Středu už budu mít asi navždy spojenou s lehkou šikanou své osoby, protože jsem se nepoučila a jela německé nezbedy učit znovu. Ale pozor, byla jsem připravená. Respektive jsem si to naivně myslela, aspoň jsem měla klidné spaní.
Včera jsem prozíravě šla okouknout, jak malé dětičky učí mamka. Vypadalo to skoro až neškodně, maňásek, nějaké hry a nikdo nebrečel, občas dokonce i někdo řekl něco správně. Jak jsem to (ne)dokázala aplikovat, se dočtete hned.
Normálně bych jela vlakem, protože je to nějakých 8 km. Na zpáteční vlak bych musela ovšem čekat skoro 2h, za tu dobu bych se domů zvládla dostat i po svých. Chvilku jsem koukala střídavě na teploměr, který byl na nule, a na jízdní řád a přemýšlela, co bude menší zlo. Jelikož jsem čerstvě zamilovaná do svého nového kola, vyhrála verze bez vlaku. Cestou mi byla taková zima, že jsem zapomněla i na strach z dětí.
Přijela jsem včas, hezky si vybalila pomůcky a čekala, než se tam naženou ti malí lidé. Ti naprosto ignorovali mou přítomnost a vrhli se mi na pomůcky. Když jsem jim to z ručiček vypáčila a přiměla je, aby se usadili, vytáhla jsem své eso z rukávu. Českými dětmi oblíbeného maňáska, žabáka. Ten už něco pamatuje, ale věřím, že tohle bylo i pro něj nové. Abych nevypadala jako naprostý debil, řekla jsem, aby se i jemu děti představily, protože je vidí prvně. Zapomněla jsem, že nejsou přeci úplně blbé a ví, že to mluvím já, tak co to na ně hraju. Asi si za ty vydřené peníze zaplatím lekci břichomluvectví, děkuji za tip. Ale jména jsem z nich dostala, zapomněla jsem je už v momentě, kdy dořekli poslední slabiku. Byla jsem moc koncentrovaná na rozhlížení se po místnosti a hledání únikového východu. Žabák umí dělat super ksichty, tak jsem je na další předlouhé dvě minuty zabavila a připadala si jak mistr v oboru.
Vzhledem k mé báječné paměti jsem další hry musela dělat tak, že se šlo popořadě, když nějaké dítko nevnímalo, štouchlo ho jiné, že je na řadě a já si mnula ruce, jak jsem geniální. Učili jsme se barvičky, ty už brali několik let, takže s naprostým přehledem umí dvě. U Lídra jsem zaznamenala zvýšený zájem a nakonec se zařadil mezi děti, kterých se nebojím tolik, skoro bych řekla, že si ho oblibuji. Další dvě minuty vládlo nadšení a dělalo se, co jsem si připravila. A pak další hra a další dvě minuty. V tu chvíli mě už začínal polívat pot, protože dál jsem neměla nic. A oni to začali tušit, pan žabák mi byl ukraden, marně jsem snažila získat zpět maňáska i sebeúctu. Zbytek vyučování si pamatuji jen útržkovitě.
Druhá skupina je naštěstí pořád tišší, jen se rozrostla. O dvouletou holčičku, která pravděpodobně netuší, jak a proč se tam ocitla a o tmavší čtyřleté dítko, které nehodlalo mít s češtinou nic společného. Česko je zemí tranzitní, tečka. Ten nekomunikativní prcek z minula už mluvil, sice jen německy, ale vidět, že je mezi živýma, mi udělalo radost. A pak tam mám dvě šestiletá dítka, která mají i snahu se něco učit. Rozhodně jetahle skupina v žebříčku oblíbenosti na prvním místě, protože nikdo nelezl po stole, nekradl mi pomůcky,… nemluvil.
Jen co jsem si tvrdou měnou osušila slzy, podepsala jsem smlouvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat