Drahý dostal volno! Po 14 dnech dennodenního vykořisťování Indy dostal volno ve stejný den, kdy jsem měla volno i já. Aby to nebylo moc idylické, bolelo mě v krku tak, že jsem uvažovala o sepsání závěti. Byla jsem ale silná a překonala se k výletu do ZOO.
Po cestě jsem neodolala koupi dvou losů po libře a vyplatilo se, vyhráli jsme 20£, ze kterých jsme koupili další dva losy. Čekáte další výhru? Já taky čekala, marně. Chuť na koupení dalších losů mi to ovšem nevzalo, jednou ten jackpot vyhraju. Jednou. Zatím se spokojím s faktem, že mi po 4 měsících dorazilo stipendium. To bylo nečekanější, než ta výhra.
Dorazili jsme do Regents parku, obrovský park s nečekaně malou ZOO. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že fronta do ní byla větší než ZOO samotná. Prošli jsme se podél fronty a usoudili, že nám to za 40£ nestojí. Ale nikdy se tím pádem nedozvím, co je na ní tak zvláštního, že osoba mladší 16 let je dovnitř vpuštěna jen v doprovodu dospělého.
Lev se zácpou.
Park má tak příjemnou atmosféru, že láká nejen k pikniku, ale i ke zdřímnutí.
Ten pocit, když se necháte vyfotit a pod svetrem se vám objeví hlava veverky z Doby ledové. Možná to zapříčinilo můj utýraný výraz. Vždy jsem patřila do skupiny lidí, kterou většina z vás nenávidí. Do té skupiny, která může sežrat cokoli, aniž by se to projevilo na váze. Změnšující se oblečení mi naznačilo, že už se dostávám na lidskou váhu, ale to, že se to projeví jen v břišních partiích, není fér. Zatáhnout ten počínající pátý měsíc je někdy fakt náročné. Stačí chvilku polevit a lidé se budou zvedat v autobuse a nabízet mi místo. Za předpokladu, kdyby tu žili lidé vychovaní. Naopak drahý pohubnul a naše váha se brzo setká, děsíme se toho oba.
V autobuse jsem měla přemýšlecí chvilku a počítala jsem, kolik pravých Angličanů jsem tu poznala. Počítání to bylo vcelku snadné. Číslo se zastavilo na jedničce. Není divu, že moje angličtina je pořád poněkud neohrabaná.
Večer sme šli na skok do bývalého domu, vyzvednout dopis, popovídat si a taky se trochu vyděsit. Zabralo to dokonale, v noci mě strašily noční můry, kde na mě útočil Abdul a snažil se mě zabít propiskou. Cestou jsem se rozněžnila u pobíhajícího psa a jen, co jsem se vrátila zpět do reality, jeho tmavší majitel na mě vybalil neodolatelnou nabídku. Jestli chci, může mi nějakého psa prodat. Neznělo to jako nabídka milujícího chovatele psů. Nevěřicně jsem zamrkala a zapla štít neviditelnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat