Stránek už mám přibližně 16, tak si můžu dovolit napsat další článek do blogu. V minulém jsem psala, jak už nebývám taková výbušná a lidi tolik nesoudím. Jak už to bývá, musela má nová schopnost projít testem. Dost drsným. Částečně jsem uspěla, protože jsem druhou aktérku nezabila, nerozřezala na malé skladné kousíčky a neprodala jako hovězí do restaurace.
Slečna k nám chodí občas na tréninky. Nikdo ji nemá moc rád, ale to se prostě stává. Tak ji tam tiše, někdy o něco méně tiše, tolerujeme. Já mám to štěstí, že jsem stejného pohlaví a ona si tím pádem myslí, že mám stejné názory na opačné pohlaví a vlastně na celý život. Už jí to ani nevyvracím. Já jí prostě neodpovídám. Jen vykouzlím na tváři útrpný úsměv a doufám, že pochopí, že to je úsměv plný bolesti a sebezapření a odejde. Protože o sobě ráda prohlašuje, že rozumí lidské psychice. Už jednou se mě z mých depresí snažila dostat chytrými přednáškami. Vydržela jsem to opravdu dlouho, říkala jsem si, že jednou, až budu mít třeba práci, kde to nebude vše podle mých představ, je tohle ten nejlepší
trénink. Pak jsem jí musela říct, že já normálně nebývám tak podrážděná, ale že tyhle stavy mám z jejích keců. To jsme byly v čajovně, začala na mě křičet, divím se, že mi na hlavě nepřistála konvička. Myslím čajovou, ne tu xenofobní. Vítězně jsem se odebrala domů a mnula si ruce, že teď už mi nebude volat a nabízet psychologickou podporu.
Už po několika desítkách minut jsem měla zprávu, že ona se na mě nezlobí. V koutku oka se mi nahromadila slza a dramaticky se spustila dolů po tváři, zatímco mi hlavou projížděla myšlenka, co jsem udělala v životě tak strašně moc špatně.
Vyvrcholilo to, když jsme byli po tréninku posedět v hospodě. Ona, jako jediný člověk, kdo kdy na celé planetě pracoval a tím pádem nesl na bedrech celou tíhu světa, se musel ožrat jako doga. A jak se to opilým lidem stává, svou opilost zarputile odmítala. Co na tom, že jí omdlévaly sklenice s vínem a nebyla schopná zaplatit ani to, co si propila a rozlila, ona byla sakra střízlivá! A projevilo se to pak i podnik dál, kde jsem si dala medovník. Dostala jsem přednášku o éčkách v medovníku a o tom, že budu mít z toho a ještě z množství obsaženého cukru deprese. Na éčka se ptala i obsluhy. Obsluhy se ptala na tolik věcí, že jsem ji chtěla soucitně obejmout. Naštěstí slečna byla fakt skvělá a vrátila jí taky jednu otázku. Prý jestli jí nevadí, že lidem leze na nervy a kazí jim zábavu. (Přesnou citaci nevím, bylo to vtipnější, protože jsem se skoro sesypala pod stůl.)
Když jsem si jedla medovník, začala mi do něho hamstat rukama, jestli může ochutnat. Odvětila jsem, že svoje éčka si sežeru sama a tak jsem taky učinila. Na základě toho si objednala i ona svůj jedovník. Její několikahodinový monolog byl přerušen jiným členem u stolu a jí zmizel úsměv z tváře. Nevím přesně, co se stalo, ale když jsem se mladíka zastala, začala mým směrem křičet, že všechny soudím, že o nikom nic nevím, že jsem nikdy ničeho nedosáhla, nikdy nevydělávala, nikdy neměla žádnou zodpovědnost a mám se odstěhovat od rodičů. Pokračovalo to déle, ale moc si to nepamatuji, protože jsem snažila, aby mi necukaly koutky. Po čase jsem ale už měla chuť obejmout i ji, kolem krku a hodně upřímně. Vysvětlila jsem jí, že ji nesoudím, že ji prostě jen nemám ráda a radši odešla domů, než bych se naštvala fakt úplně.
A tady opilá odbornice na mezilidské vztahy propaguje zdravou výživu. Zatímco všem kolem kritizuje jídelníčky, ji samotnou všechno bolí, je otejpovaná od hlavy k patě a opíjí se po barech, protože má neuvěřitelně velkou zodpovědnost v práci. Protože rozlívat zákazníkům čaj je prostě úplně jiný level.
Žádné komentáře:
Okomentovat