Nechce se mi vymýšlet nadpis

Možná si ještě pamatujete, jak jsem nezřízeně tiskla na zkoušky a došel mi papír. Tento stav trvá stále. Až dnes, kdy jsem chtěla konečně skočit s daňovým přiznáním, mi došlo, že je to problém. Ale tak nejsem nemohoucí a máme papírnictví, řekla jsem si a poslala tam tátu. Od maloměstských obchodů člověk nečeká, že budou mít na skladě nejnovější vymoženosti z oboru, ale že v papírnictví nebude ten nejobyčejnější papír, to udivilo i velmi otrlého jedince, jakým jsem.

A abych neměla moc pestrý společenský život, nechala jsem vykastrovat pana Lišáka, jelikož byl jednokulka a časem by s tím mohl mít dost problémů. To naivní zvířátko s naprosto upřímnou radostí skočilo do auta, protože hurá, jede se na výlet! Na veterině všechny uvítal a nic netušíc si odklusal pryč s panem doktorem. Když jsem si ho vyzvedávala, vrtěl ocáskem do všech stran, ale jsem si naprosto jistá, že ustal při pohledu na mě a očima mu problesklo cosi o zrádcích a tyranech. A jako by nebyl nemotorný sám od sebe, vyfasoval slušivý a vysoce módní límec.

No a od té doby dřepím doma, protože tatíkovi nelze vysvětlit, že límec není jen na oslňování, je to doplněk funkční a má zastat můj neustálý dozor a okřikování. Ale aby to bylo fér, okřikuju i sebe, protože se mi taky hojí rána. Teda koule jsem neměla ani předtím. Jelikož blog čte i babička, nemůžu říct, že se mi hojí tetování. Aplikací barvy do kůže se ze mě totiž stal vrah nemluvňat a každý večer před spaním zabiju aspoň jedno malé koťátko, abych se uklidnila.

Oba nejsme tedy úplně mobilní. Ale jen jednoho z nás to bolí a hýbat se mu opravdu nechce, pejsek to není. Toho musím usměrňovat, aby si neurval stehy, kdykoli otevřu dveře, vystřelí z nich jak dostihový kůň z boxu. Připadám si jako největší tyran, že mu nedopřeju ani trochu pohybu. Což o to, klidně by mohl chodit na vycházky na vodítku. Kdyby nebyl debil. Než bych prošla ulicí, vzteky by mu popraskaly pravděpodobně všechny stehy a možná i nějaká cévka.

Před několika týdny jsme byli na socializační vycházce - 12 psů celkem, feny z toho jen 3. Byla jsem v naprostém šoku, že on byl v takovém šoku, že ani neštěkal a kamarádil se i s černými. Tento stav trval úžasnou čtvrthodinku. Pak se poprali jiní psi a Teo, strážce pořádku a nepřítel jakéhokoliv zbytečného násilí, se do toho vložil a vydržel všem okolo ničit nervy až do samotného konce vycházky. Trochu mě uklidnilo, že když se cvičilo, vyšel z toho lépe než ostatní. Anarchii takového stupně jsem viděla poprvé v životě. On už ležel, zatímco ostatní páníci tlačili pejsky k zemi násilím, protože přece nebudou ležet, když nejsou unavení! U nás je větší problém "sedni", když i po několikátém zopakování stále nebral na vědomí, že si má sednout, zařvala jsem na něj tak mohutně, až se posadili i jiní psi a několik jejich páníčků.

Základní poslušnost nikdy nebude jeho silná stránka, takže s ním dělám prvky dog dancingu, nepotřebné věci mu jdou výborně. Nejhorší je ale ta část, kdy mu chcete vysvětlit nový povel, zatímco on vám nadšeně skáče k noze, lehá si, převalí se na bok, udělá sud, oběhne vás do kolečka a pak se začne plížit. Po vykonání téhle sestavy se na vás podívá s pocitem totálního zadostiučinění, a když nenakulím piškot, je velmi uražen. Ale naučila jsem ho slalom mezi nohama a jsem na něho patřičně pyšná!

Teo anarchista, všichni psi leželi směrem dovnitř, on ne.

Teo satelitem

Pes sabotér

Valentýna jsem nechtěla trávit s flaškou Jamesona u romantického filmu, kdy bych nebohého Lišáka držela za tlapku, tak jsem se domluvila s jedním mladíkem na společném venčení našich chlupatých blbců. Oba jsme toho druhého přesvědčovali, že zrovna ten náš pes je větší trubka. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, ale pravděpodobně jsem vyhrála. A to velmi drtivě.

Že pan Lišák má své mouchy, věděl, poznali jsme se totiž právě přes tento blog. Takže byl připraven na ledasco. Přivítání proběhlo skoro až hladce. Jen trochu hysterického štěkotu a pak si chlapci docela i hráli. Než se můj pejsek ocitl na pejskovi druhém. Vyříkali si, kdo je mamka a byl chvilku klid. Chvilku. Můj drahoušek se do druhého, naprosto nekonfliktního psa, zakousl, a že to nebyla hra, mi došlo, když jsem mu z tlamy vytahovala srst. V tu chvíli mi už bylo hodně trapně a bála jsem se, že dostanu vodítkem přes hřbet.

Ještě jsem zkusila Lišákovi dát košík a pustit ho z vodítka, protože jsem byla přesvědčená, že agresi u něho vyvolává právě vodítko. Nene, zase se koná změna a dozvěděla jsem se, že o svém psovi nevím zhola nic. Opět se vrhl zabít svého kamaráda. To byla poslední kapka a na vodíku skončili oba. Jenže Lišák hystericky štěkal a točil sebou do všech stran a nedalo se normálně jít. Takže jsem šla s několikametrovým náskokem a velmi naštvaným výrazem. Myslím, že nejeden kolemjdoucí si myslel, že jsem nedostala k Valentýnu bonboniéru.

Takhle jsme šli hodinu, občas jsem se otočila, jestli to ještě můj spoluvenčitel nezabalil. S rukama vytahanýma až ke kotníkům jsem se zastavila a přemýšlela, jestli psa uvážu ke stromu, psa nakopnu tak silně, že doletí až do pelíšku nebo jestli si lehnu do klubíčka a za zoufalého pláče tam umřu. Nakonec jsme si prohodili psy. Mé škodolibé jádro si ten pohled užívalo, hlavně v momentě, kdy roztočený Lišák knockoutoval mladíka na druhém konci vodítka a ten sebou švihl o zem. Já si užívala táhnutí do kopce druhým psem, který prožíval paniku nejvyššího stupně, když ho páníček vyměnil za toho zrzavého rotujícího hysterického debila.

Nakonec se situace uklidnila a dostali jsme se do vzdálenosti, kdy jsme mohli komunikovat bez vysílaček a procházka se protáhla na víc než 5 hodin. Když jsme se loučili, šel si Lišák k druhému psíkovi čuchnout. A začal šťastně vrtět ocasem. Občas je vážně těžké ho nezabít.

Ale jinak je rozkošný

Sláva zkouškám

Znáte to, máte před sebou hrozně moc povinností a ony nezmizí, i když se je snažíte sebevíc ignorovat, ony tam stále jsou.

Samozřejmě by bylo snazší se jít učit, ale jsem kreativní člověk a s touto variantou se nehodlám spokojit. S každým dalším semestrem jsem větší a větší pankáč. Sice jsem rozhodnuta školu dodělat a nepřipouštím si variantu, že bych ji neudělala, ale i tak v posledním zkouškovém radši píšu blog, než abych se naučila na zkoušku z předmětu, který jsem navštívila asi 3x a z toho 2x usnula, protože jsem tam neměla internety.

Ale není to moje vina, já byla odhodlaná, vykasala jsem si rukávy a rázným krokem se vydala k tiskárně, udělala pár motivačních dřepů a kliků, proběhla se na běžícím páse při hudbě z Rockyho a dala tisknout materiály. Po půl hodině se vrátím a tiskárna stále tiskne. Zvláštní, bylo to 27 stran a mně už se tam rýsovala slušná kniha. Záhada byla vysvětlena v mžiku. Materiály se vytiskly do 13. strany, kde se tiskárna zasekla a začala tisknout od první, tenhle proces se opakoval do vyčerpání zásob dřeva v deštných pralesích.

Včera jsem se dokonce i odhodlala k samotnému procesu učení. Pokoj jsem měla uklizený a vyluxovaný už z předešlého dne, kdy jsem zakopla o psa a vylila si všude čaj. Chvilku mi to vydrželo, než mi zrak spočinul na nejzajímavějším vynálezu od počátků lidstva. Elektrickém odstraňovači žmolků. V tuto chvíli se prioritou číslo jedna stalo odstranění všech žmolků, které se v domácnosti nachází. Tato vize mi byla překažena až slabými baterkami.

Už bylo poněkud pozdě, tak jsem si řekla, že nenechám nic náhodě a nějakou tu definici napíšu do slovníku a šla s blaženým pocitem spát. Až ve škole jsem se dozvěděla, že tohle je zkouška, kde kromě propisky a pár modliteb v duši, nemohu mít nic. Něco ve stylu, že textová analýza je analýza, která se zabývá texty a že němčina je krásný jazyk, jsem tam vyplodila a pak jsem měla ještě dobrou půl hodinu času na to, abych si na šále upletla epické copy. Prostě žádný promrhaný čas.

Obezita není nemoc

V rámci prokrastinace jsem narazila na článek o morbidní obezitě a to nemůžu nechat jen tak. Možná to dělá křivda z dětství, kdy se mi za podvýživu smáli, nebo puberta, kdy jsem byla osočována z braní drog, každopádně tlustí lidé mě děsí, i když podvědomě tuším, že mě by asi sníst nechtěli, jelikož nejsem dosti masitá a chutná.

Ale články o lidech vážících třeba okolo 300 kilogramů, jejichž jediná šance na zhubnutí je nákladná operace, na kterou nemají, ty mě fascinují velmi. Jak jako operace? Jsou natolik obézní, že nevstanou z postele, a i kdyby se jim to povedlo, tak neprojdou dveřmi. A i kdyby se jim povedlo protéct skrz futra, tak je to zmůže natolik, že stejně nezajdou do svého oblíbeného fast food řetězce, protože tolik pohybu v jeden den prostě jeden nezvládne.

Z toho vyvozuji závěr, že jim někdo to jídlo nosí až pod jejich umaštěnou tlamičku. Takže co místo hranolků a půlky prasete donést salát? A že to buřtíkovi nejede? Třeba rozčilováním spálí nějakou tu kalorii.

Další varianta je, že si to objednává online nebo telefonicky. Zase bych tu upozornila na fakt, že se sám nezvedne, takže bych mu notebook i telefon dala metr od postele. Problem solved.

Jeden z problémů prvního světa vyřešen, rádo se stalo!

Bon appetit!

Očividně jsem odhalila tajemství své hubené postavy. Částečně je to lenost si vařit, ale velký podíl na tom nese zoufalá úroveň našich restaurací. Nad jednou hrádeckou jsem si tu již povzdychla. Dnes jdu lomit rukama nad druhou. Jsme malé město, takže na víc už pravděpodobně nadávat nebudu. Třeba pizzerii máme ale úžasnou, ta funguje jen jako take away a bohužel vaří tak dobře, že kdykoli si chci objednat já, už nepřijímají objednávky. Hladová žena je zlo, velké zlo. Tak velké, že sedne za počítač a jde kydat špínu na úplně jinou restauraci, která za to nemůže.

Tato nešťastná restaurace je zaměřena na italskou kuchyni, otevřeno mají maximálně rok, interiér je luxusní a jídlo bylo dražší, nicméně chutné. Ale konec s chválou. Jestli mají v přepisech jídel chyby nevím, ale skromně odhaduji, že se tam možná najdou i nějaká dobře napsaná slova. Ono totiž ani jejich čeština není úplně valná, ale to není nic proti jejich překladu do němčiny.

Listovala jsem jejich internetovými stránkami a oko se mi zastavilo na malé německé vlaječce. Polila mě hřejivá vlna škodolibosti a klikla jsem na to. Nebyla jsem zklamaná ani v nejmenším. Samozřejmě nejsou žádní amatéři a nebudou do překladu dávat hned první heslo, které vyplivne slovník, to je přece jasné, že by to nebylo správně. A tak ze stran v jídelním lístku vznikly strany politické.

Pročetla jsem si to celé a podle počtu překlepů, neexistujících slov a podstatných jmen s malým počátečním písmenem mi došlo, že to přeložil člověk. Opravdu živý tvor. Ovšem se sebevědomím poněkud vyšším než je jeho znalost němčiny.

Občas jsem se tam vracívala a říkala si, že vzhledem k procentu německé klientely bych asi mohla něco říct. Napsala jsem tedy e-mail a snažila se být milá. Dostalo se mi odpovědi, že nemám tušení, kolik stojí vést restauraci a že si nebudou platit odborný překlad, ale mohu jim to za symbolickou cenu přeložit. Opravdu radši překládám technické návody než jídeláky, je to horší, než se zdá a rozhodně bych si na to netroufla. A za symbolickou cenu s tímhle přístupem už vůbec ne.

Na nějakou dobu jsem to odložila k ledu, ale pak jsem se procházela s Lišákem a co nevidím - návštěvníky z Německa, hned za cedulí Hrádku, vítá obrovský billboard dané restaurace. Samozřejmě dvojjazyčný. A ne, nepřekvapím vás tím, že by byl správně. Třeba kdyby obsahoval jen malou neškodnou chybičku, překlepík nebo něco jiného, ale nene, oni tam mají napsáno, že vaří z čerstvých NEROSTNÝCH surovin.

Korekce několika řádků německého textu je drahá, tak prostě radši budeme mít obrovský billboard s ještě větší hrubkou. A nemyslím si, že by ta reklama taky byla zadarmo. Doufám, že to tam aspoň nenalepili pod rouškou tmy a fakt si za tu ostudu zaplatili.

Takže tímto bych vás chtěla pozvat k nám na sever, protože jinde vám z šutrů tohle neuvaří.

Naprosto zbytečný článek

Ze začátku každého nového roku se to hemží odhodlanými lidmi, kteří si dávají všelijaká předsevzetí. Tohle mě naprosto míjí, jsem k sobě upřímná a vím, jak moc jsem líná, tak proč si dělat stres z něčeho, co bych stejně nesplnila.

Jeden nápad se mi ale zalíbil dost. Spočívá to v tom, že si na lísteček napíšete to, co se vám povedlo, dáte si to do sklenice, a pak si to na konci roku můžete hezky pročíst a zavzpomínat si, jak fajn rok to byl. Trochu problém je, když se vám momentálně sere úplně všechno. Asi si založím svoji cynickou skleničku životních neúspěchů. Věřím, že by se plnila rychleji, než by mi bylo milé.

Ale fajn je, že třeba kopačky jsem stihla dostat už o svátcích a mám tedy o jednu položku méně. Čím jste starší, tím víc se vám plní facebook fotkami potomků vašich přátel, jsou tam samé zásnuby, svatby. Mně vykvetl kaktus. Nevím do jaké sklenice to zařadit.

Moje imunita to se mnou taky vzdala, takže se kvůli tomu nemůžu věnovat Lišákovi tak, jak by to on potřeboval a začíná mu poněkud hrabat. Na všechny je úžasně milý, v tom se nic nezměnilo. Jen pošťáky zdatně odhání. Do té doby jsem si myslela, že je to jen klišé z komiksů, ale očividně v tom bylo více mouder, než jsem byla schopná si připustit. Ale mezi záchvatem vítání a obtěžování svou nekonečnou láskou mu rupne a začne se chovat paranoidně, má strach být sám a vběhne mi do pokoje, kde si vyskočí na postel a dělá, že neslyší povel, aby se odklidil. V momentě, kdy jsem ho z té postele chtěla odšťouchnout ručně, si stoupl, naježil se a začal za ne zrovna milého vrčení cenit zuby. První pes, ze kterého jsem kdy měla strach, je můj vlastní. Milé. Vyříkali jsme si to, nekousl mě ani já jeho a od té doby se to neopakovalo, ale kdybyste s tím měl někdo zkušenost, napište mi do komentáře.

A kdybyste někdo našel můj smysl pro humor, pošlete mi ho zpět, docela mi chybí.

Lišák po stopadesáté

Lišák samozřejmě dělá radost všude, kudy chodí, všichni ho milují a vůbec nedostávám často vynadáno. Nestává se mi, že zpoza můstku vyjede cyklista, lekne se psa a pes se lekne jeho, takže na sebe začnou řvát a od lidského aktéra tohoto malého dramatu dostanu ještě radu, ať si doprdele svýho psa hlídám.

Uznávám, že občas si to způsobuji svoji leností; například, když se mi na krátkou procházku za barák nechtělo brát stopovačku a nechala jsem ho na volno. Ovšem i když jsem líná, jsem pořád ještě zodpovědná, takže dostal košík. Ten Liškofield ho ale nejen sundal, on ho ještě roztrhl na nejméně pravděpodobném místě a prostě se vrátil jen s částí. A zrovna ve stejnou dobu na stejném místě venčil soused oblíbeného psího kamaráda. Lišák naštěstí bez vodítka neútočí, počkal v bezpečné vzdálenosti několika metrů, než k němu přes celé pole doběhnu a připnu ho a až pak se rozzuřil. Soused stihl nadávat už dříve. Řekl něco podobného jako pan cyklista.

Před Vánoci jsem i často chodila na poštu odesílat objednávky, a jelikož tam psi nejsou zakázaní, byla by škoda nespojit užitečné s užitečným. On je většinou hodný, lehne si a útrpně kouká na ostatní. Jeden tmavší spoluobčan tam seděl a čekal. Čekání si krátil upřeným zíráním na Lišáka. A pak se prudce zvedl. Tohle by bral jako provokaci asi každý pes, že to rozčílilo mého malého labila je skoro zbytečné říkat. Chvíli jsem váhala, jestli ho nemám spíš pochválit, ale byla jsem politicky korektní a řekla jsem "NE!" místo "Fuj!" a bylo ticho. Jsem i trochu zvědavá, za jak dlouho se na poště objeví cedulka "zákaz psů".

Kromě posledně zmíněného povelu "styď se" (se kterým jsme tedy nepokročili ani o chlup) ho ještě buzeruju při krmení. Je to totiž takový zlodějíček jídla a při návštěvě kamarádky mi z talířku ukradl perníček ještě dřív, než tam pomalu dopadl. Po povelu, aby to pustil, ho opravdu pustil. A jakmile dopadl na zem, už ho rval do té držky znovu. Tak jsem to z něho vyklepala a nebohý perníček putoval do koše. Při druhé návštěvě mi vyfoukl vosí hnízdo. Opět, s letmým pomyšlením na chudší obyvatele naší planety, putovalo do koše. A proto jsem se rozhodla, že krmení dostane až poté, co si ho přestane vynucovat, lehne si a uklidní se. To nemám z vlastní hlavy, takže jsem věřila, že to bude jakože fungovat. Nejdřív mu tečou potoky slin, pak si vyslechnu, že ho týrám (to teda neříká on ale rodiče, fakt to se mnou není až tak zlé) a po čase se podvolí. To mu řeknu: "Můžeš." a on se do toho dá.

Ovšem ani tady jsem něco nedomyslela, protože jsem slyšela tátovo volání z chodby, jestli jsem ho už krmila, že na to jen tak blbě čumí a nežere. Otevřela jsem dveře a ptala se, jestli mu řekl: "Můžeš?" a v tu chvíli jsem zaslechla chroupání granulí.

O několik hodin později už opět ale kradl cukroví u kamarádky. A pro potěchu oka přikládám foto vánoční výzdoby, kterou jí pomohl udělat. Upozorňuji, že pro pořízení fotek byl zavražděn jeden nevinný polštář, nic pro slabé povahy.