Jak (ne)děláme pokroky

 Tak jsme s Mailou udělaly dohodu. Ona bude roztomilá, a já jí nevrátím do útulku. Roztomilá ta malá čůza umí bejt neskutečně. A protože je to fakt mazel a snaživka, snáším tu frustraci mnohem líp. Dokud nemám PMS. Jakmile přijde PMS, trpělivost s kýmkoli je pryč. 

Byly jsme na cvičáku. Hodinu jsem mrzla (V Jablonci je místy ještě sníh, kdybyste to četli z jinýho podnebnýho pásma, který je asi tak všude jinde v republice) a nasávala vědomosti. Pak jsem šla lesem domů a viděla paní se třema psama. No vzala jsem si paní Fouskovou bokem a snažila se s ní pracovat. Paní stála na cestě. Volám na ni, že jsem myslela, že půjde dál. "No já nemám na tu třetí vodítko." Počítám si ruce a ne, nemám jich dost na potřebnej počet facepalmů. Takže jsem šla na cestu a veškerý pozitivní asociace ze cvičáku si Maila vyřvala směrem k tamtěm čoklům. Ruce jsem měla zmrzlý tak, že jsem jen čekala, že mi z nich postupně odpadnou prsty a vodítko se uvolní. Zvládla jsem ale nekřičet taky, to je na velkýho pašáka.

Taky jsem zvládla nekřičet, když na mě vystartovala postarší strážkyně pořádku poté, co Maila čůrala na kupičku sněhu. Že je hrozný, jak ti psi všude močí. Ptala jsem se, jaký by měla řešení. Dál se rozčilovala nad tím, jak jsou psi a jejích páníčci hrozný. Zeptala jsem se znova. "Naučte si ty psy čůrat doma." Nádech, výdech. "Mohla byste nejdřív přemejšlet, než něco řekněte?"

A pak je tady zjištění, že není tak hrozný osvojit si reaktivního psa, nejhorší na tom je, kolik ostatních lidí má reaktivce a je jim to úplně u prdele. Takže momentálně jsem ve fázi, že venčím v co nejmíň frekventovaný časy a snažím se dodržovat rozestupy, na který to zvládá a posilovat pozitivní reakce. V teorii skvělý, v realitě se vždycky vyloupne zpoza rohu dement s reaktivcem a je po snaze. (Pozn. tím myslím hlavě ty, kteří se psem nepracujou a když jsem chodila s Teem nebo Bejlym, tak tihle lidi svým psům říkali, ať koukaj, jak je pejsek vychovanej.)

Dneska mi na vodítku skvěle vnímala, měla jsem radost z pokroku. Pak na svojí trase vidím dědka s reaktivní fenou, kterou už pouštěl k Teovi a zatímco po něm startovala, tak tupě koukal a nechápal, že si nehraje. Když to jde, tak ho obejdu. Udělala jsem to i teď, akorát jsem ho za chvíli potkala zase. A před ním šel ještě další pes a já neměla kam odejít. Ze všech sil jsem přepracovala prvního psa a měla radost. Oh boy, jak ta radost byla předčasná.

Dědek si to s uřvankou zamířil přímo k nám a zastavil se, zatímco ta čubka nepříčetně řvala. Houkla jsem na něj, jestli by mohl jít dál. To už řvala i moje čubka. Pořád jen čuměl. Začala jsem teda řvát i já, ať jde pryč. Osočil se, že mám jít pryč já a mlel nějaký moudra. No a tady hitlo PMS a pustila jsem Mailu na dýlku vodítka, aby mu vysvětlila, že tyhle se kamarádit nebudou. Začal konečně ustupovat a píčovat něco o tom, že se mám vyhejbat, když mám teda problém. To už se projevila i moje reaktivita, IQ mi spadlo na dvoumístnou hodnotu a začala jsem křičet nehezký oslovený mířený na pána. 

Neprodáváte někdo levně domek na samotě?

Když ti záleží na zvířatech. Akorát, že vůbec

Myslíte, že když má útulek sáhodlouhej dotazník k adopci psa, kde se ptají na hromadu věcí včetně toho, kdo se o psa postará, když se vám něco stane, a jak budete řešit, když doma něco zničí, ze vám na blahu psa záleží? Já taky. Mimo jiný i z důvodu, že další podmínkou adopce byla návštěva někoho z útulku u vás doma. Trochu intrusive, ale klobouček, že nedají psa každýmu. Ono už adopční poplatek 4k by mohl vyloučit největší idioty. Kolem a kolem jsem měla dobrej pocit.

Na dotazník se mi mailem ozvali prakticky okamžitě, druhej den jsme jeli psa okouknout. Původně teda jinýho, kterej víc padl do oka Jonášovi, ale to asi pro příběh není až tak důležitý. My nepadli do oka psovi, on nám taky ne, takže jsem požádala o venčení košťátka, který mě zaujalo v první řadě.

Podle popisu tříletá kastrovaná fenka, která má akorát menší problém s reaktivitou na psy. Tak bych to podle popisu čekala. Nebo?

Venčení proběhlo v pohodě, s Bejlym si sedli. A tak jsme řešili další postup. Prý mají dalšího zájemce, ale dají vědět. Zájemce nejenže nepřijel, ale nebral telefony, byla naše. Akorát nestihnou nikoho poslat domů na kontrolu, tak jestli jim nevyfotíme, jak to u nás doma vypadá. Nepříjemný, ale ok. Další den jsme si pro ni jeli.

"Vy jste ji měli už půjčenou doma na den?" No ne, když nám nikdo nic takovýho neřekl. Očividně nevadí, hlavně ať je adopce rychle za náma. Ptali jsme se, jak by se případně dalo řešit, kdyby si doma nakonec nesedli, jestli je v nejhorším možný ji vrátit. Odpovědi byly velmi vyhejbavý, ale ve smlouvě to bylo specifikovaný jasněji, jde to. Kladli nám ovšem na srdce, že kdyby byl problém, máme se určitě ozvat.

Za kastrovanýho psa byl poplatek vyšší než za nekastrovanýho, s čímž jsem v pohodě. Do doby než z paní vypadlo "No my vlastně nemáme důkaz o kastraci, ale nám tu nehárala a paní, co ji měla předtím říkala, že jí taky ne." Rozumnej člověk by se na to už vysral. Škoda, že jako rozumnou bych se nepopsala já, ani nikdo z lidí, co mě znaj. Taf lak.

O minulosti jsme se nedozvěděli skoro nic, jen že nebyla dobrá a pak ji měla pár měsíců ženská, co jim jí dala s tím, že jí útočí po psovi a nemá ráda chlapy. Dále nám pověděli, že jim ale ženská nepřišla důvěryhodná, ok.

Po pár dnech, co jsme ji měli doma, se mi ozvala paní na kontrolu. Přišla se slovy "Já vlastně nevím, co tu mám kontrolovat, když už ji máte." No já to nevim taky, you tell me. Paní byla milá, o tom žádná, ale úsměv měla, jak kdyby vyhulila petardu a zajmal jí akorát Bejly. Když odcházela, pronesla "Ten pes je stejně moc hezkej," a ukázala na Bejlyho, aby nedošlo k mýlce, že i Maila by mohla bejt hezká. 

Tohle bych ještě vzala relativně v pohodě, kdybych si v očkováku nevšimla, že odhadovaný datum narození je 1.1. 2021. To nějak do třech let neodpovídá, ne? A není to tím, že by zestárla v útulku, měli ji tam tři týdny. Věk samozřejmě neřeším, ale lhaní mi trochu va (pozn.: tady mi nedošlo, že to bylo asi přelomem roku, ale můžu se zase rozčílit tím, že jsem nově zjistila, že napsali špatný číslo čipu do očkováku, no :D). Třeba v tom, že je vhodná pro začátečníky a je v pohodě i k dětem...

Jen bych tu zopákla, že jednoho reaktivce a problémáče jsem už převychovala, akorát jsem nečekala, že si domu vezu dalšího. Bezproblémový veselý pejsek nám panicky utíkal před sonickým kartáčkem na zuby, konvička na kytky byl další spouštěč děsů. A hrnek v ruce? Strašnej problém.

Že asi nebude až tak v cajku se ukázalo, když kousla babičku. Ta je o holi a nešlo o útok na babičku, problém byl hůl. Když jsem ji vzala do ruky, začala startovat i po mně. Jakmile zjistila, že tahle hůl na bití psů není, uklidnila se a byla zase milá. 

Další problém přišel venku. Náklaďáky, autobusy i dodávky jsou největší nepřítel. Jenže se jich bojí natolik, že se mi při procházení kolem stojící nastartovaný dodávky lekla natolik, až se mi vykroutila z vodítka a vletěla do silnice. Za tmy a pod kola jedoucí dodávky. Řidič dobrzdil, já usoudila, že tohle úplně nedávám. Jakože když máš čas posílat lidi domů, tak by se našlo i pár minut na venčení po městě, ne?

Psala jsem na mail ženský, se kterou jsme domlouvaly návštěvu v útulku. Chtěla jsem víc info, abych se měla od čeho odrazit a nečekalo mě každej den nějaký překvápko. Nic. Po x dnech jsem psala na jejich mail uvedenej na webu. Nic. Identifikuju se jako Gen Z, takže volat odmítám. Zavolal aspoň Jonáš. Nic mu teda neřekli, zato to během hovoru vypadlo a nedalo se dovolat zpět. Nikdo už se neozval. Tak si říkám, jestli to fakt vypadlo, nebo takhle řešej problémy běžně.

Útulek jmenovat nechci, reference má jinak v pohodě a nechci nikoho odradit od adopce. Jen ty mávající red flagy tak nepřehlížejte. Ušetříte si hodně trápení.

A tady zakončíme veselou fotkou pejska, kterej se všemožně snaží, abych si jógu nemohla zacvičit tak snadno <3 Dneska mi sežrala i prsty u ponožek na cvičení, má na to jasnej názor, to se musí nechat.

Jak jsme neposlechli osud a nasrali si do bot

Sebrala jsem morál a rozhodla se darovat věci po Teouškovi do útulku. A protože bez psa jsem měla zbytečně moc peněz, něco jsem tam nakoupila z jejich vánočních přání. Při předání jsem poprosila o půjčení nějakýho psího starouška na venčení, protože toho si aspoň nebudu chtít vozit domů. No staroušci došli. Respektive bylo počasí tak hnusný, že by se jim ven nechtělo.

O pár minut později nám vedli na vodítku obživlého plyšáka. Naprostá dvoukilová roztomilost v podobě ročního trpasličího špiče zachráněnýho z množírny. "Jmenuje se Teodor." Moje už tak chatrná psychika to nedala a bulela jsem jako želva. Teodor 2 se přilísal k Jonášovi a bylo mi jasný, že tohle zvíře domů chceme. Tak jsme přijeli pro Bejlyho a nechali ho rozhodnout. 

Bejly se ale naprosto bytostně bál. Bál se natolik, že ani nepípnul. Ten Bejly, kterej komentuje všechno a vždycky. A tak Teoušek 2 našel jiný majitele. Škoda, měla jsem pro něj už i vymyšlený jméno – Gimli. Protože na to, jak byl maličkej, tak byl pořádně odhodlanej.

Ale možná to tak bylo lepší, už na vycházce ho Jonáš omylem nakopl, cokoli pod 20 kilo by tu nebylo v bezpečí. Navíc jsem se úplně necejtila na dalšího psa natrvalo. Měla jsem rozjednanou předvýchovu štěněte asistenčního psa. Akorát jsme zjistili, že Bejly má issues a začal bejt na štěňata vostrej. Takže i tohle skončilo ještě dřív, než to mohlo vůbec začít.

A fejsbůk mi vesele ládoval zubožený psy bez domova z celýho světa. Odolávala jsem bez problémů. Než moje podvědomí vyhodnotilo, že jeden z těch psů je must have. Čuba tak ošklivá, až byla krásná. A prý vhodná i pro začátečníky a k dětem. What could go wrong? Pryty mač všechno, ale o tom příště.

Sbohem, Teouši

Jako tušila jsem, že spolu už toho času nebudeme mít tolik, ale nenapadlo mě, že je to až tak zoufale málo. Jeden víkend lítal v Jizerkách, další víkend jsme letěli na veterinu udělat to nejtěžší rozhodnutí.

Můžu stokrát slyšet, že je dobře, že to bylo tak rychlý, ale bolest to nezmírní ani o píď. Rozum to ví, ale ta obrovská bolavá díra s rozumem nemá společnýho vůbec nic.

Venčit jsem začala v jiný časy, protože slyšet "A kde máte druhýho?" mě akorát nasíralo na celej svět. Ještě jednou se mě někdo zeptá na štěňátko, tak ho majznu karabinou přes prsty.

Long story short. Začalo to jako bloklej krk, za pár dní úplně ochrnul na zadní. Udělali jsme mu návštěvní den, kdy byl happy, nechal se drbat a podávat balónek, ale pak už byla bolest tak silná, že nešlo čekat a bylo by to sobecký. Bylo mu okolo 14 a utratit ho chtěli už 10 let zpátky, když pro něj nebylo v útulku místo. Aspoň malá útěcha, že měl ten život dlouhej a z většiny fakt hezkej. Jen je to vždycky tak nějak málo.

Krušný hory byly fakt krušný

 

Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.

Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej víkend.

Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“ Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.

Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat? Přes to vlak nejede.

Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.

Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to nesla líp.

Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a všechno bylo ve starejch kolejích.

Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo, nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.

Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.

Se psem vlakem? Ale beze všeho!

 

Vzít jednoho ze psů na vlak a jet hoďku s přestupem k našim. Odpoledne mě Jonáš i se druhým psem vyzvedne autem. Takovej byl plán pro sobotní den. Bylo to tak jednoduchý? Nikoli.

Jonáš měl dopoledne svůj plán a já chtěla využít příjemnýho počasí a spojit menší procházku s návštěvou našich. Teo je vlaku ve i ve městě zvyklej, vezmu Bejlíka, ten trochu práce mezi lidma potřebuje. Protože proč si to udělat jednoduchý.  S Teem by celý vyprávění vyšlo na jednu větu. Došla jsem na vlakáč, přestoupila v Liberci a došla k rodičům. S Bejlíkem přibyde ještě pár odstavců navíc.

Bydlíme tu rok, vlakáč máme kousek, jenže já neznám místní zkratku a šla jsem teda podle navigace s notným předstihem. Jenže navigace se mi zbláznila a nechtěla spolupracovat. Když mě táhla na tramvajovou zastávku, ze který dojedu na stejný místo jen s dalším přestupem navíc, mrkla jsem zběžně, že to jede za 3 minuty, a dala si menší sprint, abych to stihla tam. No nestihla. Proč jet včas, když můžeš jet dřív o dvě minuty, bylo heslo dnešního řidiče.

Mírně zoufale jsem se zlomila v pase, abych sebrala plíce, a všimla si, že běh na rozbláceným chodníku změnil moje světlý oblečení na světlý oblečení se spoustou bahnitejch fleků na jedný straně. Bejly dal do běhu trochu srdíčko.

No nic, tak si klusnu na vlakáč, stihnout bych to měla. A stihla bych, kdyby se na dohled vlaku Bejly nerozhodl začít tlačit, přestože už byl poctivě vyvenčenej. No ještě jsem měla minutu k dobru a doufala, že to dáme. Píííísk. Nedáme, trend předčasných odjezdů dneska nakazil i vlakovou dopravu. Hodinky mi pozdě nejdou, děkuji za starost.

Další vlak za hodinu, opět se vydávám směr tramvajová zastávka. Jede to za chvíli, ale přestup na vlak nestihnu, takže chci vystoupit dřív a využít čas procházkou mimo silnici. Akorát jsem zapomněla, jak moc pršelo. Místo cesty jsem měla na výběr nově vytvořenej potůček, bahno nebo kaluže. Zatímco jsem hledala nejmělčí cestu, švihnul s sebou ten vydropes do vody a vypadal tak šťastně, že jsem ho tam nechala. Ze samý vděčnosti si lehl ve vodě na bok, aby náhodou na cestu vlakem nebyl moc čistej.

Došli jsme na nádraží, bylo půl dvanáctý a já za celej den měla jen jablko. Koukám, co bych tak ulovila a volám na paní v obchodě, jestli je nějaká šance, abych si tam mohla koupit sváču. „Nevydrží před dveřmi?“ Koukám na tu špinavou kouli čirý radosti ze života a kňournu: „Nevydrží.“ „Tak rychle.“ Beru první věc od vchodu, házím poslední bankovku hotovosti na pult a snažím se mírnit psí nadšení a omlouvám se za ten mega bordel, co stihl oválet na podlaze. Vše prominuto, paní prodavačka má psy taky. Podává mi jídlo a kováky nazpět. Bejly mi nadšeným výskokem vyráží peníze na zem a já se snažím omdlít. Konečně naházím peníze do batohu, pobalím se, pětkrát se omluvím a mizím.

Sednu do vlaku, zvládli jsme to. Jenže lístky se kupujou u průvodčího, berou vlastně karty? No neberou. Vyprávím, jak mi ujely dva spoje, pes se mi vyválel v kaluži a poslední peníze padly na terapeutickej muffin a modlím se, že mi budou kováky stačit. Průvodčí soucítí a trpělivě čeká. Jízdenka zaplacena a pes dopraven do cíle. Uf!

Páníček roku

 

Začnu trochu oklikou. Bejly má spoustu zvláštních strachů, jedním z nich jsou dveře. Ne všechny a ne vždycky. Někdy se ale rozhodne, že konkrétní dveře jsou posedlý a je potřeba je proběhnout rychlostí blesku, aby no náhodou neskříply. Začínám mít podezření, že tenhle strach s ním sdílí i Jonáš. Začalo to nevinně, věčně nedovřený dveře od skříní a skříněk.

Teď už na nedovření jen s láskou vzpomínám, poslední dny jsou už dokořán. Graduje to dál, párkrát jsem si po několika hodinách všimla, že máme otevřený vchodový dveře od bytu. To v přízemí ve městě, kde už skoro ani nezvdihnu obočí nad tím, že nám před barákem někdo kontroluje popelnice se sekerou v ruce, fakt nechceš.

O víkendu jsme se chystali venčit a Jonáš šel odházet sníh, abychom vůbec vyjeli. Já zatím hodila na psy postroje, oblíkla se, šla se vyčůrat… pak jsem jen koukala na otevřený dveře a prázdno v chodbě. Dveře byly opět na škvírku, což přes těsnění nešlo vidět, ale Teo zavětřil svobodu a umí si otevřít, oba psi se tak vydali na procházku silnicí. Vyběhla jsem ven pomalu ještě s nezapnutým poklopcem a vidím, jak si v klidu štrádují a Jonáš se stejným klidem odhazuje sníh, protože nemá nejmenší tušení, že tam jsou.

Nasměrovali jsme je do kufru a v tu chvíli vidím na dece krve jak z vola. Identifikuju, kterej pes se rozhodl pro víkendový oživení a vylodíme ho ven, abychom našli odkud to teče. Bejly si skokem do kufru nalomil dráp v lůžku. Malá nehoda, velký množství krve. Běžela jsem pro obvaz, ať ho dáme nějak do kupy a uvidíme, co dál. Pes obstarán, oba sedíme v autě a já si všimla, že nemám pamslkovník, kde jsou nejen úplatky, ale taky s(r)áčky. Jonáš tam skočí a ještě hlásí, že jsem tam nechala vodítko. Uf, to je klika že tam skočil.

Akorát že vůbec. On mi to vodítko totiž nevzal, což jsem se dozvěděla až v místě venčení. Vzal svoje, že prej ho nenapadlo, že tam je i moje. Ne asi, když lovím psy po silnici a pak zastavuju krvácení, tak jsem si mezitím stihla zaběhnout pro vodítko šestkrát. No nic.

Na veterinu jsme si o víkendu cestu ušetřili, protože krev se zastavila, nevypadalo, že ho to bolí a pohotovostní přirážka nás nelákala. V tejdnu jsme se tomu už vyhnout nemohli. Trochu jsem se bála, že to budou muset cvaknout do živýho a taky že jo. Vzhledem k tomu, že Bejly posledně křičel i když mu čtečkou přejela čip, nikdo ani neuvažoval nad tím, že by to šlo bez sedace. Naštěstí, když jsem viděla, kam až to střihli… i pohled na to bolel.

Domů jsme si vezli zfetovanýho nešťastníčka.

Tuhle sirku jsme měli denně převazovat a pak se stavit na kontrolu. Na noc měla nožka dýchat a stačilo přes ni jen dát ponožku a zafixovat pružným obinadlem. Po několika minutách zápolení se Jonášovi povedlo ponožku upevnit uspokojivě. Že je to druhá noha, si všiml hned vzápětí.

Teo se od návratu z veteriny s Bejlym odmítal bavit, nechtěl s ním bejt ani v jedný místnosti. Doteď nevím, jestli ho mrzelo, že jsme ho nevzali s sebou a odepřeli mu piškoty, kterejch dostane vždy požehnaně, nebo mu vadil smrad dezinfekce. Po pár dnech jsme museli oba vzít na zahradu, která je pro ně totální happy place a díkybohu se vše vyřešilo a jsou zas nejlepší kámoši. Uf!