66. Dutá jako dýně

Bez mučení se přiznám, dopadl na mě podzim a s ním spojený úsporný režim mého mozku. Nic se mi nechce, jen na jídlo ještě líná nejsem. Popravdě i páteční/sobotní návštěvy pubu s sebou nesou lehké přemáhání. Ale dokud se přemůžu a neroste na mně mech, je to ještě v pořádku.

Příště vezmu hrabičky, nahrnu vtipné příhody na hromádku, roztřídím a sepíšu, dneska se musíte spokojit jen s fotorománem. Nebude chybět napětí, vražda ani romantika.

Dnes je, jak asi i víte, Halloween, anglosaský svátek, který je prostě kůl. Dětičkám otvírat nebudu, sladkostí mají beztak dost, ale vlastnoručně jsem si zabila a vykuchala dýni. Vybrala jsem si obrázek Šklíby a drahý mě podporoval slovy: "To nezvládneš." Docela odvaha, říkat to někomu, kdo má nůž v ruce.

Dýně byla malá, nože tupé a velké, takže jsem mu začínala i věřit, ale když se do něčeho zakousnu, nevzdám se tak snadno.

Plastové pytle, nože, trocha toho kuchání a den byl hned o stupěň krásnější.

A tadááá!

65. Asi karma

Dnešní výlet se ne úplně vydařil. Koukla jsem na počasí, hlásili přijatelně a docela i teplo, podle toho jsem se oblékla, VYNDALA Z TAŠKY DEŠTNÍK a mohli jsme vyrazit (předtím jsem samozřejmě asi půl hodiny maskovala přicházející stáří a prohýřený večer). Z vlakového okna už to vypadalo poněkud více ponuře než na BBC weather, ale tak přeháňky jsou tu běžné, nebudu panikařit. Když jsme vystopili, lehce pršelo, zalezli jsme na jídlo a čekali, že to přejde. Děšť naoko ustal a my se vydali do parku. Nelžu vám, fakt jsem od mraků slyšela škodolibý smích, jak na nás padaly obrovské kapky, které nezadržel ani strom, pod kterým jsme se naivně schovávali. Náhodně jsme zabíhali do obchodů a měnili je až ve chvíli, kdy už se nás personál ptal, zda-li nechceme pomoct. Takto jsme se dostali zpět na nádraží a otrávěně odjeli domů. Nemusím ani podotýkat, že se mraky vybraly. Ale schnu ještě teď, takže pozdě, slunko si to dneska už nevyžehlí.

Ale aspoň jsem viděla nejlepší protidešťový vynález na světě, deštník, který je za sucha bílý a za deště barevný. I když v tu chvíli bych nepohrdla žádným.

Ukradeno z ebaye

A i včera jsem měla podivně pokroucenou karmu. Kamarádce jsem šla představit můj druhý domov - pub Wandle v Earlsfieldu, kde každý víkend hraje živá hudba. Nesmírně jsme si to užily, ono to ani jinak nejde, ale...!

Nesla jsem od baru dvě pinty pití, ze všech stran do mě někdo narážel, takže jsem pití zredukovala o čtvrtinu, posledních pár centimetrů před cílem do mě vrazila slečna tak silně, že jsem pití měla o dalších pár desítek mililitrů méně. Klasicky tu čekám na: "Sorry!", nad kterým jen mávnu rukou a usměju se, tohle se stává. Dnes to mělo být jinak. Slečna si o mě otřela ruku od ramene až po zápěstí, jak kdybych byla ručník a dál mě naprosto ignorovala. Nejsem zrovna klidný člověk, kdybych neměla plné obě ruce, tak bych jí asi jednu vrazila, dřív, než bych nad tím stačila uvažovat. Naštěstí jsem takhle nemohla dělat nic a tím pádem jsem nebyla vyvedena sekuriťákem. Který je mimochodem ale velmi pohledný (Veru, je mi líto, ale má prstýnek).

Když jsem procházela od baru znovu, ucítila jsem na spánku ostrou bolest, jak se mi do něj pod náporem cizí hlavy narvaly mé vlastní brýle. Hlavičku jsem v hospodě dostala poprvé. A vážně doufám, že to bylo omylem. Hlavně že to brýle vydržely, přijít o dvoje brýle na stejném místě? Ne, prostě ne!

Chytla jsem poslední vlak a chystám se usadit, už skoro v podřepu mi na mé vyhlídlé místo skočil chlap kolem 35-40, slušně oblečen, ale rozhodně ne slušně vychován. Lekla jsem se jako kráva, nevěřícně jsem zamrkala a na jinou sedačku jsem si šla sednout poněkud ostražitěji.

64. Očumujem univerzity

Už se nám to tu krátí, tak jsem dělala tlaky na drahého, že bychom se ještě mohli podívat mimo Londýn. Oba máme rádi historická města, takže jsme vybrali Oxford. A taky proto, že drahý je skrblík a cesta tam moc nestojí.

Zamlouvat jízdenky předem se vyplatí, to už jsme se naučili. Dokonce jsme našli cestu za libru na osobu, ale když jsme dali do košíku dva lístky, bylo to liber 6. Tak jsme se na sebe podívali, že přece nejsme idioti, a že to objednáme nadvakrát. Idioti jsme, protože po zaplacení jedněch jízdenek, se cena změnila z jedné libry na pět a my mohli akorát tak čekat, jestli si neobjedná někdo další a skočí to zas na libru. Neskočilo. Ale já si nestěžuju, stálo mě to 2 libry, to drahý platil 10, mrzuté, co si budeme povídat.

Den před odjezdem lilo celý den, z toho člověk moc cestovní horečku nedostane, ale i tak jsem hbitě vyskočila v 5 z postele a doufala, že nám svítání přinese příznivější počasí. Drahý se z postele ne úplně nadšeně vydrápal a šel si dělat snídani. Uvařit čaj, dát si do misky rybičky, vysypat do rybiček cukr a pak se probudit šokem, co to provedl, to byl jeho plán. Poté, co jsem se škodolibě zasmála, začala jsem přemýšlet, jak to napíšu do blogu. Mé myšlenkové pochody mě někdy děsí.

Na vlak jsme došli s předstihem, vlak odjel i přijel včas, autobusovou zastávku jsme našli, jízdenky byly platné, začalo svítit slunce, nad trávou se vznášel lehký mlžný opar a všechno vypadalo moc dokonale. To mě znervóznilo. A co víc, celý výlet proběhl naprosto bez zádrhelů. Do toho nepočítám, že jsme oba potřebovali neuvěřitelně čůrat a místo veřejných záchodků jsme se ocitli na hřbitově. Já měla tolik taktu, že jsem to vydržela ještě o chvíli déle, to se nedá říct o drahém. Hlavně, že na mě divně lidé koukali, když jsem si fotila náhrobky, kdyby jen věděli, co se děje o pár metrů dál!

Výlet to byl příjemný, rozhodně bych se tam s chutí podívala zas.

63. Nejezděte na sever!

A rozhodně ne v nových botách, u kterých si už při nákupu říkáte, že to malí číňánci pěkně odflákli (ale za tu cenu…), a nechcete je nosit déle než pár měsíců.

Obhlížela jsem, co za zajímavá místa tu ještě máme, a narazila jsem na nějaký hinduistický chrám. Upoutalo to mé oko a hodina vlakem, to není až tak zlé. Kus odtamtud je park, tak to spojíme i s procházkou přírodou. Na tom se nedá nic zkazit.

Chrám. Na fotkách se tak vážně jevil, ve skutečnosti vypadal jak z betonu odlitý model a asi proto ho tak urputně hlídala ochranka, co kdyby ho chtěl někdo odnést k sobě na zahradu? Pohled to byl ale i tak zajímavý. No jo, ale co dál? Dovnitř nemůžeme a zírat na něho déle než 3 minuty nepotřebuju a popravdě se i trochu bojím.

Vydali jsme se tedy rovnou k parku. Příjemná procházka vedle tří, místy až čtyřproudé silnice, byla vyloženě nervyhladící. Zhluboka jsem se nadechovala a užívala si prachu v plicích, abych si více vážila místa, kde žiju. Na takové prostředí jsme se vybavili nedostatečně, bez pití se prach krásně lepil na sliznice a obchod nikde nebyl. Jen sklady a velkoobchody. Vidět Tesco bylo jak spatřit studnu na poušti. Jen 8 proudů silnice nás dělilo od občerstvení. A zavřený most. S menší zacházkou jsme se tam dostali, nabrali do košíku vodu a spustili pátrání po sendvičích. Ty ovšem ve velkém Tescu nevedou (a nedokázala jsem tudíž ocenit, že mají sýr Baby bell v košer i halal provedení, chtěla jsem prase v sendviči), tak jsme popadli třešňový koláč a šli se občerstvit. Koláč byl výborný, cukr potím ovšem ještě den poté.

Aspoň že koláč měl tvar prasečího rypáčku, malá kompenzace.

Zpátky jsme nemuseli obcházet takovou dálku, vydupaná cestička ukázala na zkratku, zbývalo akorát vyšlápnout kopec a přelézt plot. Přehodila jsem nohu přes plot (se svojí výškou nemusím přes ploty skákat, přelézání bohatě stačí), a v tu chvíli se mi jal pomáhat drahý, jedním dotykem narušil mou křehkou rovnováhu a já byla vděčná, že nejsem muž, protože i tak to bolelo dost.

Po nějaké době jsme došli do parku, který v googlu vypadal tak hezky, tak zeleně. Počet odpadků tu ostrou zeleň aspoň trochu ztlumil. A kdybyste chtěli pneumatiku, byl tu obrovský výběr.

Teď už to bylo blíž k jinému nádraží, než na které jsme přijeli, tak jsme to vzali parkem směrem k němu. Ušli jsme asi půl kilometru a dál to nešlo, ten dechberoucí přírodní úkaz byl ohrazen plotem a tam, kde nebyl plot, byste potřebovali mačetu. V tichosti jsme se vrátili na silnici, šli ještě dalších 20 minut vedle rychlostní silnice směr nádraží a provedli dohodu, že o tomhle výletu už nikdy nebudeme mluvit. Nikdy.

62. Jélené, oči máš zélené

Kdysi jsem si udělala seznam věcí, které tu chci, ještě než se vrátím do Čech, vidět. Postupně jsem přehodnocovala, co je akorát drahé lákadlo na turisty, a co za to vážně stojí. Většina drahých atrakcí v centru za to vážně nestojí, je to způsob jak hezky nalákat turistu a trochu mu očesat úspory. A asi se už tu necítím jako turista, i když mně to tady někdy neuvěřitelným způsobem leze na nervy, beru to jako domov. Vážně se mi bude stýskat po našem "Special guyovi", postarším vysokém pánovi se zálibou v minisukních a vysokých podpatcích. Vždy jsem z jeho modelu tak konsternována, že nestihnu fotit.

Abych to nezamluvila, jedna z položek na seznamu byla, že bych chtěla vidět pólo. Seznam jsem nechala povalovat v pokoji a nečekaně neskončil v koši jako zvoneček, stal se zázrak a drahý si ho přečetl - a objednal lístky na polo. Kdyby to neudělal, měla bych smůlu - sezona končí. Takže jsme byli na posledním zápase sezony a stálo to za to. Najít cestu bylo náročné pro oba, já neměla čas, protože jsem se snažila udělat z obličeje po prohýřené noci něco koukatelného a drahý a jeho hledání spojů a cest, to je prostě noční můra. Nakonec jsme si zanadávali jen lehce a vydali se na nádraží.

Vystoupili jsme, ptala jsem se, kudy půjdeme. Když mi drahý pověděl směr, vydala jsem se na druhou stranu, mám to ozkoušené a nikdy to nezklamalo. Má pozoruhodný talent chodit přesně na opačnou stranu. Když chytíme správný směr, řídí se podle navigace a já se snažím věřit, že tam trefíme. Trefili. Pravidla póla jsem zrovna nastudované neměla, takže jsem byla v šoku, jak velké to hřiště je a lehce jsem zaplakala, protože zoom u mého foťáku funguje tak, že zvednu zadek a přiblížím se k focenému objektu. Což by tady asi nebylo vítané. V poločase se ale diváci (po vyzvání) nahrnuli do hřiště a dupali trávník, pár zvědavců otravovalo jezdce a jejich koně. Byli ochotní odpovídat na blbé otázky a koně se nechali drbat otravnou Magdou. Takže i když jsem si moc nazafotila, spokojená jsem rozhodně byla.

Zpátky jsme to vzali pěšky přes dva velké parky, což se nakonec ukázalo jako minimálně 15 km, fňukala jsem jen lehce. První park byl něco na způsob obory, jásala jsem, když jsem našla jelení hovno. Jásala jsem víc, když jsem viděla pak i tvůrce té hromádky. Pár metrů ode mě byl jelen a nevypadal plaše. A navzdory říji ani agresivně, což bylo ještě lepší. Být uprostřed Londýna napadena jelenem, ne, to je moc divné i na mě. Jelenů i s harémem jsme zahlédli, nebo spíš o ně zakopli (vážně nebyli daleko), opravdu hodně, z čehož byl drahý v sedmém nebi, vyloženě si užíval, že jsem musela každého jednotlivce několik minut obtěžovat fotoaparátem. Aspoň že jelínci pózovali.

61. Agresor v domě

Momentálně se neděje nic převratného, nikam nejezdíme, drahý se rozhodl zapnout šetřivý režim a hází na mě zlým okem, když si kupuju jiné než základní potraviny. Nezapomene se u toho podívat na mou rostoucí zásobu energie, kterou mám na břiše schovanou na horší časy. Nechápe, že si svého tuka hýčkám, podvyživená jsem byla spoustu let, tohle je novinka, kterou jsem si ještě dosyta neužila. Dá se krásně antistresově mačkat a relaxačně se vlní. Bohužel z ekonomického hlediska je to katastrofa, do kalhot se soukám s vypětím všech sil a musím se u toho vlnit, aby se všechno nasoukalo tam, kam má. Zatím to ještě neteče ven, ale jednou přijde i to a já budu muset vyrazit koupit nový oděv. To se zhroutí celý jeho systém úspor.

Děti jsem ještě neomrzela, naopak, jen rychlá návštěva kuchyně se protáhne na minimálně půl hodiny a z obou stran do mě valí novinky. Například denně musím s asistencí malého agresora prohlédnout knihu dinosaurů a vždy řekne, který zabil kterého. Není divu, že jeho hrdinou je T-Rex. Ani Mr. Fox je neomrzel, po nevinné otázce, jak panu Lišákovi je, se na něho seběhnou a se zlostným "KIIIIIILL KIIIIIIILL!" s ním mini diktátor mrští o zem. Malá ho oživuje. Někdy se ho stihnu zmocnit a držím ho mimo dosah příkoří. V tu ránu na mě začíná šplhat, nehtíky se mi zarývají do masa a on zuřivě křičí "I love killing!" Být jeho maminka, začínám mít starosti o duševní vývoj své ratolesti. Živě mám před očima, jak oděn v igelitu maloval vodovkama. Z dálky to vypadalo jako černý flek, z blízka to byl černý flek. Jinou barvu než černou nepoužívá. Vybarvoval Spidermana, tak jsem mu vyměnila úplně černou vodu a říkala, že je přece červený. Tenhle můj zásah vyřešil po svém, pořádně se zarýpal v černé, vymyl štětec a byl zase veselý, že voda na vymývání už není tak hnusně průzračná. Nakonec začernil i červenou barvu na paletě. Taky řešení. A já se asi budu víc ohlížet, až bude za mými zády.

60. Padesát šest hodin v Dublinu

Rychle, než zapomenu podstatné detaily, shrnu náš výlet. Ještě ponekud nastydlá jsem vyrazila s drahým směr Dublin. Ideální destinace, pokud jste nachlazení. Už v letadle hlásili, že je větrno a přistání to jen potvrdilo, vítr si s letadlem hrál a ze mě se stával věřící. Spolucestující byl z mých komentářů viditelně nadšen, tak jsem své vyděšené "To si děláš prdel!" trochu ztišila a přistáli jsme i tak celí.

I když jsem věděla, že autobusy berou jen přesnou sumu za jízdenku, neměla jsem přesně. Autobusáci ani nemůžou vracet, hází se to do automatu, který mají u sebe a místo vrácené sumy dostanete lístek, který se dá na nějaké centále proměnit za peníze. Takže dobrá rada, připravte si 2.60 EUR na osobu.

První den bylo sice větrno, ale slunečno. Než jsme se ubytovali, proběhali jsme historické centrum. Zaujalo mě, s jakou lehkostí dokážou úplně shodit historickou budovu tím, že na ni fláknout cedule, hrad nabarví na modro, vedle postaví moderní a ne příliš oku lahodící budovu a že potřebujete u hradu třeba zaparkovat? Není problém, zaparkujte přímo u něho. V centru hrají hudebníci a ti co nehrají na nástroje, hrají aspoň na city. Žebráků je tam požehnaně. Bylo mi řečeno, že málokdo z nich je bez domova, většinou je to jejich full time práce. Žebráci se psem jsou ohraní, jeden to vytáhl o stupěň výš. K psovi přibyl i králík.

Tady už byl pán po šichtě.

Po zběžném průzkumu města jsme se přihlásili na hotel a rovnou se pokochali výhledem, odpovídal naprosto fotkám na webových stránkách.

Vybavení pokoje mělo čítat topení, žehličku, fén, toaletní potřeby. Byla jsem nesmírně ráda, že to poslední jmenované tam vážně bylo. Budiž jim připočtenu k dobru, že personál byl velmi příjemný. Jo a možná až moc akční. Nevěděla jsem, že uklízí pokoje i během pobytu. Lehce jsem se zastyděla, když jsem se vrátila do pokoje a měla jsem uklizené i špinavé spoďáry.

Na Dublinu je mi velmi sympatické, že je vcelku malý, dá se tam bez potíží chodit pěšky a provoz není tak hrozný. Na druhou stranu tam člověk nestačí koukat, co se stihne za krátkou dobu semlít. Jeden den jsme byli svědky zatčení dvou teplákovců a druhý den byla na skoro stejném místě sanitka a houf policistů u jiného, bezvládného, teplákovce. Dobrodružství lze zažít i v rychlém občerstvení. I když tahle pobočka nebyla tak úplně rychlá. Slečna za kasou by neuhlídala šneka. Omylem si vypojila kasu ze zásuvky a zaboha nemohla přijít na to, proč nejde otevřít, Až třetí pracovník tu záhadu odhalil. Chaoticky nám rovnala objednávku na tác, to, co spadlo, sebrala ze země a dala na tác taky. Asi po 15 minutách od vkročení do pobočky jsme byli obslouženi a v poloprázdné místnosti si sedli. Vedle seděl nějaký strejda a fotil si cizí slečnu, ta radši rychle odešla a strejda se zabavil jinak. Z tašek na stůl vysypal nedopalky a jal se shromaždovat tabák na vlastní cigaretu. Za odhazování obraných vajglů na zem se k tomu dopracoval, zabalil si nářadí a odebral se ven. Cestou ještě sáhnul po několika hrstech papírových obrousků a tím výstup ukončil. Doufám, že fotografie slečny a ubrousky nemají nějaké bližší spojení.

První den jsme padli do postele po deváté hodině, jak jsme byli vyřízení. Ještě, že tak. Už v půl sedmé se od stropu ozývaly zvuky jak z armádního cvičení. Později se ukázalo, že máme pokoj pod kuchyní. Ráno bylo deštivé a ani během dne se nic změnit nemělo. To mi narušilo plán jet na polostrov Howth a užít si konečně krajinu. Nakonec jsme tedy zůstali ve městě, navštívili muzeum, Science Gallery na Trinity College, část Phoenix Parku (je to největší městský park v Evropě, na něj je i celý den málo, takže jsme vážně jen nakoukli) a starou destilárnu Jameson Whisky, kde jsem objevila své nové nejoblíbenější pití. Whisky se zázvorovou limonádou a limetkou. On i samotný Jameson nebyl k zahození. Všechno stálo za to, jedinou nevýhodou byl nedostatek času. Na pravé irské puby se čas samozřejmě našel. První byl na řadě ten nejznámější - Temple bar. Příjemná živá muzika a velká koncentrace turistů. Po povinném (pivní fanda ze mě nebude) ochutnání guinesse přímo do zdroje jsme se přesunuli do menšího pubu, kde jsem ruinovala peněženku whiskou. Za zvláštnost považuju, že na záchodech vám ubrousky na utření podávají černoši. A ještě zvláštnější je, že už někdo nedělá scény o rasizmu.

Dublinský hrad

U doků vládlo nádherné počasí.

Třetí a poslední den jsme se brzo, no dobře, před desátou, odhlásili z hotelu. A protože svítilo slunce, vyjeli jsme směr Howth. I přes rýmu jsem cítila vůni moře a ryb. Když už je člověk takhle u zdroje, museli jsme si koupit fish and chips. Kolem nás se slétli rackové a začal žebrací maraton. Kaskadérské kousky, s jakými dokážou hozené sousto chytit, jsou k nezaplacení. Žebrat přišli i menší letci.

Kdyby někdo tušil, co je to za ptáka, napište mi to :)

Procházka po Howtu byl jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Téměř nedotčená krajina na pobřežích a vcelku hustě obydlený zbytek poloostrova, to byl zajímavý kontrast. Čas nás tlačil, tak jsme zvolili tu přírodnější část, bylo téměř liduprázdno, slunečno a prostě nádherně. Ale i tak jsem se musela zavztekat, když drahý objevil úžasnou zkratku mezi ostružinami a prostě jsme se museli táhnout do bahnitého srázu, kde se mi povedlo pokřtít šedé (a hlavně nové) kahoty rozmáčklou ostružinou. Drahý měl štěstí, že byl deset metrů předemnou a moje plíce byly asi dva metry za mnou. Než jsme se vydrápali nahoru, už jsem byla zas klidná.

Kašlu, smrkám, sotva se hýbu, ale nelituju ani v nejmenším.