40. Indičtí šéfové

A je to tady, na indického otrokáře z KFC se uvařila voda. Že tam něco nehraje, tušili asi všichni, ale že je to jeden velký podvod, to bylo nečekané i pro mě. Vyhodili šéfa pobočky, kde drahý pracuje, a jeho šéfa a možná i šéfa šéfa. Sebrali mu klíče, vyměnili zámky a pro jistotu vyházeli i zbytek personálu. Zůstal jediný přeživší. Velký potlesk pro doteď utlačovaného bílého jedince.

Olej barvy zdejších obyvatel, to je věc, která u fast foodu nepřekvapí. Sem tam ne úplně lahodně vonící maso - koření salmonelu očividně zabije, tak proč utrácet za nové. Jiná liga už ovšem je, že měl své imaginární zaměstnance, na kterých se většina z nich živila. Bylo zvláštní, že ostatní dělají 6h denně a drahý třeba i 15h, ale otvírat si hubu, když je práce nedostatek a živíte ještě jednoho zadarmo pracujícího/flákajícího se jedince, není moudrý nápad.

Stejně se nemohu zbavit dojmu, že je v tom ještě nějaký háček. Neříkejte mi, že spravedlnost funguje, to bych musela od základu změnit pohled na svět.

Ještě zůstanu u šéfů. Vlastně i u Indů. Teď jde o mého šéfa. Po návratu z Turecka je nejen krásně čokoládový, ale očividně utrpěl i rozumovou újmu. Jinak si neumím vysvětlit, že za mnou přišel s prosbou, abych nakreslila dvě prasata v oblecích u stolu a na stole hada - tlumočníka. Znělo to zábavněji než pročítání, co je na internetu nového, tak jsem se toho chopila. Po pár změnách z toho vzniklo tohle. Teď mi řekněte, kdo by si nechal udělat překlad u agentury, která vypadá spíš jako zástěrka pro obchod s lehkými drogami.

Další bezva nápad spočíval ve vymyšlení vtipného obrázku na facebookové stránky agentury, které by lidi donutily sdílet a tím pádem i zviditelnit samotnou agenturu. Motivující byl fakt, že kdo dostane určitý počet liků/sdílení, dostane i 100 Liber na ruku. Poslala jsem mu svůj návrh a když se neozýval, zpracovala jsem to a poslala to hotové. Dostalo se mi odpovědi, že mi zapomněl odepsat, a není to vhodné na stránky. Asi se mu snížila hladinka halucinogenů v krvi. Pochlubím se aspoň tady, s tímhle by rozhodně upoutal. Text jsem nevymyslela, až tak dobrá nejsem.

39. Výlet

Drahý dostal volno! Po 14 dnech dennodenního vykořisťování Indy dostal volno ve stejný den, kdy jsem měla volno i já. Aby to nebylo moc idylické, bolelo mě v krku tak, že jsem uvažovala o sepsání závěti. Byla jsem ale silná a překonala se k výletu do ZOO.

Po cestě jsem neodolala koupi dvou losů po libře a vyplatilo se, vyhráli jsme 20£, ze kterých jsme koupili další dva losy. Čekáte další výhru? Já taky čekala, marně. Chuť na koupení dalších losů mi to ovšem nevzalo, jednou ten jackpot vyhraju. Jednou. Zatím se spokojím s faktem, že mi po 4 měsících dorazilo stipendium. To bylo nečekanější, než ta výhra.

Dorazili jsme do Regents parku, obrovský park s nečekaně malou ZOO. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že fronta do ní byla větší než ZOO samotná. Prošli jsme se podél fronty a usoudili, že nám to za 40£ nestojí. Ale nikdy se tím pádem nedozvím, co je na ní tak zvláštního, že osoba mladší 16 let je dovnitř vpuštěna jen v doprovodu dospělého.

Lev se zácpou.

Park má tak příjemnou atmosféru, že láká nejen k pikniku, ale i ke zdřímnutí.

Ten pocit, když se necháte vyfotit a pod svetrem se vám objeví hlava veverky z Doby ledové. Možná to zapříčinilo můj utýraný výraz. Vždy jsem patřila do skupiny lidí, kterou většina z vás nenávidí. Do té skupiny, která může sežrat cokoli, aniž by se to projevilo na váze. Změnšující se oblečení mi naznačilo, že už se dostávám na lidskou váhu, ale to, že se to projeví jen v břišních partiích, není fér. Zatáhnout ten počínající pátý měsíc je někdy fakt náročné. Stačí chvilku polevit a lidé se budou zvedat v autobuse a nabízet mi místo. Za předpokladu, kdyby tu žili lidé vychovaní. Naopak drahý pohubnul a naše váha se brzo setká, děsíme se toho oba.

V autobuse jsem měla přemýšlecí chvilku a počítala jsem, kolik pravých Angličanů jsem tu poznala. Počítání to bylo vcelku snadné. Číslo se zastavilo na jedničce. Není divu, že moje angličtina je pořád poněkud neohrabaná.

Večer sme šli na skok do bývalého domu, vyzvednout dopis, popovídat si a taky se trochu vyděsit. Zabralo to dokonale, v noci mě strašily noční můry, kde na mě útočil Abdul a snažil se mě zabít propiskou. Cestou jsem se rozněžnila u pobíhajícího psa a jen, co jsem se vrátila zpět do reality, jeho tmavší majitel na mě vybalil neodolatelnou nabídku. Jestli chci, může mi nějakého psa prodat. Neznělo to jako nabídka milujícího chovatele psů. Nevěřicně jsem zamrkala a zapla štít neviditelnosti.

38. Naše současná rodinka

Ani nevím, jestli jsem vám blíž popsala rodinku, u které bydlíme. Pokud ne, tak to napravím. A pokud už jsem o tom psala, tak to taktně přejděte. Jsem prostě zapomnětlivá. A taky se tu prostě neděje nic, co by mě štvalo, ale moje potřeba psát je příliš silná.

Oba jsou z Kolumbie, potkali se ale až v Londýně, kde žijou už nějakých 14 let. S jejich angličtinou mám ale pořád trochu problém, ještě jsem nenašla španělsky mluvícího jedince, který by neměl silný přízvuk. Děti mají dvě, kluka tříletého, dcerku pětiletou. Ač nejsem fanoušek dětí, tak tyhle jsem si oblíbila, jsou komunikativní, relativně poslušné a neječí moc často. A i přesto, že jsou relativně bezproblémové, tak se mi jejich rodiče zdají na pokraji sil. Pokud jsem dřív váhala o tom, jestli budu bezdětná či ne, tak teď už jsem rozhodnutá skoro skálopevně. Stupeň vytížení je až takový, že nezvládnou ani starost o kaktusy, ti nebožáci uschnuli. Jak dlouho musí člověk zanedbávat kaktus, aby uschnul? Dřív byly kaktusy moje hobby, než jsem je zazimovala ve sklepě a na jaře mi při přesazování popraskaly a vytekly.

Včera se chystali stanovat, chystali se tak odhodlaně, až nestihli odjet. Vypadalo tu jak po výbuchu a já zůstala radši bezpečně izolovaná v pokoji. Musela jsem ovšem do koupelny a několikrát jsem si mnula oči, jestli to, co vidím, je reálné. Bylo. Vrátily se mi vzpomínky na bývalý barák, protože záchod byl posraný od shora dolů a to tak nějak zvenku. Nevím, jestli to má co dělat s faktem, že jsem našla léky pro měkčí stolici. Jestli ano, neměli by to používat. Vřele doufám, že to bylo nějaké z dětí, to je jediná přijatelná omluva. Jako bonus mi do záchodu spadl make-up, cestou udělal několik salt s vruty a plesknul tam sebou. Asi budu muset dát průchod své přirozené kráse, mám jemné obavy, že v téhle čtvrti nenajdu make-up své aristokraticky mrtvolné barvy.

Aby v dnešním článku nebylo dětí málo, tak má oblíbená ječící černoška Helen je těhotná a zvrací prý poctivě každé ráno. Jsem zase o něco radši, že tam nejsem, jako obyvatel pokoje hned u záchodu bych to měla z první ruky. Asi by mi to chuť k snídani nezvětšilo.

Abdul už odstranil velbloudovi klobouček a prý jen chodí a hledá konflikty, bohužel už je tam tak málo lidí, že nemá záminky. Ten musí být před nervovým zhroucením. A bohužel se nám ještě nepovedlo zjistit jeho příjmení a registrovat ho k jehovistům a objednat mu gay porno.

Týrání vkusu

Občas se vám to taky stane. Jdete si nakoupit a pak se zastavíte u výlohy a nevěřícně zíráte a říkáte si, k čemu to do háje je? Kdo si něco takového může koupit? Spousta oblečení/bot je prostě jen hnusná, ale některé kousky jsou nejen hnusné, ale taky naprosto k ničemu. Možná tak k demonstraci nedostatku soudnosti nebo zrcadel.

Háčkované kozačky. Jedním slovem: proč? Kozačky považuju za obuv do deštivého či chladnějšího počasí. Do tepla si vezmu nějakou vzdušnější a nižší obuv. Tohle je praktické jako propíchlý kondom.

O level výš se dostaly boty, které vznikly nechráněným sexem žabek a kozaček. Příště bych prosila pracovnice obuví, aby si boty lépe hlídaly.

Kecky na podpatku. Tak buď chcete jít za dámu, nebo dáte přednost pohodlí. Zkombinovat to prostě nejde. Zabijete jak pohodlí, tak i eleganci. Nejsem módní znalec, ale tohle ubližuje mým očím.

Podprsenka s hroty. V poslední době se to rozmohlo a já bych prosila nějaký příklad pro běžné využití. Za zavřenými dveřmi si s tím dělejte, co chcete, to vědět nechci.

Brýle bez dioptrií. Už jsem viděla i bez skel. Je to komické. Jako obrýlený jedinec chápu, že je to i bezva módní doplněk, ale přijde mi to stejné, jako kdybyste někomu sebrali inzulin a šlehli si ho.
Tohle je asi nejděsivější odrůda z nich.

Overal. Představa, že s tím bojuji na veřejných záchodcích, mi vhání děs do očí. Je to jedna z těch věcí, které vás nalákají i na docela hezký vzhled, ale pak vás polapí a nechá trpět.

Bez mučení se přiznám, že nápad na tenhle článek jsem ukradla z jednoho fora na Votočvohoz.

37. Pondělí

Zvuk budíku. To tak, odložila jsem ho o pár dalších minut. Nebo jsem si to alespoň myslela, po půl hodině jsem si všimla, že těch 9 minut, o které se to odkládá, je nějak příjemně dlouhých. Slunko svítilo, tak jsem si vzala z praxe volno. Původně měl mít volno i drahý, ale jeho indický kolega se bouchl do prstu a byl z toho tak špatný, že nemohl do práce. Takže ho tím pádem připravil o jediný volný den z týdne. Proč ne. Původní plán byl navštívit ZOO. Koukala jsem na stránky, cena už mě ani nešokovala, ale fakt, že osoba mladší 16 let musí jít pouze s doprovodem, opět otřásl mou důvěrou v logiku tohoto města.

Hodila jsem na sebe tričko s nápisem: Oh shit, it's Monday a začala jsem se zlidšťovat. Voda je tady tak tvrdá, že by se jí dal někdo i zmlátit. A právě kvůli tomu mám na hlavě lehké závěje lupů, nádhera. Vždycky se mi to podaří aspoň nějak zamaskovat, popřípadě odvát fénem. To by mi ale nesměl zkratovat. Než přijde nový, budu asi běhat po bytě v kruzích a urychlovat schnutí touto přirozenou cestou. Vlasů mám tolik, že než stihnout bez fénu uschnout, už se začínají znovu mastit.

Zajeli jsme aspoň do města, abychom koukli po pracovních agenturách, které jsme ovšem nenašli, a ne, vůbec si nemyslím, že to byla vina drahého. Aby ta cesta vlakem nebyla až tak zbytečná (pach moče ze sedaček byl mimořádně výživný), zahráli jsme si na turisty, já si podrbala strážní koníky (jako dokonalou kamufláž se u toho nechávám fotit a nevypadám až tak úchylně) a jelo se zase domů.Vznikla z toho aspoň perfektní momentka.

Dostaly se mi nějaké zvěsti z našeho bývalého domu hrůzy. Naši kamarádi se každým dnem mají stěhovat a na rozdíl od nás opravdu poslali dopis s oznámením. Je to přesně měsíc a ještě jim na to nikdo neodpověděl, telefony agentura nebere a na zanechané zprávy neodpovídá. Do baráku chodí jedna složenka za druhou, nikdo je nevyzvedává. A co je ještě lepší, složenky začaly chodit na jména nájemníků, takže naše Estonka dostala účet za vodu 550 Liber, tolik platí se nájem za celý měsíc a to prý včetně energií, tak kde se stala chyba. A sporák je stále rozbitý. Můžu si gratulovat, že už jsme pryč.

36. Tragéd se venčil

Současné téma týdne "Proč zrovna já" mi přišlo tak ufňukané a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že na něho taky přispěju svým článkem. Ale stalo se.

Díky blogu (tady si děkuji, že jsem ho začala psát) jsem tu poznala další Češku (mávám Verče) a ani jsme nebyly líné se sejít. Hospůdka v hezké čtvrti, většina návštěvníků bílých, dokonce i několik pravých a nefalšovaných Britů. Do včerejška by mě nenapadlo, že zbytek těch bílých by mohl být z Afriky. Uznávám, jsem v zeměpise trochu nevzdělaná. Afrika se pro mě rovná pustina s pár domorodci, kteří léčí AIDS hromadnými souložemi a sežerou každé nebohé zvíře, které se omylem objeví vedle chatrče.

Poprvé jsem byla pít bez drahého a naplno mi došlo, že to pití je FAKT drahé. Poučení pro příště, 10 liber je na jeden večer málo i pro člověka, který skoro nepije. Takže jsem byla za socku a Verča mi platila. Slibuju, že příště se vybavím líp.

Hrála živá hudba v podobě fešáka s kytarou, pár opilých lidí tancovalo a k nám se přidal zakrslý černoch a pobízel mě do tance. Náladu jsem měla dobrou, tak jsem se trochu rozvlnila, ale on se mnou chtěl nějak zatočit a spadly mi brýle. Já to zaregistrovala hned, on nikoli. Chvíli mi po nich tančil a z brýlí zbylo několik součástek, které by nedal dohromady ani Copperfield.

Chlácholivým řečem, že mi je zaplatí, jsem vážně nevěřila, na rozdíl od něj jsem nebyla opitá do naivity. Ptal se, kolik stály a že mi to určitě dá. Řekla jsem 150 liber a tvářil se pořád, jako že to myslí vážně. Po chvíli slevil na 50. Však nějaká jednička tam nehraje roli. Poté na 20. Nakonec ukázal, že v peněžence nemá nic. Naštěstí ho Verča vytáhla k bankomatu, po cestě se dost cukal a začal být agresivní a vymlouval se, že tam nikde není bankomat, což je fakt hodně špatná výmluva. Částečně tomu pomohla Verčina bojovnost a moje zoufalost projevená slzami (skoro 4 měsíce v Londýně, kde člověk dělá zadarmo a ještě nedostal stipendium a pak mu nějaký kretén rozdupne oči, udělá s náladou svoje), dostaly jsme z něho 40 liber, protože víc ani na účtu neměl. Doufám, že nebude mít na jídlo, idiot. Každopádně za trest dostal pěstí, u toho jsem už nebyla, ale velmi tím Verče děkuju.

Cesta zpátky byla poněkud náročná, na informačních tabulích jsem viděla možná tak oranžové fleky, domů jsem se dostala jen s jednou zajížďkou a pár oplzlými narážkami. A aby byl tento den zakončen se vším všudy uletěl mi knoflík od saka a skoro bych si byla jistá, že na mě ukázal prostředníček.

35. Ve městě

Možná jsem urýpaná, škodolibá a občas mě napadají nevhodné vtipy na postižené lidi, ale na rozdíl od drtivé většiny lidí nejsem lhostejná. Na obraz, který se mi naskytl při cestě autobusem do centra, asi ještě dlouho nezapomenu. V trávě, hned vedle chodníku leželo kolo a na kole slečna, očividně v bezvědomí. Nevypadala opilá, nebyla to žádná neupravená podivná existence. Prostě normální mladá žena, které se asi udělalo zle. A hádejte, co dělaly houfy procházejících lidí? Nic, ani se neobtěžovali zastavit. I když možná lepší, než kdyby se zastavili a fotili si ji.

Do centra jsem jela, protože jsem měla masochistickou chvilku a chtěla jsem se trochu rozčilovat. Od nás je to několik mil, autobusem to trvá ovšem hodinu. To hlavně z důvodu, že zastávky jsou na každých 50 metrech, aby náhodou baculky neměly moc námahy. Jeli jsme za cyklistou a já jen toužebně koukala jeho směrem, jak mizí v nedohlednu. Kdybych se nebála, že se poválim denně po několika kapotách, pořídila bych si taky kolo, ale bohužel, na ježdění ve městě nemám dost odvahy.

Autobus jel jinou cestou než obvykle, dokonce i já jsem si toho všimla, já se svou bídnou orientací a schopností zabloudit na rovné ulici. Brzo jsem si všimla proč. Maraton. Začala jsem chápat, jak někoho může napadnout hodit bombu mezi lidi. Bylo jich tam tolik a ploužili se rychlostí tlusťocha nuceného jít do vegetariánské restaurace. Mým jediným přáním bylo mít něco, čím ten počet lidí zredukuji.

Elegantně, za občasného osvěžení slovníčku nemilých slov, jsem se dostala do Primarku. Minule jsem si tam vyhlédla šaty, ale nechtěla jsem utrácet, teď už se mi utrácet chtělo. Jenže šaty byly už jen ve stanové velikosti. I když jsem si předtím skočila do Meka, šaty mi nebyly. Dalo mi hodně času najít něco i ve své velikosti, byla jsem tak nadšená, že jsem hned běžela vystát hodinovou frontu ke kase. Zpříjemňoval mi to pohled na dva macíky, kteří se ládovali ještě nezaplacenými brambůrkami, a zezadu jsem dostávala v pravidelných intervalech výprask od postarší černošky, která své tašky posouvala kopáním. Tašky se zásadně zastavovaly o mou nohu a já musela praktikovat dechové cvičení v zájmu svého pobytu na svobodě.