Flexiteo

Brzy to budou tři roky, co jsem trochu nuceně adoptovala toho zrzavého debila miláčka. Jedním z prvních rozčarování, která mi přinesl, bylo to, že už mu stihli dát jméno a on na něj slyšel. Teo. Dost nezáživné. A taky evokující křesťanství. Paráda. Ale jak už to tak často bývá, nic není tak zlé, jak se nejdříve zdá.

Teo je totiž nejvariabilnější jméno ze všech!

Vyjadřuje-li emoce, ať už negativní, nebo chce jen láskyplně vítat vše v dosahu, dělá to zásadně tak, že rotuje kolem své osy a u toho buď štěká, nebo zuřivě vrtí ohonem. Měním jeho jméno na Roteo.

Rotuje-li moc dlouho, nebo mi leze na nervy jiným nešvárem, oslovuji ho Kokoteo.

Občas na zemi leží tak zvláštně rozteklý, že si přestávám být jistá skupenstvím svého psa. Rázem je z něho Tekuteo.

Fandíte X-menům? V tom případě si vám dovoluji představit nového hrdinu, říkáme mu Magneteo.

V zimě se mu kožich asi tak zdesetinásobil, působí mohutněji než Buřt, jak jinak na něho volat než Chlupateo.

Tragický výraz, kterým si získává srdce cizích lidí, mu vynesl jméno Trpiteo. Leč žádný můj soucit.

Dnes mě vzbudil dávivými zvuky. Zvrateo není má oblíbená forma psa.

Jsem sněhová vločka

Jsem jednorožec. Jsem naprosto jedinečná!

Celýou život pubertu se snažíte být hrozně výjimeční, co hůř, věříte tomu, že jste. Pak dospíváte a vlastně už si tak ani nepřipadáte, a ani po tom netoužíte. Většinou. Zlatý střed stačí. Nebo něco lehce nad ním.

Že mě loni touhle dobou začala bolet levá tvář a oko přesto, že jsem vlastně jakože naprosto zdravá, na to jsem si docela zvykla. Asi tak, jak se na chronickou bolest zvyknout dá. Ale přidala se k tomu bolest ucha, čelisti a nateklá uzlina. Zubař nebyl má první volba, v tomto ohledu můj masochismus není tak vyvinutý, šla jsem na ORL. Jako jo, mám to oteklé, ale ve shrnutí mi nic není. Na shledanou.

Tak jo, budu statečná, půjdu k zubaři. Už roky mi navrhuje vytrhnutí moudráku, který by mohl tohoto být i příčinou. Nádech, výdech. Zvedám telefon a druhý den jdu na konzultaci.

Po letmém prohlídnutí a obyčejném rentgenu nevidí nic, co by bolesti nasvědčovalo. Posílá mě na panoramatický rentgen a já se vracím do ordinace s nadějí, že mé trable vyřeší.

"Bych tě musel poslal na chirurgii (jo, tykáme si), na tohle si sám netroufnu."

V očích mám jasně zřetelné otazníky.

Ukazuje mi rentgen. "Ten zub je tam trochu hůř natočený." Ok, no biggie, jsem velká holka, to asi zmáknu. "A na konci kořenů má háčky." Do prdele, jak háčky? To mám za to, že jsem měla vždycky prdel z rybářů. Karma! Mé přesvědčení o trhání sahá na kliku a pomalu otvírá dveře ven z ordinace. "A tady" ukazuje na nějaká vlákna "to jsou obličejové nervy, jsou hodně blízko a hrozí porušení." Kámo, ani nepokračuj, radši budu žít s bolavým ksichtem, než s visící tvářičkou. Děkuji za snahu, třeba v dalším životě.

A co se nedělá o bolestech a symptomech? Negooglují se! U svého problému jsem nenašla nic. Jen nechutné obrázky a nemoci zubů králíků. Pro dnešek končím s internety.

Pro pár blbých světýlek

Slyšíš to? A teď si představ, že oni to slyší ještě s větší intenzitou. A neví, co to je, jen se bojí. Ano, mám na mysli zábavní pyrotechniku a psy.

Nejsem pokrytec, jím maso a mléčné výrobky ne vždy kupuju z těch nejlepších chovů, takže tu nechci kázat o zakázání rachejtlí, ale malé zamyšlení by to přeci jen chtělo. Lidi, nebuďte takoví kreténi, využijte na odpalování prachů do vzduchu ten jeden den a neobtěžujte tím už týden před a ještě pár dní po.

Buřt už není jen hora sádla, momentálně se změnil v o něco více foremnou horu svalů, jenže jak to tak bývá, svalovci nejsou v racionálním uvažování nejlepší. On nepochopil, že ty rány ho nezabijou, jeho přesvědčení, že všichni umřeme, bylo tak silné, že se prostě nehodlal nechat venčit. S velkou neochotou vylezl před barák, tam na jeden zátah mohutně pomočil strom, který to kvůli tomu pravděpodobně na jaře už nezvládne, a chtěl domů. A chtěl tam tak vážně, že vší silou zabíral a zabíral. A i když má "jen" 30 kg, je to fakt náročné ho přimět, aby šel jinam.

Ono nejenže nechce jít, on se taky bojí, bojí se tak moc, že se mu zrychlí dech natolik, že začne sípat, klepe se a neví, co se děje. Měli jste někdy panickou ataku? Jestli ne, tak si toho važte. Tolik sprostých slov, která jsem za těch pár pyrodní vyslovila, jsem snad nestihla říct za celý předchozí rok, a to jimi fakt nešetřím. Jen na blogu musím, pro příště už vím, že rodině se odkaz na blog nedává!

Nebojí se všichni psi, jsem si toho vědoma, ale většina útulkáčů, která si prošla tím, co ti naši pitomci, to tak bohužel mají. Už se nebojí zvýšeného hlasu, nebojí se prudkých pohybů rukou, ale ono nejde všechno hned. A obávám se, že něco nejde vůbec. Taky už nejsou nejmladší a bojím se, že by ten stres jednou jejich tělo prostě nemuselo zvládnout.

Silvestr se dal zvládat jen na úkor sousedů, menší párty na bytě a o to hlasitější zábava. Ale fungovalo to, sousedy máme naštěstí chápavé a problém s tím nebyl. Okolo půlnoci ale už ani náš opilecký hluk podkreslený hudbou nestačil a Teo začal panikařit. Klasické zkoušení všech místností a hledání té, kde to nevybuchuje, bylo opět k ničemu, ale on ani Teo moc na racionální uvažování není. Nakonec to oba psi i s Ondrou zakotvili na záchodě. Párty hárd.

Každopádně bych vám chtěla do nového roku popřát co nejméně hádek a ať vás to nesrazí na kolena.

Očekávání vs. realita

Od dob psaní bakalářky se mě drží jeden z prokrastinačních koníčků - pečení. Ráda něco tvořím rukama a ještě radši mám jídlo, a funguje to velmi dobře. Nekriticky bych řekla, že až výborně. I když náhodně naházím do trouby ingredience, je to většinou aspoň průměrné.

A tak jsem se sebevědomě pustila do pečení dortu na silvestrovskou párty, na obrázku vypadal velmi dobře, letmé pročtení ingrediencí taky nehlásilo žádnou zradu. Nakoupila jsem a dala se to toho.

(Jako jo, teď vidím, že je to nějaká miniatuara dortu, ale napsat k tomu velikost formy by bylo o to logičtější.)

První má chyba byla to, že jsem si nepřečetla postup hned na začátku, všimla bych si určitých nesrovnalostí. Například toho, že autorce nepřišlo podstatné zamíchat do těsta mouku. Jakožto samostatně myslící tvor jsem ji tam přidala a byla nadšená, jak jsem se nenechala napálit.

Nadšení zmizelo ve chvíli, kdy jsem těsto lila do dortové formy, pokrývalo sotva dno. Třeba to ještě trochu nakyne, nebude třípatrový jako na obrázku, ale něco z toho vznikne. Nikoli. Při pečení se z těsta začalo uvolňovat máslo, nejdříve se vyplavilo na povrch, kde vesele bublalo a pak se prokapalo formou pryč. Takhle poctivě promaštěnou troubu jsem ještě nikdy neměla. Hezky to uvolnilo i zaschlou špínu. To by všechno bylo super, kdyby dortový korpus nebyl asi centimetr vysoký kus hmoty, která by zdárně mohla suplovat podrážky bot.

Tadá! Zbývá jen rozkrojit na tři patra. Práce pro neurochirurga.

Možná mohla paní, která není kuchařkou, ani novinářkou, ale matkou (!), dodat, že se jedná o dort pro jednu osobu, jinak si neumím představit, jak by z tohoto množství mohlo vzniknout něco, co má tři patra.

No jo, ale slíbila jsem dort a taky jsem měla už hotový krém, s tím musím něco udělat! S Ondrou jsme si zahráli na pejska a kočičku, vynechali nejedlé a slané ingredience a jako jo, povedlo se. Jen už nikdy nebudu péct podle nikoho, kdo si říká kuchařinka. To už bych rovnou mohla hledat inspiraci na mimibazaru. Je libo knedlíkovou pizzu?

Fotku nemám, tak moc dobrej byl, že se to nestihlo!

Pojďte se dovzdělat

Když už jsem nakousla facebookové stránky, budu v tomto duchu pokračovat. Jsem členem jedné, která nabízí práce a brigády. A je to peklo.

To, že tam všichni něco schání, to je to nejmenší. Občas mi zatrne, když to někdo napíše správně a považuju to za chybný tvar. Můj intelekt prudce klesá. I když… spíš prutce.

Pod každým příspěvkem se objevují zprávy ve znění "Info." "Mám zájem." "Kolik je plat." To i za předpokladu, že je inzerát vypsaný dost podrobně a obsahuje kontakt.

Nejčastější jsou tam ale nabídky stabilních firem se zázemím, totálně důvěryhodné, jen jaksi není napsaná ani náplň práce, ani firma, informace pošlou ve zprávě. A množství lidí, co na to skáče, je alarmující.

Velmi oblíbené je hledat práci pro maminku, manžela, přítelkyni či kamarády. Každý chce do firmy někoho tak samostatného, se ví.

Takhle vypadá průměrná poptávka.

"Ahoj shánim brigádu, za hotoví potřebuju do 12.1,,, 3000kc dik"

Tohle, tohle je ale level, který překvapí i otrlého uživatele internetu.

"SRDEČNĚ ZDRAVÍME.. KDO BYDLÍ VE VANSDORFU A JEHO OKOLÍ, NABÍZEJÍ SE DVĚ POZICE A TO DO PRÁDELNY - VANSDORF. . POMOCNÁ SÝLA - BRIGÁDNICE . HODINOVÁ SAZBA. cca. 85-90kč KAŽDÝ PÁTEK . VÝPLACENÍ. PROSÍM JEN KOREKTNÍ ZÁJEMCE. NÁSTUP IHNET."

Nakonec ještě zopakujeme názvosloví a hurá do práce.

Schánět

Vídělek

Deně či dení

12ti hodinové směny či 12ctky

Inventůra

Nabítka či nabýdka

Brigádně na HPP

Operátor výrobi

Utíkej vkuse, utíkej

Tak nějak už tradičně v prosinci spamuju svými výrobky fejsbukové stránky tvořilek, občas i někdo něco koupí a když se zadaří, tak to i zaplatí. Ta temná stránka toho je, že se mi na zdi objevují fakt pekla. Kýč, který by v téhle intenzitě měl být už trestný. Veřejné ohrožování dobrého vkusu.

O to je smutnější, že když jsme konečně s Ondrou mohli jít spát dřív, scrollovali jsme tím asi do půl jedné. Znáte to, někdo má třeba amputovanou ruku, vy víte, že zírat na něj je nevhodné, přesto musíte.

Tato stránka mě poučila, že máme málo cukroví a moc vkusu. Zrovna dneska bych ocenila, kdyby to bylo naopak. Sežrali jsme si totiž všechno linecké. Jenže kdo by se na nás mohl zlobit, když bylo fakt dobré. Protože kvalita před kvantitou.

Fotky z blízka jsem už nedohledala, ale rozhodně to nevypadalo jako něco, co chcete jíst.

A co tenhle zplozenec pekla?

Máte doma ranní ptáče? Dejte mu něco, díky čemu bude vstávání nenávidět stejně jako vy.

Koupili jste stužky v naději, že zabalíte přátelům dárky a pak vám došlo, že žádné nemátě? Využijte to jinak!

A pak jsou na světě věci jako tohle. Urna, kam byl k poslednímu odpočinku uložen dobrý vkus? Ženy, radši ty těstoviny žerte, k tomu jsou určený.

Příště si ty perly budu ukládat hned, abych si ušetřila dvojité trápení.

Všichni tančí

Plesová sezóna zahájena. Pro někoho, kdo do tanečních nechodil a pro někoho, kdo tam chodil před 15 lety a od té doby neměl šanci si to osvěžit (otázkou je, jestli to v té době uměl, že Ondro!), to není až tak dobra zpráva.

Jenže problém je v tom, že miluju tanec. Nebo spíš "tanec". Maturitní ples jsem zvládla na pogu, na to jsem už asi stará, přeci jen se mě dospívání začíná týkat.

Každoročně se u nás pořádá Irský bál, víceméně ples složený z lidí, kteří chodí buď na irské, skotské, country nebo jiné tance. Hrdě mohu prohlásit, že minimálně o ty skotské jsem se skoro rok pokoušela a dvakrát i před lidmi vystupovala. Díkybohu za jejich skupinový charakter a něco, co by se dalo nazvat efektem roztleskávačky, ve skupině hezkých (tady šikovných) lidí tady najednou vypadáte (tančíte) lépe.

Sál zel docela prázdnotou, stoly obsazené ani ne z poloviny. To se ale měnilo v okamžiku, kdy se zahlásilo, že se jde tančit/ učit skupinový tanec. Dodnes je mi záhadou, odkud se ti lidi nahrnuli, ale připadala jsem si trochu jako na slevové akci v Lidlu.

Irské i skotské tance se vyznačují jakousi promiskuitou. Začnete u svého partnera a pak najednou nevíte, čí jste. A taky jsou to tance velmi rychlé a fyzicky náročné. To asi všechny, ale to jsem neměla šanci ověřit. A co se děje s lidským tělem, když je takhle proháněno? Potí se, potí se velmi nadstandardně, u těch soudnějších selhávají antiperspiranty, u těch méně soudných je to jen o něco horší než před tancem. Sál se plní zápachem a vy si při otočkách nenápadně noříte nos do podpaží, jestli to náhodou nejste vy.

Vztahy jsou z větší části založené na čichu, tancovat se svým je tak v pohodě, nic vás nepobuřuje, stačí se ale posunout o jednoho doprava a chlupy v nose se neklidně rolují. Jeden z irských tanců obsahoval velmi rychlou otočku na šestnáct dob, kdy se ti dva drží dost pevně. Dokážete si představit ty molekuly smradu, jak vám naráží do obličeje?

Většina přítomných žen byla taková, jak se od tanečnic očekává - štíhlejší. A pak tam byla jedna, které jsem hned u vchodu chtěla běžet gratulovat k těhotenství. Víno, co jí přistálo na stole, mě vyvedlo z omylu. A Ondra měl tu čest s ní tančit tu šestnáctidobou otočku. Jsem ráda, že neskončil vymrštěn na stěnu. Setrvačnost je svině. A ten úchop, který ta otočka vyžadovala? Zkoušeli jste už objímat baobab?

Na zakončení jedinou taneční fotku, kterou mám, Skotské hry 2016 (nácvik) a mé namakané lýtko, které si ukradlo všechnu pozornost.