44. Pracuju za jídlo

Výborně, šéf právě odešel a já se mohu zas hodit do úsporného režimu a přestat s předstíráním tvrdé práce. (Po těch měsících nicnedělání holduji online slovnímu fotbalu a nemám ráda, když jsem od něj vyrušována.) Rozhodl se že, že zvolí novou taktiku získávání klientů - spamování. A k tomu mám vytvořit databázi čítající minimálně 10000 (slovy: deset tisíc!) advokátů. To jsou totiž jedni z nejčastějších klientů. Neustálým mačkáním CTRL+C, CTRL+V mi hromadně umírají mozkové buňky. Ale berme to jako přípravu na bakalářku.

Protože je to práce velmi nevděčná, vydupala jsem si výhody. Oznámila jsem šéfikovi, že budu pracovat za pizzu. Navrhl, že dostanu pizzu, až bude dovršeno jeho vysněné číslo, to jsem zamítla. Pizza bude po každé tisícovce. To máme 10 obědů zdarma. Objevuji v sobě obchodního ducha. Překazil mi to jen tím, že odešel dnes dřív a já už na té tisícovce pomalu jsem. Jen ať si nedělá naděje, o jídlo já se připomenu.

Když už jsme u toho jídla, vybavil se mi zážitek z Lidlu. Tady se v něm prodávají i léky. I když po dnešku budou muset doplnit zásoby. U kasy stála černoška, košík plný paracetamolu a různých jiných léků a neměla se k vyložení zboží na pás. Blokovat ho pro ostatní bylo asi více naplňující. Po chvíli rozhlížení popadla několik řasenek ve slevě, hodila je na pás, obrátila košík a všechny ty krabičky a piksly tam vysypala taky. Když už byla na řadě, vzala několik dóziček a hodila je zpět do regálu (mezi naprosto jiné zboží). Když prodavač domarkoval a sdělil konečnou cenu, rozhodla se, že se přeci jen sjede o něco víc a léky tam naházela zpět. A nikomu to nepřišlo divné. Tady nikomu nepřijde divné nic. Jedinou emoci, kterou bych nazvala údivem, jsem zažila, když se ulicí nesl postarší dlouhovlasý pán nadprůměrné výšky. Normální, říkáte si? Bylo by, kdyby neměl fialovou minisukni, růžový propínací svetřík končící nad pupíkem a tmavě fialové jehly. Ten podpatek nebyl menší než 12 cm, na to bych vsadila večeři. Přísahám, že jsem viděla několik zdvižených obočí.

43. Poslíček v akci

Včera jsem byla vyslána na důležitou misi - osobní doručení překladu klientovi, protože překladatel byl mamlas a až po termínu sdělil, že vlastně nemůže přečíst polovinu textu a tím pádem to nepřeložil. Klient měl překlad k soudu, takže kdyby šéfik vyšel na povrch s pravdou, musel by platit odročení. Zdatně se vymluvil na nepokoje v zemi překladatele a vše bylo odpuštěno. Po téhle praxi už nebudu věřit nikdy nikomu.

Samotný fakt, že pojedu sama na druhý konec Londýna, pro mě byl stresující a do toho si ještě musel šéfik přidat pár poznámek o rozdílné kultuře a vyprávět, co mám dělat, až přijedu. Jsem dost bystrá na to, aby mi došlo, že točit se dvakrát po směru hodinových ručiček a jednou proti vážně nebude nezbytná věc pro vstup do advokátní kanceláře. Nemluvě o sundání bot a tří polibků klienta, ale stejně, neměl by si s mou důvěřivou povahou zahrávat.

Našla jsem si cestu, vytiskla mapu a vydala se za dobrodružstvím. Musela jsem si dobít lítačku, ale přehlídla jsem trafiku, kde si ji běžně dobíjím a šla jsem tedy do jiné, která měla doslova vytapetovanou výlohu logy Oyster Card (londýnská lítačka), kdo by čekal, že tam karty nedobíjí a vlastně s nima nemají nic do činění. Logika se tu opět ukázala v celé své kráse.

Poprvé jsem jela metrem. Pražské metro dodnes pořádně nechápu, ale tady jsem neměla nejmenší problém. Když si odmyslím mojí spolucestující. To, že mi své dítě házela skoro do obličeje, bylo to nejmenší, po chvíli totiž vyvalila bradavku, očividně čas svačiny. Ať jsem se koukala, kam jsem chtěla, v každém okně jsem viděla odraz této události. A pokračovala v konverzaci jako by se nic nedělo, jako by jí neviselo na prsu dítě v hromadném dopravním prostředku. Asi jsem vážně konzervativní. Ale pořád to bylo nic proti další londýnské mamině. Nevím, jestli spěchala, nebo si jen udržovala kondici, ale s kočárkem běžela, jak kdyby někomu ukradla peněženku. Její dítě tento koníček určitě oceňovalo, zatímco se válelo na asfaltu, když ho v zatáčce vyklopila.

Zbytek dne jsem měla volno, tak jsem se povozila v metru, dojela na stanici King's Cross a vydala se najít nástupiště 9 a 3/4. Utratila jsem několik liber, když jsme procházela turnikety a našla jem akorát velké nic. Ale už to, že jsem nezabloudila, doručila překlad a trefila domů, je pro někoho, kdo zabloudí i ve větším baráku, velký úspěch.

42. Půjčte mi jaro

Stal se ze mě závistivý člověk. Závidím všem zemím, kde je tepleji než tady. Pořídila jsem si několik sukní a šatů (už jsem objevila, jak nakupovat) a tvrdošíjně jsem je nosila i přes nepřízeň počasí. Počasí se tedy rozhodlo ještě přitvrdit a já to chtě nechtě vzdala. Musela jsem vytáhnout kalhoty, na kabát brzo taky dojde. Sice se dnes tváří počasí mile, a kdybych měla v kanceláři okna, viděla bych i několik slunečních paprsků, ale teplota mých končetin tomu rozhodně nenasvědčuje.

Pozitivní zpráva je, že ráno napsali z Amazonu, že fén bude doručen přesně mezi 9:38 až 10:38. Ta preciznost je úžasná. Nezáleží na dnech, důležité jsou minuty!

Včera byl jeden z těch dní, kdy si koupíte a los a po seškrábání tam objevíte dluh. Prostě se nedařilo nic. Ráno se mi rozbila řasenka, jedna z věcí, u kterých jste si jisti, že se nedá rozbít. Bylo mi špatně, po paralenu mi bylo špatně a veselo zároveň. Narovinu jsem šéfovi řekla, že pracovat nemůžu, protože jsem s největší pravděpodobností sjetá. To probudilo jeho podnikatelského ducha a začal mi nabízet za 10 liber marihuanu. S díky jsem odmítla a připomněla svých 100 liber za komiks. (Mimochodem už mám další a rozhodně ne poslední, přesně praxe pro studenta překladatelské školy.)

Drahý si vydupal volno, aby si mohl zajet na kurzy a získal jeden z naprosto nelogických certifikátů k práci. Jeden by čekal, že testům bude předcházet školení a že "free" neznamená 40 liber. Špatně byly obě domněnky. Test neudělal a v autobuse, na cestě domů, mu volali, jestli se chce objednat na nový termín. V autobuse není rozumět vaší vlastní řeči, natož štěkání Angličana. Po prosbě, aby zavolali za 10 minut, až nebude v autobuse, se dozvěděl, že milý pán na tohle nemá čas a pokud nerozumí, má si zajít na anglické kurzy. České poštovní úřednice by bledly závistí, proti němu jsou sluníčkovější než Zákopčaník.

Volno si vydobyl i z důvodu, že potřeboval domů poslat větší balík a měl objednaný odvoz. Někdy mezi ránem a pátou hodinou odpolední se pro něho zastaví kurýr. Tak to říkali, než jsme za to vyplázli 900 Kč. Jestli pro něj nezajedou do zítra, omotám někoho z nich izolepou stejně kvalitně jako balík. A zavřu ho do pokoje v našem bývalém domě.

41. Království za fén

Když mi někdo vypráví, jak by chtěl žít v minulých stoletích, jen nevěřícně kroutím hlavou. Nádherná příroda, to ano, ale co hygiena a elektrické spotřebiče? Nenásilně přiznávám, že jsem rozmazlená, a když jedu pod stan, tak moje největší starost je, jak se upravím. Klidně budu trochu zablácená, ale mít mastné vlasy? Nejhorší noční můra hned po Abdulovi probodávajícím mě propiskou.

Narážím na to, protože stále nemám fén, objednala jsem ho v den, kdy můj starý kamarád odešel do křemíkového nebe a podle Amazonu tu měl druhý den být. Nebyl. Ale hlavně že fixy na textil mi poslali pomalu ještě v ten den, kdy jsem objednala. Bez nich si život představit umím vcelku bez potíží. Vlasy mi schnou přibližně 5 hodin, než uschnou, můžu si je mýt znova. Chodím tedy spát s mokrými vlasy. Ideální k tomu, abych se ráno budila s bolestí v krku a avantgardním uměním na hlavě.

V Indy ovládaném KFC se žádný zázrak také nekoná. Drahý dál otročí a nechali si ho tam asi jen proto, aby zaučil ostatní a mohli ho vyhodit o něco později. Slibovaná pozice manažera prodejny se konat nebude. Poprvé za ty měsíce si vydobyl volno o víkendu a on o něj přišel s vyhozeným šéfem. Ještě chvíli tam bude pracovat a začne mít svalové záškuby kdykoli, když budu k obědu dělat kuře.

Můj šéfik si objednal brýle na počítač, aby si neničil zrak, a když je bude mít nasazené, nesmíme žertovat a máme ho oslovovat Doctor K. Teď kdykoli procházím, nasadí si je a hodí zářivý úsměv. Nemám na vybranou.

Jo a končím s kupováním losů, na 7 utracených liber se mi vrátily 2, to není skore, o jakém jsem snila. V mém snu byla spíš trochu pláž a taky brčko a koktejl a Hugh Jackman.

Barbie a její útrapy

Nedala jsem se na povídky, jen jsem našla slohovou práci z doby, kdy mi bylo asi 18. A nemůžu si to nechat pro sebe.

Zpoza dveří se ozvalo hrozivé "ňafiky ňaf" milované čivavy Paris. Trhnutím se vzbudila a zjistila šokující skutečnost - je přesně 5 hodin. To znamená pouhé dvě hodiny do příjezdu přítele ve stříbrném audi, kterým jezdí do školy. Auto je při výběru partnera důležitým parametrem. Jak ráda by ho řídila sama, ale pan instruktor v autoškole byl proti ní bezpochyby zaujatý. Nenechal ji projít jen z malicherného důvodu - na silnici ležel koly aut rozcupovaný zajíček s vlečkou ze svých vnitřností, ten pohled ji vyděsil, zvedla se v ní kromě lítosti i silná vlna hysterie, upustila volant, zakryla si ten děsivý výhled svýma pěstěnýma rukama a křikem překročila uchu bezpečnou hranici decibelů.

Ale zpátky k tématu. Čas k přetvoření této průměrné tělesné schránky na neodolatelnou "štabajznu" ve stylu Barbie neúprosně běží v její neprospěch.

Za okny se probouzí nádherný jarní den, k azurové obloze a pastelově zbarveným květům bude nejlépe ladit včera zakoupené fialkové tričko délky pod prsa. Teploměr sice ukazuje nepříjemnou teplotu v bodu mrazu, ale co naplat, v dlouhém oblečení se cítí o tolik starší a nezajímavá. Jedna věc ji ale opravdu mrzí, že si to triko nemůže obléknout i podruhé - je krásné, to ano, ale je to proti jejím zásadám, cítila by se jako vandrák.

Své ladné, leč trochu nadměrné křivky zahalí do sukně, která by se dala díky svým úsporným rozměrům stejně dobře použít i jako pásek.

Teď přichází líčení. Ještě že mezi její silné stránky patří moderní malba. Z nevýrazných, někdy až nepřátelsky působících očí udělá několika šikovnými tahy tužkou vyložené mistrovské dílo, za které by se nemusel stydět žádný z předních kubistických malířů. Prožívá drásavé dilema - jakou řasenku použít? Jako první jí do ruky padla extra prodlužující, ale po chvilkové úvaze si uvědomila, že dnes přijde ze školy dřív a s největší pravděpodobností stihne svou porci telenovel, kterou ze sebe chrlí její kamarádka televize; pro tento případ je vhodnější řasenka voděodolná. To emotivní napětí ji vždy rozpláče.

K barvě trika bude výborně ladit rtěnka se zvýšeným obsahem fialových pigmentů, která po několikaminutovém nanášení vytvoří rty plnosti pneumatik traktoru s oslňujícím leskem zrcátka namířeného vstříc slunečním paprskům. Pro vytvoření přirozeného opálení zaútočí na svou kouřem cigaret ochablou pleť mejkapem odstínu afrických domorodkyň. Dílo dokončí několika hbitými tahy štětcem namočeného v tvářence po buclatých tvářích. Prožívá naprostou spokojenost, svůdně na sebe mrkne, šibalsky se usměje a jde potěšit žaludek celozrnnou snídaní propagovanou v reklamě.

Co to neslyší? Někde se rozehrál hit, nemilosrdně se deroucí na přední příčky komerční hitparády. "Odkud to jde?" na čele vyskakují vrásky urputného přemýšlení. "Ach, vždyť je to můj nový mobil," uchichtne se. Je pochopitelné, že při takové frekvenci střídání mobilů si nemůže vyzváněcí melodii pamatovat.

Odvoz je tu. Rychle se žene ke dveřím, až se boky přelévají ze strany na stranu jako beton v míchačce. Pohled se zastaví na seřazeném útvaru bot, cítí úzkost u srdce, může si vybrat jen jedny. Odpustí jí to ty zbylé? Systematicky začne vyřazovat, ve hře už zůstávají jen boty barevně ladící s dnešní kombinací svršků.

Houkání auta urychlí rozhodování. Pevně rozhodnuta o správnosti své volby sahá po fenomenálním kousku na souřadnicích: 3. řada, 4. zleva. Po obutí se stává rázem o deset centimetrů větší a cupitavým krůčkem se dovrtí až k autu.

Do školy přijíždí téměř včas. Myšlenku na přezutí se do obyčejných pantoflí zatlačí rychle hluboko do podvědomí. Před příchodem vyučujícího debatuje ve vybraném okruhu spolužaček o novinkách v trendech oblékání a líčení, po učitelově příchodu je nucena zmlknout a o této problematice si pouze čte v odborných časopisech. Takto se vzdělává po celou dobu vyučování a už večer může nově nabyté vědomosti využít při přípravě na diskotéku. Sundá denní mejkapovou masku a nanese novou - večerní.

Na diskotéce nejdřív žádostivě pomrkává po všech přítomných (pohlaví nerozlišuje), začne tančit a večer zakončí podepřena o dva statné úlovky a ve skoro "komatózním" stavu se nechá odvést, kam si zamanou.

40. Indičtí šéfové

A je to tady, na indického otrokáře z KFC se uvařila voda. Že tam něco nehraje, tušili asi všichni, ale že je to jeden velký podvod, to bylo nečekané i pro mě. Vyhodili šéfa pobočky, kde drahý pracuje, a jeho šéfa a možná i šéfa šéfa. Sebrali mu klíče, vyměnili zámky a pro jistotu vyházeli i zbytek personálu. Zůstal jediný přeživší. Velký potlesk pro doteď utlačovaného bílého jedince.

Olej barvy zdejších obyvatel, to je věc, která u fast foodu nepřekvapí. Sem tam ne úplně lahodně vonící maso - koření salmonelu očividně zabije, tak proč utrácet za nové. Jiná liga už ovšem je, že měl své imaginární zaměstnance, na kterých se většina z nich živila. Bylo zvláštní, že ostatní dělají 6h denně a drahý třeba i 15h, ale otvírat si hubu, když je práce nedostatek a živíte ještě jednoho zadarmo pracujícího/flákajícího se jedince, není moudrý nápad.

Stejně se nemohu zbavit dojmu, že je v tom ještě nějaký háček. Neříkejte mi, že spravedlnost funguje, to bych musela od základu změnit pohled na svět.

Ještě zůstanu u šéfů. Vlastně i u Indů. Teď jde o mého šéfa. Po návratu z Turecka je nejen krásně čokoládový, ale očividně utrpěl i rozumovou újmu. Jinak si neumím vysvětlit, že za mnou přišel s prosbou, abych nakreslila dvě prasata v oblecích u stolu a na stole hada - tlumočníka. Znělo to zábavněji než pročítání, co je na internetu nového, tak jsem se toho chopila. Po pár změnách z toho vzniklo tohle. Teď mi řekněte, kdo by si nechal udělat překlad u agentury, která vypadá spíš jako zástěrka pro obchod s lehkými drogami.

Další bezva nápad spočíval ve vymyšlení vtipného obrázku na facebookové stránky agentury, které by lidi donutily sdílet a tím pádem i zviditelnit samotnou agenturu. Motivující byl fakt, že kdo dostane určitý počet liků/sdílení, dostane i 100 Liber na ruku. Poslala jsem mu svůj návrh a když se neozýval, zpracovala jsem to a poslala to hotové. Dostalo se mi odpovědi, že mi zapomněl odepsat, a není to vhodné na stránky. Asi se mu snížila hladinka halucinogenů v krvi. Pochlubím se aspoň tady, s tímhle by rozhodně upoutal. Text jsem nevymyslela, až tak dobrá nejsem.

39. Výlet

Drahý dostal volno! Po 14 dnech dennodenního vykořisťování Indy dostal volno ve stejný den, kdy jsem měla volno i já. Aby to nebylo moc idylické, bolelo mě v krku tak, že jsem uvažovala o sepsání závěti. Byla jsem ale silná a překonala se k výletu do ZOO.

Po cestě jsem neodolala koupi dvou losů po libře a vyplatilo se, vyhráli jsme 20£, ze kterých jsme koupili další dva losy. Čekáte další výhru? Já taky čekala, marně. Chuť na koupení dalších losů mi to ovšem nevzalo, jednou ten jackpot vyhraju. Jednou. Zatím se spokojím s faktem, že mi po 4 měsících dorazilo stipendium. To bylo nečekanější, než ta výhra.

Dorazili jsme do Regents parku, obrovský park s nečekaně malou ZOO. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že fronta do ní byla větší než ZOO samotná. Prošli jsme se podél fronty a usoudili, že nám to za 40£ nestojí. Ale nikdy se tím pádem nedozvím, co je na ní tak zvláštního, že osoba mladší 16 let je dovnitř vpuštěna jen v doprovodu dospělého.

Lev se zácpou.

Park má tak příjemnou atmosféru, že láká nejen k pikniku, ale i ke zdřímnutí.

Ten pocit, když se necháte vyfotit a pod svetrem se vám objeví hlava veverky z Doby ledové. Možná to zapříčinilo můj utýraný výraz. Vždy jsem patřila do skupiny lidí, kterou většina z vás nenávidí. Do té skupiny, která může sežrat cokoli, aniž by se to projevilo na váze. Změnšující se oblečení mi naznačilo, že už se dostávám na lidskou váhu, ale to, že se to projeví jen v břišních partiích, není fér. Zatáhnout ten počínající pátý měsíc je někdy fakt náročné. Stačí chvilku polevit a lidé se budou zvedat v autobuse a nabízet mi místo. Za předpokladu, kdyby tu žili lidé vychovaní. Naopak drahý pohubnul a naše váha se brzo setká, děsíme se toho oba.

V autobuse jsem měla přemýšlecí chvilku a počítala jsem, kolik pravých Angličanů jsem tu poznala. Počítání to bylo vcelku snadné. Číslo se zastavilo na jedničce. Není divu, že moje angličtina je pořád poněkud neohrabaná.

Večer sme šli na skok do bývalého domu, vyzvednout dopis, popovídat si a taky se trochu vyděsit. Zabralo to dokonale, v noci mě strašily noční můry, kde na mě útočil Abdul a snažil se mě zabít propiskou. Cestou jsem se rozněžnila u pobíhajícího psa a jen, co jsem se vrátila zpět do reality, jeho tmavší majitel na mě vybalil neodolatelnou nabídku. Jestli chci, může mi nějakého psa prodat. Neznělo to jako nabídka milujícího chovatele psů. Nevěřicně jsem zamrkala a zapla štít neviditelnosti.

38. Naše současná rodinka

Ani nevím, jestli jsem vám blíž popsala rodinku, u které bydlíme. Pokud ne, tak to napravím. A pokud už jsem o tom psala, tak to taktně přejděte. Jsem prostě zapomnětlivá. A taky se tu prostě neděje nic, co by mě štvalo, ale moje potřeba psát je příliš silná.

Oba jsou z Kolumbie, potkali se ale až v Londýně, kde žijou už nějakých 14 let. S jejich angličtinou mám ale pořád trochu problém, ještě jsem nenašla španělsky mluvícího jedince, který by neměl silný přízvuk. Děti mají dvě, kluka tříletého, dcerku pětiletou. Ač nejsem fanoušek dětí, tak tyhle jsem si oblíbila, jsou komunikativní, relativně poslušné a neječí moc často. A i přesto, že jsou relativně bezproblémové, tak se mi jejich rodiče zdají na pokraji sil. Pokud jsem dřív váhala o tom, jestli budu bezdětná či ne, tak teď už jsem rozhodnutá skoro skálopevně. Stupeň vytížení je až takový, že nezvládnou ani starost o kaktusy, ti nebožáci uschnuli. Jak dlouho musí člověk zanedbávat kaktus, aby uschnul? Dřív byly kaktusy moje hobby, než jsem je zazimovala ve sklepě a na jaře mi při přesazování popraskaly a vytekly.

Včera se chystali stanovat, chystali se tak odhodlaně, až nestihli odjet. Vypadalo tu jak po výbuchu a já zůstala radši bezpečně izolovaná v pokoji. Musela jsem ovšem do koupelny a několikrát jsem si mnula oči, jestli to, co vidím, je reálné. Bylo. Vrátily se mi vzpomínky na bývalý barák, protože záchod byl posraný od shora dolů a to tak nějak zvenku. Nevím, jestli to má co dělat s faktem, že jsem našla léky pro měkčí stolici. Jestli ano, neměli by to používat. Vřele doufám, že to bylo nějaké z dětí, to je jediná přijatelná omluva. Jako bonus mi do záchodu spadl make-up, cestou udělal několik salt s vruty a plesknul tam sebou. Asi budu muset dát průchod své přirozené kráse, mám jemné obavy, že v téhle čtvrti nenajdu make-up své aristokraticky mrtvolné barvy.

Aby v dnešním článku nebylo dětí málo, tak má oblíbená ječící černoška Helen je těhotná a zvrací prý poctivě každé ráno. Jsem zase o něco radši, že tam nejsem, jako obyvatel pokoje hned u záchodu bych to měla z první ruky. Asi by mi to chuť k snídani nezvětšilo.

Abdul už odstranil velbloudovi klobouček a prý jen chodí a hledá konflikty, bohužel už je tam tak málo lidí, že nemá záminky. Ten musí být před nervovým zhroucením. A bohužel se nám ještě nepovedlo zjistit jeho příjmení a registrovat ho k jehovistům a objednat mu gay porno.

Týrání vkusu

Občas se vám to taky stane. Jdete si nakoupit a pak se zastavíte u výlohy a nevěřícně zíráte a říkáte si, k čemu to do háje je? Kdo si něco takového může koupit? Spousta oblečení/bot je prostě jen hnusná, ale některé kousky jsou nejen hnusné, ale taky naprosto k ničemu. Možná tak k demonstraci nedostatku soudnosti nebo zrcadel.

Háčkované kozačky. Jedním slovem: proč? Kozačky považuju za obuv do deštivého či chladnějšího počasí. Do tepla si vezmu nějakou vzdušnější a nižší obuv. Tohle je praktické jako propíchlý kondom.

O level výš se dostaly boty, které vznikly nechráněným sexem žabek a kozaček. Příště bych prosila pracovnice obuví, aby si boty lépe hlídaly.

Kecky na podpatku. Tak buď chcete jít za dámu, nebo dáte přednost pohodlí. Zkombinovat to prostě nejde. Zabijete jak pohodlí, tak i eleganci. Nejsem módní znalec, ale tohle ubližuje mým očím.

Podprsenka s hroty. V poslední době se to rozmohlo a já bych prosila nějaký příklad pro běžné využití. Za zavřenými dveřmi si s tím dělejte, co chcete, to vědět nechci.

Brýle bez dioptrií. Už jsem viděla i bez skel. Je to komické. Jako obrýlený jedinec chápu, že je to i bezva módní doplněk, ale přijde mi to stejné, jako kdybyste někomu sebrali inzulin a šlehli si ho.
Tohle je asi nejděsivější odrůda z nich.

Overal. Představa, že s tím bojuji na veřejných záchodcích, mi vhání děs do očí. Je to jedna z těch věcí, které vás nalákají i na docela hezký vzhled, ale pak vás polapí a nechá trpět.

Bez mučení se přiznám, že nápad na tenhle článek jsem ukradla z jednoho fora na Votočvohoz.