Včera jsem byla vyslána na důležitou misi - osobní doručení překladu klientovi, protože překladatel byl mamlas a až po termínu sdělil, že vlastně nemůže přečíst polovinu textu a tím pádem to nepřeložil. Klient měl překlad k soudu, takže kdyby šéfik vyšel na povrch s pravdou, musel by platit odročení. Zdatně se vymluvil na nepokoje v zemi překladatele a vše bylo odpuštěno. Po téhle praxi už nebudu věřit nikdy nikomu.
Samotný fakt, že pojedu sama na druhý konec Londýna, pro mě byl stresující a do toho si ještě musel šéfik přidat pár poznámek o rozdílné kultuře a vyprávět, co mám dělat, až přijedu. Jsem dost bystrá na to, aby mi došlo, že točit se dvakrát po směru hodinových ručiček a jednou proti vážně nebude nezbytná věc pro vstup do advokátní kanceláře. Nemluvě o sundání bot a tří polibků klienta, ale stejně, neměl by si s mou důvěřivou povahou zahrávat.
Našla jsem si cestu, vytiskla mapu a vydala se za dobrodružstvím. Musela jsem si dobít lítačku, ale přehlídla jsem trafiku, kde si ji běžně dobíjím a šla jsem tedy do jiné, která měla doslova vytapetovanou výlohu logy Oyster Card (londýnská lítačka), kdo by čekal, že tam karty nedobíjí a vlastně s nima nemají nic do činění. Logika se tu opět ukázala v celé své kráse.
Poprvé jsem jela metrem. Pražské metro dodnes pořádně nechápu, ale tady jsem neměla nejmenší problém. Když si odmyslím mojí spolucestující. To, že mi své dítě házela skoro do obličeje, bylo to nejmenší, po chvíli totiž vyvalila bradavku, očividně čas svačiny. Ať jsem se koukala, kam jsem chtěla, v každém okně jsem viděla odraz této události. A pokračovala v konverzaci jako by se nic nedělo, jako by jí neviselo na prsu dítě v hromadném dopravním prostředku. Asi jsem vážně konzervativní. Ale pořád to bylo nic proti další londýnské mamině. Nevím, jestli spěchala, nebo si jen udržovala kondici, ale s kočárkem běžela, jak kdyby někomu ukradla peněženku. Její dítě tento koníček určitě oceňovalo, zatímco se válelo na asfaltu, když ho v zatáčce vyklopila.
Zbytek dne jsem měla volno, tak jsem se povozila v metru, dojela na stanici King's Cross a vydala se najít nástupiště 9 a 3/4. Utratila jsem několik liber, když jsme procházela turnikety a našla jem akorát velké nic. Ale už to, že jsem nezabloudila, doručila překlad a trefila domů, je pro někoho, kdo zabloudí i ve větším baráku, velký úspěch.
Žádné komentáře:
Okomentovat