pátek 8. března 2013

Pes a pitomec


Čím dál častěji narážím na diskuze, kde se dotyčná osoba ptá na určité psí plemeno a dodá, že by ho chtěla hlavně levně, klidně bez papírů. To jsem zařadila na pomyslný seznam věcí, které nutně musím vyventilovat.

Nejsem žádný kynolog, mám 13 let hyperaktivní koště z útulku a občas tam chodívám venčit. Ale na tohle nemusíte být kynolog, na to stačí rozum.

Takže, chcete-li psa pouze podle vzhledu, radši si žádného nepořizujte. Ano husky je tak nádherný a roztomilý. Ale roztomilé nebude to, když se vrátíte domů a pes nikde, popř. najdete zdemolované všechno, co se dá i nedá rozkousat. Husky je totiž hlavně pes tažný, šlechtěný pro to, aby vydržel hodiny a hodiny extrémní zátěže. Pokud nehodláte denně naběhat x kilometrů a nedopřejete mu vybití, bude sice stále roztomilý a nádherný, ale bude nešťastný.



Že prý dávám málo obrázků, tak tady jeden z domácího archivu.


Další oblíbená plemena - stafordi a bulíci. Zvláštní, že pak 70% útulkových psů jsou právě tahle zmiňovaná plemena a jejich kříženci. Pokud nemáte přirozenou autoritu a budete vychovávat stylem: "Sedni, sedni si čumáčku. Tak ne, ale tady máš pamlsek.", což jsem mimo jiné už opravdu viděla, pes vám přeroste přes hlavu a může třeba i někomu ublížit, protože mu nevytyčíte mantinely. A pak je to samý článek v novinách, že "bojové plemeno" psa zase napadlo někoho a že by je měli utratit a zakázat a kdo ví co ještě. Ti psi jsou zlatí, lidi jsou pitomí a nedokážou poznat, na co mají a na co ne.


Vigo z libereckého útulku Archa


Upřímně by se na pořízení psa měly dělat testy způsobilosti.

A ještě k PP. Pokud chcete plemeno, protože se vám zamlouvá exteriér i povaha a pak se rozhodnete pro levnější variantu - bez PP, tak opět radím, vy si radši nic nepořizujte. Většinou je důvod, že PP nemá. Nemoci, vady,... Někdy jen lenost chovatele. Ve většině případů se tím akorát podporují množitelé. Pokud nevíte, o co se jedná, radím, najděte si to na googlu. A že chcete zachránit nebohé štěňátko z množírny? A čemu tím pomůžete? Podpoříte množitele a budou se rodit další a další, dokud fena nepojde.

Další kapitola jsou lidé s nepapírovým psem, kteří shání/nabízí psa na krytí. Proč? Jako by nebyly psů plné útulky. Tohle mi přijde TAK sobecké.

Takže shrnutí, klidně si vezměte psa bez PP, ale zjistěte si, proč ho nemá, odkud pochází a buďte tak hodní, nechte ho vykastrovat. A jestli pak skončí v útulku jen proto, že vlastně není takový, jak jste si představovali, rozběhněte se co nejrychleji proti zdi a nebrzděte.


A tohle je ta moje línající, otravná, smradlavá, ale naprostě skvělá, psice


Tak jsem zjistila, že se někomu nechce hledat, co je množírna, tohle je množírna:
A s dovolením jeden článek o nich http://www.stop-mnozitelum.cz/triky-mnozitelu.html

čtvrtek 7. března 2013

CV - Takhle prosím NE


Dnešní moudro bych věnovala tomu, jak NEPSAT životopis.

Žádáte o spolupráci s překladatelskou agenturou na pozici hosteska/tlumočnice? Buďte tak hodní, napište, jaké jazyky ovládáte, ani národnost by nebyla úplně od věci. On na druhé straně počítače je chudák, který se musí ozbrojit vidlemi a kydat naprosto nepotřebné e-maily od těch použitelných. Po několika hodinách zoufalství a občasných záchvátů smíchu se může stát, že prostě nějaký nadějný přehlédne, protože mu zrovna opakovaně spadne hlava na klávesnici.


Sedmistránkový životopis s celým životním příběhem taky není to pravé. A e-mail bez životopisu, nebo s životopisem napsaným přímo v něm taky práci neusnadní. Za přiložené CV v PDF bych vám snad tu práci hned dala.

Další perlou jsou e-maily bez kontaktu na dotyčnou osobu, když je to posláno pomocí serveru, na kterém byl inzerát - kontakt se nezobrazí.

Fotky by byly vhodné takové, kde jste oblečené a jde vidět hlava (velké plus je, když je vidět zepředu), ne prsa a zadek. Ani stehna vám práci nezajistí.

A prosím, toto NE. To už nikdy nechci zažít.

středa 6. března 2013

XII. Trocha úspěchu a o dost víc vzteku


Shrnutí posledních dní:

Z chodby zmizel zarámovaný úryvek Koránu, takže jako féroví lidé jsme strhli i Buddhu, bohužel i s nepatrným množstvím barvy na dveřích.

Dveře stále někdo nezavírá. Rázně jsem je tedy zavřela já, zamkla a pak uslyšela zuřivé bušení. Abdulovic Bojana (výslovnost je Božána, ale blíží se to spíš ke kráva pitomá) byla venku. Tak jsem si vyslechla nějaké věty s týranou gramatikou a ignorovala to. Večer byly dveře opět dokořán a venku už nikdo nebyl. Tak jsem si tu vyzobanou slunečnici našla a snažila se jí vysvětlit, že dveře mají kliku. Dozvěděla jsem se: "Mý cigarete, mý cigarete." Odvětila jsem, že ne, že je vevnitř, ať to zavře. "Váj, váj, mý cigarete." Tady už moje trpělivost došla. Světla začla blikat, venku se rozpršelo, rozezněly se hromy a místností zněl dubstep a můj křik: "Just close the fucking doooooor!" Ano uznávám, tady trošku přeháním.


Nicméně o chvíli později jsem se dozvěděla: "Nou klín, nou klín." Zase jsem nechala celý jeden vlas v koupelně. Zajímalo by mě, jaké stavy by se v ní probouzely v době, kdy jsem měla vlasy do půli zad. Padání srsti holt nejde regulovat a nebudu kvůli tomu chodit s kapesním vysavačem a zahlazovat po sobě stopy.


Ještě něco málo k práci. Dnes jsem přišla lehce po 10h. Zdálo se mi divné, že tu ještě nikdo není, když začínáme o půl hodiny dříve, ale nevěnovala jsem tomu přehnanou pozornost. Následně jsem se dozvěděla, že šéf i kolega mají práci v "terénu". Nezasvěcená do projektů čelím telefonátům. Nutno podotknout, že je to poprvé, co jsem se tu k telefonu přiblížila. Po určitých problémech s porozuměním, kdy jsem se po čase zmohla jen na zoufalé britské"Wha?", jsem se jim vyhýbala.

Šéf den předtím zprostředkoval zakázku. Překladatel poslal překlad mně a já ho měla zpět poslat klientovi. Klient volá nespokojen, že projekt není celý, ale nikdo nemá originál a nikdo neví, co dělat. Šéf neodpovídá. Do toho zvoní druhý telefon, beru ho a dozvím se, že dotyčný chce mluvit s Godwillem. Zmateně předávám telefon kolegovi, který spravuje web a stále nechápu, kdo je Godwill. Z Godwilla se nakonec vyklubal malý černoch, který tu byl za celou tu dobu všehovšudy dvakrát a donesl nějaké krabice. Proč mu někdo volá do kanceláře k nám, mi ještě pořád není jasné. Odnáším oba telefony do vedlejší kanceláře a jdu se projít do nádherného slunného dne.

Zpět v kancelářské realitě. Kolegové z vedlejší místnosti odchází, jsem tu už jediná. Jediná a bez klíče. Šéf má vypnutý telefon a jinou variantu k řešení totoho problému nemám. Budu jen doufat, že nikoho nenapadne vzít v noci za kliku kanceláře překladatelských služeb. A nebo to vyrabuju první, aby to nedostal do rukou někdo jiný.

Edit: Po dvou hodinách čekání jsem se dočkala vysvobození. Kolega se musel vrátit přes půlku Londýna. Snědla jsem nečí rajčatovou polévku do hrnečku, byla hnusná, ale aspoň uklidnila mé receptory hladu a chuť prorazit stěnu.

Další díl k přečtení ZDE.

úterý 5. března 2013

Nákupy

Rozhodla jsem se vám rozbít iluze o Londýně jako o městě snových nákupů. Samozřejmě, že je tu stále Primark, nejlevnější obchod s oblečením. Ale se svým metrem osmdesát a 60 kily se tu prostě nechytám. Střihy mi nesedí a do většiny oblečení mi chybí tak 50 kilo tuku navíc. Jiné obchody jsou mimo mojí cenovou ligu. Jsem královna výprodejů a secondhandů. Čím levněji se mi podaří něco ulovit, tím lepší pocit z daného kousku mám. Kromě bot, za ty klidně utratím tisíce, ale tady mi pro jistotu žádné dámské nejsou.



Vydala jsem do jedné londýnské části - Tootingu, kde se nachází i menší Primark a ještě jsem prošla část hlavní ulice a nafotila, jaká móda se tu dá pořídit. Na každém obrázku je jiný obchod.



Při focení jsem si všimla spousty divných pohledů a burky se zlověstně vlnily, ale nešlo to zastavit, tohle musí být viděno.




Zajímalo by mě, kdy se z evropské metropole stala metropole orientální. Bohužel jsem nedošla až k obchodu, kde opravdu visely jen burky. Všimla jsem si totiž, když jsem chtěla zkontrolovat čas, že nemám mobil. Vypadl mi v Primarku. Nevím jestli to byla lidská dobrota nebo fakt, že mobil je 6 let starý, ale byl tam. Ta úleva byla nepopsatelná. Takhle vřele jsem se na cizího člověka ještě v životě neusmála.




Uznávám, že ty šaty mají svoje kouzlo. Rozhodně hezčí než džíny, triko a kecky, ale upřímně... Dýchá z toho na mě náboženství a potlačování práv. A taky bych se, sakra, chtěla obléknout i já, Evropan.




Tolik obchodů se vážně nachází jen v rozmezí asi 200-300 metrů.




A ne, ještě nekončíme. Už jsem pomalu ani nevypínala foťák, jak blízko sebe ty obchody byly.Nejsem ani tak xenofobní, jak by se mohlo zdát, jen zoufale potřebuju jarní věci.




Všímáte si, že většina figurín, je bílá? Doufám, že to nic neznamená. Hlavně to, že děsivé procento z nich nemá hlavu.

Na dalším obrázku je přes výlohu "Islamic books and gifts". Poslední radši bez komenráře.



A upřímně, vadí mi jakékoli náboženství, které je člověku vnucováno, nejsem zaujatá jen jednostraně. Mám ráda svobodnou volbu.

pondělí 4. března 2013

Špatná nálada není deprese


Toto téma týdne mě donutilo reagovat. Je to malinko mimo téma blogu, ale asi si to říká i o další kategorii, kde budu chrlit svoje nelondýnské myšlenky. Co taky dělat 7h denně na praxi, kde pro mě není práce. Když za den vyřídím jeden překlad a dám několik kulatých razítek, považuji to za vytížený den. Jeden by řekl, piš seminárku, ale na to bych mu odpověděla, že nikoli. Nejlépe se pracuje ve stresu. Toť k morálce prokrastinátora.


Už mám po krk v depresích se topících holčiček, kterým rodiče dávají tak malé kapesné, že jim nezbyde na chlast a cigára a píší o tom srdceryvné příběhy. Nešťastně zamilovaných dětí, které mluví o sebepoškozování a pak se složí na odběru krve. Deprese je nemoc, tohle je puberta smísená s rozmazleností. Pokud tak toužíte si ublížit, dejte si několik výchovných facek.

Zaměňování špatné nálady a deprese je už klasika. Můžeš ráno vstát? Ano, tak se přestaň litovat.

Ovšem nikdy bych netvrdila, že dítě nemůže mít problémy, vážné problémy. Věta, co tě v tomhle věku může trápit, popř. tvoje problémy bych chtěl/a mít, mi způsobuje nutkání dotyčného opakovaně udeřit do obličeje. Už to, že je to nemoc znamená, že si to dotyčný nevymyslel. Jen jeho tělo netvoří potřebné látky, které by tvořit mělo. Zesměšňováním jeho problému se to akorát zhorší.

Nemám s depresí osobní zkušenost, ale podle toho, co jsem viděla, bych nedávala samoléčbě moc velkou naději. Pokrytců, kteří se vysmívají psychologům/psychiatrům, už naštěstí tolik není. A pro ty, kteří stále neví jaký je mezi nimi rozdíl - psycholog vás nechá vykecat, psychiatr napíše léky.

sobota 2. března 2013

XI. Ticho před bouří?


Nejlepším rozhodnutím za celou tu dobu strávenou zde, bylo pořízení repráků. Už žádná arabská hudba, výbuchy a disco. Skoro mi slzely oči štěstím, když zaduněly moje oblíbené skladby.

Objednávali jsme přes Amazon, dodání bylo rychlé, k tomu nemám jedinou výtku. Ale že doručují stylem - hodím ti to před barák, snad to najdeš dřív než soused - z toho jsem nebyla úplně nadšená. Ráda vybavím i cizí lidi elektronikou. Z kapes se mi totiž sypou peníze a zadek si jimi neutírám jen proto, že bankovky nejsou dost hebké. Ano, přesně takhle to mám jako student na neplacené praxi v jednom z nejdražších měst Evropy.



Dnes jsem se byla podívat na naši betonovou zahrádku, konečně z ní zmizely tuny harampádí, které tam byly z dob minulých nájemníků. V části zahrady je i kůlna. Zvědavost mi nedala a šla jsem trochu obhlížet. Za cenné nálezy považuji set golfových holí, kolo, kytaru ve výborném stavu (chybí jen struny) a závodní vozítko pro důchodce, takový ten elektrický vozíček, na kterém jezdí obézní Američané po obchodních domech. První věc, která mi proběhla hlavou, byla, že by se to dalo prodat za slušné peníze, ale ne, potlačila jsem Čecha v sobě a nechám to tam, kde jsem to našla. Každopádně jdu koupit struny a osvěžit noty a akordy. Doufám, že mi hraní půjde lépe, než zpívání naší tanzanské kolegyni (to je ta, která vaří v šatech). Každé ráno začíná zpěvem, do kterého rytmicky mlátí skříněmi v kuchyni, a dokud neusne, tak zpívání pokračuje. Nutno dodat, že naprosto příšerné. Ale nemám sílu se na ni zlobit, je to nejoptimističtější tvor, jakého jsem kdy viděla. Bohužel díky tomuto naladění asi nepotřebuje tolik spánku, jako my pesimisté. A možná na tom nese vinu i její jamajský přítel a kvalitní ostrovní bylinky.

Ono svým způsobem je i ten uši rvoucí zpěv příjemnější buzení než to, když slyším každého, jak jde na záchod a co všechno se mu děje v trávicím traktu. Je nás na patře 7, proto bych čekala i stejný počet ranních návštěv toalety, ale podle počtu spláchnutí to vypadá, že máme na půdě utečenecký tábor. Ono i ty zvuky, které se odtamtud ozývají, by tomu odpovídaly. Bohužel na půdu nevedou schody a nevím, jak jinak se tam dostat a rozluštit tajemství. Jedno vím jistě. Myš takhle nedupe.

Ještě jsme v kůlně nalezli amatérský obraz nahé ženy, jen co na něj dáme háček, pověsíme ho vedle Abdulovic pouště a rozvíříme ten nezvyklý klid.

Další díl k přečtení ZDE.

pátek 1. března 2013

Londýn a příroda


Dnešní článek nebude nabitý sarkasmem, chtěla bych se zaměřit na něco, co mám opravdu ráda - a tím je příroda.

Jakožto tvor na přírodě závislý jsem tu začátky nesla těžce. Beton, asfalt, cihly, kov; to není zrovna ideální představa toho, kde bych chtěla žít. Zažila jsem tu jen zimu, takže se mi příroda neukázala v tom nejlepším světle, doufám, že mě na jaře hodlá ohromit. Počítám s tím. Ovšem jestli tu hodlá pršet tak často, jak se říká, koupím si do pokoje obrázky pláží s palmami a ven nevylezu.




Park na Clapham Common


Nemohla jsem odolat výletu do Hyde parku a zjistit, co je pravdy na tom, že se tam dají veverky krmit z ruky. Teď bych tam nejradši jezdila pořád a vykrmila bych je do velikosti kapybar, jak je to skvělý pocit. V jiných parcích tak drzé nejsou, ale v centru po vás začnou šplhat a čuchat, jestli máte jídlo. Takhle drzí jsou tu i opeřenci. Holubi se nedají odehnat mávnutím nohy, poté, co jsem jich pár nabrala na botu, jsem to vzdala. Holubi jsou snad jediní opeřenci, které nemám ráda.


Vlevo: Chipstead; vpravo: Hyde park


Jakmile zašustíte, stáváte se středem pozornosti kachen, labutí a hus. A slípek zelenonohých a husic nilských, jak jsem byla poučena. Ty se také dají krmit z ruky, ale je to podstatně bolestivější. A taky zakázané, čehož jsem si všimla později.
Parky jsou asi také jediným místem, kde se dají venčit psi. K mému zklamání jsou všichni neuvěřitelně vychovaní a nikdy nezačnou obtěžovat kolemjdoucí a tím pádem je člověk nemůže ani podrbat. Začínají se u mě projevovat abstinenční příznaky po mých psech. Připadám si jak zoufalá žena toužící po dítěti, která nahlíží cizím matkám do kočárků a představuje si, že je to její dítě.