Lišák samozřejmě dělá radost všude, kudy chodí, všichni ho milují a vůbec nedostávám často vynadáno. Nestává se mi, že zpoza můstku vyjede cyklista, lekne se psa a pes se lekne jeho, takže na sebe začnou řvát a od lidského aktéra tohoto malého dramatu dostanu ještě radu, ať si doprdele svýho psa hlídám.
Uznávám, že občas si to způsobuji svoji leností; například, když se mi na krátkou procházku za barák nechtělo brát stopovačku a nechala jsem ho na volno. Ovšem i když jsem líná, jsem pořád ještě zodpovědná, takže dostal košík. Ten Liškofield ho ale nejen sundal, on ho ještě roztrhl na nejméně pravděpodobném místě a prostě se vrátil jen s částí. A zrovna ve stejnou dobu na stejném místě venčil soused oblíbeného psího kamaráda. Lišák naštěstí bez vodítka neútočí, počkal v bezpečné vzdálenosti několika metrů, než k němu přes celé pole doběhnu a připnu ho a až pak se rozzuřil. Soused stihl nadávat už dříve. Řekl něco podobného jako pan cyklista.
Před Vánoci jsem i často chodila na poštu odesílat objednávky, a jelikož tam psi nejsou zakázaní, byla by škoda nespojit užitečné s užitečným. On je většinou hodný, lehne si a útrpně kouká na ostatní. Jeden tmavší spoluobčan tam seděl a čekal. Čekání si krátil upřeným zíráním na Lišáka. A pak se prudce zvedl. Tohle by bral jako provokaci asi každý pes, že to rozčílilo mého malého labila je skoro zbytečné říkat. Chvíli jsem váhala, jestli ho nemám spíš pochválit, ale byla jsem politicky korektní a řekla jsem "NE!" místo "Fuj!" a bylo ticho. Jsem i trochu zvědavá, za jak dlouho se na poště objeví cedulka "zákaz psů".
Kromě posledně zmíněného povelu "styď se" (se kterým jsme tedy nepokročili ani o chlup) ho ještě buzeruju při krmení. Je to totiž takový zlodějíček jídla a při návštěvě kamarádky mi z talířku ukradl perníček ještě dřív, než tam pomalu dopadl. Po povelu, aby to pustil, ho opravdu pustil. A jakmile dopadl na zem, už ho rval do té držky znovu. Tak jsem to z něho vyklepala a nebohý perníček putoval do koše. Při druhé návštěvě mi vyfoukl vosí hnízdo. Opět, s letmým pomyšlením na chudší obyvatele naší planety, putovalo do koše. A proto jsem se rozhodla, že krmení dostane až poté, co si ho přestane vynucovat, lehne si a uklidní se. To nemám z vlastní hlavy, takže jsem věřila, že to bude jakože fungovat. Nejdřív mu tečou potoky slin, pak si vyslechnu, že ho týrám (to teda neříká on ale rodiče, fakt to se mnou není až tak zlé) a po čase se podvolí. To mu řeknu: "Můžeš." a on se do toho dá.
Ovšem ani tady jsem něco nedomyslela, protože jsem slyšela tátovo volání z chodby, jestli jsem ho už krmila, že na to jen tak blbě čumí a nežere. Otevřela jsem dveře a ptala se, jestli mu řekl: "Můžeš?" a v tu chvíli jsem zaslechla chroupání granulí.
O několik hodin později už opět ale kradl cukroví u kamarádky. A pro potěchu oka přikládám foto vánoční výzdoby, kterou jí pomohl udělat. Upozorňuji, že pro pořízení fotek byl zavražděn jeden nevinný polštář, nic pro slabé povahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat