61. Agresor v domě

Momentálně se neděje nic převratného, nikam nejezdíme, drahý se rozhodl zapnout šetřivý režim a hází na mě zlým okem, když si kupuju jiné než základní potraviny. Nezapomene se u toho podívat na mou rostoucí zásobu energie, kterou mám na břiše schovanou na horší časy. Nechápe, že si svého tuka hýčkám, podvyživená jsem byla spoustu let, tohle je novinka, kterou jsem si ještě dosyta neužila. Dá se krásně antistresově mačkat a relaxačně se vlní. Bohužel z ekonomického hlediska je to katastrofa, do kalhot se soukám s vypětím všech sil a musím se u toho vlnit, aby se všechno nasoukalo tam, kam má. Zatím to ještě neteče ven, ale jednou přijde i to a já budu muset vyrazit koupit nový oděv. To se zhroutí celý jeho systém úspor.

Děti jsem ještě neomrzela, naopak, jen rychlá návštěva kuchyně se protáhne na minimálně půl hodiny a z obou stran do mě valí novinky. Například denně musím s asistencí malého agresora prohlédnout knihu dinosaurů a vždy řekne, který zabil kterého. Není divu, že jeho hrdinou je T-Rex. Ani Mr. Fox je neomrzel, po nevinné otázce, jak panu Lišákovi je, se na něho seběhnou a se zlostným "KIIIIIILL KIIIIIIILL!" s ním mini diktátor mrští o zem. Malá ho oživuje. Někdy se ho stihnu zmocnit a držím ho mimo dosah příkoří. V tu ránu na mě začíná šplhat, nehtíky se mi zarývají do masa a on zuřivě křičí "I love killing!" Být jeho maminka, začínám mít starosti o duševní vývoj své ratolesti. Živě mám před očima, jak oděn v igelitu maloval vodovkama. Z dálky to vypadalo jako černý flek, z blízka to byl černý flek. Jinou barvu než černou nepoužívá. Vybarvoval Spidermana, tak jsem mu vyměnila úplně černou vodu a říkala, že je přece červený. Tenhle můj zásah vyřešil po svém, pořádně se zarýpal v černé, vymyl štětec a byl zase veselý, že voda na vymývání už není tak hnusně průzračná. Nakonec začernil i červenou barvu na paletě. Taky řešení. A já se asi budu víc ohlížet, až bude za mými zády.

60. Padesát šest hodin v Dublinu

Rychle, než zapomenu podstatné detaily, shrnu náš výlet. Ještě ponekud nastydlá jsem vyrazila s drahým směr Dublin. Ideální destinace, pokud jste nachlazení. Už v letadle hlásili, že je větrno a přistání to jen potvrdilo, vítr si s letadlem hrál a ze mě se stával věřící. Spolucestující byl z mých komentářů viditelně nadšen, tak jsem své vyděšené "To si děláš prdel!" trochu ztišila a přistáli jsme i tak celí.

I když jsem věděla, že autobusy berou jen přesnou sumu za jízdenku, neměla jsem přesně. Autobusáci ani nemůžou vracet, hází se to do automatu, který mají u sebe a místo vrácené sumy dostanete lístek, který se dá na nějaké centále proměnit za peníze. Takže dobrá rada, připravte si 2.60 EUR na osobu.

První den bylo sice větrno, ale slunečno. Než jsme se ubytovali, proběhali jsme historické centrum. Zaujalo mě, s jakou lehkostí dokážou úplně shodit historickou budovu tím, že na ni fláknout cedule, hrad nabarví na modro, vedle postaví moderní a ne příliš oku lahodící budovu a že potřebujete u hradu třeba zaparkovat? Není problém, zaparkujte přímo u něho. V centru hrají hudebníci a ti co nehrají na nástroje, hrají aspoň na city. Žebráků je tam požehnaně. Bylo mi řečeno, že málokdo z nich je bez domova, většinou je to jejich full time práce. Žebráci se psem jsou ohraní, jeden to vytáhl o stupěň výš. K psovi přibyl i králík.

Tady už byl pán po šichtě.

Po zběžném průzkumu města jsme se přihlásili na hotel a rovnou se pokochali výhledem, odpovídal naprosto fotkám na webových stránkách.

Vybavení pokoje mělo čítat topení, žehličku, fén, toaletní potřeby. Byla jsem nesmírně ráda, že to poslední jmenované tam vážně bylo. Budiž jim připočtenu k dobru, že personál byl velmi příjemný. Jo a možná až moc akční. Nevěděla jsem, že uklízí pokoje i během pobytu. Lehce jsem se zastyděla, když jsem se vrátila do pokoje a měla jsem uklizené i špinavé spoďáry.

Na Dublinu je mi velmi sympatické, že je vcelku malý, dá se tam bez potíží chodit pěšky a provoz není tak hrozný. Na druhou stranu tam člověk nestačí koukat, co se stihne za krátkou dobu semlít. Jeden den jsme byli svědky zatčení dvou teplákovců a druhý den byla na skoro stejném místě sanitka a houf policistů u jiného, bezvládného, teplákovce. Dobrodružství lze zažít i v rychlém občerstvení. I když tahle pobočka nebyla tak úplně rychlá. Slečna za kasou by neuhlídala šneka. Omylem si vypojila kasu ze zásuvky a zaboha nemohla přijít na to, proč nejde otevřít, Až třetí pracovník tu záhadu odhalil. Chaoticky nám rovnala objednávku na tác, to, co spadlo, sebrala ze země a dala na tác taky. Asi po 15 minutách od vkročení do pobočky jsme byli obslouženi a v poloprázdné místnosti si sedli. Vedle seděl nějaký strejda a fotil si cizí slečnu, ta radši rychle odešla a strejda se zabavil jinak. Z tašek na stůl vysypal nedopalky a jal se shromaždovat tabák na vlastní cigaretu. Za odhazování obraných vajglů na zem se k tomu dopracoval, zabalil si nářadí a odebral se ven. Cestou ještě sáhnul po několika hrstech papírových obrousků a tím výstup ukončil. Doufám, že fotografie slečny a ubrousky nemají nějaké bližší spojení.

První den jsme padli do postele po deváté hodině, jak jsme byli vyřízení. Ještě, že tak. Už v půl sedmé se od stropu ozývaly zvuky jak z armádního cvičení. Později se ukázalo, že máme pokoj pod kuchyní. Ráno bylo deštivé a ani během dne se nic změnit nemělo. To mi narušilo plán jet na polostrov Howth a užít si konečně krajinu. Nakonec jsme tedy zůstali ve městě, navštívili muzeum, Science Gallery na Trinity College, část Phoenix Parku (je to největší městský park v Evropě, na něj je i celý den málo, takže jsme vážně jen nakoukli) a starou destilárnu Jameson Whisky, kde jsem objevila své nové nejoblíbenější pití. Whisky se zázvorovou limonádou a limetkou. On i samotný Jameson nebyl k zahození. Všechno stálo za to, jedinou nevýhodou byl nedostatek času. Na pravé irské puby se čas samozřejmě našel. První byl na řadě ten nejznámější - Temple bar. Příjemná živá muzika a velká koncentrace turistů. Po povinném (pivní fanda ze mě nebude) ochutnání guinesse přímo do zdroje jsme se přesunuli do menšího pubu, kde jsem ruinovala peněženku whiskou. Za zvláštnost považuju, že na záchodech vám ubrousky na utření podávají černoši. A ještě zvláštnější je, že už někdo nedělá scény o rasizmu.

Dublinský hrad

U doků vládlo nádherné počasí.

Třetí a poslední den jsme se brzo, no dobře, před desátou, odhlásili z hotelu. A protože svítilo slunce, vyjeli jsme směr Howth. I přes rýmu jsem cítila vůni moře a ryb. Když už je člověk takhle u zdroje, museli jsme si koupit fish and chips. Kolem nás se slétli rackové a začal žebrací maraton. Kaskadérské kousky, s jakými dokážou hozené sousto chytit, jsou k nezaplacení. Žebrat přišli i menší letci.

Kdyby někdo tušil, co je to za ptáka, napište mi to :)

Procházka po Howtu byl jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Téměř nedotčená krajina na pobřežích a vcelku hustě obydlený zbytek poloostrova, to byl zajímavý kontrast. Čas nás tlačil, tak jsme zvolili tu přírodnější část, bylo téměř liduprázdno, slunečno a prostě nádherně. Ale i tak jsem se musela zavztekat, když drahý objevil úžasnou zkratku mezi ostružinami a prostě jsme se museli táhnout do bahnitého srázu, kde se mi povedlo pokřtít šedé (a hlavně nové) kahoty rozmáčklou ostružinou. Drahý měl štěstí, že byl deset metrů předemnou a moje plíce byly asi dva metry za mnou. Než jsme se vydrápali nahoru, už jsem byla zas klidná.

Kašlu, smrkám, sotva se hýbu, ale nelituju ani v nejmenším.

59. Antikoncepční den

Máme podzim, poprvé okouším tzv. londýnské počasí. V létě tu pražilo slunce a pršelo dohromady maximálně týden, teď týden prší už v kuse. Nepatrná změna. Zaplatila jsem si týdenní kurz angličtiny, zaplatili jsme výlet, protože má drahý nárok na ještě jednu dovolenou a hned poté jsem začla chrchlat a prskat jak o život.

Nejsem za chcípáka sama, drahý přišel po 16h v práci znatelně poničen a hlava mu třeštila. Děti domácích jako by vycítili, že nemáme náladu na socializování a rozhodli se, že to do pár minut změní. Poprvé za ty měsíce tady si k nám vlezli do pokoje a už začlo sondování, s čím by se dalo hrát, co by šlo zničit a s čím by se před zničením dalo hrát. Nejdřív si oťukaly mě otázkami o rodině, když jsem zmínila babičku, první otázka byla: "Je mrtvá?", po ujištění, že rozhodně ne se výslech zastavil u mé čubiny, asi byla chyba říkat, že je stará, ještě než jsem to dořekla, už se malá ptala, jestli je mrtvá. Děti jsou morbidní, děsivě morbidní.

Když jsem je omrzela, schytal to Mr. Fox, plyšový pískací lišák, kterého jsem pořídila sice pro psa, ale ten by stejně neocenil jeho bezkonkurenční vzhled. Mr. Fox zůstal mým společníkem. Teď už je lehce znehodnocen slinami, bohužel ne psími. Malý ho několikrát zabil, načež ho malá oživila a takhle to šlo do chvíle, než objevili moji tajnou skrýš s bublinkovou folií. Drahý se tvářil, že je jen krůček od nirvany, když mu u hlavy explodovaly bublinky s průměrem 2 cm. Nenápadně jsem ty záškodníky posunula o patro níž a nechala jim své antidepresivum napospas. Napadlo je udělat s folií to samé co mě, když jsem ji dostala. Za hlasitého smíchu na ni skákat a užívat si praskací combo. V tu chvíli mi došlo, že se mnou vážně není něco v pořádku.

Skákat vydrželi do poslední bublinky, jen pro představu, folie měla cca tři čtvereční metry. Podlaha se za radování sousedů otřásala a z pod nožek se ozýval zvuk, jak kdyby v ulici byla přestřelka gangů. Kdykoli jsem chtěla prásknout nějakou bublinku, skočil mi ten malý Hitler na ruku a dal najevo, že už nemám nárok.

Abych to upřesnila. Malá je hrozně hodná, zvídavá, upovídaná, nekňučí, nestěžuje si a pomáhá. Malý je prototyp dítěte, které máte chuť vyhodit z jedoucího auta. Dřív byl super, ale dostal se do věku, kdy kňučí/brečí od rána do večera, když není něco podle něho, začne třískat se vším, co mu přijde pod ruku a jeho způsob hraní si rozhodně není něžný.

58. Jak mě zmohl údiv

Skóre minulého týdne - jeden omylem vyhozený dárek pro babičku (drahého práce), jedenkrát vypraná sluchátka (moje práce) a jedna naražená noha (taky moje).

Babičce už tradičně všichni vozí z cest zvonečky, já nikdy neměla šanci, ze své domoviny jsem zvedla zadnici skoro poprvé. Jeden londýnský jsem už předala, postavila ho vedle na chlup stejného, který má od sestřenky. Vážně by se tu měli zamyslet a trochu obměnit suvenýry. Ovšem v Yorku jsem byla první průkopník a nadšeně jsem si zvoneček dovezla, vybalila na stůl, upadla do komatu po cestě, a naprosto na něj zapomněla. Byl velmi kvalitně zabalen do papíru, tak kvalitně, až to vypadalo jako zmačkaný papír a drahý s tím taky tak naložil.

Sluchátka nebudu rozebírat, i když jsem je do pračky dala já, je to taky vina drahého, nemá je mít v kapse!

Vlastně bych na něho mohla s klidem hodit i mojí polozmrzačenou nohu. Kdyby byl aspoň nepatrně žárlivý a ozval by se, když mě jakýsi mladík vytáhl "tančit", nemusela bych kulhat. Místo toho se zabýval mobilem a já klopýtala po pubu. Vyzkoušela jsem zdejší specialitu zvanou Snake bite, půl na půl pivo s ciderem a panák čehosi. Největší zvláštnost na tom je, že je to levnější než pivo či cider, a rozhodně to s člověkem víc zamává. Stačil mi jeden, abych ztratila ladnost a zábrany.

Ale o čem jsem chtěla napsat především - navštívili jsme muzeum moderního umění Tate Modern. Nejsem umělecký ignorant, naopak, uvažovala jsem i o studiu umění. Ale ani to nezabránilo tomu, že mi opakovaně padaly oči z důlků. Pojďte se pokochat.

Jedno z těch zajímavějších děl, které si ráda od někoho nechám vysvětlit. Povšimněte si propracovaných detailů a perspektivy. Jo a těch mrtvých kavek.

Omlouvám se, ale ve svém ignoranství jsem zapomněla poznamenat jména autorů, takže i epileptický záchvat s pastelkami nemohu přiřadit k nikomu konkrétnímu.

Míjeli jsme skupinky sedících lidí, kteří debatovali před prázdným či jednobarevným plátnem a já si stále víc připadala, že mi něco uniká. Naštěstí jsem se uklidnila pohledem na obraz se zvířátky.

Že se vám nepovedl obraz? Nezoufejte, zapalte ho a on ho nějaký debil vystaví v galerii.

Ale co teprv, když nemáte barvy, přepadne vás chuť tvořit a chcete udělat něco přelomového? Ze samého vzteku, že takhle to nepůjde, rozřízněte plátno. Levné a účinné! Má to říz.

Zde chtěl autor nejspíš vyjádřit, že neumí malovat. Velmi zdařilé dílo.

Moucha s velkými, ehm, pysky?

Tady jsem byla fakt v koncích s představivostí.

Bylo od nich ale moc hezké, že i uklízečka dostala možnost vystavit své dílo.

Na závěr tu máme pana doktora, mnozí ho po návštěvě potřebovat budou.

Samozřejmě tam byly i pro mě schůdnější obrazy, Monet a Dalí, mí oblíbenci, ale nevyvážilo to můj údiv. Ne, vážně nechápu moderní umění.

57. Londýne, vlez mi na hrb

Dnes potěším mé antifanoušky - vyvěšuji bílou vlaječku a balím to tu. Ne hned, koncem října/listopadu bych to viděla. Myslela jsem, že produktivně zaplácnu ty měsíce před začátkem dalšího semestru, ale mám své hranice, když mě někdo do prdele posílá opakovaně, tak tam vážně jdu.

Včera jsem vyplnila dotazník na práci, rutina, ale hle, zazvonil telefon a další den jsem se měla dostavit na pohovor. Vešla jsem do místnosti s několika lidmi, většina ve mně svým oblečením evokovala potřebu si objednat něco k jídlu. Holt černobílá klasika vede. Hlavně s teniskami. Nebyl to pohovor, který jsem očekávala, do místnosti vpustili celou skupinu a šéfik začal promítat slidy a s falešným úsměvem vyprávět, jak bezvadné a konkurenceschopné ohodnocení nabízí, o celých 20 pencí na hodinu více než minimální mzda, každý takový skvělý bonus zakončil hlasitým WOOOOW. Ale tak jo, je to jeho práce.

Naším úkolem bylo si vybrat jeden z na stole z nastříhaných papírků, každý obsahoval jednu surovinu, a měli jsme s nadšením vyprávět ostatním, jak z toho uvaříme něco, z čeho by si na zadek sedl i Jamie Oliver. Po několika dalších WOW zvolání, jichž jsme se museli také účastnit, byl na řadě další úkol, tentokrát skupinový. Vymyslet, jak světoborně zapůsobit na zákazníka, zatímco budeme za kasou. Kolegové byli milí, jeden byl nejen milý, ale také velmi, opravdu velmi výřečný, bohužel se mi z jeho dechu začala odlupovat kůže. Ještě se mi nestalo, že by moje snídaně byla z něčího dechu tak zvědavá, že by se na něj chtěla rovnou podívat. Dávicí reflex jsem zahnala lokem vody a nepatrně jsem se odsunula s židlí z dosahu.

Po nesmírně zajímavé prezentaci našich nápadů se nadřízení šli poradit a 3 nás uťáplíky poslali do… no vy víte kam. Dozvěděla jsem se, že nejsem dost energická a nehodím se proto do jejich fast foodu. Vychována kočkami na samotě, bez kamarádů ve stejném věku, stal se ze mě asociál, který dřív při pomyšlení na referát před třídou trávil čas na záchodě. To už je sice dávno, ale tenhle druh aktivit k poznání kvalitního pracovníka mi přijde poněkud scestný. Na namazání bagety nepotřebuju být komik, a kdybych měla každému zákazníkovi dávat kázání o tom, v jak bezva společnosti pracuji, čekající zákazníci by mou loajalitu také nedocenili. Umím se usmívat, umím dřít (to je docela nový poznatek, dřív jsem se měla za lenocha, ale pro peníze, co by člověk neudělal), ale neumím se přetvařovat, mávat ručičkou, že chci povědět, co jsem se nabiflovala na internetových stránkách. Rozčilují mě lidé, u jejichž vyprávění si můžu hodit nožky na stůl, brčkem cucat koktejl a než se dostanou k jádru věci, je slunce už na druhé části polokoule. Mám ráda věci jasně a stručně. Řekla a napsala sáhodlouhý článek a půlhodině z dnešního dne.

56. Jak jsem okusila práci

Po několika týdnech hypnotizování telefonu zazvonil s nabídkou jednorázové brigády. Pomocná síla v kuchyni, nejsem nevděčná, takže jsem měla radost, že si konečně vydělám nějakou tu libru. A taky to mám hned za barákem. Za deset minut pět jsem tam vletěla, že jsem jejich nový pomocník. Bez pozdravu mě narvali do kuchyně a mej nádobí. Jo a pátek je rušný, takže rychle. Kuchař a pomocník byli oba v pohodě a anglicky mluvili vcelku plynule, trochu jsem se zastyděla, možná i já se víc sekám a padá ze mě rozhodně víc gramatických nesmyslů. Dobře mi to mluví jen u piva či cideru.

Mýt nádobí zvládne i cvičená opice, takže jsem přepnula mozek na stand by a myla a myla a myla. Jediným problémem bylo, že netekla teplá voda. Ne, že by netekla nikdy, ona netekla prostě jen ten den, kdy jsem pomáhala já. Kdybych byla jen ohnutá u dřezu, neokusila bych všechny krásy kuchyňských prací. Takže mi to okořenili o tahání obrovských hrnců s vařící vodou ze sporáku do dřezu. Po podlaze jsem mohla elegantně klouzat, slizká byla jak politik. Samotnou mě udivilo, že jsem při odchodu vypadala stejně jako při příchodu, žádná vypálená plotýnka v obličeji, ani sexy grilovací mřížka přes tvář.

Když to shrnu - nerozbila jsem nic, nezmrzačila nikoho ani sebe, a stíhala jsem bez problémů. Majitelé asi tak okouzleni nebyli, protože za necelých 6h práce jsem dostala 25 liber, což je méně než minimum. Jsem opravdu ráda, že nemusím otročit denně. Ochutnala jsem reálný život a nelíbil se mi, motivace k dodělání školy to byla ohromná. Každopádně bych tam šla mýt znova, co by člověk neudělal pro peníze.

55. Výlet do Yorku

Ještě, než zas začnu být otrávená z velkoměstského života, podělím se o zážitky z Yorku. Kdybych neměla ještě 3 semestry před sebou, neváhám a stěhuju se. Už jsem zdeformovaná ze shánění práce a s tím spojeného hledání cedulek ve výlohách s volnými místy, že jsem si nemohla nevšimnout, jak požehnaně jich tam bylo.

O zrušeném účtu jsem už psala, ubytování se platilo jinou kartu a dál jsem se o to nestarala, až den před odjezdem mě napadlo zkontrolovat jízdenky a z nich šibalsky vykoukla informace o tom, že při předkládání jízdenek je potřeba doložit i kartu, kterou to bylo placeno. S klidem svým vlastním jsem začla poletovat po baráku a lomit rukama a hlavou se mi honili tragické scénáře o tom, že místo dovolené pojedeme do prdele. Našla jsem nějaké dopisy z banky, naházela nejdůležitější věci do báglu, chvíli přemýšlela, jestli oželím žehličku na vlasy nebo fén, a šla jsem spát. Vstávat jsme museli ve 4h, což čítalo krásné a osvěžující 4h spánku.

Ráno jsme ufunění doběhli na nádraží, kde jsme zjistili, že internetem nalezený spoj neexistuje. Po troše zoufalého kňourání jsem si všimla, že jeden vlak staví kus od naší zastávky a ještě je bez přestupu, takže jsme na King's Cross station byli o necelou hodinu dřív a mohla jsem se vydat na lov nástupiště 9 a 3/4. Nástupiště nalezeno, ale chyběl mu Harry Potterovský vozíček. Jaká zrada.

V 9 už jsme byli v Yorku. Od příjezdu až do odjezdu jsem si (s několika nadávacíma přestávkama) připadala jako ve snu. Ještě s batohama jsme prošli celé hradby okolo města. Začínaly totiž tak nevinně, myslela jsem si, že vedou jen kousek a pak už nejsou dochovalé, ale ne, vedly dál a dál a já chtěla vědět, kam až nás dovedou. Po hradební túře jsme se rozvalili na náměstí, kde bylo několik přivydělávajících si umělců a mnich, který uměl pár slov česky. Za pár liber nám dál CD, které obsahuje, jak to sám nazval, mnich rock a pozval nás na farmu do Skotska. Třeba jednou.

Po dvanácté hodině jsme se už mohli přihlásit na ubytování, chytli jsme autobus a můj šestý smysl (a drahého navigace na mobilu) mi říkal, že jedeme blbě. Vystoupili jsme s tím, že to vezmeme leteckou čárou po poli, kdyby nebylo kukuřičné, dalo by se to možná i provést. Po roztomilé výměně názorů plné sprostých slov jsme se vrátili autobusem do centra a zjistili si správný autobus. A pro jistotu si koupili celodenní jízdenku. Škoda, že platila ve všech autobusech, jen ne v tom našem. Za necelou hodinu jsme byli na místě a hledali recepční. Nenašli, ale po telefonu nám nadiktovala instrukce, tak jsme mohli vyházet věci a vydat se znovu do centra.

Oběhali jsme památky a počkali si na večerní lovení duchů s průvodcem. 5 liber na hlavu a lidí se tam sešlo asi 50, probíhá to pravidelně každý den. Tomu říkám hezký přivýdělek. Nebudu prozrazovat, jak to probíhalo, abych někomu nezkazila překvapení, kdyby se tam vydal.

Večer v devět jsme se polomrtví vydali na autobus. Poslední spoj jel v sedm. Nasedli jsme na autobus, který jel aspoň stejným směrem, a zbytek jsme za svícení mobilem došli pěšky. Do rána jsem o sobě nevěděla.

Plán na další den bylo bludiště York Maze. Musela, prostě jsem musela mít fotku s Tardis. A taky jsem trochu doufala, že to bude i zajímavý zážitek. Kdyby mi bylo 6-12 let, užila bych si to víc. I takhle bych si většinu atrakcí užila, kdyby tam nebyla výšková a váhová omezení. A odsuzující pořadatelé.

Trochu mě zarazilo, že do tak známé atrakce nejel autobus a brali jsme taxíka. S hrůzou jsem sledovala, jak drahý s hrůzou sleduje taxametr. Na 12 librách se to zastavilo a byli jsme na místě. Když jsme si to proběhli, já se dokroutila u Tardis, byl čas na zpáteční cestu, autobus pořád nejel a další taxík se nám už nechtělo volat. Zkusila jsem se nenápadně vetřít k někomu do auta, s tím jsem nepochodila. Běžně to praktikuju, když z Německa jezdím přes hranice (Češi tam nakupují víc než rádi a ani se moc necukají, když se člověk přidrzle vetře). Tady na mě koukali jak na masového vraha. Na autobus to bylo pár mil, sluníčko pražilo a chodník nebo krajnice neexistovaly.

Bylo nám doporučeno, abychom zašli do vikingského muzea Jorvik, po pár minutách ve frontě nás usadili do vozíčku a ten nás vezl scenérií z dob minulých. Provozovatelé si s tim museli fakt vyhrát, postavy vypadaly tak reálně, že jsem chvíli váhala, jestli to jsou opravdu jen figuríny - mimiku měli až děsivě přesvědčivou. Hlavně na záchodě tlačící postarší Viking se mi zaryl do mysli až nepříjemně hluboko.

Poslední den jsme opět běhali s batohama, odhlásit jsme se museli klasicky do 10h ráno. Jízdenku zpět jsem ne úplně moudře koupila až na sedmou večerní. I přes bolest zad a nohou to uteklo rychle a vydali jsme se na nádraží. Třetí nástupiště, vlak na King's Cross. Čas odjezdu 19:11. Lehce po sedmé tam vlak na King's X přijel a my se vydali na naše zarezervovaná místa. Obsazeno. Chvíli jsme přemýšleli, a když jsme se ptali pána, který tam seděl, vlak se rozjel. Zdaleka ještě nebylo 19:11. To aspoň vysvětlilo, proč nám sedí na místě - nebylo naše. Průvodčímu jsem pověděla, že jsme očividně ve špatném vlaku, to nám potvrdil a řekl, že jízdenku budeme mít za 90 liber na hlavu. Možná jsem nasadila opravdu tragický výraz, nebo byl průvodčí dobrák, ale nic navíc jsme platit nemuseli a na zemi se nesedělo až tak špatně.

Jo a prý tu mám chyb jako nasráno, tak je taktně přejděte, protože se mi je nechce momentálně lovit.