A rozhodně ne v nových botách, u kterých si už při nákupu říkáte, že to malí číňánci pěkně odflákli (ale za tu cenu…), a nechcete je nosit déle než pár měsíců.
Obhlížela jsem, co za zajímavá místa tu ještě máme, a narazila jsem na nějaký hinduistický chrám. Upoutalo to mé oko a hodina vlakem, to není až tak zlé. Kus odtamtud je park, tak to spojíme i s procházkou přírodou. Na tom se nedá nic zkazit.
Chrám. Na fotkách se tak vážně jevil, ve skutečnosti vypadal jak z betonu odlitý model a asi proto ho tak urputně hlídala ochranka, co kdyby ho chtěl někdo odnést k sobě na zahradu? Pohled to byl ale i tak zajímavý. No jo, ale co dál? Dovnitř nemůžeme a zírat na něho déle než 3 minuty nepotřebuju a popravdě se i trochu bojím.
Vydali jsme se tedy rovnou k parku. Příjemná procházka vedle tří, místy až čtyřproudé silnice, byla vyloženě nervyhladící. Zhluboka jsem se nadechovala a užívala si prachu v plicích, abych si více vážila místa, kde žiju. Na takové prostředí jsme se vybavili nedostatečně, bez pití se prach krásně lepil na sliznice a obchod nikde nebyl. Jen sklady a velkoobchody. Vidět Tesco bylo jak spatřit studnu na poušti. Jen 8 proudů silnice nás dělilo od občerstvení. A zavřený most. S menší zacházkou jsme se tam dostali, nabrali do košíku vodu a spustili pátrání po sendvičích. Ty ovšem ve velkém Tescu nevedou (a nedokázala jsem tudíž ocenit, že mají sýr Baby bell v košer i halal provedení, chtěla jsem prase v sendviči), tak jsme popadli třešňový koláč a šli se občerstvit. Koláč byl výborný, cukr potím ovšem ještě den poté.
Aspoň že koláč měl tvar prasečího rypáčku, malá kompenzace.
Zpátky jsme nemuseli obcházet takovou dálku, vydupaná cestička ukázala na zkratku, zbývalo akorát vyšlápnout kopec a přelézt plot. Přehodila jsem nohu přes plot (se svojí výškou nemusím přes ploty skákat, přelézání bohatě stačí), a v tu chvíli se mi jal pomáhat drahý, jedním dotykem narušil mou křehkou rovnováhu a já byla vděčná, že nejsem muž, protože i tak to bolelo dost.
Po nějaké době jsme došli do parku, který v googlu vypadal tak hezky, tak zeleně. Počet odpadků tu ostrou zeleň aspoň trochu ztlumil. A kdybyste chtěli pneumatiku, byl tu obrovský výběr.
Teď už to bylo blíž k jinému nádraží, než na které jsme přijeli, tak jsme to vzali parkem směrem k němu. Ušli jsme asi půl kilometru a dál to nešlo, ten dechberoucí přírodní úkaz byl ohrazen plotem a tam, kde nebyl plot, byste potřebovali mačetu. V tichosti jsme se vrátili na silnici, šli ještě dalších 20 minut vedle rychlostní silnice směr nádraží a provedli dohodu, že o tomhle výletu už nikdy nebudeme mluvit. Nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat