Do Nizozemska a zpět II.

Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.

Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.

Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.

Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.

Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!

Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...

Do Nizozemska a zpět

Když máte hodně práce, naplánujte si výlet do cizí země, abyste měli hodně práce, která je hodně daleko. Chtěla jsem se podívat do Brugg, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chudá a zvolili jsme lowcost verzi výletu autem s přespáváním u lidí doma. Spousta nepohodlí a autentických zážitků za přiměřenou cenu.

Cíl byl Nizozemsko. Ano, Nizozemsko, ne Holandsko (i když to pak také), ani Nizozemí. Když sedím x hodin v autě, mám takový neduh - hodně přemýšlím a hodně googlím. A pak jsem přemoudřelá a opravuji ostatní. Naštěstí pro okolí většinu mouder zapomenu.

První část výletu jsem si odřídila sama. (Tady čekám na slova uznání.) Jsem řidičem proti své vůli, ale když už jsem si pro tu blbou kartičku tolik vytrpěla, týrá mě Ondra moc rád touto povinností. Poprvé za celou dobu, co máme volvo, mi nebyla na dálnici zima. Měla jsem za to, že je to tím, že žhnu soustředěním a občas hýbu nohama. Vzhledem k modravé barvě spolusedícího Ondry jsem se později dovtípila, že možná bude problém jen se stranou spolujezdce. Netopící topení a utrhlá izolace, nemilé. Ale ani to mě neodradilo od následné výměny kormidla. S lehce namrzlým knírem jsem se mohla po zbytek cesty kochat okolím a googlit nepodstatné věci.

Počasí totiž kochání vyloženě přálo.

První noc jsme trávili v Magdeburgu. Ne, že bych věděla, co je tam zajímavého, ale když už mám své město... znáte to. Ubytování jsme byli klasicky přes Airbnb. Pension Cremeweiß sice znělo jako něco z porna, ale nakonec se to blížilo spíš grotesce. Linie v pokoji byly hodně surrealistické. Pravý úhel byste při sebelepší vůli nenašli. A dřez v kuchyni také ne. Paní domácí nám nabídla domácí koláč, džem i čaj. Milé, pomysleli jsme si, než nám řekla, kde je kasička. Na všech věcech byla cenovka. Na Airbnb byla krátce, něco mi říká, že nebude patřit mezi oblíbené. Ještě nás stihla provést svým obchůdkem plným cetek klasicky německého nevkusu. Uznale jsem pokývala hlavou a chtěla se vytratit. "Nechcete si něco koupit?" Rozhodně nechceme. Zbytek pobytu jsem projistotu vytěsnila do skrytých zákoutí mozku, někam k traumatům z toho, jak mě jako malého chlapce stříhala mamka a k referátům přednášeným před celou třídou.

Magdeburg jsme nestihli za světla. Památky, kromě této, neměli osvětlené. Zato měli osvětlené stromy bez listí. #hipster

Druhý den jsme jeli na další ubytování, kde jsme se chystali pobýt celkem tři noci. Doufali jsme, že to bude aspoň o trošku lepší. Baráček na okraji Eindhovenu byl ovšem skoro zhmotněným snem. Naši domácí byli milí, nápomocní a pokoj neměl chybu ani kasičku. Ráno nám za malý (a předem jasně daný) příplatek připravili snídani. Na to, že jsem vždycky bojovala spíš s nízkou váhou, jsem se vyžrala o dvě kila (možná na tom taky nesl podíl fakt, že levněji si seženete kurvu než jídlo v restauraci a jistil nás proto mekáč, ale to jsou jen spekulace). Toastový chleba, marmelády (jakože ty pravé, z citrusů, to, co není z citrusů je džem; to vím ze školy, ne z googlu), luxusní starý sýr a "zult". Zult je sulc. A byl nám podán jako specialita jejich země. Byla jsem na vážkách a hledala v každém zákoutí internetu, odkud vlastně tato prasárna pochází. Je to Británie, vážení, ani Česko, ani Nizozemsko.

De Blob. Jako fakt.

Přestože na mě většina Nizozemců působila mimořádně vstřícně a vzdělaně, mizel tento rys, jakmile se posadili za volant. Všimli jste si na semaforech oranžové barvy? Praktická, že ano, Díky oranžové máte čas zařadit rychlost a když skočí zelená, už jedete. No, tak oranžová tam není. Nejsem mistr závodních rozjezdů, bylo to oceněno klaksonem. Mají i další krajové speciality. Mimořádně dlouhé odbočovací pruhy. A my zas měli GPS s mimořádně dlouhou reakční dobou. Aktualizovala se srdnatě, leč asi s půlminutovým zpožděním, nikdy se nám nepovedlo odbočit včas. Protože když se nezařadíš dobře hned, nemáš už šanci. A opět budeš oceněn klaksonem. Jo, a všude jsou cyklisti. Tak nějak si představuju peklo pro každého řidiče, plno cyklistů s absolutní předností a totální ignorací předpisů. Houfy frčících cyklistů, mezi kterýma mohou naprosto legálně jezdit i skútry. A to vše v jednom pruhu, který musíte překonat, než budete dávat ještě přednost autům. Najednou už se nebojím jet po Praze, Praha a její řidiči jsou zlatí, fakt! I zen otrlého řidiče Ondry byl lehce narušen.

De blob za tmy a unavené lampy. Jako fakt.

Jak poznáte turistu? Půjde pěšky. Ten naivní hlupák bude hýbat nohama po zemi! Když jsme se rozhodli jít pěšky z centra Eindhovenu na pokoj, který byl pouhých 6 km, vzpomněla jsem si na Ziburu a jeho cestování po čínské dálnici. Auta mají své pruhy, autobus má svůj vyhrazený pruh, cyklisti mají pruh po každém okraji silnice. A chodci? Ti mají smůlu. Jsou místa, kde prostě nepočítají s tím, že někdo půjde pěšky. Tak jsme, nevybaveni kolem ani odrazkami, šli jako největší rebelové po okraji cyklostezky. Už jsem jen čekala, až na nás někdo zavolá policii. "Dvě podezřelé osoby se pohybují po okraji města pěšky, opakuji, PĚŠKY!"

Zbytek výletu rozeberu v druhém článku. Předtím se vás ale zeptám. Věděli jste, že Nizozemci jsou nejvyšším národem? S svými 180 cm jsem si připadala skoro až drobná. Blbé je, že vyrostli během krátké doby, takže většina koupelen má umyvadla a záchody pro panenky, ne pro lidi, co mají skoro dva metry.

Guerilla knitting. Zima bude letos tuhá.

Ale víte, co bylo nejtěžší? Dostat se přes značně znepokojené psy, fakt nás nechtěli pustit!

Noc relativně krátkých nožů

Letos jsme halloweenské dlabání rozhodně nepodcenili. Pozvali jsme spoustu lidí. Stejně jich polovina nebude moct, se ví. Jaké bylo překvapení, že mohli skoro všichni. A tak nás v jednom pokoji sedělo na zemi deset, většina z nás ozbrojená nožem a jedna i křivdou. Jsem poučena, že koupit a předem připravit dýni musím všem, ne jen někomu. Jsem v tomhle trochu chlap.

Jo, a nabídnout nebožákům bez pořádné dýně lehce nahnilou dýni... taky to není velkorysé. Jsem ráda, že se nože nakonec zapichovaly jen do dýní, ale bylo to na hraně.

Tematické přípravy jsme ovšem nepodcenili. "Hele, girlandy s netopýrem, nepotřebujeme takový kraviny, že ne?" A najednou střih, stojíme u kasy a platíme girlandy s netopýrem a náhrdelník z polystyrenových očí.

"Vytisknu vykrajovátka na perníčky, jo?" A už jsme pekli kočky a netopýry. Dýňový dort byl samozřejmostí.

"Hele, vrána v životní velikosti." O nekolik dní později byla vytištěná. A nedržela vůbec pohromadě. V tuto chvíli jsem přišla na řadu já. Hoří mi deadliny prakticky na všechno. PRIORITY! Odsunula jsem ze stolu notebook, rozškubala noviny, našla ve špajzu škrob s expiračkou 2014 a šla dělat techniku, kterou dle internetu zvládnou "všechny věkové skupiny včetně nejmenších dětí." Do pěti minut jsem byla nasraná. Nedrželo to a škrob byl všude. Všude, jen ne na té pitomé vráně. Nakonec se mi to směsí škrobu, novin, slz a čirého zoufalství povedlo slepit a než se všechny noviny odloupaly, přetřela jsem to štědrou vrstvou akrylových barev. Deadliny umřely, vrána ožila!

Den D byl plný tematického jídla, ale vrcholnou disciplínou bylo samozřejmě konzumování alkoholu s nožem v ruce. Možná příště budeme pít až po zhotovení veledíl. Ale na chráněnou dílnu to docela ujde.

Dostali jsme ovšem tematický perníček. O chráněných dílnách se tady neodvažuju ani zmínit. Ani myšlenkou zavadit.

Nakonec se stala nemilá věc, jeden zúčastněný si tu nechal nůž. A to se nedělá. Tak jsme ho vydírali. Máme zajatce.

Pokud by někomu hlodalo v mysli, jak jsem udělala tu šedou barvu na perníčkách. Ať vás ani nenapadne se ptát. Je to černá. Opakujte se mnou. JE. TO. ČERNÁ.

Kostky jsou poskládány

Nikdy jsem nebyla vyloženě párty člověk. Měla jsem sice svá období, kdy jsem vydžela tancovat do rána a byla podezírána z užívání podpůrných látek. Nikdo mi nechtěl věřit, že takhle hyperaktivní jsem jen z radosti. Byla...Teď už by se mi nějaký perník asi hodil. Kolem jedenácté koukám na hodinky a vidím se v posteli - poctivě zahrabaná pod svou prodloženou peřinou tak, aby mi netáhlo ani na jediný kousek těla. Párty soft. So soft and cuddly.

Zatímco dřív jsme chodívali do společnosti a poznávání lidí bylo dobrodružné, dnes mi stačí jako výlet ze sociální bubliny návštěva Globusu. Pohled na rozličné lidi mě jen utvrdí v tom, že pípat si zboží a házet ho rovnou do tašky, je ten nejlepší vynález na světě. Žádná fronta a reálný kontakt s reálnými lidmi. Má sociální bublina se zmenšuje a její stěny sílí.

Různé akce pořádám a navštěvuji ale i tak ráda. Nikdo mi tam nepraská sociální bublinu. Jsme hezky uzavření a v bezpečí od cizích názorů. Debaty o tom, kdo s kým kde spal se změnily na rozebírání slev a receptů. A víte co? Mně to vůbc nevadí. Jsem vždy připravena sepsat někomu recept na cokoli, stačí jen požádat. A víte, že v Globusu měli máslo za 46,-?

A tak jsme slavili narozeniny, pili a tancovali geniální hru Just dance a byli šťastní, že pod námi nikdo nebydlí. Omlouvám se všem zúčastněným, ale ten gif je geniální!

Přišel čas se vrátit domů, jsme přeci zodpovědní rodiče, ehm, majitelé psů. Na sídláku pořád něco kopali, vyndavali kostky z chodníků a pak je pomalu, velmi pomalu, rovnali zpátky. Říkala jsem si, že je to asi fakt dřina a holt to nejde tak rychle. Chce to um a preciznost. Nic z toho. Chce to pár panáků jamesona. A tak se stalo, že jsem poskládala poslední kousek chodníku za pár minut. Věda? Ani ne.

Stay guerilla dlaždič. Kdo z vás má vlastní chodník, ha?

Drobenkový koláč pro nenažrance

Je to tady, i když jsem se dušovala, že nemůžu mít foodblog, chci napsat článek s receptem. Tentokrát nevzniklo nic, co by připomínalo bytosti, které utekly z pekla, ani mi do toho nespadla vajíčka i se skořápkou. Dokonce jsem výtvorem chtěně či nechtěně nemrštila o zem. Dnešní výtvor má všechny předpoklady k tomu, abych o něm napsala, a o to ultimátní dobro v podobě budoucí cukrovky se podělila.

Máte rádi koláč s drobenkou? Já taky, moc. Tak moc, že drobenka na vrchu nestačila. Koláč je z drobenky pro jistotu celý. Sice je to jen pro horních deset tisíc, ale vy ostatní si o jeho báječné chuti můžete nechat zdát. Bez másla to totiž nepůjde.

A co budete potřebovat?

Na drobenku:

250 g polohrubé mouky

150 g třtinového cukru

1/2 pečáku

150 g másla

Na náplň:

500 g plnotučného tvarohu

50 g třtinového cukru

2 žloutky

4-5 lžic krupice

lžičku vanilkového extraktu (takový ten opravdový, má ho M&S)

štávu z půlky limety

hrst ovoce (pokud máte malé ruce, dvě hrsti to jistí)

Zapněte si troubu na 180°C, pak na to zapomenete.

Nejřív si do mísy naházejte suroviny na drobenku. Máslo musí být studené. Vše rychle prohňácejte, a až se to začně rovnoměrně drobit nasypte přibližně půlku do dortové formy. Formu doporučuji vyložit pečícím papírem. Je to rychlejší než vymazání a vysypání. (Pokud jste to tam nasypali před přečtením věty o vyložení papírem, tak si trochu zanadávejte.) Měla jsem dortovou formu o průměru 20 cm, takže to byl spíš vyšší koláč, ale větší forma na škodu určitě nebude. Zbytek drobenky si nechte na to, aby se tím poházel tvaroh.

U náplně nečekejte složitý postup. Všechno jsem naházela do mísy a zapla mixér. Tadá. Jako ovocnou složku jsem použila půl na půl jahody a ostružiny. Nejdřív jsem povařila ostružiny, které propasíroval Ondra. Nemáte-li svého Ondru, klidně to asi půjde i s pecičkami. Pak jsem povařila i jahody, nechala zchladnout a zamíchala do tvarohu. Celou náplň jsem vylila na drobenku ve formě a zasypala zbytkem drobenky.

Už zbývá jen dát do trouby. Peče se na 180°C přibližně 35-40 minut, dost to závisí na velikosti formy, takže radši zkontrolujte včas. Když už to vypadá hotově, vypínám troubu, pootevřu ji a nechávám ještě klidně 40 minut chladnout koláč uvnitř.

Ráda bych vám naservírovala fotky se super nasvětlením a kompozicí. Ale nějak se nám zvrtlo ochutnání drobenky. Fakt je dobrej!

A navíc, jako většina mých věcí, lépe chutná než vypadá.

Budu ráda, když ho vyzkoušíte a dáte mi zpětnou vazbu, jestli sem mám ještě nějaké recepty hodit. Pár věcí v záloze ještě mám.

Óda na tenisky

Každý je osobnost. Prosaď svou jedinečnost. Bla bla bla. Podobné věci slýcháme a čteme na každém kroku. Někdo by tu individualitu měl ale trochu zdůraznit i návrhářům oděvů.

Celý život mi činilo problém sehnat boty na své nohy. Pravda, spousta fetišistů mi nabízela výdělek za to, že po nich a jejich partiích budu dupat svou nohou, na kterou ani v zimě nepotřebuju do hlubokého sněhu sněžnice, přesto jsem tu velikost nikdy nevnímala jako výhodu. A nevnímám ji tak ani dnes.

Projděte si oddělení obuvi a najděte si mezi vystavenými botami pár, který vás nadchne. A pak ten samý pár najděte ve velikosti 42. Září na vás nápis XXL? Pravděpodobně ne. Když se zadaří, vytáhněte ty rozkošné boty a prohlédněte si je. Kde se před vámi najednou vzaly ty neforemné lodě, které by převezly desítky uprchlíků do bezpečí? Máte chuť se do boty schoulit a plakat.

Sehnat boty, které jsou v mé velikosti na délku, není ale ten největší problém. Ten opravdový boj nastává v momentě, kdy chcete najít botu, která se vám nesnaží z příčné klenby udělat klenbu.zip. Klínek pro pohodlnější chůzi? Jako nevím, v čem by to mělo pomáhat, moje postavení kyčlí je docela spokojené, když mám nohy na zemi rovně. A je mi jedno, že to nevypadá dost nadčasově. Odpružení? Ne děkuji, já umím chodit tak, aby moje nohy zvládaly odpružit samy. Design těla se mi zdá docela rozumný, ráda využívám jeho funkcí.

Věřte nebo ne, na prahu dvacítky jsem sehnala boty, které mi vyhovovaly ve všech směrech. A milovala je naprosto nepodmíněně. Obyčejné pánské hadrové najky za devět stovek. Po několika letech a stovkách kilometrů jsem jim zamávala a vyměnila je za stejný model. Měla jsem je další roky a nosila jsem je ještě teď. Trochu rozdrbané, ale podrážka naprosto v pořádku a bolest zad se nedostavila ani po dlouhých túrách. Sháněla jsem za ně už před nějakou dobou náhradu, ale tento model se už nevyrábí.

A proč o tom vlastně píšu? Byly mi ukradeny. Máme boty v botníku před vchodem do bytu. Má to tak každý druhý. Kdyby mi nezmizely ještě jedny nové boty, měla bych podezření, že bakterie v nich prostě začaly žít svůj vlastní život a usoudily, že je čas se osamostatnit a odešly samy. Každý víkend nám chodbu uklízí úklidová firma, tak jsem myslela, že to tentokrát vzali s úklidem trochu moc poctivě, ale nakonec to vypadá, že někdo vypáčil dveře a opravdu sebral jen moje dvoje boty. Uznávám, že to mě udivilo asi ještě o chlup víc, než když nám loni ukradli auto.

404 IQ not found

Psí hřiště, oplocený kus pozemku s několika překážkami pro vyblbnutí psů. Skvělá věc! Má ale i své stinné stránky, chodí na něj lidé.

Nejvíce mi utkvěla paní s bulteriérem. Postarší, a ne příliš sympaticky vyhlížející paní, která o psech ví asi tolik, co já o jaderné fyzice. Pozitivní výchova je blábol, tím se nebude zdržovat. Pokud chce psa dostat přes překážku, prostě ho přes ni dostane. Proč jinak by měl pes na krku obojek a ona v ruce vodítko? A motivace? Klacek v ruce, ne na hraní, na švihání psa.

"Proč máte psa na hřišti na vodítku?" "On napadá psy," dozvídám se, zatímco pes vysílá k naším psům tolik signálů, leč žádný není nepřátelský. "Kamarád, to je kamarád," křičí na něj nervózně a škube mu vodítkem.

Chce se mi brečet a zároveň se mi na jazyk derou slova jako píča.

Ondra, statečný a trpělivý. Jde si s paní popovídat o jejím psovi, pomalu z ní dostává informace, že ho má od štěněte, jak s ním chodí na cvičák a finálně taky informaci, která je všem okolo jasná - že ho nezvládá. Doporučí jí náš cvičák, který ze mě udělal docela klidnou bytost a Teo díky tomu stále žije. Jako bonus vychází tak s 90 % psů naprosto v pohodě. Děkuju mu a doufám, že ji tam potkáme.

Potkali jsme, ale opět na hřišti. Přicházela přesně v moment, kdy jsme přicházeli my. Já, Ondra, kamarádka a naši tři psi. Paní sedí na lavičce, pes na vodítku. Nic netušící kamarádka se ptá, jestli je v pohodě, aby pustila své odrostlé štěně. "No, když si ho budete hlídat, tak ano."

"Proč tady sedíte se psem na vodítku a my pak nemůžeme pustit psy?" "Protože jsem tady byla první." Aha, argument, který už asi nepřebiju jiným, jak je neprůstřelný. "Proč jste nebyla na tom cvičáku, jak jsme vám doporučili?" "No, nebyla." To vidim. "Protože jste líná cokoli řešit, že jo." V tu chvíli se do hry dostává její spolusedící z lavičky. Dozvídám se o své drzosti a nevyžádaných radách. "Každej může bejt chytrej, ale ne každej na to má IQ." Jsem v koncích, zas na mě prasklo, že jsem hloupá. "To je skvělej citát, dejte si ho na fejsbůk," polykám sprostá slova a odebírám se přeběhnout s ochotným psem všechny překážky a ukázat ještě pár triků navíc.

Až zas jednou někde bude, že "bojové plemeno" někoho napadlo, chce to vědět, jestli k tomu nebylo dotlačené okolnostmi. Tolik psí trpělivosti a nepochopených signálů jsem asi ještě neviděla.

Teo is not amused