Tento víkend jsem se vydala na trhy jako prodejce a bylo to plodné, sepíšu to ještě za čerstva a pak půjdu hodit koma a několik dní o mně nebude vidu ani slechu.
Já snad ani nebudu psát, co to bylo za trhy, protože si reklamu nezaslouží. Loni jsem tam byla také, ale nemusela jsem platit stánek, protože jsem se tak šikovně přichomýtla a měla jsem to sponzorované. Letos už jsem částku za stánek vysolit musela a úplně jsem vypustila starosti, že by něco mohlo být jinak. A ono zrovna bylo. Bylo mi řečeno, že manipulační prostor za stánkem je pouze pro jednu osobu a pomáhat mi nikdo nesmí. On by to nebyl takový problém, kdybych kamarádce neslíbila, že tam budeme prodávat spolu. Na peníze slyší ovšem každý, takže jsem poslušně vysypala kasičku a doplatila nějaké ty drobné, abychom teda mohly obě. A očividně jsem byla jediná tak blbá. Jiné stánky taky okupovalo víc lidí, ale rozhodně nikdo nedoplácel.
Ráno jsem čekala, až se tatík vrátí z noční, hodí mě do Liberce, kde si mě přebere kamarádka, a pojedeme na místo určení. Což je další hodinka cesty a vzhledem k tomu, že počasí došlo k závěru, že by bylo skvělé překvapit nás nějakou tou námrazou a zahalit auto sněhem, zabralo to přeci jen víc času. Na místo jsme dorazily pozdě. Ne moc, přesto nás pořadatel srděčně uvítal slovy: "To si děláte prdel!" a výkladem o tom, že on slíbil, že dorazí v sedm, tak tam taky na sedmou byl a že neni takový debil, jako my, aby to nestihl. Prý jel až z Brd a tam bylo 25 cm sněhu. Je mi líto jeho partnerky, odhad má vážně špatný. Podle předpovědi tam bylo centimetrů maximálně pět. A taky by se mohl podívat na mapu - Liberec je o nějaký ten kousíček dál. Nahlásila jsem mu jméno, zmínila se o slušném vychování a šla vybalit věci.
Ráno jsem ještě doma va spěchu zapomněla židličku, pro kterou jsem si předchozí den ještě extra zajela. Ale tak 8 hodin stání se přežít dá. A kdyby chodili lidé, asi by to vážně nevadilo. Mám za to, že oni tam vážně moc chtěli, před výstavištěm byly tak velké davy, až to pořadatele vyděsilo a rozehnali to vodním dělem. To zní jako pravděpodobné vysvětlení. No každopádně jsem si říkala, že budu fikaná a posadím se na kufr, nenechám se přece odradit absencí židličky. Kufr je vážně z naší rodiny, ten škodolibý hajzl mě nechal dosednout a poté odjel. Elegantně jsem dopadla na záda ke kolegyni z vedlejšího stánku. Trochu to rozvířilo ticho a zlepšilo náladu, třeba se mi to připíše k dobru. Jo a taky jsme z lítosti dostaly jednu židličku.
Po nějaké době jsem začala být malinko nesvá z lidí vybavených fotoaparáty, kteří si zboží vyblejskli a při odchodu mumlali něco o tom, že si to doma vyrobí. NE NEVYROBÍ. Ono rukodělné věci nejsou tak snadné a nezvládne každý všechno. Já vím, že člověk k sobě není tak kritický a nevidí, že jeho výtvor je hnusný, ale ostatní to vidí. Každopádně lovce inspirace jsem takticky zahnala cedulkou: Nefotit, zvěř je plachá (a majitelka agresivní). (Pozn., dělám takové ty úchylné zvířátkové šperky, kdyby někdo nevěděl.) Na tohle chování šly slyšet stížnosti od každého stánku, holt jsme národ Ferdů mravenců a umíme všechno sami. A nejlíp. Některým se ani neproplatily náklady, takže jejich nadávky byly oprávněné. Jsem ráda, že moje infantilní věci zaujaly podstatně dost lidí a nemusela jsem nadávat moc hlasitě. Vlastně se i trochu přiznám, že jsem spokojená, s nulou se nevracím, potkala jsem spoustu zajímavých lidí, vyzkoušela si výměnný obchod a ještě jsem zjistila, že jsem schopná ukecat naprosto bezbranné lidi k tomu, aby si koupili něco, i když to vůbec nechtěli a ještě z toho měli radost. Takhle nově nabytá vlastnost se mi líbí opravdu moc.
A taková třešinka na dortu - fotka od pana nejsem-takovej-debil, kterou vložil na FB stránky veletrhu. Děkuji se zdviženým prosředníčkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat