Ještě před Vánoci jsem spěchala do knihovny plna odhodlání něco produktivního dělat. Neznám tam totiž heslo k wifi, což se jeví jako vážně skvělá věc. Kousek od bytu mě oslovila mladá slečna, působila mile, tak jsem ji nechala, ať se vyjádří. Taky jsem spíš čekala, že se jde zeptat na cestu a ne, že se bude snažit ukázat cestu mně. Ale napadlo by vás, že Jehovistka se nepohybuje ve dvojici?
To se záhy vysvětlilo, když se připojil její opozdilý kolega, prý dřívější matematik. Podle stylu oblečení jsem odtušila, že nelže. Od přírody jsem zvídavá a zajímá mě, jak lidi vnímají svět, takže jsem se nezalekla a pustila se s nimi do živé debaty. Na každou mou záludnou otázku se mi dostalo odpovědi v podobě veršíku. Když jsem narážela na to, že za pár století takhle může někdo citovat jinou fantasy knihu, slečna horlivě zalistovala na jinou stránku, kde nějaký další veršík měl podložit, že tu knihu vážně napsal Bůh. Mám radši prózu, té rozumím lépe, ač jsem se fakt snažila, tak jsem to v tom neviděla.
V tu chvíli se do toho zapojil matematik. Vlastně to bylo tak, že si přečetl Bibli a jakožto racionálně smýšlející typ se rozhodl, že si vypočítá velikost Noemovy archy. A světe div se, ono mu to vyšlo (chtěla bych vidět ten vzorec, moc bych ho chtěla vidět), takže to ho přesvědčilo a stal se svědkem. Ptala jsem se na evoluci, dostalo se mi verše. Ptala jsem se na přijímání krve při operaci, dostala jsem verš. A slečně to celé přišlo super, že nejsem lehkověrná a tudíž, když mě zlomí, budu super svědek. Matematik už nade mnou lámal pravítko, protože když nevěřím, že ten bestseller je psán samotným stvořitelem, nemá cenu se mnou bavit.
Skončilo to výměnou čísel mezi mnou a slečnou. Jo, občas žasnu sama nad sebou. Nastřádala jsem si další všetečné otázky a při venčení zrzouna jsem se sešla na druhou lekci o pravdě. Asi musela být komická situace, když v lese venčím psa s dvěma městsky oblečenými ženami (jo, oni fakt nikdy nechodí sami), které mi na tabletu pouští videa o tom, proč je jasné, že Bibli psal Bůh.
Jednou mi kamarád přinesl letáček, který se vydával za to, že ho psali svědci, ale byly tam věci ve stylu, že tanec, divadla a vlastně všechny trochu zábavné věci, jsou dílem ďábla. Na to jsem se vyloženě těšila, až se poptám. Trochu jsem doufala, že po odpovědi odtančím za recitování Shakespeara pryč, ale bylo mi potvrzeno, že to vážně není jejich leták. Celá procházka se nesla v duchu, že já jsem hledala psa a ony mi pomáhaly hledat Boha. Povídala jsem o tom, že jako skoro překladatel sama vím, co všechno se dá v takovém překladu zkazit, že pro mě opravdu není snadné tomu věřit. Co by to bylo za Bibli, kdyby to nevysvětlil veršík. A ještě jsem se ptala na to jméno, kde vlastně Jehovu vzali. Tak to prý v originále stojí, jen z překladů to zmizelo. A prý tam je až na 7000 místech napsané. K tomu mi položila záludnou otázku. Ptala se mě, o čem to svědčí, že je tam tolikrát. Hluboce jsem se zamyslela a zeptala se: "Že je sobec?" Soudě podle výrazu to nebyla správná odpověď. Ale i tak je to hrozně milá slečna a ani v nejmenším se jí nevysmívám, svým způsobem obdivuju, že i přes vcelku slušné a bezplatné vzdělání někdo dokáže takhle něčemu věřit a být vlastně úplně spokojený. Ráda bych se s ní sešla, když nebude ozbrojená verši a kolegy, přece nemůže celý den jen trávit tím, že si povídá o Bohu, jen nevím, jestli mám ještě dost odvahy na další schůzku.
Žádné komentáře:
Okomentovat