Trochu jako slepý k houslím jsem přišla k certifikátu na jízdu psím spřežením. Že to původně nebylo pro mě, to mě netrápilo, trápilo mě spíš to, že není sníh. Ani na horách. Ale počasí se slitovalo a pár centimetrů skorosněhu nám nechalo a vše se mohlo uskutečnit podle plánů.
Kruté bylo vstávání po šesté hodině ranní, ale pak už bylo všechno jen a jen lepší. Vlastně pokud čekáte nějaký katastrofický scénář, tak můžete rovnou přestat číst. Celý den byl super. Opravdu se za to omlouvám.
Akce byla v Peci pod Sněžkou, kam nás rodiče dřív posílali do dětských koncentračních táborů, laškovně nazvaných ozdravovna. Skoro bych i na ta krušná léta zapomněla, ale stačilo vidět budovu a bylo to zpět. Jsem si jistá, že dřív byla obehnaná vysokým plotem s ostnatým drátem, ve kterém byl puštěn proud. Dnes působila malebněji.
V Peci jsme zastavili, přijel pro nás docela sympatický týpek a vytřeštil na mě oči, jestli vážně jdu mezi tolik psů s kabátem. No jdu, za několik let mrznutí jsem si ještě nebyla schopná pořídit zimní bundu. Naložil nás na rolbu a odvezl na místo. Trošku jsem byla v šoku z psíků, vypadalo tako směs všeho možného, co posbírali na ulici, ale dozvěděla jsem se, že to jsou alaskáni - kříženci huskyů a ohařů, kteří jsou sice na kratší, ale zato rychlejší tratě. Tato informace ve mně vlnu endorfinů nevyplavila, ani ta další, že na těch saních pojedu sama, že týpek si to za mnou pošůruje na běžkách a kdyžtak bude chytat spřežení, až mě někde vyklopí. Psy odepnul z řetězů, navlíkli jsme jim popruhy, zapřáhlo se a za mého zděšeného výrazu se vyjelo.
Strach z pádu mi zajistil neuvěřitelnou stabilitu, a i když mě občas v zatáčce zmlátily větve stromů a saně se lehounce vyklápěly, nespadla jsem. Akorát na jednom místě, kde byla hluboká břečka a mezitím vykukovala hlína, jsem byla nucena seskočit a běžet za saněmi. Týpek to měl horší, on ty psy musel v tomto terénu s běžkami na nohách i chytit. Ale zadařilo se, takže jsem si zbytek ze své hodiny a půl mohla v klidu dojet. Poslední úsek byl po sjezdovce dolů, to jsem chtěla křičet, že se vzdávám a radši se dolů skutálet. I když saně mají brzdu, rozhodně by se to zastavit nedalo. Subjektivně mi přišlo, že to sviští tak rychle, že za chvíli dohoníme zvuk, ale je mi jasné, že by mě předběhl i beznohý. V tu chvíli mě týpek předjel a začal fotit, to je součást toho zážitku - fotky. Moc se těším na ten výraz upřímného zděšení.
Po návratu se psi nakrmili jakýmsi vývarem, to zhltli neuvěřitelným způsobem. Týpek si mezitím někam odskočil a psíci se dostali do spíže. Marně jsem se těch 10 zvířat snažila odhánět. Co šlo, to ukradli a sežrali. Dolů jsme byli odvezeni na sněžném skútru, který, jak se zdá, dokáže jezdit i v bahně a na asfaltu, když není na výběr, a tím celý zážitek skončil.
Když už jsme byli v Krkonoších, byla by škoda nezajít si na Sněžku. Koupila jsem si nové ponožky, protože ty současné měly k suchu velmi daleko, taky boty jsem si vzala svoje městské. Takže nejenom v kabátu, ale jako bonus ještě v sametových botách. Stejně jsme chtěli vyzkoušet novou lanovku. Lanovka jela jen do poloviny, prý z důvodu silného větru, ale lepší než nic. Po pár pádech jsem si vzala rukavice, abych aspoň ruce neměla roztřískané a šla jsem vyplivnout plíce. V tajícím sněhu to byly dva kroky dopředu a jeden zpátky. Jak veselé bylo zjištění, že lanovka už zase funguje, ale my si to musí vyšlápnout. Za stálého brblání jsem ale vrcholu dosáhla. Jako vrcholu Sněžky, aby tu nedošlo k nedorozumění. Koupila vodu za pade, udělala pár fotek a sklouzla se až dolů k lanovce. Chtěla jsem jít po dvou, ale nebylo mi přáno, byla jsem víc na zemi než na nohách, takže jsem zaujala polohu kraba a jelo se.
Takovou třešničkou na dortu bylo nucené zdolání letní bobové dráhy. Bála jsem se, že mé přirozeně srabské já mi to nedovolí ani sjet, ale nakonec se brzdy ukázaly být skoro zbytečné. Možná to se mnou nebude tak marné.
Žádné komentáře:
Okomentovat