Rozmarné stáří

Po návratu jsem se musela s hodně věcmi smířit, změn bylo hodně, ne všechny příjemné. (Nepsala jsem už něco takového?) Jedna z těch rozporuplnějších je život v jednom baráku s důchodcem.

---

S ubývajícím sluchem té babky narůstá má bolest v krku, nejsem zvyklá pořád ječet. I když bývalí partneři by byli jiného názoru. A stáří s sebou nese taky různé manýry. Něco se dá tolerovat snadno, něco s trochou sebezapření. Neustálé šmejdění po pokoji a kuchyni leze na nervy všem. Kdyby to bylo jen šmejdění, ale ono se to neobejde bez věčného sbírání všeho, co na podlahu spadlo, nebo tam případně spadnout mohlo.

Nejoblíbenějším místem ke sledování dění se stal třetí schod na schodišti v chodbě. Tam tiše sedává a slplývá s okolím. A najděte někoho, kdo vaše zavolání neslyší. Chvíli mi trvalo, než jsem šla nejdřív hodit okem na schody a pak až začala hulákat.

Bežně se při odchodu musí zamykat dveře do kuchyně, jen tak pro větší bezpečnost. Já nebyla ještě řádně proškolena a proto jsem dostala názornou lekci. Po příchodu jsem našla zbyteček z celého bochníku chleba a hovno na podlaze. Ani ona není bezedná.

Je jí 14,5 a stále umí překvapit. A nemá ráda publicitu.

Trochu jiné hobby

Už jako malý chlapec jsem měla jiné záliby, než mé vrstevnice. Rodiče se tak odjakživa mohli děsit, co to vlastně doma mají. Vlasy to chce mít krátké a sukní se to bojí. Maminka proti tomu brojila po svém, vlasy mi stříhala tak ohavným způsobem, že se občas, i o tolik let později, ze spaní orosím, když se mi o tom zdá. A opravdu to zabralo, vlasy jsem si narůst nechala už v první třídě.

Za ta leta se toho hodně změnilo, kalhoty jsem dávno vystřídala za sukně a dokud nepromluvím, mají mě lidé za normální děvče. Jen mé divné koníčky zůstaly. Nemohu odolat všelijakým potvorám, takže vedle psacího stolu mám terárium s panem Frenkým, pan Frenký je užovka býčí, a i přes zlověstný název je to mírumilovný tvor s občasnou potřebou slupnout křečka. Myši a potkany nejí, právě díky tomu jsem pár let měla i klícku s potkanem, jehož nejlepší kamarád byl pan Myš. Když jsem ho chtěla představit panu Křečkovi (kterého Frenký také nespořádal), ukázalo se, že nebudou dobrými přáteli. Pan Pochcan (já vím, ale ono mu vážně nešlo říkat jinak, moc rád značkoval) ho pojal jako večeři. O pana Myše jsem přišla o později, když s ním můj milý bývalý nakrmil své Harrisovo káně. Bývalým se nestal po tomto zákroku, ale nebylo by to na škodu... Takže to už máme psa, hada, potkana a dravce. Vedle jeho dravce byl i můj malý draveček, poštolka Woody. Toho bohužel někdo zabil, což nejsem ani po letech schopná pochopit.

Jednou jsem se i zmínila, že mám hrozně ráda žabky a tak jsem ji i dostala. Kolikrát jsem říkala, že miluju i koně a Hugha Jackmana, to nikdo neposlouchal. Do sbírky teda přibila Hypnožába a s ní i cvrčci v domě. Když jsem odjížděla do Londýna, musela jsem ji poslat o dům dál, takže kuňká u kamarádky a je jí už dobrých 5 let. Když chcete někomu dát živý dárek, zjistěte si délku života. Konkrétně tahle žabka se dožívá 10-15 let.

Teď už tedy mám jen naší pesici, která je v důchodu a pana Frenkýho, další živé tvory pořizovat nehodlám, dokud se někde neusadím.

Ale abych se dostala k tomu, proč jsem začala psát. Před dvěma lety jsem si našla další hobby, ze kterého jásá celá rodina. Konkrétně Wing Tsun, aneb Nos dlouhé rukávy, nebo nás nařknou z domácího násilí. To je tak, když jste po rozchodu s patologickým lhářem a hledáte, jak se vybít a nedostat se do křížku se zákonem. Domů jsem se sice vracela plna endorfinů, ale také modřin. Co mě trochu zarazilo, nebyla tam žádná jiná holka, a co byl rok dlouhý, ani se žádná neobjevila. Přitom konkrétně tohle umění bylo ženou založeno. Celý pobyt v UK mi tréninky chyběly, takže jsem po návratu hned naběhla do akce. A pak jsem jen pofňukávala a litovala. Rok nicnedělání poznamenlo mou fyzičku opravdu znetelně, a to tak, že žádná není.

Ještě, že mé tělo nezapomnělo, jak se tvoří modřiny. Hodný foťák to malinko zcenzuroval, to od zápěstí vede nepřerušovaně asi 20 cm na obou stranách.

Tvořivý národ

Tento víkend jsem se vydala na trhy jako prodejce a bylo to plodné, sepíšu to ještě za čerstva a pak půjdu hodit koma a několik dní o mně nebude vidu ani slechu.

Já snad ani nebudu psát, co to bylo za trhy, protože si reklamu nezaslouží. Loni jsem tam byla také, ale nemusela jsem platit stánek, protože jsem se tak šikovně přichomýtla a měla jsem to sponzorované. Letos už jsem částku za stánek vysolit musela a úplně jsem vypustila starosti, že by něco mohlo být jinak. A ono zrovna bylo. Bylo mi řečeno, že manipulační prostor za stánkem je pouze pro jednu osobu a pomáhat mi nikdo nesmí. On by to nebyl takový problém, kdybych kamarádce neslíbila, že tam budeme prodávat spolu. Na peníze slyší ovšem každý, takže jsem poslušně vysypala kasičku a doplatila nějaké ty drobné, abychom teda mohly obě. A očividně jsem byla jediná tak blbá. Jiné stánky taky okupovalo víc lidí, ale rozhodně nikdo nedoplácel.

Ráno jsem čekala, až se tatík vrátí z noční, hodí mě do Liberce, kde si mě přebere kamarádka, a pojedeme na místo určení. Což je další hodinka cesty a vzhledem k tomu, že počasí došlo k závěru, že by bylo skvělé překvapit nás nějakou tou námrazou a zahalit auto sněhem, zabralo to přeci jen víc času. Na místo jsme dorazily pozdě. Ne moc, přesto nás pořadatel srděčně uvítal slovy: "To si děláte prdel!" a výkladem o tom, že on slíbil, že dorazí v sedm, tak tam taky na sedmou byl a že neni takový debil, jako my, aby to nestihl. Prý jel až z Brd a tam bylo 25 cm sněhu. Je mi líto jeho partnerky, odhad má vážně špatný. Podle předpovědi tam bylo centimetrů maximálně pět. A taky by se mohl podívat na mapu - Liberec je o nějaký ten kousíček dál. Nahlásila jsem mu jméno, zmínila se o slušném vychování a šla vybalit věci.

Ráno jsem ještě doma va spěchu zapomněla židličku, pro kterou jsem si předchozí den ještě extra zajela. Ale tak 8 hodin stání se přežít dá. A kdyby chodili lidé, asi by to vážně nevadilo. Mám za to, že oni tam vážně moc chtěli, před výstavištěm byly tak velké davy, až to pořadatele vyděsilo a rozehnali to vodním dělem. To zní jako pravděpodobné vysvětlení. No každopádně jsem si říkala, že budu fikaná a posadím se na kufr, nenechám se přece odradit absencí židličky. Kufr je vážně z naší rodiny, ten škodolibý hajzl mě nechal dosednout a poté odjel. Elegantně jsem dopadla na záda ke kolegyni z vedlejšího stánku. Trochu to rozvířilo ticho a zlepšilo náladu, třeba se mi to připíše k dobru. Jo a taky jsme z lítosti dostaly jednu židličku.

Po nějaké době jsem začala být malinko nesvá z lidí vybavených fotoaparáty, kteří si zboží vyblejskli a při odchodu mumlali něco o tom, že si to doma vyrobí. NE NEVYROBÍ. Ono rukodělné věci nejsou tak snadné a nezvládne každý všechno. Já vím, že člověk k sobě není tak kritický a nevidí, že jeho výtvor je hnusný, ale ostatní to vidí. Každopádně lovce inspirace jsem takticky zahnala cedulkou: Nefotit, zvěř je plachá (a majitelka agresivní). (Pozn., dělám takové ty úchylné zvířátkové šperky, kdyby někdo nevěděl.) Na tohle chování šly slyšet stížnosti od každého stánku, holt jsme národ Ferdů mravenců a umíme všechno sami. A nejlíp. Některým se ani neproplatily náklady, takže jejich nadávky byly oprávněné. Jsem ráda, že moje infantilní věci zaujaly podstatně dost lidí a nemusela jsem nadávat moc hlasitě. Vlastně se i trochu přiznám, že jsem spokojená, s nulou se nevracím, potkala jsem spoustu zajímavých lidí, vyzkoušela si výměnný obchod a ještě jsem zjistila, že jsem schopná ukecat naprosto bezbranné lidi k tomu, aby si koupili něco, i když to vůbec nechtěli a ještě z toho měli radost. Takhle nově nabytá vlastnost se mi líbí opravdu moc.

A taková třešinka na dortu - fotka od pana nejsem-takovej-debil, kterou vložil na FB stránky veletrhu. Děkuji se zdviženým prosředníčkem.

69. A to je asi konec, vážení

Uznejte, nebylo by ono, kdybych si poslední dny užívala v poklidu. Taková věc se mi naštěstí nestala, tak je o čem psát.

Po zběžném prohlédnutí věcí, které se nám tu za necelý rok nahromadily, jsem usoudila, že kufr a cestovní taška stačit nebudou, nestačili by ani dvojnásobně velké. Zabalili jsme tedy jednu velkou krabici a objednali odvoz. Ten jsme pak zrušili, protože ani jedna krabice nepojmula můj nasyslený majetek. Nakonec byly objednány na odvoz krabice dvě, poslušně jsem zaplatila a čekala další den mezi 9 ranní a 5 odpolední doma na kurýra. Ten očividně usoudil, když u hodin nejsou dny, že ta pátá odpolední může být dost dobře taky až následující den. Takže vlastně to, že přijel další den už ve 12, byl velký úspěch. Sice vůbec nestavěl u našeho baráku, ale drahý byl už připraven a z okna ho vyhlížel jak důchodce obědovou donášku. Pán lehce zaskočen ani netušil, že tu má něco vyzvednout. Ale vzal to, teď mi jen pomozte doufat, že to i přiveze do Čech.

Abychom si ještě užili drahého kina, naklusali jsme na premiéru Hunger Games. V sále byla taková zima, že jsem chvíli uvažovala, jestli nejsme na 4D promítání Doby ledové. Bylo by to hodně autentické. Běžně na sobě v kině nemám kromě všech vstev oblečení (a že jich není málo) i kabát s čepicí. Snad nikomu nebránila moje bambule ve výhledu. Z Hunger Games se stali Freezing Games. Chvíli jsem si myslela, že jde lidem pára od úst, naštestí to byl jen pán s elektronickou cigaretou. V tu chvíli by mi nevadila ani klasická, cokoli, co by produkovalo jen trochu tepla, by bylo víc než vítané. Ale ani tak to nebylo tak nepříjemné jako minule, kdy jsme šli do kina na reklamy a oni je po půl hodině přerušili Thorem.

A ještě tematicky zakončím novou informací o Abdulovi. Ze starého baráku vyhnali všechny nájemníky, odpojili vodu a energie a údajně tam budou bourat stěny. Všichni odešli, všichni až na našeho tvrdohlavého Abdula. Doufám, že až tam bude lítat demoliční koule, bude na ní sedět nahá Božka, jak v klipu od Miley.

68. Slavíme

Pomalu se to tady krátí a já už se děsím nastávajících povinností. Jeden si rychle zvykne na pohodový život, kde skripta plní pouze funkci podložky pod notebook. Pomalu balím, už mám plné dvě velké krabice a nebere to konce. Když jsem přijela, moje spolužačka zrovna z praxe odjížděla, tak mi přenechala deku a povlečení. Ani jedna jsme netušily, že to povlečení je svatební dar její mamky, a že ho chce zpět. Je těžké někomu sdělit, že jeho dar dopadl stejně jako to manželství. I když na manželství asi nebyla omylem nalepená žvýkačka.

Včera měl drahý narozeniny, konečně se dostal na stejné číslo jako já, 25. Hledala jsem přáníčko, ale tady 25 nic neznamená, samé 18, 21, 30. Ještě jsem mohla vydělit 50. Nakonec jsem našla hezké bez čísla a k němu placatici s mapou světa, když už se z něho stává cestovatel.

S kamarádkou jsme přišly do hospody s předstihem a mlsně koukaly po zdejších exemplářích. Jako pokaždé nám zbyly jen oči pro pláč, protože ty exempláře se hladily navzájem. Nemám nic proti homosexuálům. Ovšem pouze pokud nejsou pohlední.

Drahý má takový ten roztomilý obličejík, který se chlapcům líbil. Tentokrát měl i víc nápadníků než já. Když ho jeden plácl po zadku, nemohla jsem přehlídnout ten vyděšený výraz, na záchod jsem se bála pouštět ho samotného.

Slavily se nejen narozeniny, ale i poslední den mezi kuřaty a Indy v KFC, tak jsem si odpustila své moralistické pohledy a nechala ho pít, on je z těch lidí, kteří jsou v opilosti roztomilí. A dá se z nich dělat sranda. Domu jsme nejeli vlakem, poslední jede o půlnoci a to JE brzo. Pěšky je to za střízliva asi 45 minut. Když si cestu krátíte vhazováním drahého do živého plotu (s pletivem uvnitř) a bavíte se, jak se vždy odrazí zpět, trvá to o něco déle. Hlavně když v jedné části pletivo není a drahý vám v tom keři zmizí a jen slyšíte, jak prosí o pomoc.

Tím jeho utrpení nekončilo, když už byl tak roztomile bezvládný, namalovala jsem mu na zavřená víčka oči a smála se tomu asi 20 minut, načež jsem ho odlíčila a uložila ke spánku. Jsem prostě zlatá.

67. Vyjasňování karmy?

Tento víkend byl až nečekaně dobrý. Nemusela jsem třeba nechat vyvést nikoho z hospody jako minulý týden. Kdybych nebyla tak nepříjemně netolerantní, mohl by mi sahat na zadek, na drahého i na kamarádku bez potíží, ale bohužel. Něžně jsem mu zaječela do ucha, že tohle je má intimní zóna a on do ní rozhodně nepatří. Pod jeho jemným pubertálním knírkem (což je samo o sobě smutné, když je vám blíž ke 30 než ke 20) se zablýskl úsměv a na mém zadku se ocitla jeho ruka. Má ruka se sevřela v pěst a ocitla se v oblasti jeho hrudníku. Nepochopil ani tak, takže nezbylo než udělat výraz týraného štěňátka a poprosit ochranku, aby si ho šli uklidnit.

V sobotu jsem se byla s kamarádkou podívat na stand-up představení skotského komika Daniela Slosse. Video si prohlédněte povinně, protože jinak byste mi tolik nezáviděli. A ano, byl to naprosto neuvěřitelné, bránice dostávala dvouhodinový stimul. Bylo to v opravdu miniaturní místnosti pro cca 20 lidí, takže koncentrovaný humor v tom nejlepším smyslu.

Hned bych šla zase. Tentokrát bych si ale zjistila, jestli mi jede něco domů ze stejného nádraží, na které jsem přijela. Bylo nepříjemné zjistit po 11 hodině večerní, že jste lehce od domova, bez kreditu a nevíte, kudy vlastně jet. Nakonec jsem to vykoumala a po půlnoci jsem už byla skoro doma. Jen pár metrů od baráku máme hospodu a před ní mě zastavil sympatický pán, který ani nebyl opilý, což je v téhle zemi v tuhle hodinu naprostý zázrak. A jestli bych nezašla na drink. Nevím, co se stalo nepřístupné Magdě, ale tahle šla ráda. Dozvěděla jsem se, že je Ir (nebyl zrzavý) a že hraje na bicí v kapele a že mám ještě dost velké mezery ve slovní zásobě (to mi neřekl). Mluvil na mě moc inteligentně. Aby se drahý nemusel bát, napsala jsem mu, kde jsem. Rozhodně by mě nenapadalo, že až se o pár minut později otočím, bude tam stát, celý dychtivý, a že si myslel, že je tam párty. Jednou si můžu povídat s inteligentním a (skoro) střízlivým chlapem, na kterého se kouká víc než příjemně a on si tam nakráčí, jako by se nic nedělo?

Další večer jsem šla stejnou cestou, jen po druhé straně ulice a vedle mě zastavilo auto. Pán v něm mi sdělil, že zaparkuje o kus dál (stál na semaforu) a já byla lehce zděšena. Z auta vylezl postarší černoch, rasty, sako a nevypadal vůbec špatně. A prý, že je dost starý na to, aby litoval, že někoho neoslovil, a že ten risk mu za to stojí. Nevím, co jsem ze sebe v dešti, kdy jsem mrzla a drkotala zubama, mohla vyzařovat, ale pověděl mi, že se mu zamlouvá energie mojí osobnosti, chudák asi neví, jak protivná umím být. Nevím, na jaký nástroj hrál tenhle, ale je v reggae kapele. Proč ne. To aby těch divných náhod nebylo málo. Pána jsem zklamala, protože jsem měla v úmyslu jít domů, ale i tak jsem pozvaná na koncert do klubu, jehož jméno jsem si nezapamatovala ani omylem.

A do třetice všech podivných událostí. Dnes jsem šla do lidlu, na mastné vlasy jsem narazila kulicha, zbytek obličeje jsem neřešila, nešla jsem svádět cukety, ale koupit jídlo. U vchodu se na mě culil jakýsi podívin, to jsem jen zadoufala, že nebude mít náladu si povídat a vzala to jinou uličkou. Nene, on si počkal a začal povídat, nečekaně jsem nebyla neslušná a povídala si taky, když mě začal žádat o facebook, začala jsem panikařit, ale pak jsem si vzpomněla, že už vlastně lhát umím a zahrála jsem to do outu. Jo, a tenhle v kapele nehrál, zato při mluvení, sem tam mezi slovy, vydával zvuky jako závěrka u foťáku. Můj výraz plný paniky mu ale stejně nestačil k tomu, aby to vzdal.

A závěrem se omlouvám, že píšu jako debil, dneska celému článku vévodí slovo "že" a nevím, jak to přepsat, tak se alibisticky omluvím a nechám to plavat.

Nebojte se seznámit

Dnešní doba nepřeje až tolik seznamování v reálném životě, jako tomu bývalo v dobách, které si vlastně už ani nepamatuji, s internetem jsem vyrůstala. Nejsem tak stará, radujme se. To asi zahnalo mou krizi pětadvacátníka.

Ano, mohla a měla bych se učit, mohla bych si číst, mohla bych si uklidit, či udělat jinou z desítek užitečnějších činností. Ale ne, já si založila profil na badoo.com a jala se zkoumat, jak jsou na tom čeští muži.

V první řadě nečtou. Do profilu jsem celkem jasně napsala, že neodpovím na "ahojky" a jiné brutální výplody chybějící fantazie, že nehledám sex/vztah. Pochopili to asi 3 lidé.

Druhý fakt, který se nedá snadno přehlédnout. Rybáři jsou zoufalci. Dobré dvě třetiny lidí mají fotku s rybou. Tohle prostě není náhoda. Nechtěla bych, aby to vyznělo, že profil na seznamce = ztracená existence. Jednu svou blízkou kamarádku (a nejen ji) znám přes podobný server. Ale tihle se zoufale i tváří.

Nevím, jestli mám být zklamaná, ale nechodí mi nabídky od perverzáků. Když jsem byla mladší, chodily mi zprávy s žádostí, abych dotyčného kopala za peníze do rozkroku, či mu po něm jen ladně chodila. Podmínkou byla noha velikosti 41-42. Takže kritérium ke snové brigádě jsem splňovala, jen jsem neměla nikdy tak hluboko do kapsy. Škoda, že o starší materiál není už zájem, poslední dobou bych fakt ráda někoho do rozkroku kopla.

Slipy. Jedna z nejdůležitějších, mnohdy jediná, část oděvu pro správného uživatele. A čím méně se vaše tělo hodí pro světla objektivů, tím víckrát ho nafoťte. Nejlépe na posteli s růžovým povlečením. Pokud nechcete až takové klišé, spokojte se jen s plyšovým kamarádem. Nedostatek svalové hmoty se dá hravě nahradit zvýšeným počtem chlupů. Rostou-li vám na zádech a ramenou, nenechte si to pro sebe. Partnera chtivé slečny to rozněžní a kalhotky se jim samy sundají.

Pokud jste plaší a nemáte odvahu na slipy, ženy se pohrnou i jinak. Stačí udělat několik póz s cigaretou, lahváčem a mít u toho teplákovou soupravu, tomuhle už neodolá ani ta nejnáročnější. Pro ty největší labužnice přiložte i fotku po rvačce, neznám žádnou, která by nebyla u vytržení ze zakrvavených zubů. Rudá je barva lásky.

A nepřehlédněte anketu!

66. Dutá jako dýně

Bez mučení se přiznám, dopadl na mě podzim a s ním spojený úsporný režim mého mozku. Nic se mi nechce, jen na jídlo ještě líná nejsem. Popravdě i páteční/sobotní návštěvy pubu s sebou nesou lehké přemáhání. Ale dokud se přemůžu a neroste na mně mech, je to ještě v pořádku.

Příště vezmu hrabičky, nahrnu vtipné příhody na hromádku, roztřídím a sepíšu, dneska se musíte spokojit jen s fotorománem. Nebude chybět napětí, vražda ani romantika.

Dnes je, jak asi i víte, Halloween, anglosaský svátek, který je prostě kůl. Dětičkám otvírat nebudu, sladkostí mají beztak dost, ale vlastnoručně jsem si zabila a vykuchala dýni. Vybrala jsem si obrázek Šklíby a drahý mě podporoval slovy: "To nezvládneš." Docela odvaha, říkat to někomu, kdo má nůž v ruce.

Dýně byla malá, nože tupé a velké, takže jsem mu začínala i věřit, ale když se do něčeho zakousnu, nevzdám se tak snadno.

Plastové pytle, nože, trocha toho kuchání a den byl hned o stupěň krásnější.

A tadááá!

65. Asi karma

Dnešní výlet se ne úplně vydařil. Koukla jsem na počasí, hlásili přijatelně a docela i teplo, podle toho jsem se oblékla, VYNDALA Z TAŠKY DEŠTNÍK a mohli jsme vyrazit (předtím jsem samozřejmě asi půl hodiny maskovala přicházející stáří a prohýřený večer). Z vlakového okna už to vypadalo poněkud více ponuře než na BBC weather, ale tak přeháňky jsou tu běžné, nebudu panikařit. Když jsme vystopili, lehce pršelo, zalezli jsme na jídlo a čekali, že to přejde. Děšť naoko ustal a my se vydali do parku. Nelžu vám, fakt jsem od mraků slyšela škodolibý smích, jak na nás padaly obrovské kapky, které nezadržel ani strom, pod kterým jsme se naivně schovávali. Náhodně jsme zabíhali do obchodů a měnili je až ve chvíli, kdy už se nás personál ptal, zda-li nechceme pomoct. Takto jsme se dostali zpět na nádraží a otrávěně odjeli domů. Nemusím ani podotýkat, že se mraky vybraly. Ale schnu ještě teď, takže pozdě, slunko si to dneska už nevyžehlí.

Ale aspoň jsem viděla nejlepší protidešťový vynález na světě, deštník, který je za sucha bílý a za deště barevný. I když v tu chvíli bych nepohrdla žádným.

Ukradeno z ebaye

A i včera jsem měla podivně pokroucenou karmu. Kamarádce jsem šla představit můj druhý domov - pub Wandle v Earlsfieldu, kde každý víkend hraje živá hudba. Nesmírně jsme si to užily, ono to ani jinak nejde, ale...!

Nesla jsem od baru dvě pinty pití, ze všech stran do mě někdo narážel, takže jsem pití zredukovala o čtvrtinu, posledních pár centimetrů před cílem do mě vrazila slečna tak silně, že jsem pití měla o dalších pár desítek mililitrů méně. Klasicky tu čekám na: "Sorry!", nad kterým jen mávnu rukou a usměju se, tohle se stává. Dnes to mělo být jinak. Slečna si o mě otřela ruku od ramene až po zápěstí, jak kdybych byla ručník a dál mě naprosto ignorovala. Nejsem zrovna klidný člověk, kdybych neměla plné obě ruce, tak bych jí asi jednu vrazila, dřív, než bych nad tím stačila uvažovat. Naštěstí jsem takhle nemohla dělat nic a tím pádem jsem nebyla vyvedena sekuriťákem. Který je mimochodem ale velmi pohledný (Veru, je mi líto, ale má prstýnek).

Když jsem procházela od baru znovu, ucítila jsem na spánku ostrou bolest, jak se mi do něj pod náporem cizí hlavy narvaly mé vlastní brýle. Hlavičku jsem v hospodě dostala poprvé. A vážně doufám, že to bylo omylem. Hlavně že to brýle vydržely, přijít o dvoje brýle na stejném místě? Ne, prostě ne!

Chytla jsem poslední vlak a chystám se usadit, už skoro v podřepu mi na mé vyhlídlé místo skočil chlap kolem 35-40, slušně oblečen, ale rozhodně ne slušně vychován. Lekla jsem se jako kráva, nevěřícně jsem zamrkala a na jinou sedačku jsem si šla sednout poněkud ostražitěji.

64. Očumujem univerzity

Už se nám to tu krátí, tak jsem dělala tlaky na drahého, že bychom se ještě mohli podívat mimo Londýn. Oba máme rádi historická města, takže jsme vybrali Oxford. A taky proto, že drahý je skrblík a cesta tam moc nestojí.

Zamlouvat jízdenky předem se vyplatí, to už jsme se naučili. Dokonce jsme našli cestu za libru na osobu, ale když jsme dali do košíku dva lístky, bylo to liber 6. Tak jsme se na sebe podívali, že přece nejsme idioti, a že to objednáme nadvakrát. Idioti jsme, protože po zaplacení jedněch jízdenek, se cena změnila z jedné libry na pět a my mohli akorát tak čekat, jestli si neobjedná někdo další a skočí to zas na libru. Neskočilo. Ale já si nestěžuju, stálo mě to 2 libry, to drahý platil 10, mrzuté, co si budeme povídat.

Den před odjezdem lilo celý den, z toho člověk moc cestovní horečku nedostane, ale i tak jsem hbitě vyskočila v 5 z postele a doufala, že nám svítání přinese příznivější počasí. Drahý se z postele ne úplně nadšeně vydrápal a šel si dělat snídani. Uvařit čaj, dát si do misky rybičky, vysypat do rybiček cukr a pak se probudit šokem, co to provedl, to byl jeho plán. Poté, co jsem se škodolibě zasmála, začala jsem přemýšlet, jak to napíšu do blogu. Mé myšlenkové pochody mě někdy děsí.

Na vlak jsme došli s předstihem, vlak odjel i přijel včas, autobusovou zastávku jsme našli, jízdenky byly platné, začalo svítit slunce, nad trávou se vznášel lehký mlžný opar a všechno vypadalo moc dokonale. To mě znervóznilo. A co víc, celý výlet proběhl naprosto bez zádrhelů. Do toho nepočítám, že jsme oba potřebovali neuvěřitelně čůrat a místo veřejných záchodků jsme se ocitli na hřbitově. Já měla tolik taktu, že jsem to vydržela ještě o chvíli déle, to se nedá říct o drahém. Hlavně, že na mě divně lidé koukali, když jsem si fotila náhrobky, kdyby jen věděli, co se děje o pár metrů dál!

Výlet to byl příjemný, rozhodně bych se tam s chutí podívala zas.

63. Nejezděte na sever!

A rozhodně ne v nových botách, u kterých si už při nákupu říkáte, že to malí číňánci pěkně odflákli (ale za tu cenu…), a nechcete je nosit déle než pár měsíců.

Obhlížela jsem, co za zajímavá místa tu ještě máme, a narazila jsem na nějaký hinduistický chrám. Upoutalo to mé oko a hodina vlakem, to není až tak zlé. Kus odtamtud je park, tak to spojíme i s procházkou přírodou. Na tom se nedá nic zkazit.

Chrám. Na fotkách se tak vážně jevil, ve skutečnosti vypadal jak z betonu odlitý model a asi proto ho tak urputně hlídala ochranka, co kdyby ho chtěl někdo odnést k sobě na zahradu? Pohled to byl ale i tak zajímavý. No jo, ale co dál? Dovnitř nemůžeme a zírat na něho déle než 3 minuty nepotřebuju a popravdě se i trochu bojím.

Vydali jsme se tedy rovnou k parku. Příjemná procházka vedle tří, místy až čtyřproudé silnice, byla vyloženě nervyhladící. Zhluboka jsem se nadechovala a užívala si prachu v plicích, abych si více vážila místa, kde žiju. Na takové prostředí jsme se vybavili nedostatečně, bez pití se prach krásně lepil na sliznice a obchod nikde nebyl. Jen sklady a velkoobchody. Vidět Tesco bylo jak spatřit studnu na poušti. Jen 8 proudů silnice nás dělilo od občerstvení. A zavřený most. S menší zacházkou jsme se tam dostali, nabrali do košíku vodu a spustili pátrání po sendvičích. Ty ovšem ve velkém Tescu nevedou (a nedokázala jsem tudíž ocenit, že mají sýr Baby bell v košer i halal provedení, chtěla jsem prase v sendviči), tak jsme popadli třešňový koláč a šli se občerstvit. Koláč byl výborný, cukr potím ovšem ještě den poté.

Aspoň že koláč měl tvar prasečího rypáčku, malá kompenzace.

Zpátky jsme nemuseli obcházet takovou dálku, vydupaná cestička ukázala na zkratku, zbývalo akorát vyšlápnout kopec a přelézt plot. Přehodila jsem nohu přes plot (se svojí výškou nemusím přes ploty skákat, přelézání bohatě stačí), a v tu chvíli se mi jal pomáhat drahý, jedním dotykem narušil mou křehkou rovnováhu a já byla vděčná, že nejsem muž, protože i tak to bolelo dost.

Po nějaké době jsme došli do parku, který v googlu vypadal tak hezky, tak zeleně. Počet odpadků tu ostrou zeleň aspoň trochu ztlumil. A kdybyste chtěli pneumatiku, byl tu obrovský výběr.

Teď už to bylo blíž k jinému nádraží, než na které jsme přijeli, tak jsme to vzali parkem směrem k němu. Ušli jsme asi půl kilometru a dál to nešlo, ten dechberoucí přírodní úkaz byl ohrazen plotem a tam, kde nebyl plot, byste potřebovali mačetu. V tichosti jsme se vrátili na silnici, šli ještě dalších 20 minut vedle rychlostní silnice směr nádraží a provedli dohodu, že o tomhle výletu už nikdy nebudeme mluvit. Nikdy.

62. Jélené, oči máš zélené

Kdysi jsem si udělala seznam věcí, které tu chci, ještě než se vrátím do Čech, vidět. Postupně jsem přehodnocovala, co je akorát drahé lákadlo na turisty, a co za to vážně stojí. Většina drahých atrakcí v centru za to vážně nestojí, je to způsob jak hezky nalákat turistu a trochu mu očesat úspory. A asi se už tu necítím jako turista, i když mně to tady někdy neuvěřitelným způsobem leze na nervy, beru to jako domov. Vážně se mi bude stýskat po našem "Special guyovi", postarším vysokém pánovi se zálibou v minisukních a vysokých podpatcích. Vždy jsem z jeho modelu tak konsternována, že nestihnu fotit.

Abych to nezamluvila, jedna z položek na seznamu byla, že bych chtěla vidět pólo. Seznam jsem nechala povalovat v pokoji a nečekaně neskončil v koši jako zvoneček, stal se zázrak a drahý si ho přečetl - a objednal lístky na polo. Kdyby to neudělal, měla bych smůlu - sezona končí. Takže jsme byli na posledním zápase sezony a stálo to za to. Najít cestu bylo náročné pro oba, já neměla čas, protože jsem se snažila udělat z obličeje po prohýřené noci něco koukatelného a drahý a jeho hledání spojů a cest, to je prostě noční můra. Nakonec jsme si zanadávali jen lehce a vydali se na nádraží.

Vystoupili jsme, ptala jsem se, kudy půjdeme. Když mi drahý pověděl směr, vydala jsem se na druhou stranu, mám to ozkoušené a nikdy to nezklamalo. Má pozoruhodný talent chodit přesně na opačnou stranu. Když chytíme správný směr, řídí se podle navigace a já se snažím věřit, že tam trefíme. Trefili. Pravidla póla jsem zrovna nastudované neměla, takže jsem byla v šoku, jak velké to hřiště je a lehce jsem zaplakala, protože zoom u mého foťáku funguje tak, že zvednu zadek a přiblížím se k focenému objektu. Což by tady asi nebylo vítané. V poločase se ale diváci (po vyzvání) nahrnuli do hřiště a dupali trávník, pár zvědavců otravovalo jezdce a jejich koně. Byli ochotní odpovídat na blbé otázky a koně se nechali drbat otravnou Magdou. Takže i když jsem si moc nazafotila, spokojená jsem rozhodně byla.

Zpátky jsme to vzali pěšky přes dva velké parky, což se nakonec ukázalo jako minimálně 15 km, fňukala jsem jen lehce. První park byl něco na způsob obory, jásala jsem, když jsem našla jelení hovno. Jásala jsem víc, když jsem viděla pak i tvůrce té hromádky. Pár metrů ode mě byl jelen a nevypadal plaše. A navzdory říji ani agresivně, což bylo ještě lepší. Být uprostřed Londýna napadena jelenem, ne, to je moc divné i na mě. Jelenů i s harémem jsme zahlédli, nebo spíš o ně zakopli (vážně nebyli daleko), opravdu hodně, z čehož byl drahý v sedmém nebi, vyloženě si užíval, že jsem musela každého jednotlivce několik minut obtěžovat fotoaparátem. Aspoň že jelínci pózovali.

61. Agresor v domě

Momentálně se neděje nic převratného, nikam nejezdíme, drahý se rozhodl zapnout šetřivý režim a hází na mě zlým okem, když si kupuju jiné než základní potraviny. Nezapomene se u toho podívat na mou rostoucí zásobu energie, kterou mám na břiše schovanou na horší časy. Nechápe, že si svého tuka hýčkám, podvyživená jsem byla spoustu let, tohle je novinka, kterou jsem si ještě dosyta neužila. Dá se krásně antistresově mačkat a relaxačně se vlní. Bohužel z ekonomického hlediska je to katastrofa, do kalhot se soukám s vypětím všech sil a musím se u toho vlnit, aby se všechno nasoukalo tam, kam má. Zatím to ještě neteče ven, ale jednou přijde i to a já budu muset vyrazit koupit nový oděv. To se zhroutí celý jeho systém úspor.

Děti jsem ještě neomrzela, naopak, jen rychlá návštěva kuchyně se protáhne na minimálně půl hodiny a z obou stran do mě valí novinky. Například denně musím s asistencí malého agresora prohlédnout knihu dinosaurů a vždy řekne, který zabil kterého. Není divu, že jeho hrdinou je T-Rex. Ani Mr. Fox je neomrzel, po nevinné otázce, jak panu Lišákovi je, se na něho seběhnou a se zlostným "KIIIIIILL KIIIIIIILL!" s ním mini diktátor mrští o zem. Malá ho oživuje. Někdy se ho stihnu zmocnit a držím ho mimo dosah příkoří. V tu ránu na mě začíná šplhat, nehtíky se mi zarývají do masa a on zuřivě křičí "I love killing!" Být jeho maminka, začínám mít starosti o duševní vývoj své ratolesti. Živě mám před očima, jak oděn v igelitu maloval vodovkama. Z dálky to vypadalo jako černý flek, z blízka to byl černý flek. Jinou barvu než černou nepoužívá. Vybarvoval Spidermana, tak jsem mu vyměnila úplně černou vodu a říkala, že je přece červený. Tenhle můj zásah vyřešil po svém, pořádně se zarýpal v černé, vymyl štětec a byl zase veselý, že voda na vymývání už není tak hnusně průzračná. Nakonec začernil i červenou barvu na paletě. Taky řešení. A já se asi budu víc ohlížet, až bude za mými zády.

60. Padesát šest hodin v Dublinu

Rychle, než zapomenu podstatné detaily, shrnu náš výlet. Ještě ponekud nastydlá jsem vyrazila s drahým směr Dublin. Ideální destinace, pokud jste nachlazení. Už v letadle hlásili, že je větrno a přistání to jen potvrdilo, vítr si s letadlem hrál a ze mě se stával věřící. Spolucestující byl z mých komentářů viditelně nadšen, tak jsem své vyděšené "To si děláš prdel!" trochu ztišila a přistáli jsme i tak celí.

I když jsem věděla, že autobusy berou jen přesnou sumu za jízdenku, neměla jsem přesně. Autobusáci ani nemůžou vracet, hází se to do automatu, který mají u sebe a místo vrácené sumy dostanete lístek, který se dá na nějaké centále proměnit za peníze. Takže dobrá rada, připravte si 2.60 EUR na osobu.

První den bylo sice větrno, ale slunečno. Než jsme se ubytovali, proběhali jsme historické centrum. Zaujalo mě, s jakou lehkostí dokážou úplně shodit historickou budovu tím, že na ni fláknout cedule, hrad nabarví na modro, vedle postaví moderní a ne příliš oku lahodící budovu a že potřebujete u hradu třeba zaparkovat? Není problém, zaparkujte přímo u něho. V centru hrají hudebníci a ti co nehrají na nástroje, hrají aspoň na city. Žebráků je tam požehnaně. Bylo mi řečeno, že málokdo z nich je bez domova, většinou je to jejich full time práce. Žebráci se psem jsou ohraní, jeden to vytáhl o stupěň výš. K psovi přibyl i králík.

Tady už byl pán po šichtě.

Po zběžném průzkumu města jsme se přihlásili na hotel a rovnou se pokochali výhledem, odpovídal naprosto fotkám na webových stránkách.

Vybavení pokoje mělo čítat topení, žehličku, fén, toaletní potřeby. Byla jsem nesmírně ráda, že to poslední jmenované tam vážně bylo. Budiž jim připočtenu k dobru, že personál byl velmi příjemný. Jo a možná až moc akční. Nevěděla jsem, že uklízí pokoje i během pobytu. Lehce jsem se zastyděla, když jsem se vrátila do pokoje a měla jsem uklizené i špinavé spoďáry.

Na Dublinu je mi velmi sympatické, že je vcelku malý, dá se tam bez potíží chodit pěšky a provoz není tak hrozný. Na druhou stranu tam člověk nestačí koukat, co se stihne za krátkou dobu semlít. Jeden den jsme byli svědky zatčení dvou teplákovců a druhý den byla na skoro stejném místě sanitka a houf policistů u jiného, bezvládného, teplákovce. Dobrodružství lze zažít i v rychlém občerstvení. I když tahle pobočka nebyla tak úplně rychlá. Slečna za kasou by neuhlídala šneka. Omylem si vypojila kasu ze zásuvky a zaboha nemohla přijít na to, proč nejde otevřít, Až třetí pracovník tu záhadu odhalil. Chaoticky nám rovnala objednávku na tác, to, co spadlo, sebrala ze země a dala na tác taky. Asi po 15 minutách od vkročení do pobočky jsme byli obslouženi a v poloprázdné místnosti si sedli. Vedle seděl nějaký strejda a fotil si cizí slečnu, ta radši rychle odešla a strejda se zabavil jinak. Z tašek na stůl vysypal nedopalky a jal se shromaždovat tabák na vlastní cigaretu. Za odhazování obraných vajglů na zem se k tomu dopracoval, zabalil si nářadí a odebral se ven. Cestou ještě sáhnul po několika hrstech papírových obrousků a tím výstup ukončil. Doufám, že fotografie slečny a ubrousky nemají nějaké bližší spojení.

První den jsme padli do postele po deváté hodině, jak jsme byli vyřízení. Ještě, že tak. Už v půl sedmé se od stropu ozývaly zvuky jak z armádního cvičení. Později se ukázalo, že máme pokoj pod kuchyní. Ráno bylo deštivé a ani během dne se nic změnit nemělo. To mi narušilo plán jet na polostrov Howth a užít si konečně krajinu. Nakonec jsme tedy zůstali ve městě, navštívili muzeum, Science Gallery na Trinity College, část Phoenix Parku (je to největší městský park v Evropě, na něj je i celý den málo, takže jsme vážně jen nakoukli) a starou destilárnu Jameson Whisky, kde jsem objevila své nové nejoblíbenější pití. Whisky se zázvorovou limonádou a limetkou. On i samotný Jameson nebyl k zahození. Všechno stálo za to, jedinou nevýhodou byl nedostatek času. Na pravé irské puby se čas samozřejmě našel. První byl na řadě ten nejznámější - Temple bar. Příjemná živá muzika a velká koncentrace turistů. Po povinném (pivní fanda ze mě nebude) ochutnání guinesse přímo do zdroje jsme se přesunuli do menšího pubu, kde jsem ruinovala peněženku whiskou. Za zvláštnost považuju, že na záchodech vám ubrousky na utření podávají černoši. A ještě zvláštnější je, že už někdo nedělá scény o rasizmu.

Dublinský hrad

U doků vládlo nádherné počasí.

Třetí a poslední den jsme se brzo, no dobře, před desátou, odhlásili z hotelu. A protože svítilo slunce, vyjeli jsme směr Howth. I přes rýmu jsem cítila vůni moře a ryb. Když už je člověk takhle u zdroje, museli jsme si koupit fish and chips. Kolem nás se slétli rackové a začal žebrací maraton. Kaskadérské kousky, s jakými dokážou hozené sousto chytit, jsou k nezaplacení. Žebrat přišli i menší letci.

Kdyby někdo tušil, co je to za ptáka, napište mi to :)

Procházka po Howtu byl jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Téměř nedotčená krajina na pobřežích a vcelku hustě obydlený zbytek poloostrova, to byl zajímavý kontrast. Čas nás tlačil, tak jsme zvolili tu přírodnější část, bylo téměř liduprázdno, slunečno a prostě nádherně. Ale i tak jsem se musela zavztekat, když drahý objevil úžasnou zkratku mezi ostružinami a prostě jsme se museli táhnout do bahnitého srázu, kde se mi povedlo pokřtít šedé (a hlavně nové) kahoty rozmáčklou ostružinou. Drahý měl štěstí, že byl deset metrů předemnou a moje plíce byly asi dva metry za mnou. Než jsme se vydrápali nahoru, už jsem byla zas klidná.

Kašlu, smrkám, sotva se hýbu, ale nelituju ani v nejmenším.

59. Antikoncepční den

Máme podzim, poprvé okouším tzv. londýnské počasí. V létě tu pražilo slunce a pršelo dohromady maximálně týden, teď týden prší už v kuse. Nepatrná změna. Zaplatila jsem si týdenní kurz angličtiny, zaplatili jsme výlet, protože má drahý nárok na ještě jednu dovolenou a hned poté jsem začla chrchlat a prskat jak o život.

Nejsem za chcípáka sama, drahý přišel po 16h v práci znatelně poničen a hlava mu třeštila. Děti domácích jako by vycítili, že nemáme náladu na socializování a rozhodli se, že to do pár minut změní. Poprvé za ty měsíce tady si k nám vlezli do pokoje a už začlo sondování, s čím by se dalo hrát, co by šlo zničit a s čím by se před zničením dalo hrát. Nejdřív si oťukaly mě otázkami o rodině, když jsem zmínila babičku, první otázka byla: "Je mrtvá?", po ujištění, že rozhodně ne se výslech zastavil u mé čubiny, asi byla chyba říkat, že je stará, ještě než jsem to dořekla, už se malá ptala, jestli je mrtvá. Děti jsou morbidní, děsivě morbidní.

Když jsem je omrzela, schytal to Mr. Fox, plyšový pískací lišák, kterého jsem pořídila sice pro psa, ale ten by stejně neocenil jeho bezkonkurenční vzhled. Mr. Fox zůstal mým společníkem. Teď už je lehce znehodnocen slinami, bohužel ne psími. Malý ho několikrát zabil, načež ho malá oživila a takhle to šlo do chvíle, než objevili moji tajnou skrýš s bublinkovou folií. Drahý se tvářil, že je jen krůček od nirvany, když mu u hlavy explodovaly bublinky s průměrem 2 cm. Nenápadně jsem ty záškodníky posunula o patro níž a nechala jim své antidepresivum napospas. Napadlo je udělat s folií to samé co mě, když jsem ji dostala. Za hlasitého smíchu na ni skákat a užívat si praskací combo. V tu chvíli mi došlo, že se mnou vážně není něco v pořádku.

Skákat vydrželi do poslední bublinky, jen pro představu, folie měla cca tři čtvereční metry. Podlaha se za radování sousedů otřásala a z pod nožek se ozýval zvuk, jak kdyby v ulici byla přestřelka gangů. Kdykoli jsem chtěla prásknout nějakou bublinku, skočil mi ten malý Hitler na ruku a dal najevo, že už nemám nárok.

Abych to upřesnila. Malá je hrozně hodná, zvídavá, upovídaná, nekňučí, nestěžuje si a pomáhá. Malý je prototyp dítěte, které máte chuť vyhodit z jedoucího auta. Dřív byl super, ale dostal se do věku, kdy kňučí/brečí od rána do večera, když není něco podle něho, začne třískat se vším, co mu přijde pod ruku a jeho způsob hraní si rozhodně není něžný.

58. Jak mě zmohl údiv

Skóre minulého týdne - jeden omylem vyhozený dárek pro babičku (drahého práce), jedenkrát vypraná sluchátka (moje práce) a jedna naražená noha (taky moje).

Babičce už tradičně všichni vozí z cest zvonečky, já nikdy neměla šanci, ze své domoviny jsem zvedla zadnici skoro poprvé. Jeden londýnský jsem už předala, postavila ho vedle na chlup stejného, který má od sestřenky. Vážně by se tu měli zamyslet a trochu obměnit suvenýry. Ovšem v Yorku jsem byla první průkopník a nadšeně jsem si zvoneček dovezla, vybalila na stůl, upadla do komatu po cestě, a naprosto na něj zapomněla. Byl velmi kvalitně zabalen do papíru, tak kvalitně, až to vypadalo jako zmačkaný papír a drahý s tím taky tak naložil.

Sluchátka nebudu rozebírat, i když jsem je do pračky dala já, je to taky vina drahého, nemá je mít v kapse!

Vlastně bych na něho mohla s klidem hodit i mojí polozmrzačenou nohu. Kdyby byl aspoň nepatrně žárlivý a ozval by se, když mě jakýsi mladík vytáhl "tančit", nemusela bych kulhat. Místo toho se zabýval mobilem a já klopýtala po pubu. Vyzkoušela jsem zdejší specialitu zvanou Snake bite, půl na půl pivo s ciderem a panák čehosi. Největší zvláštnost na tom je, že je to levnější než pivo či cider, a rozhodně to s člověkem víc zamává. Stačil mi jeden, abych ztratila ladnost a zábrany.

Ale o čem jsem chtěla napsat především - navštívili jsme muzeum moderního umění Tate Modern. Nejsem umělecký ignorant, naopak, uvažovala jsem i o studiu umění. Ale ani to nezabránilo tomu, že mi opakovaně padaly oči z důlků. Pojďte se pokochat.

Jedno z těch zajímavějších děl, které si ráda od někoho nechám vysvětlit. Povšimněte si propracovaných detailů a perspektivy. Jo a těch mrtvých kavek.

Omlouvám se, ale ve svém ignoranství jsem zapomněla poznamenat jména autorů, takže i epileptický záchvat s pastelkami nemohu přiřadit k nikomu konkrétnímu.

Míjeli jsme skupinky sedících lidí, kteří debatovali před prázdným či jednobarevným plátnem a já si stále víc připadala, že mi něco uniká. Naštěstí jsem se uklidnila pohledem na obraz se zvířátky.

Že se vám nepovedl obraz? Nezoufejte, zapalte ho a on ho nějaký debil vystaví v galerii.

Ale co teprv, když nemáte barvy, přepadne vás chuť tvořit a chcete udělat něco přelomového? Ze samého vzteku, že takhle to nepůjde, rozřízněte plátno. Levné a účinné! Má to říz.

Zde chtěl autor nejspíš vyjádřit, že neumí malovat. Velmi zdařilé dílo.

Moucha s velkými, ehm, pysky?

Tady jsem byla fakt v koncích s představivostí.

Bylo od nich ale moc hezké, že i uklízečka dostala možnost vystavit své dílo.

Na závěr tu máme pana doktora, mnozí ho po návštěvě potřebovat budou.

Samozřejmě tam byly i pro mě schůdnější obrazy, Monet a Dalí, mí oblíbenci, ale nevyvážilo to můj údiv. Ne, vážně nechápu moderní umění.