Výborně, šéf právě odešel a já se mohu zas hodit do úsporného režimu a přestat s předstíráním tvrdé práce. (Po těch měsících nicnedělání holduji online slovnímu fotbalu a nemám ráda, když jsem od něj vyrušována.) Rozhodl se že, že zvolí novou taktiku získávání klientů - spamování. A k tomu mám vytvořit databázi čítající minimálně 10000 (slovy: deset tisíc!) advokátů. To jsou totiž jedni z nejčastějších klientů. Neustálým mačkáním CTRL+C, CTRL+V mi hromadně umírají mozkové buňky. Ale berme to jako přípravu na bakalářku.
Protože je to práce velmi nevděčná, vydupala jsem si výhody. Oznámila jsem šéfikovi, že budu pracovat za pizzu. Navrhl, že dostanu pizzu, až bude dovršeno jeho vysněné číslo, to jsem zamítla. Pizza bude po každé tisícovce. To máme 10 obědů zdarma. Objevuji v sobě obchodního ducha. Překazil mi to jen tím, že odešel dnes dřív a já už na té tisícovce pomalu jsem. Jen ať si nedělá naděje, o jídlo já se připomenu.
Když už jsme u toho jídla, vybavil se mi zážitek z Lidlu. Tady se v něm prodávají i léky. I když po dnešku budou muset doplnit zásoby. U kasy stála černoška, košík plný paracetamolu a různých jiných léků a neměla se k vyložení zboží na pás. Blokovat ho pro ostatní bylo asi více naplňující. Po chvíli rozhlížení popadla několik řasenek ve slevě, hodila je na pás, obrátila košík a všechny ty krabičky a piksly tam vysypala taky. Když už byla na řadě, vzala několik dóziček a hodila je zpět do regálu (mezi naprosto jiné zboží). Když prodavač domarkoval a sdělil konečnou cenu, rozhodla se, že se přeci jen sjede o něco víc a léky tam naházela zpět. A nikomu to nepřišlo divné. Tady nikomu nepřijde divné nic. Jedinou emoci, kterou bych nazvala údivem, jsem zažila, když se ulicí nesl postarší dlouhovlasý pán nadprůměrné výšky. Normální, říkáte si? Bylo by, kdyby neměl fialovou minisukni, růžový propínací svetřík končící nad pupíkem a tmavě fialové jehly. Ten podpatek nebyl menší než 12 cm, na to bych vsadila večeři. Přísahám, že jsem viděla několik zdvižených obočí.
Žádné komentáře:
Okomentovat