Když přišla letošní první letní vedra, mé tělo si to vyložilo po svém a zatopilo mi taky. Horečky jsem neměla leta, takže jsem sepisovala závěť. Když mně dřív u doktorky měřili teplotu, setkávala jsem se zkoumavými pohledy, jestli fakt žiju, když mám 35°C, ale nejdříve museli vyzkoušet několik teploměrů, jestli to třeba není rozbité. Není, rozbitá jsem akorát já.
Už se jen občas dusím, ale dusit se můžu i venku a venku bylo tak hezky, příjemně, už nepražilo slunko, tak jsem se domluvila s kamarádkou, že vezmu Lišáka a projdeme se. Scházíme se vždy na křižovatce. Tam má zahradu i má jiná kamarádka, zrovna byla venku a volala, jestli si nepůjdu zahrát badminton. Říkám, proč ne, ze zahrady uvidím, až kámoška půjde. Při nejhorším mě uslyší, protože i když jsem se do košíčku trefila všehovšudy dvakrát, dávala jsem do toho vše aspoň akusticky, profesionální tenistky by se hanbou šly zahrabat. Po 15 minutách stále nikde, divné. Sice ani jedna nikdy nechodíme na čas, ale tohle už bylo moc.
Nakonec slyším z druhé strany, než jsem vyhlížela, jak volá jakési sprosté slovíčko, byla až u nás doma. Když jsem zacházela na zahradu, ona zrovna procházela kolem budovy a ani jedna jsme tu druhou neviděla. A mobil? Na takovou chvilku to nemá cenu brát.
Ale hlavní je, že jsme se našly. Po pár kilometrech jsem vyjádřila obavu z těch černých mraků. Má obava byla potvrzena zahřměním. Otáčíme se, otáčí se i vítr. Zrychlujeme, vítr má dost navrch. Přibližující se provazy deště se mi nelíbily natolik, že jsem byla ochotna zrychlit i do klusu. Kolem nás létalo listí. Po chvíli jsem měla pocit, že na konci vodítka není pes, ale drak. Jakože ho to nadnášelo, ne že by chrlil oheň, i když uznávám, že by to mělo větší šťávu. Déšť nás dohnal dost brzo, po minutě jsem na sobě neměla suchého NIC. Po cestě byla restaurace, tak jsme se schovaly ke dveřím, ale hodní majitelé nás pozvali dál a nalili i čaj. Teo dostal vodu. Samým vděkem do ní šlápl a převrhnul misku. Očividně to bral jako výsměch, že kdyby se jako chtěl napít, stačí si olíznout kožich.
Z okna jsme sledovaly, jak se venku kutálí květináče a létají cedule, u toho pomalu usrkávaly čaj a čekaly, až to přejde. Po chvíli už vylezlo slunko a my se mohly vydat domů. Slunko! Kdo se ho prosil, aby svítilo, když jsme byly totálně promočené! Těšila jsem se na další horký čaj doma a na to, jak o tom napíšu úžasně vtipný status na fejsbůk. Ani jedno z toho nešlo, protože v celé ulici nejde proud. Nejde tak dlouho, že už se stmívá a má naděje na to, že to dnes ještě půjde, mizí. Dokonce jsem si začala dělat věci k seminárce, než jsem dostala spásný nápad napsat o tom blog a posunout tím školní povinnosti zase o nějakou tu hodinu dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat