Ze začátku každého nového roku se to hemží odhodlanými lidmi, kteří si dávají všelijaká předsevzetí. Tohle mě naprosto míjí, jsem k sobě upřímná a vím, jak moc jsem líná, tak proč si dělat stres z něčeho, co bych stejně nesplnila.
Jeden nápad se mi ale zalíbil dost. Spočívá to v tom, že si na lísteček napíšete to, co se vám povedlo, dáte si to do sklenice, a pak si to na konci roku můžete hezky pročíst a zavzpomínat si, jak fajn rok to byl. Trochu problém je, když se vám momentálně sere úplně všechno. Asi si založím svoji cynickou skleničku životních neúspěchů. Věřím, že by se plnila rychleji, než by mi bylo milé.
Ale fajn je, že třeba kopačky jsem stihla dostat už o svátcích a mám tedy o jednu položku méně. Čím jste starší, tím víc se vám plní facebook fotkami potomků vašich přátel, jsou tam samé zásnuby, svatby. Mně vykvetl kaktus. Nevím do jaké sklenice to zařadit.
Moje imunita to se mnou taky vzdala, takže se kvůli tomu nemůžu věnovat Lišákovi tak, jak by to on potřeboval a začíná mu poněkud hrabat. Na všechny je úžasně milý, v tom se nic nezměnilo. Jen pošťáky zdatně odhání. Do té doby jsem si myslela, že je to jen klišé z komiksů, ale očividně v tom bylo více mouder, než jsem byla schopná si připustit. Ale mezi záchvatem vítání a obtěžování svou nekonečnou láskou mu rupne a začne se chovat paranoidně, má strach být sám a vběhne mi do pokoje, kde si vyskočí na postel a dělá, že neslyší povel, aby se odklidil. V momentě, kdy jsem ho z té postele chtěla odšťouchnout ručně, si stoupl, naježil se a začal za ne zrovna milého vrčení cenit zuby. První pes, ze kterého jsem kdy měla strach, je můj vlastní. Milé. Vyříkali jsme si to, nekousl mě ani já jeho a od té doby se to neopakovalo, ale kdybyste s tím měl někdo zkušenost, napište mi do komentáře.
A kdybyste někdo našel můj smysl pro humor, pošlete mi ho zpět, docela mi chybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat