Hlava 22

Není to tak dávno, co jsem naháněla Tea, abych mu kapala do očí, protože měl zánět spojivek. Karma je ovšem spravedlivá. Takže hádejte, kdo má zánět spojivek teď? A dokonce i ty stejné kapky? A ne, není to ta blbá veterinářka, schytala jsem to pouze já.

Ovšem příznaky nějak na zánět neseděly, hlavně minimálně zarudlé oči bych čekala, ale to ne, to by bylo moc běžné. Mně nejdřív pnulo ve tváři a necítila jsem půlku obličeje a pak jsem měla za okem tlak, plus teda vidím na jednom oku, jako kdybych zírala do světla. Rada pro ostatní, negůglete si symptomy, opravdu, nedělejte to.

Řádně vystresovaná jsem volala k očnímu, kde jsem byla naposledy. Bylo mi řečeno, že ten doktor tam už dávno není a že se nejmenuje tak, jak jsem říkala, že to má jen na razítku a jmenuje se úplně jinak. (Je to legální?) Tak jsem říkala, že je mi jedno, ke komu půjdu, že když mám kartu u nich, půjdu ráda tam. To jsem neměla dělat, prý že v žádném případě, protože jsem tam 7 let nebyla a vyřadili mě. (Jak teda ví, že jsem tam nebyla 7 let?) Jinak se omlouvám, že jsem leta udržela svůj hypochondrismus na uzdě, příště budu plašit pravidelněji.

Další snaha o zachránění oka proběhla telefonátem na oční ambulanci v nemocnici. "No to ale musíte mít doporučení od svého očního, jinak vás nevezmeme, na shledanou!" Aha? Proč bych měla jít jako do nemocniční ambulance, kdybych měla svého očního? Volala jsem dál - na libereckou oční kliniku. Tam jsem se konečně setkala s milým jednáním. Leč termín až v květnu. Ale prý to nemám podceňovat a mám jít do nemocnice.

Odhodlala jsem se zajít tedy na oční pohotovost. "Ale my tu nemáme teď přístupné všechny přístroje, to musíte v době ambulance." Nevěřícně zdvihám obočí a vysvětluji celý příběh i s tím, že mě na ambulanci bez doporučení vzít nechtějí. "Aha, to jen sestry tak říkají, nemusíte mít doporučení." Tak jsem byla objednána a dneska tam v daný čas byla. "A ke komu jdete? My vás tady nemáme. A kde máte doporučení?" Ve svých představách jsem už mlátila hlavou o zeď, nakonec mě tam někde našli, nebo jsem prošla sítem, které vyřazuje méně otravné pacienty, každopádně hurá, byla jsem vyšetřena. A teda vzhledem k tomu, jaký jsem plašan a hypochondr, jsem byla dost udivena, že mi i něco našli. To mám stejně z toho, jak urputně hodiny a hodiny píšu bakalářku. Haha. Ale jo, přiznávám, že až na nějaké úpravy je dopsaná. Aby ne, když to v pondělí musím dát na tisk.

A tady další vodovky, prostě mám potřebu to všem vnucovat, nemůžete mě zastavit!

Brzo bude po prokrastinaci

Odevzdání bakalářky za 14 dní. To znamená, že jsem mimořádně akční. Naučila jsem se kromě muffinů i výborné cookies. První várka sice velikostně odpovídala spíše frisbee, ale i to už jsem zmákla. Připadá mi, že okruh přátel si udržuju jen tím, že jim pořád vnucuju, co jsem upekla. Když zvoním ke kamarádce, ozve se z intercomu: "Muffiny máš?" Možná bych měla přehodnotit lidi okolo sebe! Ale nejdřív potřebuju vyzkoušet carrot cake, sama ho asi sníst nezvládnu.

Dále jsem si koupila vodovky. A kupodivu jsem je v nouzi nejvyšší i zkusila použít. Po prvních tazích štětce se mi chtělo plakat, fakt to vypadalo hnusně. Byla jsem přesvědčená, že mám výtvarný talent a nešlo mi pochopit, proč se tak ukrývá.

Naštěstí jsem fakt nechtěla pokračovat v psaní, tak jsem malovala dál, až se z toho vyklubal docela použitelný obrázek. Minimálně na to, že s vodovkama jsem malovala naposledy na základce. A u dalších obrázků jsem začínala i trochu chápat, jak vodovky fungují.

(Budeme dělat, že to zarovnaní fotek tak debilně je záměr a ne, že neumím formátovat)

Dneska jsem byla za vedoucím své bakalářky, trošku jsem měla obavy, že mě pošle do háje, ale prý práce vypadá dobře (lehce jsem cítila ten podtext, že vypadá dobře na to, že jsem mírně retardovaná česká studentka), takže jsem spokojená. Cestou tam jsem ale prodělala menší infarktík. Vlakem jsem dojela do Hrádku i s Teem, abych ho dala pohídat. Vystoupila jsem a chtěla jsem se podívat, kolik že máme hodin. A nic, kapsa prázdná. Po 8 letech mám nový telefon, který se díky velikosti přehlídnout tak úplně nedá a on tam nebyl.

Běžela jsem za průvodčí, ať chvíli počká, že mi ve vlaku asi vypadl telefon. Jenže tam nebyl, to už jsem fakt byla na pokraji zhroucení. Když ztratíte dítě, prostě si uděláte nové. A jak řekl jeden komik, po něm vám aspoň zbydou fotky. Na rozdíl od telefonu, kde o ty fotky přijdete. Ok, překlad není tak vtipný. No vracela jsem se kolem průvodčí s výrazem největšího umučence, že tam není. Slečna se nabídla, že mě prozvoní, kdybych ho měla třeba v tašce. Názorně jsem se jala vysvětlovat, jak jsem ho ve vlaku dala do kapsy a v tom momentě jsem nahmatala povědomý předmět. Jenže v kapse nad tou, kterou běžně používám a dodneška jsem ani nevěděla, že tam je. Telefon jsem poslepu dávala do bundy v momentě, kdy jsem korigovala Tea, aby neotravoval lidi. No ani mi nevadilo, že jsem za kreténa, hlavně, že jsem ho našla. Obě jsme se zasmály na můj účet a já se odebrala radši pomalu pryč.

Teorista

Sedím tu s oteklým kolenem zablokovanými zády a lehkou nenávistí mířenou proti Teovi. A jak se to stalo?

Teoušek už aktivoval full retard mód, takže bez vodítka venčíme jedině s košíkem. Ukázalo se to jako praktická věc, když se snažil sežrat běžce. Jenže uznávám, taky mě vykolejilo, že někdo běhal na sněhu v nějakých mínus pěti v lese, kde nebyla jinak ani noha. Chápu, že ho podezíral z toho, že je divný. Ale ani košík nezabránil v tom, že jsem si schytala pár nadávek, asi to i chápu. Na vodítku si ale běžců nevšímá, tak nevím, jak s tím pracovat.

I když běžec byl stále více pravděpodobný než kameraman TV Nova, který nás po opuštění lesa filmoval (běžte ven s přítelem své kamarádky, už tento večer v televizních novinách). Když jsme se přiblížili dostatečně, zaskočil nás otázkou, co si myslíme o tom, že tu fotopast zachytila rysa. Po mém velmi zoufalém kníkání, že mu na kameru neřeknu nic, se musel spokojit s kamarádovou odpovědí, která začínala krásně: "Není to asi taková událost, jako kdyby zachytila big foota…" Smutné, že to ve zprávách sestříhali a nakonec zněl jako docela inteligentní mladík.

Po tomto kulturním zážitku jsme si šli dát polévku do poloprázdné restaurace. Kromě Tea tam jiný pes nebyl. Do momentu, než jsme si objednali. Jeden vořech, Teo byl ještě docela v pořádku. Druhý vořech, Teo začínal být poněkud neklidný. Já taky, protože jsem alergická na majitele yorkšírů, kteří nechápou, že i york je pes a je fajn to respektovat. Paní na něj chrlila medovým hláskem, který rozhodně nenaznačoval povel: "Sedni, zůstaň, místo, no to nesmíš tohle,…" a pes, jelikož beztak netušil, co to říká, nedělal nic. Teo byl jen zvědavý, ale ještě nic nedělal. Vyletěl až v momentě, kdy mi přistála na stole polévka. Kupodivu byly ztráty zanedbatelné. V tu chvíli přišel další pes. Polévku jsem skoro vypila a radši vyklidila pole.

A k tomu úvodu. Včera jsem Tea nechala proběhnout zas bez vodítka, protože se les jevil docela prázdný. Pak jsem si všimla, že zpoza zatáčky vyšla slečna s malým pejskem, Teo si všiml také. A rozběhl se plnou rychlostí směrem k němu. V tomhle rozpoložení na povely stejně nereaguje a vzhledem k tomu, že jsem byla na přímce mezi ním a psem, skočila jsem po něm v naivní představě, že ho zastavím. To se samozřejmě nestalo. Ale stalo se to, že mi předal takovou energii, až jsem si rozbila tlamu, rozrazila koleno a roztrhla své jediné kalhoty, které mám. A při dopadu se mi povedlo ještě hnout zády. Nicméně jsem i přes bolest hned běžela za ním, aby toho mrňouse neumlátil košíkem. Ale bylo to zbytečné. Teo si ho za vrtění ocásku prostě jen očuchal.

A tady i nějaké nekrvavé fotky:

Svědci

Ještě před Vánoci jsem spěchala do knihovny plna odhodlání něco produktivního dělat. Neznám tam totiž heslo k wifi, což se jeví jako vážně skvělá věc. Kousek od bytu mě oslovila mladá slečna, působila mile, tak jsem ji nechala, ať se vyjádří. Taky jsem spíš čekala, že se jde zeptat na cestu a ne, že se bude snažit ukázat cestu mně. Ale napadlo by vás, že Jehovistka se nepohybuje ve dvojici?

To se záhy vysvětlilo, když se připojil její opozdilý kolega, prý dřívější matematik. Podle stylu oblečení jsem odtušila, že nelže. Od přírody jsem zvídavá a zajímá mě, jak lidi vnímají svět, takže jsem se nezalekla a pustila se s nimi do živé debaty. Na každou mou záludnou otázku se mi dostalo odpovědi v podobě veršíku. Když jsem narážela na to, že za pár století takhle může někdo citovat jinou fantasy knihu, slečna horlivě zalistovala na jinou stránku, kde nějaký další veršík měl podložit, že tu knihu vážně napsal Bůh. Mám radši prózu, té rozumím lépe, ač jsem se fakt snažila, tak jsem to v tom neviděla.

V tu chvíli se do toho zapojil matematik. Vlastně to bylo tak, že si přečetl Bibli a jakožto racionálně smýšlející typ se rozhodl, že si vypočítá velikost Noemovy archy. A světe div se, ono mu to vyšlo (chtěla bych vidět ten vzorec, moc bych ho chtěla vidět), takže to ho přesvědčilo a stal se svědkem. Ptala jsem se na evoluci, dostalo se mi verše. Ptala jsem se na přijímání krve při operaci, dostala jsem verš. A slečně to celé přišlo super, že nejsem lehkověrná a tudíž, když mě zlomí, budu super svědek. Matematik už nade mnou lámal pravítko, protože když nevěřím, že ten bestseller je psán samotným stvořitelem, nemá cenu se mnou bavit.

Skončilo to výměnou čísel mezi mnou a slečnou. Jo, občas žasnu sama nad sebou. Nastřádala jsem si další všetečné otázky a při venčení zrzouna jsem se sešla na druhou lekci o pravdě. Asi musela být komická situace, když v lese venčím psa s dvěma městsky oblečenými ženami (jo, oni fakt nikdy nechodí sami), které mi na tabletu pouští videa o tom, proč je jasné, že Bibli psal Bůh.

Jednou mi kamarád přinesl letáček, který se vydával za to, že ho psali svědci, ale byly tam věci ve stylu, že tanec, divadla a vlastně všechny trochu zábavné věci, jsou dílem ďábla. Na to jsem se vyloženě těšila, až se poptám. Trochu jsem doufala, že po odpovědi odtančím za recitování Shakespeara pryč, ale bylo mi potvrzeno, že to vážně není jejich leták. Celá procházka se nesla v duchu, že já jsem hledala psa a ony mi pomáhaly hledat Boha. Povídala jsem o tom, že jako skoro překladatel sama vím, co všechno se dá v takovém překladu zkazit, že pro mě opravdu není snadné tomu věřit. Co by to bylo za Bibli, kdyby to nevysvětlil veršík. A ještě jsem se ptala na to jméno, kde vlastně Jehovu vzali. Tak to prý v originále stojí, jen z překladů to zmizelo. A prý tam je až na 7000 místech napsané. K tomu mi položila záludnou otázku. Ptala se mě, o čem to svědčí, že je tam tolikrát. Hluboce jsem se zamyslela a zeptala se: "Že je sobec?" Soudě podle výrazu to nebyla správná odpověď. Ale i tak je to hrozně milá slečna a ani v nejmenším se jí nevysmívám, svým způsobem obdivuju, že i přes vcelku slušné a bezplatné vzdělání někdo dokáže takhle něčemu věřit a být vlastně úplně spokojený. Ráda bych se s ní sešla, když nebude ozbrojená verši a kolegy, přece nemůže celý den jen trávit tím, že si povídá o Bohu, jen nevím, jestli mám ještě dost odvahy na další schůzku.

Pojď mi, novej roku!

Tak samozřejmě, co jiného by mohlo být jako téma týdne, než novoroční předsevzetí. Já si neházím klacky pod nohy, vím, že jsem líná, tak si prostě žádné nedávám a nejsem ze sebe pak zklamaná. Minimálně v tomhle ohledu. Jinak jsem ze sebe nešťastná dost pravidelně, ale to asi všímavý čtenář zpozoroval.

Silvestr jsem trávila jako profesionální křen - v obležení dvou dlouholetých párů. Ale už jsem se se svou pozicí tak srovnala, že mi to vůbec nevadilo, byl to jeden z nejlepších silvestrů za poslední roky. Nebo minimálně o třídu výš než ten loňský, před kterým jsem dostala kopačky. Ale ten den by překonalo asi i to, kdybych měla nějakou exotickou horečku, co si budem nalhávat, laťka nebyla nasazena moc vysoko.

Každopádně spojení inteligentních lidí, Jamesona a taneční hry Just Dance je skvělé! A kdo neví, nechť se podívá SEM - jo, přesně tak, v ruce máte ovladač, který snímá, jak moc nešikovní jste. A ano, přesně takhle debilně jsme vydrželi křepčit několik hodin. V paneláku. Mají tam asi hodně tolerantní sousedy, ale my jsme všichni takoví podvyživení, že možná ani neslyší tu snahu.

Další hra je pro mě už poněkud více děsivá, ve dvojicích si popisujete osobnosti, které jsou na kartičkách a hádáte, pak ty samé lidi popisujete jedním slovem a v posledním kole pantomimou. Tam mám spotřebu Jamesona vždy nejvyšší. Pantomima mě děsila odjakživa a teď si představte, jak člověk ukazuje takového Pavla Bobka nebo Billa Clintona (tam se odkazujeme spíš na Monicu, ehm, ehm).

Psa jsem nechala našim, ono to tu bylo fakt trochu hlučnější, než by se mu líbilo, a taky jsem nezodpovědná a chtěla jsem pít, že áno. Ještě před tím jsme s ním ale museli na veterinu, má něco s okem. Marně jsem se snažila vysvětlit té paní doktorce s patrně ještě nezaschlým diplomem, že když se mi bude snažit psa uškrtit, neuklidní ho a do oka se mu nepodívá. Ne, nemám do toho pravděpodobně co mluvit, o zvířatech nic nevím. Další dva lidé se tedy přidali a za trochy jekotu a násilí se snažili psa znehybnit. Se stejnou účinností, jako kdybyste venčili hada na kšírách, Teo se ve stresu mění v tekutinu a je nepolapitelný. Ale na rozdíl od tekutiny má hodně zubíků. A došla mu trpělivost, takže je začal používat. Upřímně jsem mu fandila, protože kdyby mi dělal někdo to, co oni jemu, tak je pokoušu taky. Ale dala jsem mu košík a s menšími svalovými záškuby a odporem jsem sledovala, jak se mu snaží nakapat do oka. Pak mu do oka začala stříkat. Jasně, protože kapky jsou mainstream, proč psa stresovat trošku, když ho můžete vystresovat pořádně.

Doma pak naši nebyli schopni mu tam ty kapky 4x denně aplikovat, protože, světe div se, byl tak vystresovaný, že jen co viděl obal, bral roha. Já jsem v kapání úspěšnější, protože už trochu vím, jak na něj. Přes klikr chválím, když leží klidně a má nad okem kapky. Když se mi ho povedlo uklidnit tak, že se nebránil vůbec, kápla jsem mu vítězoslavně do oka. Přesně jak ve filmu. Zpomaleně se pohybující kapka letí vzduchem a za dramatického žbluňknutí skončila v oku. V tom druhém. No co, nejsem jediná, kdo má problém s pravou a levou. Prevence je taky důležitá.

A od té doby, co ho tu zas mám, jsem trochu ostražitější, takže když jsem zaslechla šramocení z kuchyně, které znělo naprosto povědomě, vyletěla jsem z pokoje se slovy: "Ty zmrde!" Z kuchyně se ozval jemný hlas mé spolubydlící: "To jsem byla já."

Jo a taky se mi hned po příchodu ze silvestrovských oslav podařilo vyhodit pojistky, a když jsem je šla nahodit, zakopla jsem o židli. I přesto se nemohu zbavit dojmu, že tenhle rok je lepší než ten přechozí. Což je možná malinko smutné.

Silné zážitky

Říká se, že je dobré se ze svých traumatických zážitků vypovídat. Nebo vypsat. Váhala jsem, jestli tuhle potupu nechám zamčenou ve své třinácté komnatě, ale ta tíha je moc velká a nerada bych, aby to odnesla moje psychika ještě víc. Včera jsem byla na vystoupení Heidi Janků. Ano, už je to tak.

Začalo to nevinně, parta mladých lidí si šla na víno a dobře se bavila, když se připozdilo, posunuli se o podnik dál. Sice je vyhlášený tím, že v něm je to samá puma, ale já tam chodím vcelku ráda. Je to prosté, tam se totiž mladá ještě cítím.

Z opilecké nepozornosti jsme zaplatili o 100% vyšší vstupné, než je běžné (t. j. celých 80,-) a na schodech si všimli, že věkový průměr je taky o nějaké to číslo vyšší. Něco jako když otevřete Tutanchamonovu hrobku. Pomalu a ostražitě jsme se sunuli dolů a tam se to stalo. Na parketu mezi nima křepčila Heidi. To je přesně ten moment, kdy váháte, jestli vyjde levněji opít se, abyste otupili smysly, a nebo oplakat těch 80 korun a zmizet velmi rychle a velmi daleko.

Jenže jsme hrdinové, takže nejenže jsme zůstali, ale šli jsme i tančit. Sebezapření level master. Starší lidé mívají večerku přeci jen dříve, takže po několika písničkách se odebrala zase zpět do hrobky. Ne, že by pak hudba byla lepší, ono směs Michala Davida a vánočních koled je fakt už pro pokročilé. Ale když jsme se do toho pustili, tak se nevzdáme.

Nejen zvukový doprovod byl podněcující, i vizuální vjemy stály za to. Po nějakém čase jsem nabyla dojmu, že tam bylo víc lidí, než zubů. A ty zuby nechyběly starším, o to to bylo smutnější. Nejvíc to tam ale rozjížděl mladík, který nejenže měl všechny, ale pravděpodobně i jeden chromozom navíc. Opodál (několik hodin) postával další mladý člověk (někdy si nejsem jistá, jestli nepřišli staří a jen z těch ostatních to mládí nevysáli). Celou dobu tam byl sám, popíjel a sledoval dění na parketu. U toho se usmíval. V následujících dnech budu sledovat novinové titulky a zmínky o vraždách.

Takový malý nedělní hejt

Stránek už mám přibližně 16, tak si můžu dovolit napsat další článek do blogu. V minulém jsem psala, jak už nebývám taková výbušná a lidi tolik nesoudím. Jak už to bývá, musela má nová schopnost projít testem. Dost drsným. Částečně jsem uspěla, protože jsem druhou aktérku nezabila, nerozřezala na malé skladné kousíčky a neprodala jako hovězí do restaurace.

Slečna k nám chodí občas na tréninky. Nikdo ji nemá moc rád, ale to se prostě stává. Tak ji tam tiše, někdy o něco méně tiše, tolerujeme. Já mám to štěstí, že jsem stejného pohlaví a ona si tím pádem myslí, že mám stejné názory na opačné pohlaví a vlastně na celý život. Už jí to ani nevyvracím. Já jí prostě neodpovídám. Jen vykouzlím na tváři útrpný úsměv a doufám, že pochopí, že to je úsměv plný bolesti a sebezapření a odejde. Protože o sobě ráda prohlašuje, že rozumí lidské psychice. Už jednou se mě z mých depresí snažila dostat chytrými přednáškami. Vydržela jsem to opravdu dlouho, říkala jsem si, že jednou, až budu mít třeba práci, kde to nebude vše podle mých představ, je tohle ten nejlepší

trénink. Pak jsem jí musela říct, že já normálně nebývám tak podrážděná, ale že tyhle stavy mám z jejích keců. To jsme byly v čajovně, začala na mě křičet, divím se, že mi na hlavě nepřistála konvička. Myslím čajovou, ne tu xenofobní. Vítězně jsem se odebrala domů a mnula si ruce, že teď už mi nebude volat a nabízet psychologickou podporu.

Už po několika desítkách minut jsem měla zprávu, že ona se na mě nezlobí. V koutku oka se mi nahromadila slza a dramaticky se spustila dolů po tváři, zatímco mi hlavou projížděla myšlenka, co jsem udělala v životě tak strašně moc špatně.

Vyvrcholilo to, když jsme byli po tréninku posedět v hospodě. Ona, jako jediný člověk, kdo kdy na celé planetě pracoval a tím pádem nesl na bedrech celou tíhu světa, se musel ožrat jako doga. A jak se to opilým lidem stává, svou opilost zarputile odmítala. Co na tom, že jí omdlévaly sklenice s vínem a nebyla schopná zaplatit ani to, co si propila a rozlila, ona byla sakra střízlivá! A projevilo se to pak i podnik dál, kde jsem si dala medovník. Dostala jsem přednášku o éčkách v medovníku a o tom, že budu mít z toho a ještě z množství obsaženého cukru deprese. Na éčka se ptala i obsluhy. Obsluhy se ptala na tolik věcí, že jsem ji chtěla soucitně obejmout. Naštěstí slečna byla fakt skvělá a vrátila jí taky jednu otázku. Prý jestli jí nevadí, že lidem leze na nervy a kazí jim zábavu. (Přesnou citaci nevím, bylo to vtipnější, protože jsem se skoro sesypala pod stůl.)

Když jsem si jedla medovník, začala mi do něho hamstat rukama, jestli může ochutnat. Odvětila jsem, že svoje éčka si sežeru sama a tak jsem taky učinila. Na základě toho si objednala i ona svůj jedovník. Její několikahodinový monolog byl přerušen jiným členem u stolu a jí zmizel úsměv z tváře. Nevím přesně, co se stalo, ale když jsem se mladíka zastala, začala mým směrem křičet, že všechny soudím, že o nikom nic nevím, že jsem nikdy ničeho nedosáhla, nikdy nevydělávala, nikdy neměla žádnou zodpovědnost a mám se odstěhovat od rodičů. Pokračovalo to déle, ale moc si to nepamatuji, protože jsem snažila, aby mi necukaly koutky. Po čase jsem ale už měla chuť obejmout i ji, kolem krku a hodně upřímně. Vysvětlila jsem jí, že ji nesoudím, že ji prostě jen nemám ráda a radši odešla domů, než bych se naštvala fakt úplně.

A tady opilá odbornice na mezilidské vztahy propaguje zdravou výživu. Zatímco všem kolem kritizuje jídelníčky, ji samotnou všechno bolí, je otejpovaná od hlavy k patě a opíjí se po barech, protože má neuvěřitelně velkou zodpovědnost v práci. Protože rozlívat zákazníkům čaj je prostě úplně jiný level.