Zabte sebevraha

Myslete si o mně, že jsem nemorální, ale další z věcí, která mi pije krev, jsou sebevrazi. Samozřejmě jsou i slušní sebevrazi, nikomu nic nevnucují a snaží se po sobě nechat co nejméně nepořádku. Pak je tu ovšem další skupina, která už tak solidární není. Běžíte na vlak, máte životně důležitý pohovor nebo jen průjem. A hle, vlak má několik hodin zpoždění, protože Pepa dostal kopačky a rozhodl se to vyřešit. Věřím, že chtěl naštvat co nejvíce lidí, když jemu se nedařilo, ale takhle si to už stejně neužije.

Pověsit se v lese taky není nejmilejší způsob, jak s tím skoncovat. Jen se zamyslete, jak bude tomu chudákovi, který čerpá energii v přírodě a pak vás tam objeví, promodralé a lehce nafouklé. Místo hub si domu přinese doživotní trauma.

Nejhorší skupina jsou ovšem notoričtí vyhrožovači. Několikrát vám zopakují, že se chtějí zabít. Mávnete rukou, dáte pár rad, jak na to a myslíte si, že bude klid. Pak na nově večer vidíte, jak se dotyčný vyšplhal na něco vysokého, pokud možno v silně zalidněné oblasti a nechává se přemlouvat. Každý si chce užít svou chvilku slávy, ale vážně by to nešlo jinak?

Když už si teda myslíte, že není jiná možnost, což je beztak hloupost, napište dopis, ať nepřiděláváte práci policii a snažte se nedělat nepořádek.

Kdybych měla možnost si na jeden den vyzkoušet jakékoli zaměstnání, policejní vyjednavač by to vyhrál na plné čáře. Věřím tomu, že by slezli už jen proto, aby mi mohli dát pěstí. Svět by se točil dál a všichni by byli spokojeni.

(Dodatek pro moralisty: neberte se tak vážně.)

Sebevražedný králíček ukraden z netu.

34. Kancelářský humor

Znáte ten pocit, když máte žízeň, běžíte do obchodu, koupíte si jablečný džus a po dychtivém napití zjistíte, že to není džus, ale šťáva? Nepříjemné. Cukr jsem potila ještě několik hodin. Nechala jsem ho v práci a sem tam jsem si ho naředila s vodou a postupem času na něj zapomněla úplně.

Dneska mi kolega nabídl kousek pizzy, když viděl, že to do sebe házím nadšeně jako Dr. Zoidberg, nechal mi polovinu z celé své pizzy. A pak se zeptal, jestli si může nalít trochu džusu. Ani jsem nestihla nic říct a už udělal tu osudovou chybu, jako já předtím. A kroutil u toho hubou taky dost podobně. Já, jako vděčný a soucitný tvor, jsem se málem udusila posledním kouskem pizzy.

Včera jsme měli klienta, který chtěl překlad z jazyka marathi (jo, taky netuším, co to je) do angličtiny a poslali jsme mu e-mail, aby zkontroloval, jestli jsou jména správně napsána. Neodpověděl, tak jsem psala sms šéfikovi (už jsem měla po práci), že se neozval a ať si to nějak vyřeší. Když mi došla sms směřovaná klientovi, myslela jsem, že se uklikl a napravil to, ale když mi ráno, zatímco jsem seděla vedle v kanclu, volal a myslel si, že jsem klient, tak jsem o něm začala už malinko pochybovat. Skutečnost, že se za každou cenu snažil rozepsat moje pero k tabletu, mu body taky nepřidává. Jsem za něj šťastná, že jede na příštích 14 dní na dovolenou, potřebuje to.

Rozhodně ho nepomlouvám, je stále skvělý. Hlavně když mi tvrdí, že narvat 30 A4 papírů do A5 obálky není žádný problém. Vsadila jsem se s ním, že to nedá a pobaveně ho za občasného uchechtnutí sledovala. Prohrála jsem. (Díky čemuž mu mimochodem teď musím ve všem věřit.) Sice to vypadalo, že se to tam nevejde a snažil se to svalit na to, že jsem to vytiskla moc tučně, ale i přes tuhle mou zřejmou chybu, to zvládnul. A jako bonus si po zalepení uvědomil, že by tam mohl dát vizitku. Rozlepil to a vážně tam tu jednu vizitku vítězoslavně vložil.

Já už nechci do školy, já tu chci zůstat, jakýkoli jiný šéf mě bude už jenom srát.

Snad budou nové historky o Abdulovi, měli bychom jít na pívo s bývalýma spolubydlícíma, tak se dozvíme, jak reagoval. Doufám, že rozbil aspoň další plotnu.

Instantní stvůry

Soutěže krásy jsou podle mého názoru ztráta času, holky vypadají většinou dost podobně a jejich obličej si nezapamatuju, ani když mi ho média pořád předhazují. Ale dětské soutěže krásy, to je teprve zážitek. Zrakové nervy u toho bolestivě zkratují. Jediná horší věc na světě už je snad jen tetování na kočkách.

Typická maminka takové soutěžící - zakomplexovaná prasnice, kterou manžel opustil, popřípadě byl svoji ženou sněden, si kompenzuje nesplněná přání na dítěti. Ve škole ji nikdo neměl rád a ona zase neměla ráda školu, především tělocvik, při kterém si ji spolužáci pletli s medicinbalem.

Malé slečny jsou vychovávány k tomu, že nejdůležitější je vzhled, na co slušnost, hlavně že se umí zubit na povel. Zuby mají mimo jiné na soutěžích umělé. Nádhera. Na dětech nezbyde přírodního nic, řasy se nalepí, obličej se vymáchá v make-upu a po uschnutí nátěru máte protivnou panenku, která je přesvědčena, že se kolem ní točí vesmír. Což je částečně pravda, protože její maminka, která ji obletuje, vydá rozměrem za menší galaxii.

Ale jednu zásluhu jim musím nechat, své děti uchrání před pedofilem, věřím, že z totohle je i jim smutno.

Zaměřím se na jednu z těchto stvůrek, v USA momentálně nejpopulárnější. Jmenuje se to Isabella Barrett a je tomu 6 let, což je v přepočtu na lidské roky shodou okolností také 6 let. Kupodivu se její matka vejde do normální konfekční velikosti, takže mindrák bude jinde.

Díky pořadu Toddlers and Tiaras vydělává miliony a její maminka jí je nadšeně nechá utrácet. Jasně, v tomhle věku si určitě uvědomuje jejich hodnotu. Dcerunka si v restauraci zásadně objednává jen nejdražší věci z jídelního lístku. No není to roztomilé? A vlastní 60 páru bot, za půl roku jí nebudou ani jedny, tak je vyhodí. A co na to maminka?:

"Hodně cestujeme na soutěže krásy, takže si oblíbila pětihvězdičkové hotely a ráda na sebe nechá čekat. Dělá i hlouposti, jako když si jednou objednala jídlo za 2 200 dolarů. Nikdy si nedá cheesburger a hranolky, vždycky si vybere to nejdražší jako filet mignon a humra. Vím, že to zní pompézně, ale nám to připadá zábavné a bereme to jako část její osobnosti." (Zdroj: idnes.cz)

Došlo mamince, že její mládě brzo nebude ve věku, kdy by mohlo soutěžit a nikdo o ni nebude mít zájem? Že si ji bude muset srovnat, protože holt přísun peněz vyschne a stane se z ní jen průměrná puberťačka? Nedejbože, až k šestnáctinám dostane jinou barvu auta, než si přála!

Normálně mi bývá takových dětí líto, ale tenhle spratek dosáhl takového stupně rozmazlenosti, že mu můžu jen popřát krušnou pubertu s nejsilnější formou akné a alergií na kosmetiku.

33. Rozloučení s idiotem

Pátek:

Udělali jsme si výlet do našeho bývalého blázince, abychom si donesli zbytek věcí a zásoby jídla, které jsme při stěhování nepobrali a ušetřili tím nějakou tu libru.

Jen co jsme vešli, rozeznělo se kvílení v doprovodu hudby, zase přibyly nějaké Abdulovy spotřebiče (sporák je samozřejmě stále rozbitý), bordel větší než u mě v pokoji, radost se podívat, to vám povím. Potřebovala jsem umýt náš malý odpadkový koš, ale v koupelně byla částečně napuštěná vana, tak jsem chvíli přemýšlela, jak s tím naložím. Nakonec jsem ten koš vymáchala ve vaně a myslela si, že to akorát někdo nevypustil po koupeli, jak je to tam běžné. Omyl. On se do té vany naložil Abdul. Lepší to už být ani nemohlo. Někdo, kdo má mrtvičku u každého nalezeného vlasu, se vykoupal ve vodě se zbytky hnijících neidentifikovatelných věcí z našeho koše. Kdybych to tušila, tak si do té vany dojdu i na malou.

Sobota:

Dnes jsme odevzdali klíče a oplakali depozit, a také napáchali trochu škodolibostí. Slibuju, že ne posledních.

Chvíli jsme debatovali s našima bývalýma spolubydlícíma o tom, jak vedou tichou válku s Abdulem. On jim stěhoval toaster a oni ho stěhovali zpátky, pořád dokola. Nakonec došli k dohodě, že zůstane, tam kde byl, a Abdul si odnese svoji nadměrnou mikrovlnku někam do zadního otvoru. Odnesl ji, ale místo toho si tam vyskládal obrovské tácy. Tak oni si koupili kuchyňského robota a dali si ho na jeho oblíbené místečko.

Když jsme tam byli, vešel i samotný vládce vesmíru a pochvaloval si, že je tam bez nás klid a mír a jak je to krásné. A taky už nám hned stihl zabrat celou skříň, kde jsme dřív měli věci. Jen jsme se usmívali, proč se hádat.

Před odchodem se nás sousedi optali, která z pojistek je k Abdulovu pokoji, aby ho mohli zlobit. My jsme dali velbloudovi nový klobouček, mezi jeho citrony dali naše shnilé, na tác mu nasypali slupky z cibule a v šuplíku na něj čeká překvapení v podobě syrového vajíčka. Hodně štěstí při hledání vařečky a následném úklidu.

32. Mávám z nového

První pozdrav z nového. Pořád jsem ještě nemocná, takže jsem příjemná jak pokladní v Penny. Dost mi budou chybět naši spolubydlící, se kterýma jsme chodili pravidelně rozebírat Abdula k pivu. Ale oni se za chvíli budou taky někam stěhovat, takže by asi nemělo cenu nějak truchlit. Jen je to tu takové … jiné. Což je na jednu stranu fakt dobře. V to jsme doufali, že to bude jiné. Ale asi bych to nebyla já, kdybych věci brala, tak jak jsou a nešťourala se v nich.

Ten pocit, kdy se těšíte, že sebou fláknete do postele a prospíte celou noc, protože to půjde. Nebudete muset poslouchat rozvášněné stáří nebo střelbu a výbuchy skoro u hlavy. Ani křesťanské chvalozpěvy doplněné o rytmické třískání nádobí. Jen kapky padající na střešní okna a ticho. Sem tam siréna, alarm, letadla. Celou noc jsem nebyla schopná zabrat, ráno jsem byla svěží jako zelenina z již zmiňovaného obchodu. První noc se lidem usíná těžce normálně, takže tomu nepřikládám nějakou důležitost. A hlavně doufám, že se mi nesplní sny, které se mi tu zdály. Rozešla bych se s bývalým přítelem, se současným a ještě se spoustou chlapců, které ani neznám. Následně bych oškrábala lak z červené elektrické kytary a utíkala bych skrz domy před čímsi nadpřirozeným. Nutno podotknout, že jsem měla oblek Iron mana.

S majiteli jsme ještě moc nemluvili, ale dostali jsme se k příhodám z jejich bývalého spolubydlení, kde mimo jiné narazili na pár - Číňanka a Ir, kde Ir si velmi rád přihnul a žena ho za to mlátila. Téměř denně. Ta představa mě bude bavit ještě dlouho. Zatím jsem stále názoru, že jsou milí, děti mají vychované, za což jsem mimořádně vděčná. A co mě pobavilo nejvíc, jsou hrozní bordeláři, až takoví, že i mně to malinko vadí. Ale radši nepořádek a klid než nechutný nepořádek a pseudočistotného psychopata.

Abych nezapomněla, předevčírem, když jsem se potila v komatu, našel drahý pod botou maso. Co by bylo příště, koňská hlava v posteli?

Vzhledem k tomu, že oficiálně ještě bydlíme v našem starém domě, máme i klíče, tak zajdeme na návštěvu a provedeme pár neškodných žertíků, a budeme doufat, že mu to trochu hne žlučí. Stačilo mi, když mě potkal na chodbě a nejsladším (čti falešným, až z toho praskaly okenní tabule) hlasem na mě spustil: "Helloooo!", chtěla jsem odvětit: "Salám pyčo!". Zůstala jsem u strohého: "Hi… dick."

A tady fotky pokojíku, je malinký, sem tam se bouchnem do hlavy, ale máme tu všechno, co je potřeba.

31. Seru na římské číslice

Odpočítávám sekundy. Už brzo, fakt brzo z tohohle blázince vypadneme. Bohužel depozit nedostaneme. Šéfik si to asi nepřečetl pořádně, ale radši na mizině, než zavřená v kazajce a houpající se na posteli ze strany na stranu.

Ráno jsem se necítila zrovna svěže, ale do práce jsem dolezla. Po pár hodinách jsem se doplazila domů se zimnicí a bolavým úplně vším. Jak jsem si tak ležela, mrzla a umírala, šel mi drahý uvařit čaj. Než se dostal do kuchyně, byl zastaven naším vůdcem, který mu vyprávěl, jak si máme vyhazovat ruličky. Na to jsme vyzráli už tím, že je máme označené. Kdo by nechtěl v něčem, co má být domov, označovat ruličky, aby předešel buzeraci. (Mimo jiné za tu stejnou věc buzeroval včera černocha od vedle a ještě mu povídal, že vůbec neni sobecký a panovačný, jak o něm tvrdíme, že chce jen klid v domě. Nejsem si jistá, jestli myslel peace nebo piss.) Po ruličkovém monologu přišla větší bomba. Božána prý našla v koupelně sopel. Jak mu naznačit, že nás její sběratelská vášeň nezajímá? Klidně si svoje úlovky může dávat za sklo a přidat dvojjazyčné popisky. Rozšíření slovní zásoby by jí vůbec neuškodilo. Ale já to vědět/vidět nechci.

Po někalikahodinovém spánku jsem si odskočila na záchod, jen co jsem spláchla a zavřela dveře do pokoje, naběhlo tam pořádkové komando o jednom členu a musel zkontrolovat, jestli jsem třeba nezkoušela avantgardné způsoby močení, nebo nevypouštěla náhodilé tělní výměšky po stěnách a stropě. Proč je vražda nelegální?

Sousedka ze spodního patra, ta Estonka s dospělým synem, kterého si Abdul ochočil, se už kvůli němu taky rozhodla stěhovat. Ale bohužel nemá "koule" na to, se s ním a Božkou nebavit. A co je ještě lepší, zásobuje je penězma, až tak se bojí. Je nebezpečný jak košík s koťaty, jak jsem zjistila. A pověděla nám největší drb za celou londýnskou éru - Božka byla v Polsku učitelkou. Na to mám jen jednu otázku. Jak, JAK je možné, aby něco s intelicencí pštrosího embrya učilo? Živé bytosti! Kolik poznamenaných duší, navštěvujícíh děstkého psychologa, musela způsobit?

Neptejte se, proč se radši nevyležim a nevyseru se na nějaké psaní. Důvod je víc než prostý, Rozmazlený fakan je na návštěvě a i spaní uprostřed stavby by bylo příjemnější.

Jak jsem neudělala autoškolu

Škodolibých odpovědí na anketu se zněním "ano" bylo dost, tak se jdu tedy pochlubit. Přiznám se, že nahrubo jsem to měla už sepsané, protože jsem původně chtěla podat stížnost na paní komisařku, na magistrátu přezdívanou Brutální Nikita. Nakonec jsem to nechala vyšumět a chodím pěšky.

Stalo se to před víc než rokem, kdy jsem se rozhodla, že jsem dost stará na to, abych si zadek vozila z místa A do místa B sama. A taky jsem viděla, co za nemehla ten průkaz dostalo. Ježdění mi šlo, paní instruktorka mě chválila, jen jsem jezdila poněkud rychleji do zatáček a přehlížela cikány na přechodu.

První zkoušku jsem měla den po rozchodu, nebyl to moudrý nápad. Test jsem napsala na 99% (v ten den jsem se dozvěděla, že k němu je i učebnice) a cestou na parkoviště jsem se podívala na techniku, kterou jsem tak tak dala, protože jsem byla vtipná. Za volantem jsem se ohřála pár minut - jela jsem parkovištěm v protisměru. Asi jediné parkoviště s přikázaným směrem jízdy široko daleko, ale prostě musíme začínat z něho, i když jsem na něm nikdy nebyla. No, to jsem nebyla naštvaná na komisaře, jen na sebe. U druhého pokusu jsem už teda byla naštvaná i na komisaře, protože hlavní důvod, proč jsem to nedostala, byl, že jsem v jednosměrce nejela dost vlevo, sice jsem jela správně, ale ne dost.

A třetí pokus si zaslouží zbytek kapitoly. Otevřela jsem dveře auta, paní komisařka nebyla ochotná ani odpovědět na pozdrav. Předala jsem potvrzení o zaplacení a šla si sednout na sedadlo řidiče, které jsem si automaticky nastavila a to už byla první věc, která nebyla podle představ. Vyjela na mě, že jsem měla počkat, než se mě zeptá, co udělám předtím, než se rozjedu. Další dotaz byl, co budu dělat dále. Má odpověď byla, že upravím zrcátka, tak jsem byla vyzvána k tomu, abych je upravila. Otočila jsem klíčkem v zapalování, ale paní komisařka se ještě očividně neadaptovala na moderní auta a začala se velmi hlasitě divit, co dělám, že nikam ještě nejedeme. Zajímalo by mě, jak jinak bych je měla nastavit. Následně mě přesvědčovala, že v nich nic nevidím, protože ona nic nevidí.Po rozjetí na mě sypala otázku za otázkou, proč dělám to a proč to. Její tón byl příjemný asi jako skřípání nehtama o tabuli.

Měla jsem dojem, že komisař má říkat, kudy se pojede a v tichosti zapisovat chyby a ne dávat tak okatě najevo svou momentální nadřazenost. Dojeli jsme k obchodnímu domu na poloprázdné parkoviště a byla jsem vyzvána, ať zaparkuji, kde uznám za vhodné. Aniž bych tušila nějakou chybu, opět mě velmi hlasitě upozornila, že si nepřeje, abych přejížděla čáry (bohužel jsem je přes vrstvu sněhové břečky neviděla, tak jsem zaparkovala naproti jinému autu). Hystericky mi začala vyprávět, že jsem mohla přejet tříleté dítě. Žádné tam nebylo. A chápu funkci zpětných zrcátek. Včetně jejich nastavení. Znovu jsem měla parkovat, couváním, znovu jsem udělala tu chybu, že jsem se orientovala podle jiného zaparkovaného vozu a zaparkovala naproti němu. Paní komisařka nebyla líná si otevřít auto a odhrnout sníh, aby zjistila, že jsem moc blízko čáře. Dvakrát jsem musela přeparkovat.

Vraceli jsme do města, na kraji cesty stálo zaparkované auto, do jízdního pruhu nezasahovalo. Když jsem kolem něj projela, začla hlasitě vzdychat, že se jí udělalo špatně z toho, jak hrozně blízko jsem projela, tuto informaci mi několikrát zopakovala.To už jsem začínala být nervózní. Paní komisařka to nenechala bez poznámky, prý za volantem nemůžu být nervózní. Nebývám, jen když někdo číhá na každou chybu s takovým zapálením. Kdybych někdy měla vézt spolujezdce s takovou povahou, neváhala bych zajet ke krajnici, samozřejmě za použití směrovky, a vysadila bych ho a přetáhla nějakou částí povinné výbavy. Bohužel to jsem udělat nemohla, akorát jsem se kousala do tváře, abych mlčela, protože jsem zatím neudělala zásadní chybu a ještě jsem doufala, že pes, který štěká, nekouše.

Jeli jsme na parkoviště, ze kterého jsme vyjížděli a ani to nebyla tichá jízda (otázky typu, proč před křižovatkou řadím dvojku, mi cestu zpříjemňovaly). Ke konci se mi už klepala noha a nebyla jsem schopná pustit ji ze spojky plynule, takže mi auto několikrát chcíplo a zaparkovat couváním za sypání poznámek o mé neschopnosti jsem už nedokázala. Na parkování čekalo x dalších aut a ona trvala na tom, že tam zacouvám, ječela, až jsem se bála o její zdraví. Nakonec jsem už věděla, že mi to ta přestárlá panna nedá, tak jsem to tam píchla popředu, sbalila si věci, zatímco ona ještě pronášela moudra. Otevřela jsem zadní dveře, nadechla jsem se a pověděla jí, že někoho tak arogantního jen tak nenajdete a že by si měla najít chlapa. Dovršila jsem to větou, že je to největší kráva, jakou jsem kdy viděla. Poprvé za celých 50 minut (jo, tak dlouho mě trýznila) držela hubu. Flákla jsem dveřma, a protože bylo před Vánoci, všude byly různé ochutnávky. Na jednu takovou jsem se vrhla a za nechápavých pohledů hostesek jsem vyžrala všechnu dostupnou čokoládu a pak se mi ještě vzteky pustila krev z nosu, což se náramně vyjímalo na sněhu.

Moje instruktorka mi pak sdělila, že u kohokoliv jiného bych papíry měla, a že takhle vyvádět Nikitu ještě neviděla, ale to mi prachy nevrátilo. A nervy už vůbec ne.