Běž učit, říkali, bude to zábava, říkali

Určitě to všichni znáte, chcete dělat jakékoli povolání, jen ne jít ve šlépějích rodičů. Jelikož mamka učí a já se dětí bojím, nikoho neudivilo, že při zmínce o tomto povolání jsem vytahovala kříž a odříkávala otčenáš. O to víc šokující pro všechny bylo, když jsem kývla na učení dětí ve školce. Německých dětí. Češtinu.

Nebrala jsem v potaz kamarádské rady o tom, že děti jsou jako velociraptoři a cítí strach, dokonce jsem se tomu, já bláhová, smála. Obávám se, že po dnešním zážitku se budu smát už jen hystericky, za rytmického kývání, uložena ve vypolstrované místnosti.

Že jsem nejdřív dorazila do úplně jiné školky, to asi nikoho neudiví, ani já se tím nenechala vykolejit. Proč používat google, když personál jiné školky vás do té správné pošle taky. Za to ho nemám ráda, kdyby mě poslali do další, úplně jiné školky, mohla jsem žít dál svůj klidný život. Ale ne, stalo se, dorazila jsem a byla mi přidělena první skupina dětí.

Čekáte, že Němci budou mít kázeň, nastoupí vám tam, secvaknou paty a ležérně pozdraví zdviženou rukou. Ale kdeže, ta skupina malých anarchistů tam naběhla, jako kdyby je někdo lehce popohnal vodním dělem a jakékoli snahy o získání pozornosti selhávaly. Protentokrát jsem si řekla, že násilí a zvýšený hlas vynechám, tak jsem jim dala pastelky a papír. Lídr mi dával najevo, že to je pro děti a on kreslit nebude, a taky už zná "Dobrý den" a "modrá", takže tohle si můžu strčit někam. A napsal na papír svoje jméno. Za jeho špatné vyslovení se mi dostalo opovržlivého pohledu a přemýšlel, jak mě deportovat zpět do Česka. V tu ránu tam začalo pobrekávat dítko, protože jiné dítko otočilo fotku, na kterou se koukalo. V tu chvíli jsem doufala, že omdlím a na konci se vzbudím a dostanu pochvalu, za dobře odvedenou práci. Přes veškeré snahy se nezadařilo a protrpěla jsem si to až do konce. Zachránilo mě to, že umím kreslit zvířátka, tak všichni, kromě Lídra, chtěli nakreslit zvířátko. Česky jsem je nenaučila nic.

Pančelka odvedla jednu skupinu a se slovy, jaké to bylo, vedla druhou. Zmohla jsem se jen na jedno slovo: "Anarchie." Kdybych tušila, co nastane, neřekla bych jedinou stížnost. Tyhle děti měly češtinu poprvé, znalostmi se tedy od té první skupiny neodlišovaly, ale byly vyděšené skoro jako já. A nemluvily. Jedno dokonce nereagovalo ani na to, když do něj kolegové štouchali pastelkami. Zamlklá dítka si sem tam povzdychla, a já si opět přála ztratit vědomí. Ale oproti první skupině jsem byla úspěšnější, dvě děti se naučily "Ahoj!"

Personál z mého výkonu vypadal tak zděšen, že se mě ptal, jestli ještě někdy chci přijít. Samozřejmě, že nechci, ale přece nad sebou nenechám vyhrát bandu děcek. Příště beru pexeso, taser a jdu do toho znova!

Stay hypochondr

Být hypochondrem v dnešní době a v naší zemi není jednoduché, to vám povím. Vlastně od konce června jsem víc nemocná než zdravá. Na začátku, kdy jsem měla teploty a měla jsem se učit na zkoušku, jsem si zašla k naší nové doktorce. V čekárně jsem kašlala tak, až na mě lidé koukali a přáli mi brzkou smrt, protože jsem jim rušila jejich hovory, kde a co Mařka dělá a taky s kým. Paní doktorka mi změřila tlak, napsala sirup a poslala domů. Proč poslechnout plíce, když máte tlak stodvacet na sedumdesát. Ale tak s kámošem paralenem a codeinem jsem se nakonec učit zvládla a postupně mi bylo lépe. Pár dní. Než paní doktorka odjela na dovolenou.

To jsem se dusila, až to rušilo ostatní členy rodiny ve spánku a tudíž jsem byla vykopnuta na pohotovost. Ne, že by to bylo až tak akutní, ale k naší zastupující paní doktorce jen tak někdo dobrovolně nejde, ale o tom později. Pan doktor se tvářil, že jsem ho zrovna vyrušila od psaní diplomky, ale poslechl si tuberáčka. Hypochondr byl uklidněn, že neumírá na černý kašel a tuberkulózu dohromady. Ale kromě poznámky, že mám na zádech asi nějakou vyrážku, mi neřekl nic. Tu vyrážku mám od puberty, akné se tomu říká. Každopádně jsem odcházela s prášky na alergii. Děkuji, asi.

O pár týdnů později jsem kašlala stále, do toho se mi vrátily teploty a unavená jsem byla pomalu i na spánek. Na naléhání jsem si zašla k té výše zmiňované paní doktorce. Doktorce, od které jsem kdysi odešla, protože mi tvrdila, že simuluju sníženou funkci štítné žlázy. Koukáte, co, jaký jsem boreček. Vy zmáknete ovládat maximálně příčně pruhované svalstvo, ale já, já mám nad svým tělem perfektní kontrolu. Srdeční tep si upravuju podle rytmu hudby. Její univerzální léčebná metoda tkví v tom, že všem radí, aby zhubli. Ano, sama nejsem zrovna příznivcem přeplněných tvarů, ale slyšet tohle od někoho, kdo si musí při vstávání židli ze zadnice sundávat násilím, to se nedá brát moc vážně. Na její obranu, mně to nikdy neřekla, já byla odjakživa ta anorektička. A ještě lepší metody má na zlomeniny. Bráchovi se povedlo zlomit si malíček, mám pocit, že dokonce nadvakrát. "Ovažte si to doma", zněla rada odbornice.

Jednu výhodu to má, čekárna byla docela prázdná. Když jsem u ní už seděla, stihla si vyřídit pár telefonátů, přečíst esemesku, sdělit mi, že když už to mám měsíc, není to snad tak akutní, abych si nepočkala na svoji doktorku a sestře přes dveře povědět, že se už těší, až jí skončí ten záskok, že je to hrozný. Ale aby mě setřásla, nechala mi udělat nějaký základní krevní test na zánět. Tam jsem byla dnes. Sestřička nastříkala desinfekci na tamponek a chtěla mi místo vpichu vydesinfikovat. Ale ráno holt ruce dělají, co se jim zachce, tak tamponek spadl na podlahu. Hbitě ho sebrala a vydesinfikovala (?) mi tím tu ruku a než jsem stihla jakkoli reagovat, měla jsem jehlu v žíle. Doufám, že v rámci úspor byla aspoň použitá. Dvě hodiny od odběru tu sedím a doufám, že ta boule, která se mi tam udělala, zmizí.

Mám suchý kašel, oblečení ani ne

Když přišla letošní první letní vedra, mé tělo si to vyložilo po svém a zatopilo mi taky. Horečky jsem neměla leta, takže jsem sepisovala závěť. Když mně dřív u doktorky měřili teplotu, setkávala jsem se zkoumavými pohledy, jestli fakt žiju, když mám 35°C, ale nejdříve museli vyzkoušet několik teploměrů, jestli to třeba není rozbité. Není, rozbitá jsem akorát já.

Už se jen občas dusím, ale dusit se můžu i venku a venku bylo tak hezky, příjemně, už nepražilo slunko, tak jsem se domluvila s kamarádkou, že vezmu Lišáka a projdeme se. Scházíme se vždy na křižovatce. Tam má zahradu i má jiná kamarádka, zrovna byla venku a volala, jestli si nepůjdu zahrát badminton. Říkám, proč ne, ze zahrady uvidím, až kámoška půjde. Při nejhorším mě uslyší, protože i když jsem se do košíčku trefila všehovšudy dvakrát, dávala jsem do toho vše aspoň akusticky, profesionální tenistky by se hanbou šly zahrabat. Po 15 minutách stále nikde, divné. Sice ani jedna nikdy nechodíme na čas, ale tohle už bylo moc.

Nakonec slyším z druhé strany, než jsem vyhlížela, jak volá jakési sprosté slovíčko, byla až u nás doma. Když jsem zacházela na zahradu, ona zrovna procházela kolem budovy a ani jedna jsme tu druhou neviděla. A mobil? Na takovou chvilku to nemá cenu brát.

Ale hlavní je, že jsme se našly. Po pár kilometrech jsem vyjádřila obavu z těch černých mraků. Má obava byla potvrzena zahřměním. Otáčíme se, otáčí se i vítr. Zrychlujeme, vítr má dost navrch. Přibližující se provazy deště se mi nelíbily natolik, že jsem byla ochotna zrychlit i do klusu. Kolem nás létalo listí. Po chvíli jsem měla pocit, že na konci vodítka není pes, ale drak. Jakože ho to nadnášelo, ne že by chrlil oheň, i když uznávám, že by to mělo větší šťávu. Déšť nás dohnal dost brzo, po minutě jsem na sobě neměla suchého NIC. Po cestě byla restaurace, tak jsme se schovaly ke dveřím, ale hodní majitelé nás pozvali dál a nalili i čaj. Teo dostal vodu. Samým vděkem do ní šlápl a převrhnul misku. Očividně to bral jako výsměch, že kdyby se jako chtěl napít, stačí si olíznout kožich.

Z okna jsme sledovaly, jak se venku kutálí květináče a létají cedule, u toho pomalu usrkávaly čaj a čekaly, až to přejde. Po chvíli už vylezlo slunko a my se mohly vydat domů. Slunko! Kdo se ho prosil, aby svítilo, když jsme byly totálně promočené! Těšila jsem se na další horký čaj doma a na to, jak o tom napíšu úžasně vtipný status na fejsbůk. Ani jedno z toho nešlo, protože v celé ulici nejde proud. Nejde tak dlouho, že už se stmívá a má naděje na to, že to dnes ještě půjde, mizí. Dokonce jsem si začala dělat věci k seminárce, než jsem dostala spásný nápad napsat o tom blog a posunout tím školní povinnosti zase o nějakou tu hodinu dál.

Blbý a blbější

Lišák je poslední dobou v nevídané formě. Začnu hezky postupně.

Před týdnem jsem šla venčit k nám do lesa, byl výjimečně poslušný a les byl liduprázdný. Ideální kombinace pro poskytnutí nějaké té svobody. Dala jsem mu košík a vypustila ho. Hodný vydržel být relativně dlouho, tu snahu mu zkazila až srna. Zahučel za ní ze srázu někam do křoví, ona odskotačila pryč. Psa jsem neviděla. Slyšela jsem jakési chroptění, tak jsem ho volala a k mému překvapení ke mně běžel. Cosi ale nebylo, jak má být. Možná to byl košík celý od krve, možná to byly ty zakrvavené tlapky. Hlavou mi proběhlo, že se ten kokot vyválel v mršině a teď oba umřeme na všechny choroby světa. Po chvíli odhánění jsem si všimla, že se mu u nosu dělají krvavé bublinky, hurá, umře možná jen on. Krev byla jeho. No vyděšená jsem hned šla domů, on nechápal, co jako dělám, že jsme venku byli teprve chvilku. Doma pak chodil, na všechny vrtěl ocáskem a pčíkal na ně krev.

Se zahojeným rypáčkem jsme se jali zdolat Ještěd. Lidí chodilo hodně, tak byl celou dobu na stopovačce a pořád se ohlížel, kde se courám, a aby mi dal najevo pohrdání mým nízkým tempem, obíhal vesele kolem stromů a já kolem nich musela běhat pak také. Ono by to bylo v pořádku, kdyby tam všude nebyl tající sníh a já neměla jarní kecky. Každopádně jsem na sebe byla pyšná, že i když to klouzalo vážně svinsky, nespadla jsem. Už jsem měla i na dohled silnici, která je finální cestou k vrcholku. Asi jsem se zahleděla moc upřeně, protože v tom momentě jsem hodila tlamu, až mi z toho ulétly brýle! Nahoře jsme chvilku poseděli, Teo jen štěkal na každého psa a jednomu pánovi začal lovit přívěsek na klíče (kdo si taky dá nějaký kuní ocas na klíče, že ano), jinak byl úplně vzorný.

Dolů jsme to v rámci úspory času vzali pod lanovkou, když spadl kamarád, bylo to vtipné. Když se rozjely tlapky Teovi, bylo to také vtipné. Když jsem hodila tlamu já, rozesmála jsem se natolik, že jsem ztratila rovnováhu úplně a začala se dolů kutálet. Po osušení slz smíchu jsem se probrala do reality a všimla si, že mám mokrý bok i záda. Osvěžující.

Ovšem dnešní venčení tomu nasadilo korunu. Sehnala jsem nám na venčení mladíka s fenkou bulteriéra. Teo bývá většinou hodný, když jde i fenka, a drží se poblíž. Ale jelikož nemá rád stereotyp, dneska se na to vybodl. Takhle urputně mě snad ještě neignoroval. Proč by mi to měl usnadnit, když se snažím dělat dobrý dojem na páníčka. Klasické obíhání všech laviček, stromů, značek, abych ho musela rozmotávat, to už ani nevnímám a dělám to automaticky. Jeho fenka ale asi nikdy stopovačku neviděla, přišlo jí to jako nejzábavnější věc na celém světě, tak se do ní zahryzla a začala s ní zápasit. Zmatený Teo kolem nás začal kroužit, já vůbec nestíhala, co se děje. Nakonec jsem skončila omotaná vodítkem a nějaký ze psů se rozběhl. Ano, tušíte dobře. Prohlédla jsem si asfalt z blízka. Když už nic jiného, pohled na nás královsky pobavil.

Doma je ale úplný salámista a nic ho nevyvede z míry. Bohužel opravdu jen doma.

Těžký život trhovce

Chcete-li se cítit docenění a zbohatnout, nejezděte v žádném případě prodávat na trhy.

Jsou to mé první trhy mimo vánoční období, takže jsem ani nepočítala, že budu odvážet bankovky naložené v kolečku, spíš jsem byla zvědavá, a taky jsou to trhy, kde se neplatí nájem stánku, protože jsou v rámci rozvoje regionu a zdejších patlalů.

O těch vánočních nám hrála velmi příjemná hudba skládající se z přibližně 5 koled opakujících se dokola. Plus jedno přibližně dvacetiminutové sólo zaseklé nahrávky, kde se opakovala několikasekundová smyčka. Kdyby nedávali výběr skladeb do rukou zvrácených a pomstychtivých individuí, spousta prodejců by nesla lépe, že tržby jsou, jaké jsou. Tentokrát to dýdžej vopepřil výtahovou hudbou, popřípadě bývá ještě slyšet, když čekáte na přepojení hovoru. To je přesně ta hudba z nejspodnějšího dna hudebního průmyslu, o které jste ani netušili, že existuje. Každý tón vám ubližuje, a kdyby ji znali nacisti, rozhodně by to zahrnuli do svých mučicích praktik. Pravidelně se to střídalo s poněkud falešně zpívanou písni o libereckém kraji, jaký je fajn a jak ho TU všichni znaj (což je velmi šokující informace, člověk většinou ví, z jakého je kraje, ale tady to bylo potřeba z nějakého důvodu prostě ještě zdůraznit). Můj stánek je přímo proti výtahu, několikrát jsem přemýšlela, že vložím hlavu do dveří, počkám, až se zavřou a hlavu si nechám utrhnout.

Už zařizování před samotnými trhy bylo veselé. Jezdíme s kamarádkou, dohlížíme si na stánky, když se ta druhá toulá a taky bychom pravděpodobně umřely nudou, kdybychom si čas nemohly krátit konverzací. Chtěly jsme tudíž stánky vedle sebe. Psaly jsme to organizátorce obě, mně odepsala, ale tuto otázku ignorovala, kamarádku ignorovala úplně. Jaké překvapení, že jsme vedle sebe nebyly. Ale šlo to zařídit. Z druhé strany mám pána, který tam má jen propagační stánek s ručně dělanými dřevěnými podlahami. Pán je hrozně milý, chytrý, komunikativní a donesl mi palačinku. Rozhodně nejlepší stánkařský kolega!

A taky vlastní magickou parketu. Nevím co je na ní magického, ale snažila jsem se na to vážně přijít. Kdykoli někdo prochází, pohladí si prostě přesně tuhle jedinou a konkrétní parketu. Bylo to natolik komické a fascinující, že jsem se s ním na to téma dala do řeči, on mi parketu podal a něco jsme kolem ní řešili. Lidé stánek míjeli bez povšimnutí. Jeden pán už byl skoro pryč, když tam tu parketu vrátil. V pánovi hrklo, otočil se, pohladil parketu a dobrou čtvrthodinku si vydržel povídat o podlahách.

Jako bonus sedíme úplně v izolaci na místě, kde ani většina návštěvníků neví, že ještě jsou stánky. A taky jsme v části, kde jsou lidé z chráněných dílen. U jednoho stánku prodával pár chráněnců (jestli se jim tam říká, fakt nevím), pánovi se velmi líbila moje kolegyně, šel se ji pln naděje zeptat, z jaké dílny že je ona. Následně si ji několikrát vyfotil a focení opakoval minimálně každou hodinu, fotek jedné osoby prostě není nikdy dost. Jeho přítelkyně si to ale rozhodně nemyslela. Po chvíli k nám přišel a donesl keramická sluníčka pro štěstí. Jedno podal jí a pak se otočil na mě se slovy: "Vy jste kolegyně" a podal mi taky jedno, následně se otočil zpět k mé kolegyni a řekl: "A vy jste krásná." Ano, i chráněnec z dílny dokázal mé dokopané sebevědomí ještě víc zabít.

V momentě, kdy jsme obě dojedly obrovský krajíc chleba s domácím sádlem (to tam prodával jiný stánkař), donesl nám zamilovaný chráněnec indiánky. S vaječným likérem uvnitř. Já nejím indiánky, kolegyně pro jistotu ani ten likér. Bylo nám hloupé to odmítnout, respektive bychom neměly ani šanci, tak jsme to začaly s křečovitým úsměvem okusovat. A v nestřeženém okamžiku to zabalily a hodily do koše. Tímto se omlouvám případným hladovým africkým dětem, ale fakt to bylo hnusné a pravděpodobně by je to i zabilo.

Nechce se mi vymýšlet nadpis

Možná si ještě pamatujete, jak jsem nezřízeně tiskla na zkoušky a došel mi papír. Tento stav trvá stále. Až dnes, kdy jsem chtěla konečně skočit s daňovým přiznáním, mi došlo, že je to problém. Ale tak nejsem nemohoucí a máme papírnictví, řekla jsem si a poslala tam tátu. Od maloměstských obchodů člověk nečeká, že budou mít na skladě nejnovější vymoženosti z oboru, ale že v papírnictví nebude ten nejobyčejnější papír, to udivilo i velmi otrlého jedince, jakým jsem.

A abych neměla moc pestrý společenský život, nechala jsem vykastrovat pana Lišáka, jelikož byl jednokulka a časem by s tím mohl mít dost problémů. To naivní zvířátko s naprosto upřímnou radostí skočilo do auta, protože hurá, jede se na výlet! Na veterině všechny uvítal a nic netušíc si odklusal pryč s panem doktorem. Když jsem si ho vyzvedávala, vrtěl ocáskem do všech stran, ale jsem si naprosto jistá, že ustal při pohledu na mě a očima mu problesklo cosi o zrádcích a tyranech. A jako by nebyl nemotorný sám od sebe, vyfasoval slušivý a vysoce módní límec.

No a od té doby dřepím doma, protože tatíkovi nelze vysvětlit, že límec není jen na oslňování, je to doplněk funkční a má zastat můj neustálý dozor a okřikování. Ale aby to bylo fér, okřikuju i sebe, protože se mi taky hojí rána. Teda koule jsem neměla ani předtím. Jelikož blog čte i babička, nemůžu říct, že se mi hojí tetování. Aplikací barvy do kůže se ze mě totiž stal vrah nemluvňat a každý večer před spaním zabiju aspoň jedno malé koťátko, abych se uklidnila.

Oba nejsme tedy úplně mobilní. Ale jen jednoho z nás to bolí a hýbat se mu opravdu nechce, pejsek to není. Toho musím usměrňovat, aby si neurval stehy, kdykoli otevřu dveře, vystřelí z nich jak dostihový kůň z boxu. Připadám si jako největší tyran, že mu nedopřeju ani trochu pohybu. Což o to, klidně by mohl chodit na vycházky na vodítku. Kdyby nebyl debil. Než bych prošla ulicí, vzteky by mu popraskaly pravděpodobně všechny stehy a možná i nějaká cévka.

Před několika týdny jsme byli na socializační vycházce - 12 psů celkem, feny z toho jen 3. Byla jsem v naprostém šoku, že on byl v takovém šoku, že ani neštěkal a kamarádil se i s černými. Tento stav trval úžasnou čtvrthodinku. Pak se poprali jiní psi a Teo, strážce pořádku a nepřítel jakéhokoliv zbytečného násilí, se do toho vložil a vydržel všem okolo ničit nervy až do samotného konce vycházky. Trochu mě uklidnilo, že když se cvičilo, vyšel z toho lépe než ostatní. Anarchii takového stupně jsem viděla poprvé v životě. On už ležel, zatímco ostatní páníci tlačili pejsky k zemi násilím, protože přece nebudou ležet, když nejsou unavení! U nás je větší problém "sedni", když i po několikátém zopakování stále nebral na vědomí, že si má sednout, zařvala jsem na něj tak mohutně, až se posadili i jiní psi a několik jejich páníčků.

Základní poslušnost nikdy nebude jeho silná stránka, takže s ním dělám prvky dog dancingu, nepotřebné věci mu jdou výborně. Nejhorší je ale ta část, kdy mu chcete vysvětlit nový povel, zatímco on vám nadšeně skáče k noze, lehá si, převalí se na bok, udělá sud, oběhne vás do kolečka a pak se začne plížit. Po vykonání téhle sestavy se na vás podívá s pocitem totálního zadostiučinění, a když nenakulím piškot, je velmi uražen. Ale naučila jsem ho slalom mezi nohama a jsem na něho patřičně pyšná!

Teo anarchista, všichni psi leželi směrem dovnitř, on ne.

Teo satelitem

Pes sabotér

Valentýna jsem nechtěla trávit s flaškou Jamesona u romantického filmu, kdy bych nebohého Lišáka držela za tlapku, tak jsem se domluvila s jedním mladíkem na společném venčení našich chlupatých blbců. Oba jsme toho druhého přesvědčovali, že zrovna ten náš pes je větší trubka. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, ale pravděpodobně jsem vyhrála. A to velmi drtivě.

Že pan Lišák má své mouchy, věděl, poznali jsme se totiž právě přes tento blog. Takže byl připraven na ledasco. Přivítání proběhlo skoro až hladce. Jen trochu hysterického štěkotu a pak si chlapci docela i hráli. Než se můj pejsek ocitl na pejskovi druhém. Vyříkali si, kdo je mamka a byl chvilku klid. Chvilku. Můj drahoušek se do druhého, naprosto nekonfliktního psa, zakousl, a že to nebyla hra, mi došlo, když jsem mu z tlamy vytahovala srst. V tu chvíli mi už bylo hodně trapně a bála jsem se, že dostanu vodítkem přes hřbet.

Ještě jsem zkusila Lišákovi dát košík a pustit ho z vodítka, protože jsem byla přesvědčená, že agresi u něho vyvolává právě vodítko. Nene, zase se koná změna a dozvěděla jsem se, že o svém psovi nevím zhola nic. Opět se vrhl zabít svého kamaráda. To byla poslední kapka a na vodíku skončili oba. Jenže Lišák hystericky štěkal a točil sebou do všech stran a nedalo se normálně jít. Takže jsem šla s několikametrovým náskokem a velmi naštvaným výrazem. Myslím, že nejeden kolemjdoucí si myslel, že jsem nedostala k Valentýnu bonboniéru.

Takhle jsme šli hodinu, občas jsem se otočila, jestli to ještě můj spoluvenčitel nezabalil. S rukama vytahanýma až ke kotníkům jsem se zastavila a přemýšlela, jestli psa uvážu ke stromu, psa nakopnu tak silně, že doletí až do pelíšku nebo jestli si lehnu do klubíčka a za zoufalého pláče tam umřu. Nakonec jsme si prohodili psy. Mé škodolibé jádro si ten pohled užívalo, hlavně v momentě, kdy roztočený Lišák knockoutoval mladíka na druhém konci vodítka a ten sebou švihl o zem. Já si užívala táhnutí do kopce druhým psem, který prožíval paniku nejvyššího stupně, když ho páníček vyměnil za toho zrzavého rotujícího hysterického debila.

Nakonec se situace uklidnila a dostali jsme se do vzdálenosti, kdy jsme mohli komunikovat bez vysílaček a procházka se protáhla na víc než 5 hodin. Když jsme se loučili, šel si Lišák k druhému psíkovi čuchnout. A začal šťastně vrtět ocasem. Občas je vážně těžké ho nezabít.

Ale jinak je rozkošný