Určitě to všichni znáte, chcete dělat jakékoli povolání, jen ne jít ve šlépějích rodičů. Jelikož mamka učí a já se dětí bojím, nikoho neudivilo, že při zmínce o tomto povolání jsem vytahovala kříž a odříkávala otčenáš. O to víc šokující pro všechny bylo, když jsem kývla na učení dětí ve školce. Německých dětí. Češtinu.
Nebrala jsem v potaz kamarádské rady o tom, že děti jsou jako velociraptoři a cítí strach, dokonce jsem se tomu, já bláhová, smála. Obávám se, že po dnešním zážitku se budu smát už jen hystericky, za rytmického kývání, uložena ve vypolstrované místnosti.
Že jsem nejdřív dorazila do úplně jiné školky, to asi nikoho neudiví, ani já se tím nenechala vykolejit. Proč používat google, když personál jiné školky vás do té správné pošle taky. Za to ho nemám ráda, kdyby mě poslali do další, úplně jiné školky, mohla jsem žít dál svůj klidný život. Ale ne, stalo se, dorazila jsem a byla mi přidělena první skupina dětí.
Čekáte, že Němci budou mít kázeň, nastoupí vám tam, secvaknou paty a ležérně pozdraví zdviženou rukou. Ale kdeže, ta skupina malých anarchistů tam naběhla, jako kdyby je někdo lehce popohnal vodním dělem a jakékoli snahy o získání pozornosti selhávaly. Protentokrát jsem si řekla, že násilí a zvýšený hlas vynechám, tak jsem jim dala pastelky a papír. Lídr mi dával najevo, že to je pro děti a on kreslit nebude, a taky už zná "Dobrý den" a "modrá", takže tohle si můžu strčit někam. A napsal na papír svoje jméno. Za jeho špatné vyslovení se mi dostalo opovržlivého pohledu a přemýšlel, jak mě deportovat zpět do Česka. V tu ránu tam začalo pobrekávat dítko, protože jiné dítko otočilo fotku, na kterou se koukalo. V tu chvíli jsem doufala, že omdlím a na konci se vzbudím a dostanu pochvalu, za dobře odvedenou práci. Přes veškeré snahy se nezadařilo a protrpěla jsem si to až do konce. Zachránilo mě to, že umím kreslit zvířátka, tak všichni, kromě Lídra, chtěli nakreslit zvířátko. Česky jsem je nenaučila nic.
Pančelka odvedla jednu skupinu a se slovy, jaké to bylo, vedla druhou. Zmohla jsem se jen na jedno slovo: "Anarchie." Kdybych tušila, co nastane, neřekla bych jedinou stížnost. Tyhle děti měly češtinu poprvé, znalostmi se tedy od té první skupiny neodlišovaly, ale byly vyděšené skoro jako já. A nemluvily. Jedno dokonce nereagovalo ani na to, když do něj kolegové štouchali pastelkami. Zamlklá dítka si sem tam povzdychla, a já si opět přála ztratit vědomí. Ale oproti první skupině jsem byla úspěšnější, dvě děti se naučily "Ahoj!"
Personál z mého výkonu vypadal tak zděšen, že se mě ptal, jestli ještě někdy chci přijít. Samozřejmě, že nechci, ale přece nad sebou nenechám vyhrát bandu děcek. Příště beru pexeso, taser a jdu do toho znova!
Žádné komentáře:
Okomentovat