Rodinka, u které bydlíme, se začala chovat podivně. Během měsíce nám do pokoje několikrát přivedli realitní makléře, z toho jednou, když jsem měla na obličeji asfaltově černou pleťovou masku. Nutkavý pocit propadnout se aspoň o patro níž malinko utlumil fakt, že agent neměl pleť úplně tmavou, neumím si ani představit, co by se mu honilo hlavou.
Poslední dny jsou i malinko roztržití. Nebo aspoň doufám, že záhadné mizení potravin z naší části ledničky není nenápadná sabotáž, ale pouze nepozornost. Snědený čedar jsem oželela, ale když mi zmizely nanuky, nesla jsem to o stupeň hůře. No, aspoň vím, že je riskantní kupovat si nanuky ve tvaru raket do domácnosti s dvěma malými dětmi. Ještě jsem nesebrala odvahu jim říct, že na raketové nanuky není člověk nikdy starý a že jim to neodpustím.
Čekala jsem, že se svěří, co se to vlastně děje, ale nakonec jsem nevydržela, a zeptala se. Tatík dostal nabídku práce do Austrálie, na 4 roky. Oni přemýšlí nad všemi možnostmi, prodej, pronájem, a taky jestli se vůbec budou stěhovat. Není to jen tak, sebrat se a začít od nuly, když je vám 40 a děti teprve dosahují do školního věku. Další věcí je to, že město je úplně na samotě a nejbližší civilizace je 5 hodin autem. Lehce děsivá představa. Ale Austrálie! Zabalím se jim do kufru.
Dlouho jsem nepsala o něčem, co bych rozbila, takže napravuji skóre. Z dobré vůle jsem se jala mopu a šla vytřít podlahu (ano mami, opravdu i takové věci se stávají). Vlastní takový ten chobotnicový mop, který má podle mého jen schopnost bordel roztahat po celé podlaze a ještě nechat rovnoměrnou, přinejmenším milimetrovou, vrstvu vody na podlaze. Abych docílila méně klouzavého povrchu, ždímala jsem jako divá. Té plastové části, kde se to ždíme, se to moc nezamlouvalo. Ve vteřině jsem se propadla o pár desítek centimetrů níž a bylo po dobrém skutku.
Kýbl jsem koupila nový a dostala jsem pochvalu od dětí, že je mnohem hezčí než ten, který jsem rozbila, tak to aspoň k něčemu dobré bylo.
Mopu zdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat