Všichni tančí

Plesová sezóna zahájena. Pro někoho, kdo do tanečních nechodil a pro někoho, kdo tam chodil před 15 lety a od té doby neměl šanci si to osvěžit (otázkou je, jestli to v té době uměl, že Ondro!), to není až tak dobra zpráva.

Jenže problém je v tom, že miluju tanec. Nebo spíš "tanec". Maturitní ples jsem zvládla na pogu, na to jsem už asi stará, přeci jen se mě dospívání začíná týkat.

Každoročně se u nás pořádá Irský bál, víceméně ples složený z lidí, kteří chodí buď na irské, skotské, country nebo jiné tance. Hrdě mohu prohlásit, že minimálně o ty skotské jsem se skoro rok pokoušela a dvakrát i před lidmi vystupovala. Díkybohu za jejich skupinový charakter a něco, co by se dalo nazvat efektem roztleskávačky, ve skupině hezkých (tady šikovných) lidí tady najednou vypadáte (tančíte) lépe.

Sál zel docela prázdnotou, stoly obsazené ani ne z poloviny. To se ale měnilo v okamžiku, kdy se zahlásilo, že se jde tančit/ učit skupinový tanec. Dodnes je mi záhadou, odkud se ti lidi nahrnuli, ale připadala jsem si trochu jako na slevové akci v Lidlu.

Irské i skotské tance se vyznačují jakousi promiskuitou. Začnete u svého partnera a pak najednou nevíte, čí jste. A taky jsou to tance velmi rychlé a fyzicky náročné. To asi všechny, ale to jsem neměla šanci ověřit. A co se děje s lidským tělem, když je takhle proháněno? Potí se, potí se velmi nadstandardně, u těch soudnějších selhávají antiperspiranty, u těch méně soudných je to jen o něco horší než před tancem. Sál se plní zápachem a vy si při otočkách nenápadně noříte nos do podpaží, jestli to náhodou nejste vy.

Vztahy jsou z větší části založené na čichu, tancovat se svým je tak v pohodě, nic vás nepobuřuje, stačí se ale posunout o jednoho doprava a chlupy v nose se neklidně rolují. Jeden z irských tanců obsahoval velmi rychlou otočku na šestnáct dob, kdy se ti dva drží dost pevně. Dokážete si představit ty molekuly smradu, jak vám naráží do obličeje?

Většina přítomných žen byla taková, jak se od tanečnic očekává - štíhlejší. A pak tam byla jedna, které jsem hned u vchodu chtěla běžet gratulovat k těhotenství. Víno, co jí přistálo na stole, mě vyvedlo z omylu. A Ondra měl tu čest s ní tančit tu šestnáctidobou otočku. Jsem ráda, že neskončil vymrštěn na stěnu. Setrvačnost je svině. A ten úchop, který ta otočka vyžadovala? Zkoušeli jste už objímat baobab?

Na zakončení jedinou taneční fotku, kterou mám, Skotské hry 2016 (nácvik) a mé namakané lýtko, které si ukradlo všechnu pozornost.

Ani si nevšimnete

Vzhledem k tomu, že jdu dnes poprvé dělat vánoční věnec (lepší než pohřební, že ano), tak se pokusím vánočně naladit i vás. Snad ne tak otravně jako koledy v obchoďáku, které vás nutí k jednomu tuzemáku do pečení koupit i jeden hned na cestu, abyste trochu otupěli a mohli to zvládnout. Chtěla bych to udělat nenápadně, tak nenápadně, že si ani nevšimnete, že na konec článku vložím reklamu se svými výrobky a budu na vás tlačit, abyste si je koupili, protože bez nich Vánoce nebudou Vánoci. Bez nich uvidíte jen nešťastné obličeje dětí, které nechtěly nový iPhone, chtěli chameleona. Styďte se!

Nikdy jsem neujížděla na vánoční výzdobě, ale nikdy jsem neměla úplně takové to svoje doma, nejdřív to bylo u rodičů a pak u spolubydlících, nějak mě to nenamotivovalo. Teď je to trochu jiné, dost jsem se podílela na uspořádání nábytku, šila jsem polštáře, vybírala potah na gauč, aby ho ty chlupaté zrůdy mohly okamžitě znehodnotit, a dokonce jsem ze stejné látky ušila potah na pelech jedné z těch zrůdiček. Nebrala jsem vážně cedulku, že se nemá prát a nedejbože sušit v sušičce. Do pračky jde všechno a sušička to tak krásně odsrstí, že si nebudu s cedulkou lámat hlavu, od toho jsou nůžky, co oko nevidí,… A naštěstí to fungovalo, pere a suší se tak jednou za 14 dní. Mít rozmazlené čokly není úplně výhra.

Jen nám držte palce, ať při zapálení adventní svíce není z Lišáka Firefox.

A tady, skoro podprahově, slíbená reklama. Fifty shades of white.

https://www.fler.cz/twiggynkaa

Count the dots!

Když máte práci, kde většinu času není moc co dělat, tak můžete vnitřně umírat (na tom makám taky), a nebo se zkusit nějak realizovat. Druhá variata je pro psychiku asi příjemnější.

Třeba se mi jednou podaří to nějak zužitkovat.

Buy my Volvo, please

Opět jsme pojízdní! Váhali jsme, co že si pořídíme za přibližovadlo. Já se teda moc aktivně nepodílela, stále jsem neřidič a můj plat je tak legrační, že se mi nechce ho vyhodit za něco, co by mohlo dopadnout třeba posláním komisařky do prdele, že ano. Tak jsem aspoň posuzovala barvu auta a na místě i pach.

Něco novějšího? Tyjo, má to cenu, když v tom jezdí ty línající bestie?

Něco silnějšího? Uznávám, že by bylo záživné sledovat, jak psi rotují po kufru v zatáčkách, ale asi také ne.

Škodovku? NIKDY!

Znáte tuhle reklamu?

Zněla mi v hlavě už nějakou dobu, Volvo mě přesvědčilo. Takže jsme si koupili (my, haha, Ondra koupil) také auto vybavené vnitřkem i venkem, kola má čtyři a i volant se točí. Sice je o nějaký ten rok novější a místo duchů na zadním sedadle je tam jako přidaná hodnota jen šílený smrad, ale na to máme ty naše chlupáče, aby to přerazili. Lepší než Yankee Candle.

My nepapáme granulky

Po letech odolávání se to zlomilo. Diagnóza zní: pejskař. U jednoho psa v bytě se to dá zvládat, mozek vám funguje na vlnách, které dokážou rozkódovat i lidé bez čtyřnohých věznitelů. Se dvěma toto končí. Buňky v mozku změnily svou strukturu a s Ondrou jsme vyřazeni z normálního života.

Přišlo vám nechutné, když matky rozebírají konzistenci hoven svých dětí? My se přištihli, že to samé děláme u psů. Protože není lepší zábavy, než sledovat, že mrkev nakrájená na kolečka je i po projití Buřtem stále na kolečka. Jen lépe srovnaná. Ještě větší rozměr tomu dává to, když mají sraní synchronizované, tlačí a poulí na sebe oči z metrové vzdálenosti. Už to chce jen fotečku do rodiného albíčka. A pár gramů olova do hlavy.

Nemáte večer co dělat? Nasedněte na psy a donuťte je pohybovat se dopředu. Psí dostihy jsou vážná věc!

Oni mezi sebou ale udělali velký pokrok, Teo Ronalda už nešikanuje. Teda ne v tom špatném, teď ho šikanuje v dobré víře - chce si hrát. Rotuje a mlátí ho zadnicí přes tlamu, žďuchá do něho a snaží se ho probrat z jeho buřtího zenu. Ronald hru nikdy moc nechápal, nezměnilo se to ani teď. Jde s prosebným výrazem žduchat do nás. Dokonce to došlo tak daleko, že Teo vezme hračku, položí ji na půl cesty mezi sebe a Ronalda a chvíli dělá, že tu hračku chce a pak ji Buřtovi přenechá. Ten si ji vítězoslavně vezme do pelechu a nebohého Tea ignoruje dál.

S ostatními psy ale neumí komunikovat ani jeden. Jednou jsem je venčila společně. A už to nikdy nehodlám opakovat. Tolik sprostých slov a odkazů na útulek jsem dlouho neřekla. Diváků jsem měla bohužel hodně. Jenže když vám jeden pes rotuje na vodítku a neví, jestli si chce hrát a nebo se rvát, tak u toho pro jistotu dost hlasitě ječí a druhý vám spálí ruku vodítkem, protože narozdíl od prvního má jasno v tom, co chce - chce psa ojet - nervy povolí. Koule už nemá, mozek pravděpodobně vzali na sále preventivně taky.

Dlabem na to!

Když se něco stane jednou, může to být jen náhoda, když se něco stane dvakrát, stane se to i potřetí. Tak nějak zní moudro od přeceňovaného současného autora. A jak řekl, tak se stalo.

Poprvé jsem dýni dlabala v Anglii, sama. Podruhé jsme dlabali už dva. Potřetí jsem netroškařila, bylo nás rovnou pět! Pět pompézních uměleckých děl v jedné místnosti. A pak samozřejmě naše dýně.

Prohlásit "Neberte dýně, doneste chlast a jídlo," se neukázalo být dobrým tahem. Sežeňte 5 velkých hezkých dýní na jednom místě, fakt. Nakonec se zadařilo, byla i místa, kde nebyly ve slevě, takže jich bylo dost. Beztak budou mít teď důchodci plné sklepy dýní, protože byly jen za 15,- za kilo, neber to!!! Nevadí, že nejsou zas tak chutné. Jsou vůbec tyhle velké jedlé?

K velkým jsme přibrali i hokaido, aby párty byla dostatečně tematická. Gastropár byl ve svém živlu. Já pekla dýňové cupcakes, Ondra dělal dýňovou polévku. Bylo to tak dobré, že se nestihla udělat ani fotka.

Byla jsem odvážná a všechnu špinavou práci udělala téměř sama, zabít a vykuchat dýně je ta nejméně zábavná část, a taky máme fakt malou kuchyň. Není fat people friendly. Ale to my taky ne.

Ondrův tatínek nám půjčil profi nástroje na dlabání ovoce/zeleniny. Ano, takové věci existují. Zbýval už jen vybrat motiv. Aby se všichni shodli na jednotném tématu, bylo trochu nereálné, tak jsme nikoho nebuzerovali a tvořili, jak se nám chtělo. Psi věrně asistovali. Kusy dýně byly všude, kromě igelitu k tomu určenému. Věrný kamarád Teo ale všechny obcházel a popadané zbytky ekologicky likvidoval.

A tady je výsledek.

Chuck fucking Palahniuk!

Uživatelka XX se zúčastní události Chuck Palahniuk: autorské čtení povídky Románek.

Chvíle zírání do monitoru. Chuck v Česku? Omg, omg! Máte svoji modlu z dob mládí, kterou prostě chcete vidět na vlastní oči? Tak tohle je ta moje. Zvrácený padesátník z USA, srdcovka.

Koukám na Ondru. Nemohl si nevšimnout mého dětinského nadšění. Co na tom, že mají v práci frmol, bere si dovolenou. (Tímto bych se chtěla omluvit paní šéfové za způsobené nepříjemnosti, ale ono to bylo vážně boží!)

A tak jsme jeli na otočku do Brna , abychom si poslechli, jak nějaký týpek čte. Návrat domů po půlnoci ani vstávání po páté nás neodradilo.

Klasická D1 byla zasekaná, moje nervozita rostla, nechci ztratit tolik hodin na cestě a nedojet. Bych mu šla bušit na hotel, jen abych mu řekla "Hi!". GPSka nás chytře navedla okolo dálnice a stihli jsme v pohodě. Nikoli autor. Jeho GPSka nebyla tak prozíravá. Dorazil se zpožděním a pořadaté se omluvili, že se potřebuje najíst a trochu oddechnout. Když procházel, ignoroval lidi a bála jsem se, že přijdu o svého oblíbence.

Vevnitř se nedalo čekat, lidí bylo víc než kyslíku, tak jsme se šli protáhnout ven. Že je Morava samostatná jednotka, to vím už z posledně, ale stejně ty kulturní rozdíly ještě nedokážu přijmout bez mrknutí oka. Mamina 35+, a tak 75 kilo plus. Legíny navrhované pravděpodobně Dexterem, a nebo prostě jen chtěla vyzdvihnout ženství a menstruaci. Protože bílé legíny pocákané červenými fleky... nemám pro to racionální vysvětlení. Stejně jako pro tylovou sukni, kterou měla přes ně. A (asi) plyšáka na čelence. Vysoce dekorativní. Ale ani to neodstínilo pohled na rozeplou mikinu, ze které měla vyvalené poctivé ňadro, na němž měla přisáté dítě předškolního věku. Mnula jsem si oči dost dlouho, byla tam stále.

Konečně se začalo něco dít, šli jsme si sednout. Dozvěděli jsme se, že večer bude dvojjazyčný. Proč?! Věkový průměr byl maximálně 23 let (ano, byli jsme tam staří), v tomhle věku se moc nestává, aby lidi neuměli anglicky. A když jdou na anglické předčítání, je pravděpodobnost, že nebudou rozumět, téměř nulová. I po optání, jestli je třeba tlumočit, se nikdo neozval. Nevadí. Bude se předčítat po částech. Anglicky a pak česky.

Autor předčítal poutavě a srozumitelně. Slečna, která to četla česky, vypadala, že na pódiu moc být nechce. Zkracovala pasáže, četla na jeden nádech, takže poznat konec věty se moc nedalo a tón byl naprosto napřesdržku. Slyšela jsem jen občasné zaúpění z publika nad překladem, který rozhodně nepatřil k naprůměrným.

Po dočtení se otevřela diskuze, jsem ráda za odvážlivce, kteří se ptali. On odpovídal naprosto lidsky, přemýšlel o tom, byl vtipný, a je jedno, že je mu přes padesát a je gay, kalhotky bych mu tam hodila hned.

Nejvíc mi utkvělo, když vyprávěl o připravované knize/omalovánce. Krásný pragmatický přístup. Lidi si ji musí koupit, protože omalovánku knihovna půjčovat nebude, nepůjčíte si už vybarvenou omalovánku, ani od přátel. Každý si to chce udělat sám. Žádná koupě z druhé ruky. A taky většina to zkazí, takže si koupí dvě. Marketing done right.

Když se ptali na vztah k jeho dílům a k tomu, když je někdo předělá/zfilmuje, odpověděl, že k nim nemá vztah žádný. Že i to, co nám četl, pro něj už nic neznamená, akorát příjem. Jo, bylo mi to sympatické. Je svůj.

Ptali se ho, kde čerpá inspiraci, bez okolků přiznal, že poslouchá historky lidí, a když jich má na dané téma několik, dá to dohromady. Krade příběhy. A že se při kazdém letu modlí, aby nespadlo letadlo, ne dokud nebude mít třetí historku o "masturbation gone wrong", aby to mohl sepsat do příběhu. Těším se. A doufám, že letadlo nespadne ani pak.

Jen lehká závist kámošce, která se zeptala, jestli si s ním může podat ruku. Odpověděí jí bylo: "Why don't you give me a high five!" Následováno nerozhodností, jestli podat ruku nebo plácnout. Zvládli oboje!