Krušný hory byly fakt krušný

 

Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.

Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej víkend.

Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“ Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.

Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat? Přes to vlak nejede.

Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.

Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to nesla líp.

Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a všechno bylo ve starejch kolejích.

Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo, nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.

Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.

Se psem vlakem? Ale beze všeho!

 

Vzít jednoho ze psů na vlak a jet hoďku s přestupem k našim. Odpoledne mě Jonáš i se druhým psem vyzvedne autem. Takovej byl plán pro sobotní den. Bylo to tak jednoduchý? Nikoli.

Jonáš měl dopoledne svůj plán a já chtěla využít příjemnýho počasí a spojit menší procházku s návštěvou našich. Teo je vlaku ve i ve městě zvyklej, vezmu Bejlíka, ten trochu práce mezi lidma potřebuje. Protože proč si to udělat jednoduchý.  S Teem by celý vyprávění vyšlo na jednu větu. Došla jsem na vlakáč, přestoupila v Liberci a došla k rodičům. S Bejlíkem přibyde ještě pár odstavců navíc.

Bydlíme tu rok, vlakáč máme kousek, jenže já neznám místní zkratku a šla jsem teda podle navigace s notným předstihem. Jenže navigace se mi zbláznila a nechtěla spolupracovat. Když mě táhla na tramvajovou zastávku, ze který dojedu na stejný místo jen s dalším přestupem navíc, mrkla jsem zběžně, že to jede za 3 minuty, a dala si menší sprint, abych to stihla tam. No nestihla. Proč jet včas, když můžeš jet dřív o dvě minuty, bylo heslo dnešního řidiče.

Mírně zoufale jsem se zlomila v pase, abych sebrala plíce, a všimla si, že běh na rozbláceným chodníku změnil moje světlý oblečení na světlý oblečení se spoustou bahnitejch fleků na jedný straně. Bejly dal do běhu trochu srdíčko.

No nic, tak si klusnu na vlakáč, stihnout bych to měla. A stihla bych, kdyby se na dohled vlaku Bejly nerozhodl začít tlačit, přestože už byl poctivě vyvenčenej. No ještě jsem měla minutu k dobru a doufala, že to dáme. Píííísk. Nedáme, trend předčasných odjezdů dneska nakazil i vlakovou dopravu. Hodinky mi pozdě nejdou, děkuji za starost.

Další vlak za hodinu, opět se vydávám směr tramvajová zastávka. Jede to za chvíli, ale přestup na vlak nestihnu, takže chci vystoupit dřív a využít čas procházkou mimo silnici. Akorát jsem zapomněla, jak moc pršelo. Místo cesty jsem měla na výběr nově vytvořenej potůček, bahno nebo kaluže. Zatímco jsem hledala nejmělčí cestu, švihnul s sebou ten vydropes do vody a vypadal tak šťastně, že jsem ho tam nechala. Ze samý vděčnosti si lehl ve vodě na bok, aby náhodou na cestu vlakem nebyl moc čistej.

Došli jsme na nádraží, bylo půl dvanáctý a já za celej den měla jen jablko. Koukám, co bych tak ulovila a volám na paní v obchodě, jestli je nějaká šance, abych si tam mohla koupit sváču. „Nevydrží před dveřmi?“ Koukám na tu špinavou kouli čirý radosti ze života a kňournu: „Nevydrží.“ „Tak rychle.“ Beru první věc od vchodu, házím poslední bankovku hotovosti na pult a snažím se mírnit psí nadšení a omlouvám se za ten mega bordel, co stihl oválet na podlaze. Vše prominuto, paní prodavačka má psy taky. Podává mi jídlo a kováky nazpět. Bejly mi nadšeným výskokem vyráží peníze na zem a já se snažím omdlít. Konečně naházím peníze do batohu, pobalím se, pětkrát se omluvím a mizím.

Sednu do vlaku, zvládli jsme to. Jenže lístky se kupujou u průvodčího, berou vlastně karty? No neberou. Vyprávím, jak mi ujely dva spoje, pes se mi vyválel v kaluži a poslední peníze padly na terapeutickej muffin a modlím se, že mi budou kováky stačit. Průvodčí soucítí a trpělivě čeká. Jízdenka zaplacena a pes dopraven do cíle. Uf!

Páníček roku

 

Začnu trochu oklikou. Bejly má spoustu zvláštních strachů, jedním z nich jsou dveře. Ne všechny a ne vždycky. Někdy se ale rozhodne, že konkrétní dveře jsou posedlý a je potřeba je proběhnout rychlostí blesku, aby no náhodou neskříply. Začínám mít podezření, že tenhle strach s ním sdílí i Jonáš. Začalo to nevinně, věčně nedovřený dveře od skříní a skříněk.

Teď už na nedovření jen s láskou vzpomínám, poslední dny jsou už dokořán. Graduje to dál, párkrát jsem si po několika hodinách všimla, že máme otevřený vchodový dveře od bytu. To v přízemí ve městě, kde už skoro ani nezvdihnu obočí nad tím, že nám před barákem někdo kontroluje popelnice se sekerou v ruce, fakt nechceš.

O víkendu jsme se chystali venčit a Jonáš šel odházet sníh, abychom vůbec vyjeli. Já zatím hodila na psy postroje, oblíkla se, šla se vyčůrat… pak jsem jen koukala na otevřený dveře a prázdno v chodbě. Dveře byly opět na škvírku, což přes těsnění nešlo vidět, ale Teo zavětřil svobodu a umí si otevřít, oba psi se tak vydali na procházku silnicí. Vyběhla jsem ven pomalu ještě s nezapnutým poklopcem a vidím, jak si v klidu štrádují a Jonáš se stejným klidem odhazuje sníh, protože nemá nejmenší tušení, že tam jsou.

Nasměrovali jsme je do kufru a v tu chvíli vidím na dece krve jak z vola. Identifikuju, kterej pes se rozhodl pro víkendový oživení a vylodíme ho ven, abychom našli odkud to teče. Bejly si skokem do kufru nalomil dráp v lůžku. Malá nehoda, velký množství krve. Běžela jsem pro obvaz, ať ho dáme nějak do kupy a uvidíme, co dál. Pes obstarán, oba sedíme v autě a já si všimla, že nemám pamslkovník, kde jsou nejen úplatky, ale taky s(r)áčky. Jonáš tam skočí a ještě hlásí, že jsem tam nechala vodítko. Uf, to je klika že tam skočil.

Akorát že vůbec. On mi to vodítko totiž nevzal, což jsem se dozvěděla až v místě venčení. Vzal svoje, že prej ho nenapadlo, že tam je i moje. Ne asi, když lovím psy po silnici a pak zastavuju krvácení, tak jsem si mezitím stihla zaběhnout pro vodítko šestkrát. No nic.

Na veterinu jsme si o víkendu cestu ušetřili, protože krev se zastavila, nevypadalo, že ho to bolí a pohotovostní přirážka nás nelákala. V tejdnu jsme se tomu už vyhnout nemohli. Trochu jsem se bála, že to budou muset cvaknout do živýho a taky že jo. Vzhledem k tomu, že Bejly posledně křičel i když mu čtečkou přejela čip, nikdo ani neuvažoval nad tím, že by to šlo bez sedace. Naštěstí, když jsem viděla, kam až to střihli… i pohled na to bolel.

Domů jsme si vezli zfetovanýho nešťastníčka.

Tuhle sirku jsme měli denně převazovat a pak se stavit na kontrolu. Na noc měla nožka dýchat a stačilo přes ni jen dát ponožku a zafixovat pružným obinadlem. Po několika minutách zápolení se Jonášovi povedlo ponožku upevnit uspokojivě. Že je to druhá noha, si všiml hned vzápětí.

Teo se od návratu z veteriny s Bejlym odmítal bavit, nechtěl s ním bejt ani v jedný místnosti. Doteď nevím, jestli ho mrzelo, že jsme ho nevzali s sebou a odepřeli mu piškoty, kterejch dostane vždy požehnaně, nebo mu vadil smrad dezinfekce. Po pár dnech jsme museli oba vzít na zahradu, která je pro ně totální happy place a díkybohu se vše vyřešilo a jsou zas nejlepší kámoši. Uf!

Konečně směr svatební cesta!

 

Poslední roky byla otázka: „Kam jedete na dovolenou?“ spouštěčem mé lehké agrese, protože dostat OSVČ tesaře v létě ze stavby je poměrně boj. I svatební cestu jsme loni odložili a už jsem ani nedoufala, že bychom mohli opravdu i my vyrazit do světa. Ale povedlo se!

Začátek moc slibně nevypadal. Termín jsme domluvili dva tejdny předem, ubytka jsme řešili dva tři dny před odjezdem. Za tu dobu se mi stihla o víc než tejden zpozdit MS (protože co by to bylo za akci, kdybych nekrvácela), první ubytko nám odmítli (očividně domácí mazlíčci jsou fajn, dokud to není 55 kilo psů ve vašem apartmánu) a pak mě začalo ještě bolet v krku. Psi nezůstávali pozadu. V pondělí jsme na veterinu jeli s Teem, ve středu pak s Bejličem. Dostali jsme léky, psí ionťák a přání, abychom se viděli až po dovolený.

Výhled na počasí mě vyloženě naplnil optimismem.

Středa byla můj poslední pracovní den, Jonáš si hodil volno víceméně od pondělí (respektive než já zasedla k počítači, mel nejnutnější odmakáno). Jako home officák jsem to hodně ocenila, když se pořád chodil na něco ptát a rozbil mi jakoukoli snahu o workflow. Ve středu jsem komp zaklapla až v 19:00, odpracováno jsem měla tak 3 hodiny čistýho času. Psychická pohoda nula, resty jsem ale dohnala. Hurá, můžeme balit, dokonce jsme měli i seznam hlavních věcí, který nezapomenout.

Jen co jsem měla konečně čas řešit přípravy, udělal si Jonáš večeři s tím, že si na chvíli sedne k počítači. Nebyla jsem daleko od googlení podmínek k rozvodu. V klidu dojedl a začala série otázek, co si má zabalit a kolik si toho má vzít. Každá část oděvu měla svou separátní otázku, která mi zněla jako skřípání nehtů po tabuli. Vyloženě jsem se těšila, dovolenkový feel over 9000.

Ráno to pokračovalo ve stejnym duchu. Když měl konečně v tašce nebalený troje trenky na den a 60 triček pro každou příležitost, mohli jsme vše sunout do auta. Oknem, protože vchod nám už 3 měsíce přestavujou a místo 3 schodů by nás s tím čekaly 2 patra.

300litrová rakev je pro 2 lidi a 2 psy na 10 dní malá, jen tak pro informaci. Teda když jedním z těch dvou lidí je Jonáš se svou kompletní šatní skříní, a já, která jsem nabalila lékárničku, u který jsem si nebyla jistá, že by nás nezabásli za pašování. Ale zvládli jsme to poskládat, nalodit psy i sebe, a to aniž by kdokoli přišel k újmě. Už připoutaná jsem si vzpomněla, že jsme sice měli super seznam věcí, ale tak trochu jsme ho zapomněli použít.

Během prvních 20 minut jízdy jsme došli k závěru, že se pořádá mistrovství světa v bezohledný jízdě. Dlouho se nám třeba nestalo, že bychom museli předjíždět zprava a ukazovat všechny prostředníčky, který máme. A ač to nevypadá, nebyli jsme ty bezohledný my. Trochu jsme se báli, že nám odpočinek není úplně přán, a já litovala, že v tašce léků nemám třeba ještě Lexaurin.

Stačilo ale vyjet za hranice Libereckýho kraje a svět byl zase v pořádku. První nocování v Rakousku bylo 5 h před náma. Cestou se díkybohu nic nedělo. Počasí zatím nevyšlo, slunce pražilo dost intenzivně. Já tak nevěděla, jestli se píct, nebo prohlubovat bolest krku klimou. Nakonec jsem střídala obojí. Na ubytko jsme dojeli bez problémů a jedinej problém byl, že jsem hledala podle ceny, a ne podle lokality. V okolí nebylo vůbec nic, jakože vůbec. Jen jistá záliba v milimetrových trávnících, robotických sekačkách a kočkách u domu byla jaksi zajímavá. Každopádně ubytko bylo boží. Malá kostička, kde bylo všechno, co k životu potřebujete. Kromě životního prostoru.

 

Rekonstrukce vol. IV. – Sbírka malých fuckupů

 

Finišujeme. Kromě dvakrát vytržený garnýže ze zdi, papírový pásky, která po malování strhla barvu z futer, tak křivejch dveří, že na každý musíme mít speciální chvat k zavírání, je to vlastně už docela pohoda. Teda až na tohle.

To jenom oškrábeme a vymalujeme

Do stropu je to tři metry šedesát, kdyby se to štukovalo, tak se nedoplatíme. Bereme škrabky a ve snaze ušetřit se do toho pouštíme po svým. Kromě barvy mizí i části zdi. Příčka mezi pokoji se tak prohejbá, až se obávám, že brzo budeme mít obří 1+1. Uznáváme, že tohle sami nedáme. Sbohem úspory, ahoj štuku, rozpočet se právě vyšplhal o další desítky tisíc vejš. 

Ale vypadá to krásně, i když si tu na řemeslníky mocně stěžuju, tak jedno jim nechat musím, jsou fakt šikovný. Kdyby je pořád nenaháněli jinde a tohle nedělali pomalu jako bokovku, asi bychom nebydleli s ročním zpožděním.

Podlahu si v pohodě položím sám

Jen tady připomenu, že Jonáš je tesař a práce se dřevem ho nezaskočí. Proto se rozhodl pro podlahu ze dřeva, kterou si sám položil. Ale k tomu bylo potřeba se nejdřív dopracovat. Sundat koberec. Sundat hodně poctivě přilepený lino. Vytrhat dřevotřísku, která byla pod ním. Tahle cibule dál pokračovala prknama a polystyrenem. Několik tun suti k odnošení, díky kterejm byl za volbu přízemního bytu fakt rád.

Vyrovnat, zaizolovat a může se pokládat. Teda za předpokladu, že by stěny byly rovný a nemusel půl dne rovnat prkna tak, aby aspoň trochu lícovaly se zdí. Po několika hodinách je část ložnice hotová. Malý vítězství. Ten pocit si užil do doby, než se prošel po už přidělanejch prknech. Jedno místo vrže. Takže sundat, podložit záškodnickej trám a to celý znova.

Snový spaní jako příčina nočních můr

Nechci se opakovat, ale do stropu je to tři metry šedesát! To by bylo, abychom si neudělali spaní v patře, kam nám nebudou chodit psi odhazovat srst. Aby Jonáš ušetřil místo a trámky, rozhodl se na jedný straně postel kotvit do zdi. To ještě netušil, že je ta zeď tlustá sotva pár centimetrů. Takže místo úhlednejch kapsiček jsme měli okno do obýváku. Změna plánu, díry zaházet, trámky dokoupit.

Abychom si pokaždý při cestě do postele nemuseli připadat jako speleologové, myslel Jonáš na to, aby tam nechal co možná největší prostor do stropu. Myslel na to tak usilovně, až zapomněl na to, že dole máme dveře, který je taky potřeba nasadit a otvírat. Momentálně máme uřízlý dveře se škvírou na větrání a nulovou chuť to jakkoli dál řešit.

Ještě budou schody, který schovaj Jonášův bordelkoutek. U kytky vřele doufám, že přežije věčný nárazy Jonášovou hlavou a začne se pnout po vězeníčku.

Tyjo, nedáme sem krbovky, když ten plyn zdražil?

Jako houmoficák s věčně ledovejma končetinama mě děsilo, že bych měla mrznout, nebo platit veškerý vydělaný peníze za topení plynem. Začala jsem házet smutný pohledy, že bych asi docela ocenila krbovky. Prošlo to!

Komín v obýváku je, stačí zavolat řemeslníka a pohoda, za chvíli hotovo. Tentokrát do toho nehodil vidle řemeslník, do tejdne tu byl. Jenže komín byl do 4,5 metrů zasypanej sutí, protože se v osmdesátkách boural. A teď je otázka. Půjde to ven, nebo se tam něco zasekne a budeme mít díru ve zdi zbytečně?

800 kilo suti, prken i historickejch flašek naštěstí na světlo světa chtělo docela dobrovolně. Mrznout nebudeme. Jonáš běží tři patra nahoru zkontrolovat, jestli jde vidět skrz. Není. Běží dolů. Běží nahoru. Bere si na pomoc nástroje a mlátí do čehosi, co vypadá jako překážka. Běží dolů, běží nahoru. A pak zjišťuje, že konec správnýho komína je pod prknem, a úplně jinde.

A takhle hezky to celý dopadlo. I když Teo si tím úplně jistý není. Protože ví, že tam sakra neměla bejt ta zásuvka. Plastovej kryt tam už taky není, ten odtekl pryč. Protože i ten ví, že tam sakra neměla bejt zásuvka!

Doma je tam, kde je internet

Pracuju z domu a můj pracovní nástroj je internet. V den stěhování byl dohotnutej technik, že nám ho zapojí. Měl jet přes pevnou linku, a asi by i jel, kdyby někde nebyla přerušená. Jsme bez internetu. Funguju na datech. Jenže jsem si dala hotspot na notebook, kterej jsem si loni v březnu koupila jako pracovní (protože se přece budeme každou chvíli stěhovat) a od tý doby byl ve skříni. Na pozadí se rozjely aktualizace a moje data byly v háji. Stačil prosík o neomezený data a příslib, že za 10 dní se technik staví znova.

To už jsme byli vyzbrojeni vědomostma, že telefonní krabička je zvenčí u našich dveří, ale nikdo moc neví kde, protože se to při rekonstrukci chodby zazdilo. Technik vypadal, že jakmile od nás odejde, spáchá sebevraždu nebo dá aspoň výpověď.

Rozdloubal několik krabiček, o kterejch zjistil, že jsou zvonky. Dloubal i v mezipatře, kde zjistil, že se stěny fakt drolej. Já byla bezradná a nechala bych ho jít domů, Jonáš ho po telefonu naštěstí udržel a poradil, že má hledat líp. Občas jsem nakoukla ven a když jsem viděla opadanou omítku, doufala jsem, že fakt trefil tu správnou krabičku a nebudeme muset ještě opravovat chodbu. Trefil! Zapojeno a funguje.

Chce to velkou knihovnu

Vysoký stropy mě vyloženě pobízely k tomu, abych koupila pořádně vysokou knihovnu. Takovou tu, kde si bez štaflí neškrtnete. Realita mi však nabídla nejvyšší knihovnu o vejšce 184 cm. Beru! Po 6 tejdnech dorazila a Jonáš se dal do montování toho "nejjednoduššího kousku nábytku, co jsem zatím objednala", zatímco já pracovala.

Pracovní morál mi kazily akorát stupňující se nadávky. Nejdřív že chybí díly. Nakonec se ukázalo, že nechybí, jen v návodu měli napsaný jiný čísla a množství. Uf. Další radost vznikla u nožiček, který se měly nejdřív přidělat na takový kovový parchanty. Jenže tam nebyly předvrtaný ani předkreslený díry a stával se z toho docela freestyle. Přišroubovat je pak ke korpusu tak, aby knihovna nekulhala, vyžadovalo spoustu nadávání. 

Hotovo, knihovna stojí, nohy rovný. Akorát že Jonášovo "To je jedno, jestli to přišroubuju nahoru nebo dolů," se ukázalo jako nepravdivý prohlášení. A tak místo symetricky čtvercovech fochů máme pár obdélníkovejch. To jsem teda zjistila až po boji, kdy jsem chtěla nacvakat do děr čudlíky na poličky. Z jedný strany zajel jeden, z druhý strany vyjel druhej. Tak jsme se ještě stavili v OBI.

Nohy jí sotva nesly a v zádech neměla otvory ke kotvení, Znavenej Jonáš vrtnul kovový elko nahoru, já to zakryla kytkou. Všichni jsou spokojený a knihy maj kde bydlet. 

Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol III. - Kuchyň

 

Protože jsme si ještě naivně mysleli, že stěhovačka bude 2022, měli jsme u truhláře objednanou kuchyň na březen. V březnu se ozval, že jestli zaplatíme zálohu, aby na tom mohl začít dělat. Tak dík. No na oplátku nám ji pak dobrej půlrok musel nechat na dílně, protože se nám to jaksi protáhlo.

Všude jasno, v garáži deštivo

Spotřebiče jsme nakoupili s takovym předstihem, že jim k dnešnímu dni pomalu dochází dvouletá záruka. Schovat jsme je museli v garáži. A pak v garážích dalších lidí. Blbý je, že do jedný z garáží teklo, což jsme nevěděli, takže myčka se sporákem byly hezky nacucaný vodou. Naštěstí myčka je na mokro zvyklá, sporák se nakonec vyměnil za indukci. 

Plyn? Fajn, ale vařit budeš ty

Všechno v tomhle bytě je na plyn. Plynovej sporák jsem odmítala, Jonáš se rozhodl to ignorovat a nechal natáhnout trubku do kuchyně. Ta ale překážela kuchyňáři, kterej z toho byl tak nešťastnej, že jsem využila chvilky slabosti a vydupala si indukci. Do bytu, kde není třífáz. Elektrikář naštěstí myslel za Jonáše a udělal přípravu, dodělání za pár let je jistota. 

Po přípravě na plyn nám ze zdi trčí krásná useknutá trubka jako připomínka toho, že mě má Jonáš víc poslouchat. A taky máme jeden sporák navíc a další úspory v háji.

Dvakrát měř, a pak to předělej

Když se už konečně začala kuchyň montovat, vyšlo najevo, že nejen Jonáš blbě měří. Na výsuvnou 15cm skříňku zbylo truhláři 7 cm místa. A taky v průběhu změnil návrh a odstranil vedle digestoře poličky, čehož jsme si tak úplně nevšimli a protože jsme s nima stále počítali, nenechali jsme tam zeď obložit. Skříňka se vyřešila, obklady ne.

Na pinterestu dobrý, v realitě až tak ne

Když už jsme u obkladů, vymyslela jsem si, že to bude rybí kost na kolmo. Já chtěla rybí kost, Jonáš ne, protože velký prořezy a vysoký náklady. V průběhu obkládání vyšlo najevo, že je tohle obkládání solidní hovadina a s každou další obkladačkou se to celý posouvalo nahoru, takže nám to v rohu nenavazuje. Zedník byl na prášky, že to takhle nemůže nechat, já byla na prášky z toho, že to chtěl strhnout a začít nanovo. V tuhle chvíli už jsem chtěla bydlet a i kdyby to snad obložil rubovou stranou nahoru, nebudu to řešit. Stejně je tam pořád bordel a nikdo si nevšimne samotnýho obkladu, natož toho, že to není úplně tip ťop.

Bambusový rolety? Na tom se nedá nic zkazit

Co do kuchyně na okna? Závěsy se mi tam nechtělo dávat, v kuchyni se mi to prostě nelíbí. Klasickou roletu jsem si na těch historickejch oknech taky představit nedovedla. Nakonec to vyhrál bambus, je to levný, pěkný, přírodní a nadčasový. A v rozměru našich oken nesehnatelný. Když máte okno široký 173 a vysoký 203 cm, nepotěší vás, že největší roleta se vyrábí v dýlce 180 cm. Pak šla sehnat  ještě roleta na míru, jenže místo litra stála pětinásobek. Ne děkuji, jsou momenty, kdy 20 cm fakt v klidu oželím. 

Nakonec jsem vymyslela, že na dvě okna koupim rolety tři, a pak tou třetí prodloužim ty dvě. Tak máme jednu roletu navíc, ráda přenechám. Člověk si na ty nedokonalosti zvyká fakt rychle.

Uchycení rolet vrtal Jonáš, na mou žádost nejdřív jedno okno, abychom měli jistotu, že vrtá do cihly a ušetří si běhání po štaflích, kdyby se trefil do spáry a musel to všechno znova přeměřovat. První okno super, jde se na druhý. Rovnou si dělá čáry za pomoci vodováhy, ať to má v rovině. Blesklo mi hlavou, jestli to dělá ze správný strany vodováhy. Pak jsem si řekla, věř mu trochu, není to přece debil. 

Jenže ta roleta, která visela o 5 cm níž než ta první, mi říkala opak. Naštěstí stačilo jen další díry vrtnout vejš a ty původní zakrejvá roleta. Elegantní řešení.

Fotku rolet nemám, ale zato mám fotku kousku rolety s vysněnou kytkovětví!

Ráda bych sem dala i fotku kompletní kuchyně, ale od nastěhování se ještě nestalo, že by byla uklizená. Musíte se někdy stavit na návštěvu a kouknout sami (teda pokud se známe osobně, jinak bych asi byla mírně v šoku).

Rekonstrukci? Ne, raději hlavou do zdi vol II. - koupelna

 

Máme za sebou okna, teď je čas si posvítit na koupelnu. Konečně si na ni můžeme posvítit i doslova, nahánění elektrikáře, aby dodělal světla, je po nekonečnejch měsících u konce. Už mu zbejvá jen dodělat třífáz, abychom si mohli vařit, a zaslepit zásuvku u krbovek, která se nám žárem roztavila. K tomu se dostanu zas někdy příště.

Tyjo, nedáme sem vanu?

Koupelna tu byla poměrně malá, ale vana by se vešla. Podle Jonášovýho měření dokonce stošedesátka, kam si skoro v pohodě natáhnu nohy. Prostě když máte byt s nevytopitelně vysokejma stropama, je vidina horký vany tak neodolatelná, až přehlídnete, jaká je to blbost.

Jenže Jonáš měřil blbě, a vana stošedesátka se tam nacpat nedala. Zjistili jsme to po několika měsících, kdy byla v garáži a čekala, až zedníci usoudí, že jsem dostatečně nasraná a můžou tu začít dělat.

Teda ona by se asi i vešla, kdyby zedníci stěny nezarovnali tak dokonale, že na každý straně přidali snad 5 cm a zmenšili nám plochu koupelny o dobrou třetinu. Naštěstí jsme mohli vanu vyměnit za menší, která je velká asi jako klasickej škopek, ale zase ušetříme za vodu, to je pozitivní.

Rychlost jedna dlaždice denně

Je to tady, zedníci začali obkládat naši teď už mini koupelnu. Obkladačky máme poměrně velký, za pár dní je hotovo. Nevím, jak jsem na tuhle blbost přišla, ale moje očekávání a optimismus mě značně vytrestaly.

Jonáš mi obden nadšeně posílal fotky progressu. Já vždy viděla jednu dvě obkladačky navíc a byla fakt ráda, že je neplatíme od hodiny. Už se nedivím, že se k nám dostali po půl roce slibování. Ti by nevyhráli ani soutěž o nejpomalejšího zedníka, protože by nestihli včas přijít k registraci.

Kdo to měřil?

Máme obklady, máme dlažbu, máme vyspárováno. Několik měsíců nervů a fandění, že to zvládnou ještě letos! Přichází řada na vodáky – budeme mít umyvadlo!

Umyvadlo vskutku připojili a přidělali napevno i umyvadlovou skříňku. Tak, že vrchní skříňka by v případě přidělání zasahovala do zásuvek, nebo nelícovala se spodkem. Chce se mi brečet. Hledám jinou variantu horní skříňky a křičím, že to budou platit oni. Jen na Jonáše, cizích se samozřejmě bojím.

Nakonec se to vyřešilo poměrně snadno. Stačilo zajít do hudebnin pro éčkovou strunu a za mírného nadávání odříznout přilepenou skříňku a tentokrát ji dát už na správný místo. Že horní skříňka sahá nad obklady mi v tuhle chvíli už bylo jedno.

Zasr*ná IKEA

Protože tu máme poměrně měkkou vodu, došli jsme k závěru, že budeme totálně odvážný a pořídíme si černý baterie a doplňky. Jen ikeácký umyvadlo má stříbrnej odtok a špunt, tak jsme koupili černej jinde. A zapomněli, že IKEA není kompatibilní s ničím, co není IKEA. Moje autistický já poměrně trpělo, ale i na to už jsem si zvykla. S každým prodloužením odhadovanýho dokončení se zmenšovaly nejen zásoby financí, ale taky moje očekávání. Kdyby to šlo o chvíli dýl, tak tady asi klidně bydlím ještě s původní dělnickou modří.

Tadá! Okno budeme řešit na jaře.