmu ortopedovi/chirurgovi, kam kdysi chodil a byl spokojenej. Dobrá zpráva, že je nejen dobrej, ale ještě tam nikdy nečekal dýl než půlhodiny. No mám ráda výzvy, co si budem. K tý očekávaný půlhodině jsem tak přidala ještě rovnou tři.

Přijeli jsme na desátou a v čekárně stepoval týpek, co už měl bejt před hodinou na řadě. Cedule na dveřích hlásila, že do desíti je doktor na sále. Nakonec tam byl do jedenácti. Pak už začal brát lidi popořadě, dokud jsem nepřišla na řadu já. To tam vzal poslední příchozí, která nevypadala ani trochu akutně. Byla uvnitř půl hodiny. Konečně se dostalo i na mě. Po třech minutách vycházím ven, je potřeba udělat rentgen, protože nevěří úsudku dvou předchozích kolegů. Miluju ego.

Paní na rentgenu vytřeštila oči se slovy, kdy se mi to stalo. Tak jsem jí ujistila, že s tím nejdu až teď, že je to opakovaná návštěva, viditelně se jí ulevilo. Pro upřesnění mám nohu zeleno-fialovou od prstů až nad půlku lejtka. Uznala, že bych ale byla dost drsná, kdybych s tím zvládla fungovat celou dobu. Ráda bych, ale zvládám jen kňučet ústně i písemně.

Vracím se z rentgenu a čekám, že budu hned na řadě. Nikoli. Noha bolí jak debil kdykoli ji nemám aspoň vodorovně, což se tam moc nedalo. Zoufalství se pomalu měnilo v agresi a Jonáš musel zkušeně deeskalovat situaci, abych nevyletěla na dalšího doktora. Zvládl to. Slíbil mi párek v rohlíku.

Doktor samozřejmě řekl, že sádra je blbost, masáž je blbost, všechno co dělám podle rad ostatních je blbost úplně stejná. A poradil dělat Priesnitzův obklad. Ale bez igelitu, aby se to nezapařilo. Jakože není to tak trochu hlavní úkol priesnitze? Začal mi vysvětlovat energii vody v pevným a plynným skupenství, rozjel povídání o principu fungování lednic a tepelných čerpadel a už jsem pochopila, proč byla čekačka tak dlouhá. Mezitím mi zvládl lámat nohu do ortézy, u čehož jsem vzpomínala na ukrajinskou masáž, kterou bych si dala místo toho klidně třikrát za sebou. Mezi řečí prohodil, že jeden z těch tří vazů v kotníku je utrženej. Jakože cože? Nemělo by se to třeba, nevím, sešít?

Odcházím s robokopí ortézou a pocitem, že už asi letos nebudu chodit. Jonáš se zastavil na benzince pro slíbenou odměnu. Vrátil se viditelně popuzen, párek za nekřesťanský prachy byl studenej. Normálně by to ani jeden z nás neřešil, ale kapka ke kapce... Tak tam naběhl, nechal si udělat párky nový a svět byl zase krásnej. Až na tu nohu.

A naprosto nesouvisející obrázek závěrem. Proháním přes AI hromadu fotek, protože už nevím, jak se na gauči zabavit. 

I also like to live dangerously

 Co vám budu povídat, trávim šestej den na gauči a mám spoustu času na hovadiny. Chat GPT mi pomalu ale jistě krade práci, tak s ním kradu práci ostatním taky. Během chvilky jsem se dobrala k tréninkovýmu plánu Maily, jak ji udržet v lese v klidu. Nejhorší na tom je, že to zatím dává největší smysl ze všech těch informací, co jsem získala od třech různejch trenérů.

Už jen zbejvá počkat, až noha nabyde tvar nohy a vejde se do bot, abych to mohla otestovat. Momentálně jediná vhodná obuv je bohužel tohle: 

Každopádně posledně mi zabralo na otupení strachu z kol pořídit si kolo do ložnice. A protože když už se pro něco rozhodnu, tak to neflákám, přišel mi výron jako super nápad, jak Majlu zbavit strachu z holí. A fakt se povedlo, už jí tady přihrávám hračky berlí a totální chill. Blbý, že se taky bojí kamionů a tramvají.

Ostatní činnosti ale ještě tak zmáklý nemám. Zkoušeli jste skákat po jedný noze s obědem na talíři a dorazit ke stolu s celou porcí? A nevymknout si třeba i tu zdravou nohu. A co si ráno roztáhnout závěsy, který jsou přesně tři metry dlouhý a těžký jako prase? Tohle je brnkačka a dám to levou zadní, doslova, pravá je docela v píči.

Pak tu ale byl ten milý incident, kdy nám tři dny nešel plyn a kromě teplý vody jsem se mohla rozloučit i s topením. Naštěstí máme krbovky. S dvířkama, který se samy zavíraj, protože jsou přece bezpečný. Jonáš mi ráno před odchodem do práce vyskládal hraničku, kterou stačilo jen zapálit, Ýzy, kdybych si k tomu nemusela normálně dřepnout. Zkusila jsem se postupně přemístit do kleku... a ztratila rovnováhu. Kdyby tam nestál gauč, mohla bych si pro tu sádru fakt jet. Když je ale zatopeno, nemám pořád vyhráno, potřebuju přikládat.

A právě tady se z toho stává docela survival game. Stojím předkloněná na jedný noze, opírám se o jednu berli a rukou se snažím vložit dřevo skrz rozžhavený dvířka, který se pořád snaží samy zavřít. Můžete uzavřít sázky, jestli si dřív spálím ruku, nebo ztratím rovnováhu a obtisknu si na kamna obličej. A pak že nedělám adrenalinový sporty, to tak.

 

Někdo měl asi absence v hodinách empatie

Máme tu čtvrtej den a noha se mi stále nevejde do ponožky, obávám se, že se za chvíli nevejde ani do dveří. Jo a taky je hezky vybarvená a bolí víc. Gůglila jsem si obrázky vymknutejch kotníků, abych se uklidnila, že je to jako normální. Zjištění, že můj kotník vypadá nejhůř z celý plejády nechutných fotek, mě moc neuklidnilo. Přišlo mi teda jako dobrej nápad jít s tím k doktorovi. 

Bohužel byl dneska v ordinaci místo doktora kokot.

Kromě nohy v piči mám taky úzkostnou poruchu, je to s ní radost, nebudu popírat. Takže když mi oznámil, že by to chtělo sádrovou dlahu, kterou ale doprovází domácí píchání heparinu, rozjelo mi to úzkost, kterou provází brek, skvělý. Pro kontext - často mi teče krev z nosu a ředění krve mi tak přijde děsivý. Obdobně mě děsí i tromboza a celej výčet dalších věcí, nedělám rozdíly. 

No ne že by to v klidu vysvětlil, ale rozjel trošku gaslightění a byl příjemnej obdobně jak samotný vymknutí. Jonáš se mu snažil v klidu vysvětlit moje obavy, ale když se rád posloucháš a názory ostatních tě neberou, je to docela zbytečný.

V ordinaci byli ještě další lidi z řad zdravotníků, nikdo ani nepípnul, fakt příjemný to bylo. Takže jsem na něj jen vyjela s tím, že má nulovou empatii, aby mi na oplátku mainsplainnul, že je empatickej a že kvůli sobě se mi to teď bude hojit o týdny dýl a že mě to bude bolet. Chápu, že toho na doktory je moc, rozumim tomu, že mě nikdo nebude vodit za ručičku, ale tvl když někdo ta práce tak obtěžuje, proč si nenajde jinou, třeba bez lidí? V liberecký nemocnici jsem prošla pod rukama víc doktorů a nikdo nebyl nepříjemnej, byť byla sobota.

No, ale aspoň jsem zjistila, že umím o berli skákat kurevsky rychle a dveře si otevřu kolenem rozbitý nohy. Škoda, že mě nenapadlo berle použít k sebeobraně, když slova nestačily.

Jo a už jsem říkala, že jsem to dostala a druhej den nám neteče teplá voda a netopí topení? Kdybyste si mysleli, že umejt se na jedný noze pomocí vlhčenejch ubrousků je nemožný, tak není. Ale úplně nedoporučuju.

Naučím psa bezpečně skákat, řekla, a vymkla si kotník

 Majle se konečně zvedá sebevědomí a bez problémů začala zvládat překážky na psím hřišti. Akorát když skáče přes překážku, kouká ještě před dopadem na mě a vypadá to dost nebezpečně. Musím ji naučit bezpečněj dopad, ať si neudělá něco s packou. Tohle jsem rozebírala cestou na boulder se svým spolulezcem Karlem.

Hezky jsme si zalezli, už na odchodu jsem se otočila, že si dám poslední cestu, protože jsem věděla, že je v pohodě. A byla, vylezla jsem ji bez problémů, skočila jsem dolů a ozvalo se křup. Kotník se otočil do pozice, kde by ho nikdo mít nechtěl. Polil mě ledovej pot a snídaně vypadala, že se podívá ven. Oh the irony.

Nevím jestli byla horší bolest nebo náběh na panickou ataku. Bolest po chvíli ustoupila, panika ani ne. Na střídačku mě polejval ledovej pot, tekly mi slzy a drkaly zuby. Karel zavolal rychlou, protože představa, že se musím nějak dostat do auta mi přišla úplně nereálná.

Rychlá přijela a řidič se zeptal, jestli zvládnu doskákat do auta, I wish, ty vole. Zdravotnice ale na kurzu empatie nechyběla a zachránila mě prosbou, ať skočí pro sedátko, že mě tam donesou. Týpek teda čekal, že se do něj zvednu sama, slečna byla nápomocnější. 

Nervozně jsem do ní cestou valila spoustu zbytečných informací od toho, jak má mít člověk podle devadesátkový výchovy pro tyhle případy čistý prádlo a já mám místo toho nejvíc humusácký fusky. A taky jsem vyjádřila vděčnost nad tím, že jsem ráda, že je se mnou v autě ona a ne kolega. Vzhledem k tomu, jak to pak šuškala kolegům v ordinaci, bylo mi jasný, že týpek asi není na špici žebříčku oblíbenosti, zvláštní.

Strašili mě zlomeninou, protože křupnutí je docela dobrej indikátor. Nakonec to bylo "jen" vymknutý. Při skákání o berlích jsem se z tý informace radovala, než jsem si načetla, že vymknutej kotník s natrženými vazy (proto to křupnutí) se hojí minimálně měsíc a půl. Ale tak hlavně, že ve zprávě mám, abych 14 dní nesportovala. Z nějakýho důvodu mám ve zprávě uvedenou úplně nejlehčí formu vymknutí, u který není ani otok, natož modřiny. Moje dvojnásobná noha, která se ani několikátej den nevejde do normální ponožky, natož do boty, nesouhlasí. Stejně jako krásně se rozlejvající modřina. Takže mě moc těší, že budu muset obíhat (jakože napsala bych obskakovat, kdyby to neevokovalo úplně jinej pohyb) doktory, abych třeba aspoň něco dostala z úrazovýho pojištění, když už si ho poctivě platím.

Doma mi došlo, že to máme zařízený docela důchodce unfriendly. Patrový spaní, kam se jde po schodech? Ne děkuji, radši gauč. A jsem moc ráda, že i v tak malým prostoru máme nakonec vanu. Skvěle se do ní dostává, fakt že jo. Zaradovala jsem se, že je super, že lezu, protože jsem docela nasvalená a dostanu se tam i ven bez pomoci. Radost mi zůstala do doby, než mi došlo, že kdybych nelezla, mohla bych tam dojít po dvou.

No, ale zase by mi kamarádka domů nedovezla epesní brunch <3

Jde to pomalu, ale jde to

 Tak jsem si říkala, že si Maila zaslouží i trochu pozitivnější post. Za těch pár dní se toho změnilo hodně. Od toho, že jsem si našla jinej cvičák, po to, že jsem se rozhodla, že to spolu zvládneme. A tak každej večer místo Kinga čtu knížky o psí komunikaci a výchově, horor je to dost podobnej.

Náš dekorativní bicykl v ložnici nese ovoce – když si soused nechal kolo na chodbě přímo proti vchodovým dveřím, tak se sice lekla a pořádně mu vynadala, ale pak si šla čuchnout a zjistila, že nás nechce zabít. Kalm. Pak díky tomu zvládala procházet kolem stojících kol bez hysterickýho řevu, teď už zvládá nesežrat ani jedoucí cyklisty. Stoprocentní to neni, ale ze stovky jsme to ubrousily tak na desítku, jakože jsem na nás obě fakt pyšná. 

Pán, kterýmu jsem vynadala do debilů debil fakt je. Jednou jsem venčila a notnej kus cesty šel se svým řvoucím psem za náma, myslela jsem si, že je to náhoda. Než jsem ho jinej den zase potkala, on přešel na mou stranu a šel přímo proti nám. Otočila jsem to a změnila původní směr. Nejdřív prošel rovně, než si všiml, že jdu jinudy, tak se vrátil a šel za mnou. V tu dobu už byla Maila bohužel na vrcholku svýho stresovýho kopečku, řvala jak debil, zpoza plotu vyletěl pes, tak se rozječela ještě víc a v tu ránu ještě projížděl cyklista, takže jsme to měly komplet, nebylo kam odejít. Otočila jsem se proti dědkovi, prošla kolem a dál si už šla po svým. Zvládla jsem na něj nekřičet a ani jsem se nerozbrečela. Velkej pašák. Jonáš mi pak poradil, ať příště na dědu zařvu: "Jestli mi ještě jednou ukážeš to svoje hnusný péro, zavolám policii!" A od tý doby doufám, že se potkáme a nic.

Bohužel teda venčení v lese nebo celkově v přírodě je pořád nad naše síly, stačí deset minut a úplně se zavaří a je nepoužitelná. To je vlastně to nejhorší, co mě s ní trápí a taky jediný, s čím mi nepomohl nikdo ze tří cvičitelů, který jsem oslovila a v knížkách jsem nevykoumala ještě nic. Tak piluju o to víc pohyb po městě. A moje introvertní já do toho šlo naplno – nahodila jsem na FB skupinu poptávku, jestli by se s náma nechtěl socializovat někdo, jehož pes umí skvěle komunikovat. Dneska jsme měly první seznamovačku a bylo to tak super, že jsem si troufla ve frekventovaným parku hodit vodítko na zem a nechat je řádit. Dokonce se pak přišla seznámit nekonfliktní fena a Maila nejenže neměla potřebu to řešit, ale v pohodě zvládla, že si její prozatimní parťák docela intenzivně s fenkou hrál. Ono totiž statickej a pohybující se pes je sakra rozdíl, když jde o reakce.

Jakože není to žádná řachanda, ale potřebovala jsem si to sem napsat. Až mě ta malá čubka bude zase srát, můžu si připomenout, že na každej špatnej den připadnou i ty fakt dobrý.

404 motivace not found

 Začátky s Teem byly těžký, ne že ne. Myslela jsem si, že takovýho psa nemůžu zvládnout. Oujé, kdybych věděla, jak v pohodě Teo vlastně byl. Teda ke konci jsem to už věděla, věřila jsem mu naprosto a poznala jsem v předstihu, že by se mu někdo nemusel úplně líbit. Prostě vycházky s ním byly za odměnu, byť jsem se u nich nakřičela, protože byl hluchej jak poleno.

Maila je jiná liga, s ní je špatně snad všechno. Extrémně aktivní pes, tak ho trochu vybijeme, že ano. Akorát, že vůbec. Prostě s ní nemůžu jít do lesa, protože se jí zavaří mozek a je úplně v prdeli ze všech vjemů. Za chvíli už jen bezhlavě táhne ze strany na stranu a udržet ji je skoro nad moje síly. Když se mnou už nějakou dobu škubala sem a tam, škubla jsem ze zoufalství zpět. A přetrhlo se vodítko. Konec mě pro větší dramatičnost jebnul přímo do ksichtu a z nosu se mi začala vedle slz valit i krev. Hodně krve. Teklo to na zem, na bundu, všude. Pes mezitím zmizel někam do prdele. 

Tahání by se dalo přetavit v canicross, aspoň jsem doufala, ale už jste zkoušeli běhat ze strany na stranu a nebo taky třeba z kopce s něčím, co se rozhodně nehodlá zastavit? Já asi taky odolám.

Les je teda zapovězený. Tak co po městě? Tam denodenně řeším reaktivitu, ale to není ten největší problém. Horší je, že jí rozhodí úplně všechno. Projelo kolo? Kvílí ještě pět minut poté a pak zbytek cesty zaroluje ocas a leká se každýho mini zvuku a uskakuje x metrů daleko. Tak jsem jí kolo přinesla domů, prostě fucking deal with it. Řádně ho seřvala a pak k němu ještě chodila pouštět hrůzu, než akceptovala, že tam je a nemá problém tam jít i chrápat. Jenže stačí se ke kolu přiblížit a možnost, že by se mohlo pohnout je prostě natolik děsivá, že radši uteče. Moje pochopení a trpělivost ale už vyschly. Uklidňuju se představama, jak na kole projíždím bytem a křičím na ní "You wanna play a game?"

A tak chodím po městě tři povinný venčení a jsem z každýho z nich už předem úplně v prdeli. Vystartuje po psovi, po člověku? Bude útočit na stojící motorku, u který není ani noha? Většinou zvládne všechno. Budu brečet, mít úzkostnej záchvat, nebo někoho zjebu? Můžu si hodit kostkou.

A když mi náhodou funguje při míjení psa kliktrénink, tak to ty lidi záhadně přitahuje a vždycky se jdou zvědavě nasrat co nejblíž. Včera třeba s otázečkou, jestli si ten pes dělající výpady chce hrát ty vole. Chce, s tvým psem v hubě. Paní jsem vysvětlila, že to není touha po hraní, ale reaktivita. Paní uznala, že její pes je taky reaktivní, chce si totiž pořád hrát a všechny vítat. A takovýhle lidi pak maj v pohodě psy, kde je ty vole nějaká spravedlnost?

Jakej pán, takovej pes. Yey!

 Mohla jsem jako majitelka sbírky fóbií a úzkostný poruchy čekat, že můj pes bude normální a vyrovnanej? Pravděpodobně ne, ale doufání mi nikdo vzít nemohl.

Jen co jeden strach zvládnu odbourat, objeví se další. New fear unlocked, doslova. Už panicky neutíká před kartáčkem na zuby ani vysavačem. Zvládá, když kolem projedou popeláři, byť nadšená z toho není. Teď se ale s odtátým sněhem objevil novej nepřítel číslo jedna – kola. Ale o nich za chvíli, ještě popíšu, jak se snažím se strachy pracovat a jakej je Bejlíček super pomocník.

Nechci patřit mezi ty lidi, kterým se na veterině pes klepe a přál by si radši umřít, než aby mu někdo přiložil stetoskop na hrudník. Proto jsem Mailu vzala na čumendu k veterinářce, kde si jí zapsala, prokrmila a popřála nám hezkej den. Bejly usoudil, že jedna návštěva je málo a přišel proto se zánětem močáku. Jeli jsme tak znovu. To už byla Maila nadšená a po strachu ani památky. 

Vzala jsem ji i na kontrolu po antibiotikách, kdy jsem chtěla nechat Bejlymu ostříhat i drápy, protože od doby, co jsem ho střihla, se do toho nehrnu. Aby mi nebylo líto, že mi stříhání nejde, střihla ho veterinářka taky. Podle řevu přišel o nohu minimálně pod kolenem. Dvě kapky krve naznačovaly, že je to fakt vážný. A co teprv, když mu to zamázla čistou kyselinou. Teda já viděla mastičku, podle křiku ale soudím, že to byla minimálně kyselina (p)sírová. A tady jsem zamávala klidu a pohodě Maily, která už ječela jako pominutá taky. 

První dny jsem se tu brodila po kotníky v chlupech, protože zviřátko mělo paniku z vysavače a můj morál to řešit byl menší než tolerance k bordelu. Každopádně po čase jsme to obě začaly zvládat a už nebyl problém, aby byla ve stejný místnosti se zapnutým vysavačem. Dokud nezaúřadoval Bejly – zatímco jsem stála, narazil do vysavače a začal zoufale křičet, jak se ho ten stroj snažil zabít. A teď už se ho Maila bojí znovu.

Zpátky ke kolům, na ty startuje dost intenzivně na hodně vekou vzdálenost, nemilé. Naivně jsem si myslela, že když na kolo nasednu a projedu se kolem ní, pochopí, že je to v pohodě. Jonáš vytáhl kolo ze sklepa na zahradu, vytáhli jsme tam i paní Fouskovou a panika největší. Viděla nehybný kolo opřený o barák, srolovala ocas ke krku a odmítala bejt blíž než na 10 metrů. Po troše práce, hecování a pamlscích jsme to stáhli na krásných 5 metrů. Dáme tomu pár let a bude na tom kole třeba i jezdit.

Podobně se bála vany. Nejdřív se nenechala ani zvednout do náruče, po čase náruč dobrý, ale náruč a koupelně velký špatný okořeněný krvavejma škrábancema na rukách, břiše a pomalu i na zádech. Nevzdala jsem to, naučila jsem jí chodit po schůdkách do vany a ven. Po měsíci mi ale došla trpělivost a prostě jsem ji vykoupala a smyla z ní tu útulkovou smradlavou mastnotu. Neskončila jsem ani poškrábaná, ani pokousaná, zato jsem byla víc osprchovaná než Maila. Ale i tak je to malý vítězství. Stále se se mnou baví, netrucuje a už není tak ohavně ulepkaná <3

Jak (ne)děláme pokroky

 Tak jsme s Mailou udělaly dohodu. Ona bude roztomilá, a já jí nevrátím do útulku. Roztomilá ta malá čůza umí bejt neskutečně. A protože je to fakt mazel a snaživka, snáším tu frustraci mnohem líp. Dokud nemám PMS. Jakmile přijde PMS, trpělivost s kýmkoli je pryč. 

Byly jsme na cvičáku. Hodinu jsem mrzla (V Jablonci je místy ještě sníh, kdybyste to četli z jinýho podnebnýho pásma, který je asi tak všude jinde v republice) a nasávala vědomosti. Pak jsem šla lesem domů a viděla paní se třema psama. No vzala jsem si paní Fouskovou bokem a snažila se s ní pracovat. Paní stála na cestě. Volám na ni, že jsem myslela, že půjde dál. "No já nemám na tu třetí vodítko." Počítám si ruce a ne, nemám jich dost na potřebnej počet facepalmů. Takže jsem šla na cestu a veškerý pozitivní asociace ze cvičáku si Maila vyřvala směrem k tamtěm čoklům. Ruce jsem měla zmrzlý tak, že jsem jen čekala, že mi z nich postupně odpadnou prsty a vodítko se uvolní. Zvládla jsem ale nekřičet taky, to je na velkýho pašáka.

Taky jsem zvládla nekřičet, když na mě vystartovala postarší strážkyně pořádku poté, co Maila čůrala na kupičku sněhu. Že je hrozný, jak ti psi všude močí. Ptala jsem se, jaký by měla řešení. Dál se rozčilovala nad tím, jak jsou psi a jejích páníčci hrozný. Zeptala jsem se znova. "Naučte si ty psy čůrat doma." Nádech, výdech. "Mohla byste nejdřív přemejšlet, než něco řekněte?"

A pak je tady zjištění, že není tak hrozný osvojit si reaktivního psa, nejhorší na tom je, kolik ostatních lidí má reaktivce a je jim to úplně u prdele. Takže momentálně jsem ve fázi, že venčím v co nejmíň frekventovaný časy a snažím se dodržovat rozestupy, na který to zvládá a posilovat pozitivní reakce. V teorii skvělý, v realitě se vždycky vyloupne zpoza rohu dement s reaktivcem a je po snaze. (Pozn. tím myslím hlavě ty, kteří se psem nepracujou a když jsem chodila s Teem nebo Bejlym, tak tihle lidi svým psům říkali, ať koukaj, jak je pejsek vychovanej.)

Dneska mi na vodítku skvěle vnímala, měla jsem radost z pokroku. Pak na svojí trase vidím dědka s reaktivní fenou, kterou už pouštěl k Teovi a zatímco po něm startovala, tak tupě koukal a nechápal, že si nehraje. Když to jde, tak ho obejdu. Udělala jsem to i teď, akorát jsem ho za chvíli potkala zase. A před ním šel ještě další pes a já neměla kam odejít. Ze všech sil jsem přepracovala prvního psa a měla radost. Oh boy, jak ta radost byla předčasná.

Dědek si to s uřvankou zamířil přímo k nám a zastavil se, zatímco ta čubka nepříčetně řvala. Houkla jsem na něj, jestli by mohl jít dál. To už řvala i moje čubka. Pořád jen čuměl. Začala jsem teda řvát i já, ať jde pryč. Osočil se, že mám jít pryč já a mlel nějaký moudra. No a tady hitlo PMS a pustila jsem Mailu na dýlku vodítka, aby mu vysvětlila, že tyhle se kamarádit nebudou. Začal konečně ustupovat a píčovat něco o tom, že se mám vyhejbat, když mám teda problém. To už se projevila i moje reaktivita, IQ mi spadlo na dvoumístnou hodnotu a začala jsem křičet nehezký oslovený mířený na pána. 

Neprodáváte někdo levně domek na samotě?

Když ti záleží na zvířatech. Akorát, že vůbec

Myslíte, že když má útulek sáhodlouhej dotazník k adopci psa, kde se ptají na hromadu věcí včetně toho, kdo se o psa postará, když se vám něco stane, a jak budete řešit, když doma něco zničí, ze vám na blahu psa záleží? Já taky. Mimo jiný i z důvodu, že další podmínkou adopce byla návštěva někoho z útulku u vás doma. Trochu intrusive, ale klobouček, že nedají psa každýmu. Ono už adopční poplatek 4k by mohl vyloučit největší idioty. Kolem a kolem jsem měla dobrej pocit.

Na dotazník se mi mailem ozvali prakticky okamžitě, druhej den jsme jeli psa okouknout. Původně teda jinýho, kterej víc padl do oka Jonášovi, ale to asi pro příběh není až tak důležitý. My nepadli do oka psovi, on nám taky ne, takže jsem požádala o venčení košťátka, který mě zaujalo v první řadě.

Podle popisu tříletá kastrovaná fenka, která má akorát menší problém s reaktivitou na psy. Tak bych to podle popisu čekala. Nebo?

Venčení proběhlo v pohodě, s Bejlym si sedli. A tak jsme řešili další postup. Prý mají dalšího zájemce, ale dají vědět. Zájemce nejenže nepřijel, ale nebral telefony, byla naše. Akorát nestihnou nikoho poslat domů na kontrolu, tak jestli jim nevyfotíme, jak to u nás doma vypadá. Nepříjemný, ale ok. Další den jsme si pro ni jeli.

"Vy jste ji měli už půjčenou doma na den?" No ne, když nám nikdo nic takovýho neřekl. Očividně nevadí, hlavně ať je adopce rychle za náma. Ptali jsme se, jak by se případně dalo řešit, kdyby si doma nakonec nesedli, jestli je v nejhorším možný ji vrátit. Odpovědi byly velmi vyhejbavý, ale ve smlouvě to bylo specifikovaný jasněji, jde to. Kladli nám ovšem na srdce, že kdyby byl problém, máme se určitě ozvat.

Za kastrovanýho psa byl poplatek vyšší než za nekastrovanýho, s čímž jsem v pohodě. Do doby než z paní vypadlo "No my vlastně nemáme důkaz o kastraci, ale nám tu nehárala a paní, co ji měla předtím říkala, že jí taky ne." Rozumnej člověk by se na to už vysral. Škoda, že jako rozumnou bych se nepopsala já, ani nikdo z lidí, co mě znaj. Taf lak.

O minulosti jsme se nedozvěděli skoro nic, jen že nebyla dobrá a pak ji měla pár měsíců ženská, co jim jí dala s tím, že jí útočí po psovi a nemá ráda chlapy. Dále nám pověděli, že jim ale ženská nepřišla důvěryhodná, ok.

Po pár dnech, co jsme ji měli doma, se mi ozvala paní na kontrolu. Přišla se slovy "Já vlastně nevím, co tu mám kontrolovat, když už ji máte." No já to nevim taky, you tell me. Paní byla milá, o tom žádná, ale úsměv měla, jak kdyby vyhulila petardu a zajmal jí akorát Bejly. Když odcházela, pronesla "Ten pes je stejně moc hezkej," a ukázala na Bejlyho, aby nedošlo k mýlce, že i Maila by mohla bejt hezká. 

Tohle bych ještě vzala relativně v pohodě, kdybych si v očkováku nevšimla, že odhadovaný datum narození je 1.1. 2021. To nějak do třech let neodpovídá, ne? A není to tím, že by zestárla v útulku, měli ji tam tři týdny. Věk samozřejmě neřeším, ale lhaní mi trochu va (pozn.: tady mi nedošlo, že to bylo asi přelomem roku, ale můžu se zase rozčílit tím, že jsem nově zjistila, že napsali špatný číslo čipu do očkováku, no :D). Třeba v tom, že je vhodná pro začátečníky a je v pohodě i k dětem...

Jen bych tu zopákla, že jednoho reaktivce a problémáče jsem už převychovala, akorát jsem nečekala, že si domu vezu dalšího. Bezproblémový veselý pejsek nám panicky utíkal před sonickým kartáčkem na zuby, konvička na kytky byl další spouštěč děsů. A hrnek v ruce? Strašnej problém.

Že asi nebude až tak v cajku se ukázalo, když kousla babičku. Ta je o holi a nešlo o útok na babičku, problém byl hůl. Když jsem ji vzala do ruky, začala startovat i po mně. Jakmile zjistila, že tahle hůl na bití psů není, uklidnila se a byla zase milá. 

Další problém přišel venku. Náklaďáky, autobusy i dodávky jsou největší nepřítel. Jenže se jich bojí natolik, že se mi při procházení kolem stojící nastartovaný dodávky lekla natolik, až se mi vykroutila z vodítka a vletěla do silnice. Za tmy a pod kola jedoucí dodávky. Řidič dobrzdil, já usoudila, že tohle úplně nedávám. Jakože když máš čas posílat lidi domů, tak by se našlo i pár minut na venčení po městě, ne?

Psala jsem na mail ženský, se kterou jsme domlouvaly návštěvu v útulku. Chtěla jsem víc info, abych se měla od čeho odrazit a nečekalo mě každej den nějaký překvápko. Nic. Po x dnech jsem psala na jejich mail uvedenej na webu. Nic. Identifikuju se jako Gen Z, takže volat odmítám. Zavolal aspoň Jonáš. Nic mu teda neřekli, zato to během hovoru vypadlo a nedalo se dovolat zpět. Nikdo už se neozval. Tak si říkám, jestli to fakt vypadlo, nebo takhle řešej problémy běžně.

Útulek jmenovat nechci, reference má jinak v pohodě a nechci nikoho odradit od adopce. Jen ty mávající red flagy tak nepřehlížejte. Ušetříte si hodně trápení.

A tady zakončíme veselou fotkou pejska, kterej se všemožně snaží, abych si jógu nemohla zacvičit tak snadno <3 Dneska mi sežrala i prsty u ponožek na cvičení, má na to jasnej názor, to se musí nechat.

Jak jsme neposlechli osud a nasrali si do bot

Sebrala jsem morál a rozhodla se darovat věci po Teouškovi do útulku. A protože bez psa jsem měla zbytečně moc peněz, něco jsem tam nakoupila z jejich vánočních přání. Při předání jsem poprosila o půjčení nějakýho psího starouška na venčení, protože toho si aspoň nebudu chtít vozit domů. No staroušci došli. Respektive bylo počasí tak hnusný, že by se jim ven nechtělo.

O pár minut později nám vedli na vodítku obživlého plyšáka. Naprostá dvoukilová roztomilost v podobě ročního trpasličího špiče zachráněnýho z množírny. "Jmenuje se Teodor." Moje už tak chatrná psychika to nedala a bulela jsem jako želva. Teodor 2 se přilísal k Jonášovi a bylo mi jasný, že tohle zvíře domů chceme. Tak jsme přijeli pro Bejlyho a nechali ho rozhodnout. 

Bejly se ale naprosto bytostně bál. Bál se natolik, že ani nepípnul. Ten Bejly, kterej komentuje všechno a vždycky. A tak Teoušek 2 našel jiný majitele. Škoda, měla jsem pro něj už i vymyšlený jméno – Gimli. Protože na to, jak byl maličkej, tak byl pořádně odhodlanej.

Ale možná to tak bylo lepší, už na vycházce ho Jonáš omylem nakopl, cokoli pod 20 kilo by tu nebylo v bezpečí. Navíc jsem se úplně necejtila na dalšího psa natrvalo. Měla jsem rozjednanou předvýchovu štěněte asistenčního psa. Akorát jsme zjistili, že Bejly má issues a začal bejt na štěňata vostrej. Takže i tohle skončilo ještě dřív, než to mohlo vůbec začít.

A fejsbůk mi vesele ládoval zubožený psy bez domova z celýho světa. Odolávala jsem bez problémů. Než moje podvědomí vyhodnotilo, že jeden z těch psů je must have. Čuba tak ošklivá, až byla krásná. A prý vhodná i pro začátečníky a k dětem. What could go wrong? Pryty mač všechno, ale o tom příště.

Sbohem, Teouši

Jako tušila jsem, že spolu už toho času nebudeme mít tolik, ale nenapadlo mě, že je to až tak zoufale málo. Jeden víkend lítal v Jizerkách, další víkend jsme letěli na veterinu udělat to nejtěžší rozhodnutí.

Můžu stokrát slyšet, že je dobře, že to bylo tak rychlý, ale bolest to nezmírní ani o píď. Rozum to ví, ale ta obrovská bolavá díra s rozumem nemá společnýho vůbec nic.

Venčit jsem začala v jiný časy, protože slyšet "A kde máte druhýho?" mě akorát nasíralo na celej svět. Ještě jednou se mě někdo zeptá na štěňátko, tak ho majznu karabinou přes prsty.

Long story short. Začalo to jako bloklej krk, za pár dní úplně ochrnul na zadní. Udělali jsme mu návštěvní den, kdy byl happy, nechal se drbat a podávat balónek, ale pak už byla bolest tak silná, že nešlo čekat a bylo by to sobecký. Bylo mu okolo 14 a utratit ho chtěli už 10 let zpátky, když pro něj nebylo v útulku místo. Aspoň malá útěcha, že měl ten život dlouhej a z většiny fakt hezkej. Jen je to vždycky tak nějak málo.

Krušný hory byly fakt krušný

 

Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.

Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej víkend.

Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“ Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.

Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat? Přes to vlak nejede.

Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.

Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to nesla líp.

Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a všechno bylo ve starejch kolejích.

Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo, nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.

Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.

Se psem vlakem? Ale beze všeho!

 

Vzít jednoho ze psů na vlak a jet hoďku s přestupem k našim. Odpoledne mě Jonáš i se druhým psem vyzvedne autem. Takovej byl plán pro sobotní den. Bylo to tak jednoduchý? Nikoli.

Jonáš měl dopoledne svůj plán a já chtěla využít příjemnýho počasí a spojit menší procházku s návštěvou našich. Teo je vlaku ve i ve městě zvyklej, vezmu Bejlíka, ten trochu práce mezi lidma potřebuje. Protože proč si to udělat jednoduchý.  S Teem by celý vyprávění vyšlo na jednu větu. Došla jsem na vlakáč, přestoupila v Liberci a došla k rodičům. S Bejlíkem přibyde ještě pár odstavců navíc.

Bydlíme tu rok, vlakáč máme kousek, jenže já neznám místní zkratku a šla jsem teda podle navigace s notným předstihem. Jenže navigace se mi zbláznila a nechtěla spolupracovat. Když mě táhla na tramvajovou zastávku, ze který dojedu na stejný místo jen s dalším přestupem navíc, mrkla jsem zběžně, že to jede za 3 minuty, a dala si menší sprint, abych to stihla tam. No nestihla. Proč jet včas, když můžeš jet dřív o dvě minuty, bylo heslo dnešního řidiče.

Mírně zoufale jsem se zlomila v pase, abych sebrala plíce, a všimla si, že běh na rozbláceným chodníku změnil moje světlý oblečení na světlý oblečení se spoustou bahnitejch fleků na jedný straně. Bejly dal do běhu trochu srdíčko.

No nic, tak si klusnu na vlakáč, stihnout bych to měla. A stihla bych, kdyby se na dohled vlaku Bejly nerozhodl začít tlačit, přestože už byl poctivě vyvenčenej. No ještě jsem měla minutu k dobru a doufala, že to dáme. Píííísk. Nedáme, trend předčasných odjezdů dneska nakazil i vlakovou dopravu. Hodinky mi pozdě nejdou, děkuji za starost.

Další vlak za hodinu, opět se vydávám směr tramvajová zastávka. Jede to za chvíli, ale přestup na vlak nestihnu, takže chci vystoupit dřív a využít čas procházkou mimo silnici. Akorát jsem zapomněla, jak moc pršelo. Místo cesty jsem měla na výběr nově vytvořenej potůček, bahno nebo kaluže. Zatímco jsem hledala nejmělčí cestu, švihnul s sebou ten vydropes do vody a vypadal tak šťastně, že jsem ho tam nechala. Ze samý vděčnosti si lehl ve vodě na bok, aby náhodou na cestu vlakem nebyl moc čistej.

Došli jsme na nádraží, bylo půl dvanáctý a já za celej den měla jen jablko. Koukám, co bych tak ulovila a volám na paní v obchodě, jestli je nějaká šance, abych si tam mohla koupit sváču. „Nevydrží před dveřmi?“ Koukám na tu špinavou kouli čirý radosti ze života a kňournu: „Nevydrží.“ „Tak rychle.“ Beru první věc od vchodu, házím poslední bankovku hotovosti na pult a snažím se mírnit psí nadšení a omlouvám se za ten mega bordel, co stihl oválet na podlaze. Vše prominuto, paní prodavačka má psy taky. Podává mi jídlo a kováky nazpět. Bejly mi nadšeným výskokem vyráží peníze na zem a já se snažím omdlít. Konečně naházím peníze do batohu, pobalím se, pětkrát se omluvím a mizím.

Sednu do vlaku, zvládli jsme to. Jenže lístky se kupujou u průvodčího, berou vlastně karty? No neberou. Vyprávím, jak mi ujely dva spoje, pes se mi vyválel v kaluži a poslední peníze padly na terapeutickej muffin a modlím se, že mi budou kováky stačit. Průvodčí soucítí a trpělivě čeká. Jízdenka zaplacena a pes dopraven do cíle. Uf!

Páníček roku

 

Začnu trochu oklikou. Bejly má spoustu zvláštních strachů, jedním z nich jsou dveře. Ne všechny a ne vždycky. Někdy se ale rozhodne, že konkrétní dveře jsou posedlý a je potřeba je proběhnout rychlostí blesku, aby no náhodou neskříply. Začínám mít podezření, že tenhle strach s ním sdílí i Jonáš. Začalo to nevinně, věčně nedovřený dveře od skříní a skříněk.

Teď už na nedovření jen s láskou vzpomínám, poslední dny jsou už dokořán. Graduje to dál, párkrát jsem si po několika hodinách všimla, že máme otevřený vchodový dveře od bytu. To v přízemí ve městě, kde už skoro ani nezvdihnu obočí nad tím, že nám před barákem někdo kontroluje popelnice se sekerou v ruce, fakt nechceš.

O víkendu jsme se chystali venčit a Jonáš šel odházet sníh, abychom vůbec vyjeli. Já zatím hodila na psy postroje, oblíkla se, šla se vyčůrat… pak jsem jen koukala na otevřený dveře a prázdno v chodbě. Dveře byly opět na škvírku, což přes těsnění nešlo vidět, ale Teo zavětřil svobodu a umí si otevřít, oba psi se tak vydali na procházku silnicí. Vyběhla jsem ven pomalu ještě s nezapnutým poklopcem a vidím, jak si v klidu štrádují a Jonáš se stejným klidem odhazuje sníh, protože nemá nejmenší tušení, že tam jsou.

Nasměrovali jsme je do kufru a v tu chvíli vidím na dece krve jak z vola. Identifikuju, kterej pes se rozhodl pro víkendový oživení a vylodíme ho ven, abychom našli odkud to teče. Bejly si skokem do kufru nalomil dráp v lůžku. Malá nehoda, velký množství krve. Běžela jsem pro obvaz, ať ho dáme nějak do kupy a uvidíme, co dál. Pes obstarán, oba sedíme v autě a já si všimla, že nemám pamslkovník, kde jsou nejen úplatky, ale taky s(r)áčky. Jonáš tam skočí a ještě hlásí, že jsem tam nechala vodítko. Uf, to je klika že tam skočil.

Akorát že vůbec. On mi to vodítko totiž nevzal, což jsem se dozvěděla až v místě venčení. Vzal svoje, že prej ho nenapadlo, že tam je i moje. Ne asi, když lovím psy po silnici a pak zastavuju krvácení, tak jsem si mezitím stihla zaběhnout pro vodítko šestkrát. No nic.

Na veterinu jsme si o víkendu cestu ušetřili, protože krev se zastavila, nevypadalo, že ho to bolí a pohotovostní přirážka nás nelákala. V tejdnu jsme se tomu už vyhnout nemohli. Trochu jsem se bála, že to budou muset cvaknout do živýho a taky že jo. Vzhledem k tomu, že Bejly posledně křičel i když mu čtečkou přejela čip, nikdo ani neuvažoval nad tím, že by to šlo bez sedace. Naštěstí, když jsem viděla, kam až to střihli… i pohled na to bolel.

Domů jsme si vezli zfetovanýho nešťastníčka.

Tuhle sirku jsme měli denně převazovat a pak se stavit na kontrolu. Na noc měla nožka dýchat a stačilo přes ni jen dát ponožku a zafixovat pružným obinadlem. Po několika minutách zápolení se Jonášovi povedlo ponožku upevnit uspokojivě. Že je to druhá noha, si všiml hned vzápětí.

Teo se od návratu z veteriny s Bejlym odmítal bavit, nechtěl s ním bejt ani v jedný místnosti. Doteď nevím, jestli ho mrzelo, že jsme ho nevzali s sebou a odepřeli mu piškoty, kterejch dostane vždy požehnaně, nebo mu vadil smrad dezinfekce. Po pár dnech jsme museli oba vzít na zahradu, která je pro ně totální happy place a díkybohu se vše vyřešilo a jsou zas nejlepší kámoši. Uf!

Konečně směr svatební cesta!

 

Poslední roky byla otázka: „Kam jedete na dovolenou?“ spouštěčem mé lehké agrese, protože dostat OSVČ tesaře v létě ze stavby je poměrně boj. I svatební cestu jsme loni odložili a už jsem ani nedoufala, že bychom mohli opravdu i my vyrazit do světa. Ale povedlo se!

Začátek moc slibně nevypadal. Termín jsme domluvili dva tejdny předem, ubytka jsme řešili dva tři dny před odjezdem. Za tu dobu se mi stihla o víc než tejden zpozdit MS (protože co by to bylo za akci, kdybych nekrvácela), první ubytko nám odmítli (očividně domácí mazlíčci jsou fajn, dokud to není 55 kilo psů ve vašem apartmánu) a pak mě začalo ještě bolet v krku. Psi nezůstávali pozadu. V pondělí jsme na veterinu jeli s Teem, ve středu pak s Bejličem. Dostali jsme léky, psí ionťák a přání, abychom se viděli až po dovolený.

Výhled na počasí mě vyloženě naplnil optimismem.

Středa byla můj poslední pracovní den, Jonáš si hodil volno víceméně od pondělí (respektive než já zasedla k počítači, mel nejnutnější odmakáno). Jako home officák jsem to hodně ocenila, když se pořád chodil na něco ptát a rozbil mi jakoukoli snahu o workflow. Ve středu jsem komp zaklapla až v 19:00, odpracováno jsem měla tak 3 hodiny čistýho času. Psychická pohoda nula, resty jsem ale dohnala. Hurá, můžeme balit, dokonce jsme měli i seznam hlavních věcí, který nezapomenout.

Jen co jsem měla konečně čas řešit přípravy, udělal si Jonáš večeři s tím, že si na chvíli sedne k počítači. Nebyla jsem daleko od googlení podmínek k rozvodu. V klidu dojedl a začala série otázek, co si má zabalit a kolik si toho má vzít. Každá část oděvu měla svou separátní otázku, která mi zněla jako skřípání nehtů po tabuli. Vyloženě jsem se těšila, dovolenkový feel over 9000.

Ráno to pokračovalo ve stejnym duchu. Když měl konečně v tašce nebalený troje trenky na den a 60 triček pro každou příležitost, mohli jsme vše sunout do auta. Oknem, protože vchod nám už 3 měsíce přestavujou a místo 3 schodů by nás s tím čekaly 2 patra.

300litrová rakev je pro 2 lidi a 2 psy na 10 dní malá, jen tak pro informaci. Teda když jedním z těch dvou lidí je Jonáš se svou kompletní šatní skříní, a já, která jsem nabalila lékárničku, u který jsem si nebyla jistá, že by nás nezabásli za pašování. Ale zvládli jsme to poskládat, nalodit psy i sebe, a to aniž by kdokoli přišel k újmě. Už připoutaná jsem si vzpomněla, že jsme sice měli super seznam věcí, ale tak trochu jsme ho zapomněli použít.

Během prvních 20 minut jízdy jsme došli k závěru, že se pořádá mistrovství světa v bezohledný jízdě. Dlouho se nám třeba nestalo, že bychom museli předjíždět zprava a ukazovat všechny prostředníčky, který máme. A ač to nevypadá, nebyli jsme ty bezohledný my. Trochu jsme se báli, že nám odpočinek není úplně přán, a já litovala, že v tašce léků nemám třeba ještě Lexaurin.

Stačilo ale vyjet za hranice Libereckýho kraje a svět byl zase v pořádku. První nocování v Rakousku bylo 5 h před náma. Cestou se díkybohu nic nedělo. Počasí zatím nevyšlo, slunce pražilo dost intenzivně. Já tak nevěděla, jestli se píct, nebo prohlubovat bolest krku klimou. Nakonec jsem střídala obojí. Na ubytko jsme dojeli bez problémů a jedinej problém byl, že jsem hledala podle ceny, a ne podle lokality. V okolí nebylo vůbec nic, jakože vůbec. Jen jistá záliba v milimetrových trávnících, robotických sekačkách a kočkách u domu byla jaksi zajímavá. Každopádně ubytko bylo boží. Malá kostička, kde bylo všechno, co k životu potřebujete. Kromě životního prostoru.