Pes, který měl umřít (ó jak emotivní nadpis)

Tuším, že jsem zmiňovala svou zálibu, která mě provází od dětství a spočívá v tahání všelijaké havěti domů. Jeden čas jsem byla i očkovaná proti vzteklině, když mě jeden pejsek jemně potkal zuby. Co na tom, že vzteklina tu není, a rozhodně to nebyla otevřená rána, rodiče měli jasno. Možná si mysleli, že přestanu být vzteklá na ně.

Ale proč o tom zase píšu. Snažila jsem se za mírného citového nátlaku domů dotáhnout nového psa, jelikož Betynčiny hodiny se asi vážně blíží ke konci a já poněkud pohledem na ni strádám. A taky jsem líná chodit ven, když nemám motivaci. Ale ne, byla jsem bita, polévána olovem a slovně urážena; pes nebude. (No dobře, trochu kecám)

Jenže to by rodiče nesměli mít doma mě. Kamarádka, která je do psů zapálena podobně, jen jich stihla už nasbírat více, mi poslala odkaz na psa ze slovenského veterinárního asanačního zařízení. Jejich náplní práce je sbírat uhynulou zvěř a toulavou zvěř, ze které během 3 týdnů udělají taktéž uhynulou. A tohohle psa nikdo nechtěl, zbývaly mu 2-3 dny. Rychleji jsem jednala, než se ptala, takže i když se to nesetkalo s širokým a blaženým úsměvem, nebylo to moc platné. Tak skvělou dceru prostě nemohli vychovat nelidové, i v nich se skrývá kousek citu, a po chvilkovém lomení rukama nad tím, jak jsem blbá, se mohl řešit dovoz.

Včera mi to zvíře přistálo doma, s Betynkou si rozumí, ta si na stará kolena začala i hrát. Když už jí to nebaví, ohradí se a pan pes dá pokoj. Takže už ho přijmula Betynka i tatík, který protestoval nejvíc. Mamka to nadělení uvidí, až se vrátí z dovolené. Snad se tam zrekreovala do zásoby.

Hned jsem mu šla koupit vybavení, aby vypadal stylově, a protože jsem prostě z něho tak nadšená, že mám chuť mu koupit všechno hned a nejlepší. Ve zverimexu mu nějaký postarší pán chtěl dát pamlsek, já mu říkala, že si to nepřeju, což bral vážně asi jako pes mé povely. Takže Teo (no já mu to jméno nedala, na mě nekoukejte) se už ládoval a ze mě se zatím stal Hulk. Pán dostal několikaminutovou přednášku o tom, že nemá co krmit cizí psy a kazit výchovný metody páníků. Když už jsem ze sebe ten monolog vyždímala, koukala na mě vyděšeně i má kamarádka, která ten zverimex vlastní. Prý ze mě šel respekt, a že netušila, co ve mně dřímá. To jsem na sebe byla pyšná. Ale pak jsem se dozvěděla, kdo dotyčný pán byl. Majitel našeho cvičáku. To mi hřebínek malinko spadl. No, ale prý jí řekl, že budu dobrá cvičitelka, to se počítá.

A držte mi palce, neboť oficiální název mého dotažení psa domů je "dočasný domov". Tak bych ráda z dočasného udělala trvalý a oba rodiče bych i přesto chtěla stále živé.

Jak se mi dostalo osvěty

Od té doby, co brácha shodil 70 kilo (taktnější lidé by to nazvali rozchodem), vycházíme spolu až nevídaně dobře. Naposledy jsme byli posedět ve vyhlášené restauraci našeho velkoměsta o 7000 obyvatelích. A taky to naposledy i bylo.

Vešli jsme dovnitř, obsluha tak na půl úst prohodila pozdrav a sledovala, jak v záplavě cedulek "reservé" hledáme volný stůl. Našli jsme, beztak si myslím, že ty cedulky jsou prostě jen gulášem přilepené k ubrusu a nikomu tam místečko nestřeží. Obdrželi jsme jídelní lístek a paní mi funěla za krk, co že si dám k pití. Nejdřív bych se ráda podívala, co vlastně mají. Pochopila a dala mi čas na pročtení lístku. Většina zákazníků je německá, takže lístek byl samozřejmě přeložen i do jejich jazyka. Nebo spíš si mysleli, že to jejich jazyk je. "Geschnittenes Bier" (řezané pivo, doslova) mě bude strašit ještě dlouho. Docela mě zajímá, co si pod tím nebohý Němec představí. To byl ale jen slabý rozjezd.

Listovali jsme a přemýšleli, co si dáme k jídlu, načež jsme zaslechli hovor obsluhy s potenciálním polským hostem. Ten mluvil v klidu, nehádal se a očividně neměl kromě hladu žádný problém. Milá paní z obsluhy na něho arogantně začala hulákat, že jestli chce jako jíst v Čechách, ať se laskavě naučí česky. Nebo může jíst v Polsku, když s tím má problém. V tu chvíli jsme došli k závěru, že náš hlad není tak akutní.

Dososali jsme pivo a u placení se brácha ozval, že mu to přijde poněkud zvláštní, vzhledem k tomu, že 90% klientely pochází z pohraničí. To spustilo vodopád velmi pádných argumentů, kdy jsem nevěděla, jestli mi tečou slzy smutku nebo smíchu. Ozvala jsem se taky. Co bych se nepohádala, když se to tak nabízelo. Už mám vypilovaný klidný a lehce arogantní tón, byla by škoda ho nezlepšovat v praxi.

Sdělila jsem svůj názor na věc, obsluha mi arogantně odvětila, co jako dělám za práci. Odvětila jsem, že studuju, ale že mám za sebou hotelovku (ano, poprvé se mi hodil můj obor!) a tudíž i nějakou tu povinnou praxi, takže vím, jak to chodí, a i když se host nechová podle představ, nikdy bych si nedovolila tohle říct. Po chvilce zajíkání vybalila, že jsme neslyšeli celý hovor. Ano, neslyšeli, ale ten úryvek o posílání cizinců do jejich domovin mi stačil. Nadhodila jsem, jestli se učí italsky/chorvatsky, když jede na dovolenou. Odpověď nevím, ale za to vím, že nemám poslouchat cizí rozhory. Ještě chvilku jsme je zlobili, ale ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že takhle se k hostům chovají už 15 let a přesto mají plno, jsme usoudili, že hádka s blbcem nejde vyhrát vážně ani ve výjimečných případech a odebrali jsme se domů.

Tak kdybyste někdo chtěl kulturní osvětu, doporučuju http://www.restaurantcamelot.cz/

Byla jsem hipster, ještě než to bylo cool

Na úvod vysvětlení slova hipster pro starší ročníky (mávám babi!), aby věděly, o čem to tu jako plácám. "Hipster je člen party, subkultury, která se obléká a chová alternativně. Jeho poznávací znamení je dělání věcí tak, jak to není obvyklé. Co je příliš mainstreamové a komerční, to hipstera nezajímá. Určuje ho to, co poslouchá a čte. Musí také nějaké umění tvořit a rozhodně nikdy nedělat to, co dělá většina."

O tom, že jsem nikdy nepatřila mezi dav, jsem se určitě již zmiňovala. Ale až nedávným zamyšlením jsem odhalila, proč tomu tak je. A není to tak záhadné, jak jsem myslela. Je to výchovou.

V době, kdy si děti počítaly pruhy na kšiltovkách a víc vyšitých pruhů znamenalo víc kšiltovka, my jsme s bráchou měli kšiltovku s chabými třemi pruhy. K hojnému počtu pruhů patřil i patřičně zahnutý kšilt. Kdo ho neměl krásně půlkruhový, mohl si o kamarádech nechat zdát. My s bráchou měli kšilty rovné. A kamarády žádné.

Já předběhla dobu i s účesem. Ostatní holky měly krásné dlouhé vlasy. Já byla na hřiba. Teda tak jsem to nazývala dřív, dneska je to vysoce moderní a u kadeřnice by se tomu řeklo na Miley Cyrus. I podobně zubaté to bylo. A to jsem leta mamku podezírala z toho, že je s nůžkama úplně levá. Mrzí mě, že i v dnešní době se tento účes setkává spíše s nepochopením, hned mám chuť ho znovu provětrat. Jen už chybí ta dětská rebelie si to prosadit.

Když jsem v minulých dnech listovala ebayem a hledala, za co nepotřebného vyhodím peníze, objevila jsem punčošky se srdíčky na kolenou. Boom! Tohle jsme s bráchou měli už před 20 lety. A nebyly to jen nějaké obyčejné 20DEN silonky, ale poctivé punčocháče barvy zvratek, které ale i přes svou poctivost nevydržely naše klouzání se po dlažbě, a byly vylepšeny o koženková srdíčka rudé barvy umístěná na kolenou.

Kdo z vás byl v dětství takhle alternativní, hm?

Havěť všelijaká

Opět mám ve škole tolik úkolů, že je ten správný čas se usmát, předstírat, že neexistují a psát radši do blogu.

O víkendu jsem podnikla dlouhou a dobrodružnou cestu až do samotné matky měst - Prahy. Do Liberce vlakem, z Liberce klasicky autobusem, šetříme a taky nemáme řidičák, že áno. Ve vlaku si přisedla postarší dáma a dala se do řeči, neměla to typické důchodcovské pižmo a touhu sdílet nářky na umělé klouby a malé důchody, takže jsem si povídala ráda a i se dozvěděla zajímavé věci. Paní byla zcestovalá, takže nemusím panikařit, že mám život skoro za sebou, cestovat začala, až co jí odrostly děti.

Můj cíl byl Terárium v Dubči. Dozvěděla jsem se, že tam mají malého lvíčka (mě se neptejte, já vím, že v terárku bývají většinou plazi) a už je poslední týden, kdy bude k vidění, protože se stěhuje do většího. Kdybych tam jela jen kvůli němu, byla bych asi trochu zklamaná, on sice mohl chodit volně mezi návštěvníky, ale na to z vysoka kašlal a byl za prahem místnosti, kam byl veřejnosti vstup zakázán. I tam na něj lítaly blesky, jak kdyby přijela výprava z Japonska. Po chvíli pózování se odebral dát si polední šlofík. Čas na prohlídku stálé exhibice.

Moc jsem si předem nezjišťovala, co za plazy tam chovají, takže mi spadla čelist, když jsem si mohla prohlídnout různé druhy chřestýšů a kober, včetně královské. Nenapadlo mě, že je tak obrovská, nejsem mistr odhadu, ale 4 metry mít mohla, a jezdila si tam s hlavou nahoru, aby šlo jako fakt poznat, že je to ona. Jen límec neměla nastrojený, to asi jen na lepší příležitosti. Vzadu za klacíkem se nenápadně schovával vrah, mamba černá, naproti byla jeho zelená verze. Další had, kterého byste asi úplně nechtěli potkat, byl taipan. Nenápadná tkanička s roztomilým ksichtíkem, jehož jedna dávka jedu dokáže vypnout 25 lidí. Asi bych jim nechtěla terária čistit.

Vidět se tam dala ještě všelijaká krokodýlí a ještěří havěť, dokonce i opičky a nějaký druh mangust. Prošla jsem si to 2x, nafotila a doufala, že se lvíče probudí, což se nestalo, tak jsme si zašli na oběd a domluvili si, že se vrátíme.

Nerada si dávám něco, co neznám v restauracích, které neznám. Takže řízek a hranolky, česká klasika, to jistí. Kdo by ale čekal, že i to se dá tak pompézně posrat. K hranolkům jsem měla chuť požádat o brčko a k řízku o steakový nůž. Raw kuře jsem ještě nikdy neměla. A budu i ráda, když už ani mít nebudu. Jsem ráda, že inkubační dobu salmonely jsem zdárně překonala. Hlad je věc zlá, to si člověk rozmyslí, jestli si bude stěžovat a za půl hodiny možná dostane lépe zpracovaný pokrm s přídavkem slin.

Pár fotek z kompaktu za mizerného osvětlení. Na ty podmínky jsou to skoro mistrovská díla :D

Už bylo na čase si zanadávat

Je to těžké, když vás škola zmůže natolik, že ani nestihnete být nasraní na okolní svět. Na školu to samozřejmě stihnu, až tak ze cviku jsem nevyšla.

Začneme postupně. Nejdřív mi škola nesehnala praxi (a já pak skončila na ten necelý rok v Londýně, když jsem si to sama našla), to se sice nakonec obrátilo spíš ve výhodu, ale ten princip! No a za ten rok na mě (a mou kolegyni, která byla se stejným osudem v Dublinu) profesoři tak nějak zapomněli. Nebo nevěřili, že se vrátíme, tak my si školné stejně platily jen proto, že to stípko bylo ultraštědré a už nás ani nebavilo se penězma utírat. Ale toto zapomenutí spočívá v tom, že všichni jedou s naším nejzábavnějším profesorem na 3 týdny do Skotska a my, protože se přece nebudeme nudit doma, musíme dále navštěvovat výuku. Německé uvažování je fascinující. To už si radši zajdu na preventivní prohlídky všech existujících lékařů, třeba i na vyšetření prostaty, než abych tam chodila.

Když už jsme u těch doktorů, včera jsem po letech byla na vrtání. Leta nic a najednou dva kazy v mezizubních prostorách. Jen malé, prý je stačí sledovat. Nevím, co čekal, že se s kazy stane, jestli se změní v něco hodnotného, nebo prostě má rád vrtání do hloubky, ale každopádně jsem to odmítla a objednala se na vrtání. Dobrovolně! Řadím se k těm lidem, kterým ještě před lety musela sestřička dávat na hlavu mokrý hadr, protože jsem byla jistojistě přesvědčená, že se udusím umrtveným jazykem. Takže chápete, jak velké sebezapření tento heroický krok vyžadoval.

Na řadu jsem přišla relativně včas, něco po půl druhé bylo. Při připomenutí si, jaké zuby mi to vlastně chtěl rozrejdit si všiml ještě jednoho kazu, naštěstí hned v lajně vedle těch jiných, takže stačilo umrtvit jen jedno místo. Asi tak deseti vpichy ze všech možných světových stran a možná i ze čtvrté dimenze. Výraz v obličeji se přiblížil k pomrtvičnému stavu, takže super, může se do toho dát. Kazy byly asi vážně malé, protože nechápu, co by tam dělal jinak ta dlouho, buď je nemohl najít, nebo mi tam tvořil umělecké rytiny, každopádně po nějakých 30 minutách mi oznámil, že má hotový první zub. V tu chvíli jsem čekala, že se usměje a řekne, že to je samozřejmě vtip. Nebyl. Jal se molekulu po molekule nanášet bílou plombu, sem tam na to posvítil, aby to ztvrdlo, pak to zase obrousil, očividně moc, protože to ještě pár molekul chtělo přidat. A tak si tam tvořil a nechával se unášet myšlenkami, že restauruje Sixtinskou kapli či jiné cenné dílo, to se nesmí uspěchat. Prvně jsem u zubaře cítila jinou emoci než strach, z nudy jsem začala klimbat a nevadilo mi, že mám ústa větší než Mick Jagger.

Po skončení druhého zubu se začala balit sestřička a odešla domů. Já se snažila taktéž nenápadně proklouznout, neúspěšně. Akce Donuť Magdu čistit mezizubní prostory skončila po 2,5 hodinách. Slovy: dvou a půl hodinách. A ani jsem nedostala obrázek.

Výlet s bráchou

Trochu jako slepý k houslím jsem přišla k certifikátu na jízdu psím spřežením. Že to původně nebylo pro mě, to mě netrápilo, trápilo mě spíš to, že není sníh. Ani na horách. Ale počasí se slitovalo a pár centimetrů skorosněhu nám nechalo a vše se mohlo uskutečnit podle plánů.

Kruté bylo vstávání po šesté hodině ranní, ale pak už bylo všechno jen a jen lepší. Vlastně pokud čekáte nějaký katastrofický scénář, tak můžete rovnou přestat číst. Celý den byl super. Opravdu se za to omlouvám.

Akce byla v Peci pod Sněžkou, kam nás rodiče dřív posílali do dětských koncentračních táborů, laškovně nazvaných ozdravovna. Skoro bych i na ta krušná léta zapomněla, ale stačilo vidět budovu a bylo to zpět. Jsem si jistá, že dřív byla obehnaná vysokým plotem s ostnatým drátem, ve kterém byl puštěn proud. Dnes působila malebněji.

V Peci jsme zastavili, přijel pro nás docela sympatický týpek a vytřeštil na mě oči, jestli vážně jdu mezi tolik psů s kabátem. No jdu, za několik let mrznutí jsem si ještě nebyla schopná pořídit zimní bundu. Naložil nás na rolbu a odvezl na místo. Trošku jsem byla v šoku z psíků, vypadalo tako směs všeho možného, co posbírali na ulici, ale dozvěděla jsem se, že to jsou alaskáni - kříženci huskyů a ohařů, kteří jsou sice na kratší, ale zato rychlejší tratě. Tato informace ve mně vlnu endorfinů nevyplavila, ani ta další, že na těch saních pojedu sama, že týpek si to za mnou pošůruje na běžkách a kdyžtak bude chytat spřežení, až mě někde vyklopí. Psy odepnul z řetězů, navlíkli jsme jim popruhy, zapřáhlo se a za mého zděšeného výrazu se vyjelo.

Strach z pádu mi zajistil neuvěřitelnou stabilitu, a i když mě občas v zatáčce zmlátily větve stromů a saně se lehounce vyklápěly, nespadla jsem. Akorát na jednom místě, kde byla hluboká břečka a mezitím vykukovala hlína, jsem byla nucena seskočit a běžet za saněmi. Týpek to měl horší, on ty psy musel v tomto terénu s běžkami na nohách i chytit. Ale zadařilo se, takže jsem si zbytek ze své hodiny a půl mohla v klidu dojet. Poslední úsek byl po sjezdovce dolů, to jsem chtěla křičet, že se vzdávám a radši se dolů skutálet. I když saně mají brzdu, rozhodně by se to zastavit nedalo. Subjektivně mi přišlo, že to sviští tak rychle, že za chvíli dohoníme zvuk, ale je mi jasné, že by mě předběhl i beznohý. V tu chvíli mě týpek předjel a začal fotit, to je součást toho zážitku - fotky. Moc se těším na ten výraz upřímného zděšení.

Po návratu se psi nakrmili jakýmsi vývarem, to zhltli neuvěřitelným způsobem. Týpek si mezitím někam odskočil a psíci se dostali do spíže. Marně jsem se těch 10 zvířat snažila odhánět. Co šlo, to ukradli a sežrali. Dolů jsme byli odvezeni na sněžném skútru, který, jak se zdá, dokáže jezdit i v bahně a na asfaltu, když není na výběr, a tím celý zážitek skončil.

Když už jsme byli v Krkonoších, byla by škoda nezajít si na Sněžku. Koupila jsem si nové ponožky, protože ty současné měly k suchu velmi daleko, taky boty jsem si vzala svoje městské. Takže nejenom v kabátu, ale jako bonus ještě v sametových botách. Stejně jsme chtěli vyzkoušet novou lanovku. Lanovka jela jen do poloviny, prý z důvodu silného větru, ale lepší než nic. Po pár pádech jsem si vzala rukavice, abych aspoň ruce neměla roztřískané a šla jsem vyplivnout plíce. V tajícím sněhu to byly dva kroky dopředu a jeden zpátky. Jak veselé bylo zjištění, že lanovka už zase funguje, ale my si to musí vyšlápnout. Za stálého brblání jsem ale vrcholu dosáhla. Jako vrcholu Sněžky, aby tu nedošlo k nedorozumění. Koupila vodu za pade, udělala pár fotek a sklouzla se až dolů k lanovce. Chtěla jsem jít po dvou, ale nebylo mi přáno, byla jsem víc na zemi než na nohách, takže jsem zaujala polohu kraba a jelo se.

Takovou třešničkou na dortu bylo nucené zdolání letní bobové dráhy. Bála jsem se, že mé přirozeně srabské já mi to nedovolí ani sjet, ale nakonec se brzdy ukázaly být skoro zbytečné. Možná to se mnou nebude tak marné.

Aby se neřeklo, že vůbec nepíšu

Ač je to k nevíře, pár lidí se ptalo, kdy zas napíšu článek. Já bych psala moc ráda, ale v mém životě se neděje nic zajímavého a mým jediným zdrojem podivných úsměvných příběhů je má rodina. Bohužel ale znají adresu blogu a jsou jeho pravidelnými čtenáři. Takže i když bych moc ráda, nemohu si tu z nich dělat legraci. Strašně ráda bych vám napsala, jak se mamka snažila povléknout peřinu pro návštěvu a zoufale, mávajíc dekou, mi vběhla do pokoje se slovy, že to prostě nejde. V tu ránu se povlak sroloval, problém se vyřešil, tak jen mocně mávla celou peřinou, převrhla mi plnou sklenici pití na koberec a odešla. Ale protože jsem hodná dcera, nic takové tu nenapíšu.

Mým nejvíc adrenalinovým zážitkem posledních dní bylo provedení platby do Německa. Mám eurový účet, takže bych nečekala nějaké záludnosti. Vyberu "europlatbu", protože jsem děvče vzdělané a vím, že Německo patří do EU. Po několika minutách mám všechny nejzáludnější a neskrytější políčka formuláře vyplněné a mačkám políčko "odeslat". Banka nesouhlasí. Já nesouhlasím s jejím nesouhlasem, protože všechno je zadáno dobře. A červeně mi vyskočí, že mám vybrat "zahraniční platbu". S trochou nevole to tedy udělám, znovu datluju údaje a vítězoslavně odkliknu odeslání. A ta svině mi hlásí, že mám vybrat "europlatbu"?! Několikrát jsem si to prostřídala, než mi ruply nervy a odeslala jsem to z účtu českého.

Další zážitek hodný pozornosti byl, když jsem šla s kamarádkou venčit do útulku. Dostali jsme krásného, sněhově bílého špice s ne už tak krásným jménem Bahnhof. Vypadal mile, hned jsme ho zkoušely uplatit piškotem, ten ignorantsky odmítl, a my věděly, že si tak blbé jméno zaslouží, když je tak nevděčný. Pejsek se snažil předběhnout evoluci a chození po čtyřech bral jako cosi zpátečnického. Za jemného chrčení se proto rozhodl chodit po dvou, oporou mu byl akorát obojek. V ten den foukal velmi silný vítr, srst mu vlála jako v reklamě. Do doby, než se jal vykonat potřebu. Drtivá většina útulkáčů má zažívací potíže, Bahnhof nebyl výjimkou. Průjem, dlouhá srst a protivítr - zlá kombinace, která pejska přebarvila nahnědo. V ten moment jsme vzdaly už jakýkoli pokus o spřátelení se.

Občas venčím i tu naši psici, ale čím blíž je k expiraci, tím je to s ní náročnější. Má dny, kdy běhá, že jí nestačím (to trochu vypovídá o mé fyzičce a je mi z toho smutno, to mi věřte) a pak dny, kdy ji odepnu z vodítka a čekám, kdy si lehne do klubíčka a umře. Naštěstí je pořád víc těch aktivních dní. Ona je vůbec poslední dobou taková veselá (stařecká demence v rozpuku) a dává nám to hezky najevo. Nová záliba, kterou teď pilovala, spočívá v tom, že se tváří vesele, poskakuje, a když se otočíte, štípne vás předníma zubama do svalu. Hezky poctivě. V úrovni její hlavy mám nohu olemovanou modřinama, stylové. Dále se rozhodla, že ke granulím si najde něco lepšího, výživnějšího. Ty potřebné živiny našla v mikrotenových sáčcích. Ona nikdy nic nekousala (kromě lidí), granule do sebe kope jak štamgast panáky, ale sáček, ten si trhá pěkně najemno labužnickým okusováním. Díkybohu za tu pečlivost, většinou to slyším a seberu jí to relativně včas. Ale já si taky našla zákeřný koníček. Když ona je zlá na mě, začala jsem být taky zákeřná a využívám jejího horšího sluchu a nemilosrdně na ni bafnu, když se nekouká. A ano, mám z toho výborný pocit!