Dnešní výlet se ne úplně vydařil. Koukla jsem na počasí, hlásili přijatelně a docela i teplo, podle toho jsem se oblékla, VYNDALA Z TAŠKY DEŠTNÍK a mohli jsme vyrazit (předtím jsem samozřejmě asi půl hodiny maskovala přicházející stáří a prohýřený večer). Z vlakového okna už to vypadalo poněkud více ponuře než na BBC weather, ale tak přeháňky jsou tu běžné, nebudu panikařit. Když jsme vystopili, lehce pršelo, zalezli jsme na jídlo a čekali, že to přejde. Děšť naoko ustal a my se vydali do parku. Nelžu vám, fakt jsem od mraků slyšela škodolibý smích, jak na nás padaly obrovské kapky, které nezadržel ani strom, pod kterým jsme se naivně schovávali. Náhodně jsme zabíhali do obchodů a měnili je až ve chvíli, kdy už se nás personál ptal, zda-li nechceme pomoct. Takto jsme se dostali zpět na nádraží a otrávěně odjeli domů. Nemusím ani podotýkat, že se mraky vybraly. Ale schnu ještě teď, takže pozdě, slunko si to dneska už nevyžehlí.
Ale aspoň jsem viděla nejlepší protidešťový vynález na světě, deštník, který je za sucha bílý a za deště barevný. I když v tu chvíli bych nepohrdla žádným.
Ukradeno z ebaye
A i včera jsem měla podivně pokroucenou karmu. Kamarádce jsem šla představit můj druhý domov - pub Wandle v Earlsfieldu, kde každý víkend hraje živá hudba. Nesmírně jsme si to užily, ono to ani jinak nejde, ale...!
Nesla jsem od baru dvě pinty pití, ze všech stran do mě někdo narážel, takže jsem pití zredukovala o čtvrtinu, posledních pár centimetrů před cílem do mě vrazila slečna tak silně, že jsem pití měla o dalších pár desítek mililitrů méně. Klasicky tu čekám na: "Sorry!", nad kterým jen mávnu rukou a usměju se, tohle se stává. Dnes to mělo být jinak. Slečna si o mě otřela ruku od ramene až po zápěstí, jak kdybych byla ručník a dál mě naprosto ignorovala. Nejsem zrovna klidný člověk, kdybych neměla plné obě ruce, tak bych jí asi jednu vrazila, dřív, než bych nad tím stačila uvažovat. Naštěstí jsem takhle nemohla dělat nic a tím pádem jsem nebyla vyvedena sekuriťákem. Který je mimochodem ale velmi pohledný (Veru, je mi líto, ale má prstýnek).
Když jsem procházela od baru znovu, ucítila jsem na spánku ostrou bolest, jak se mi do něj pod náporem cizí hlavy narvaly mé vlastní brýle. Hlavičku jsem v hospodě dostala poprvé. A vážně doufám, že to bylo omylem. Hlavně že to brýle vydržely, přijít o dvoje brýle na stejném místě? Ne, prostě ne!
Chytla jsem poslední vlak a chystám se usadit, už skoro v podřepu mi na mé vyhlídlé místo skočil chlap kolem 35-40, slušně oblečen, ale rozhodně ne slušně vychován. Lekla jsem se jako kráva, nevěřícně jsem zamrkala a na jinou sedačku jsem si šla sednout poněkud ostražitěji.
Žádné komentáře:
Okomentovat